Prosinec 2007

Vražda vnuků TGM?

Libuše Paukertová-Leharová

Dva dospělí vnuci prezidenta Masaryka zemřeli na konci druhé světové války v Británii. Jejich smrt obestírá řada nejasností. Objednal si ji Stalin?

Při přípravě druhého vydání svých vzpomínek na paní Olgu Masarykovou-Revilliodovou (1891–1978), nejmladší dceru prezidenta Masaryka, jsem získala některé nové informace o její rodině. Většina z nich souvisí s největší a dosud nevyřešenou záhadou týkající se života paní Olgy, totiž se smrtí jejích dvou talentovaných synů Herberta a Leonarda, k níž došlo koncem druhé světové války ve Velké Británii. Bezprostřední podnět k tomuto článku pak dalo nalezení dosud nepublikovaného dopisu, který napsal manžel paní Olgy, švýcarský lékař dr. Henri Revilliod; popisuje v něm okolnosti smrti jejich syna Herberta.

Smrt obou mladých mužů, vnuků prvního československého prezidenta, obestírá řada podivných nejasností, které vnucují otázku: vymřela Masarykova rodina po meči, nebo byla po meči vyvražděna?

V roce 1940, po zahájení německého útoku na Francii, žila paní Olga s oběma syny a manželem v Ženevě. Oprávněně se tehdy obávala, že nacistické Německo by mohlo obsadit pohraniční švýcarská města, tedy i Ženevu. Navštívila proto prezidenta Švýcarské konfederace a zeptala se ho, zda jí může v takovém případě zaručit, že by její synové byli pokládáni za normální švýcarské občany a unikli tak případné perzekuci či deportaci. Prezident jí odpověděl, že kdyby Hitler vtrhl do Švýcarska, nemůže zaručit vůbec nic.

Paní Olga se proto rozhodla odjet i se syny do Británie. Podporována svým bratrem Janem Masarykem nečekala na konec školního roku (v té době oba synové studovali na nejlepším ženevském gymnáziu Collčge Calvin, starší Herbert měl těsně před maturitou) a spěchala na ostrovy, dokud to ještě šlo – ze Ženevy odjížděla vlakem 19. května 1940. I přes nesmírný chaos, který v té době vládl ve francouzské dopravě, se jí podařilo projet Francií a překročit kanál La Manche.

Vstup do RAF

Je překvapivé, kolik nepodložených zpráv, dokonce zcela vymyšlených fám o Revilliodově rodině a o smrti obou synů kolovalo a stále koluje. Například v nedávném televizním seriálu Postřehy odjinud se objevily obrázky startujících hurikánů v bitvě o Británii, v níž Herbert a Leonard Revilliodovi údajně bojovali. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že když Herbert a Leonard vstoupili na britskou půdu, byli gymnaziálními studenty bez jakéhokoliv vojenského výcviku a že starší Herbert do Královského letectva, RAF, nikdy nevstoupil.

Jak to tedy bylo doopravdy? Herbert začal studovat historii a moderní jazyky na univerzitě v Edinburghu. Také se velmi intenzivně věnoval hudbě, zejména hře na housle, a v roce 1942 byl přijat na prestižní Royal College of Music (Královskou hudební akademii) v Londýně, kam pravidelně z Edinburghu dojížděl.

Herbert měl vždy poněkud slabší zdraví, proto nevstoupil do RAF ani do armády. Jelikož oba chlapci měli pouze švýcarské státní občanství, nebyl k tomu povinen. Zapojil se ovšem do různých aktivit spojených s německým bombardováním měst, jako bylo požární hlídkování (fire watching) a odklízení sutin po náletech.

O rok mladší Leonard rovněž složil zkoušky na edinburskou univerzitu, kde si zvolil politické vědy, mezinárodní právo a ekonomii. Studia zahájil velmi úspěšně. V červnu roku 1942, tedy ve věku necelých dvaceti let, se však přihlásil do RAF. O svém rozhodnutí informoval švýcarské vyslanectví v Londýně, které mu k tomu odmítlo dát svolení s poukazem na švýcarskou neutralitu. Naopak mu sdělilo, že kdyby válku přežil a vrátil se do rodné země, byl by postaven před soud.

To však Leonarda neodradilo. Nejprve strávil asi půl roku v letecké škole v Cornwallu. Na jaře 1943 je poslán na výcvik do Kanady, krátký čas tráví na Bahamách. Začátkem roku 1944 se vrací do Británie a chce vstoupit do československé perutě, což měl od začátku v úmyslu.

Ke svému zklamání je však přidělen k 518. peruti. Ta vznikla rozšířením meteorologické letky a měla za úkol provádět průzkumné lety nad severním Atlantikem. Její piloti létali na čtyřmotorových bombardérech typu Halifax V, které měly na tehdejší dobu značný dolet.

Základna perutě se nacházela na ostrově Tiree ve Skotsku (součást Vnitřních Hebrid). V několika dopisech členům rodiny si Leonard stěžuje, že by byl raději ve Francii a účastnil se bojů.

Omyl kontrolní věže

Než mohl být Leonard převelen do československé jednotky, zahynul ve srážce s jiným letadlem téhož typu. Stalo se to 16. srpna 1944 při přípravě na přistání, tedy blízko mateřské základny. K tragédii došlo na samém konci války, víc než dva měsíce po spojeneckém vylodění v Normandii, v době, kdy síly západních spojenců stály už těsně před Paříží.

Poručík Leonard Revilliod nastoupil k osudnému letu jako druhý pilot osmičlenné posádky s typicky anglicky znějícími jmény. Nezahynul tedy jako letec československé perutě, jak se často tvrdí. Všech 16 pilotů je pohřbeno na vojenském hřbitově na ostrově Tiree. Jak později zjistil přítel Revilliodových, major E. Kerrigan, havárii zavinila jednak značná oblačnost, ale především omyl kontrolní věže.

Herbert smrtí bratra velmi trpěl, ale nezhroutil se. I když nějakou dobu pobýval v nemocnici (důvod nebyl nikdy udán), svědčí o jeho duševním zdraví dopisy posílané příbuzným do Švýcarska, zejména tetě a kmotře. Tam píše o Leonově smrti a popisuje jeho důstojný vojenský pohřeb – velmi podrobně, zajímavě a pozoruhodně vyrovnaně. O Herbertově vyrovnanosti svědčí i dopisy, které psal rodičům do Londýna.

Herbert věděl, že se blíží konec války, a hodně přemýšlel o tom, co bude dělat po ní. Mohl se vrátit s rodiči do Ženevy a tam dál studovat, mohl jít pracovat se svým strýcem Janem Masarykem na ministerstvo zahraničních věcí do Prahy, což by bývala ocenila jeho matka, nebo se mohl věnovat hudbě. Na poslední hodině houslí na Royal College of Music, kam ho doprovodil jeho otec dr. Revilliod, mu profesor houslí sliboval úspěšnou uměleckou – a jednou i pedagogickou – dráhu. Avšak o tři dny později, 13. února 1945, ležel Herbert Revilliod v edinburské nemocnici mrtev.

Zatajování pravdy

Britský úmrtní list uvádí jako příčinu smrti „vnitřní krvácení jako výsledek střelné rány do břicha“. Na zadní straně listu je v závorce připojeno „sebevražda“. Nekrology otištěné v britském tisku, jak skotském, tak anglickém, včetně londýnských Times, však uvádějí „úmrtí po krátké nemoci“. Pravý stav věci byl tedy od začátku zatajován.

Toto zjištění (pro mne velmi překvapivé, nebylo nikdy publikováno) otevírá řadu otázek. První je, co bylo důvodem zatajování pravdy, tak „nemasarykovského“ jednání. Druhá, zda byla pravda zatajována z rozhodnutí rodičů, nebo jen s jejich tichým souhlasem. V obou případech se museli ocitnout pod nesmírně silným tlakem. Kdo jej však vyvíjel? Vyhrožoval Revilliodovým někdo? Pokud ano, kdo a čím? Nebo chtěli někoho krýt? Ani dnes, 62 roků po tragické události, nemáme na tyto otázky odpověď. Jisté je, že až do konce života Revilliodovi odmítali o Herbertově smrti mluvit.

Záhada zmizelých dokumentů

Oba rodiče byli v edinburské nemocnici v době, kdy jejich syn umíral. Herbert s nimi komunikoval. Museli tedy znát pravou příčinu smrti i jméno eventuálního vraha. Verze sebevraždy je totiž nesmyslná. Týden po Herbertově smrti napsal dr. Henri Revilliod Herbertovu nejlepšímu příteli Francisi Leyovi dlouhý dopis (byla jsem zřejmě první, komu se dostalo do ruky celé znění dopisu – mám jej ve své dokumentaci). Ani v něm dr. Revilliod neprozradil celou pravdu o konci svého syna. Jako příčinu smrti uvedl „vnitřní krvácení, které nemohla vyřešit ani operace“. Avšak v druhé polovině dopisu se rozepsal o tom, že Herbert „až do konce kolem sebe vyzařoval veselí, nadšení pro své umění a náklonnost či sympatii ke svým rodičům a přátelům. (...) Až do konce prožíval svůj podíl radosti.“ Do poslední chvíle Herbert doufal, že zranění přežije, chtěl se uzdravit a utěšoval matku, že se „z toho dostane“. Toto není chování sebevraha.

Herbert byl civilista, student, který těžko mohl v Británii vlastnit zbraň. Navíc inteligentní a střízlivý sebevrah (Herbert podle rozsáhlé rodinné korespondence neměl problém s alkoholem) se nezabíjí výstřelem do břicha, zvláště když má chuť do života. Naopak: do břicha střílí profesionální vrah.

Výčet záhad obestírajících tuto tragédii však zdaleka není u konce. Zpráva soudního lékaře, která bezpochyby musela být pořízena, zmizela. Neexistuje, či spíše není k nalezení ve Skotském národním archivu ani jinde ve Skotsku. Kopii nedokázal obstarat ani náš přední specialista na patologii dr. Ivan Janota z Londýna, který má v britských lékařských kruzích rozsáhlé styky. Také v nemocnici, kde Herbert zemřel (edinburská Royal Infirmary), se překvapivě nezachoval žádný záznam a ani na univerzitě, kde studoval, se o případu dosud nic nenašlo.

Ve švýcarském diplomatickém archivu v Bernu neexistuje žádný zápis ze švýcarského vyslanectví v Londýně (nebo ze švýcarského konzulátu) o smrti švýcarského občana Herberta Revillioda. Je to tím překvapivější, že se jednalo o smrt násilnou, o čemž oba úřady musely být tehdy nutně informovány. Ve Federálním archivu v Bernu chybějí informace z doby války jak o Herbertovi a Leonardovi Revilliodových, tak o paní Olze. Schází i dopis Leonardovi, že bude po návratu postaven před soud. Záznam tam není ani o návštěvě paní Olgy u švýcarského prezidenta v květnu 1940.

Konečně nelze nalézt záznam o tom, co se stalo s Herbertovým popelem po jeho kremaci v Edinburghu, jíž se 17. února 1945 účastnil také Jan Masaryk. Neví se, kde je Herbertova urna uložena, nebo zda byl jeho popel rozprášen. Žijící svědci tvrdí, že o tom nic nevědí, nebo nabízejí nepodložené dohady.

Vyznamenaný rozvědčík

Jeden důležitý svědek však přece jen existoval. Během zmíněných událostí se pohyboval v blízkosti Revilliodovy rodiny. Byl to dr. Lumír Soukup, muž, kterému tehdy paní Olga naprosto důvěřovala. Až na konci svého života, v druhé polovině 70. let, tuto důvěru ztratila.

Dr. Soukup byl po šest měsíců před smrtí Jana Masaryka jeho tajemníkem na československém ministerstvu zahraničních věcí. Začátkem července 1948, čili čtyři a půl měsíce po komunistickém puči a čtyři měsíce po vraždě Jana Masaryka, odjel se souhlasem československé rozvědky do Británie. Poté žil s rodinou nejprve ve Skotsku, pak ve Francii a ve spolupráci s rozvědkou pokračoval. V září 1991 byl vyznamenán stříbrnou medailí Univerzity Karlovy. O jeho práci pro rozvědku se totiž nevědělo.

Veškeré dokumenty o tom, kdo vyznamenání navrhl a jak bylo zdůvodněno, jakož i v tomto případě vyžadované curriculum vitae se podle emeritního rektora UK prof. Ivana Wilhelma z archivu UK ztratily. Dr. Soukup krátce po udělení medaile zemřel v Lyonu. Vdova po dr. Soukupovi, Catriona Soukupová, která stále žije ve Francii a v době Herbertova pohřbu byla v Edinburghu, se nechce k případu podrobněji vyjadřovat.

Zpráva soudního lékaře o Herbertově smrti zmizela, stejně jako další důležité listiny. Shoda týkající se zmizelých dokumentů je natolik nápadná, že je možné se ptát, zda také Leonard nezahynul při srážce letadel nad Skotskem jinak než náhodou. Omyl kontrolní věže mohl být vyprovokován i sehrán na rozkaz – s využitím mlhy a špatného počasí. V té době totiž RAF už disponovala velice dobrým radarovým systémem. Je známo, že sovětský agent Kim Philby dokázal v roce 1943 zinscenovat leteckou havárii, jejíž obětí se stal polský exilový vůdce generál Sikorski; pilot letadla, Čech, se na rozdíl od Sikorského zachránil.

Stalin se tehdy chtěl zbavit schopných osobností a případných populárních politiků v zemích, které Teheránská konference přiřkla do sféry sovětského vlivu. Kromě toho se pokoušel maximálně znepřátelit Čechy a Poláky.

Byla to vražda

Řada přátel obou vnuků T. G. Masaryka dosud žije a mohu považovat za štěstí, že mi vyprávěli své vzpomínky, ukazovali fotografie, dopisy a jiné dokumenty. Herbertův přítel Francis Ley mne s manželem pozval do svého domu a dlouze nám vyprávěl o prázdninách na Hradě a v Lánech a o svém setkání s TGM. Jeho dcera, lékařka, po zhlédnutí Herbertova úmrtního listu dospěla k jednoznačnému závěru: sebevražda je nesmysl. Byla to vražda.

Někteří Leonardovi spolužáci, kteří stále žijí v Ženevě a stýkají se, nás rovněž pozvali, aby si pohovořili o Leonardovi, jehož osud i pro ně zůstává záhadou. Shodli se na tom, že Leonard se zajímal o věci veřejné a měl dostatečné charisma, aby se stal úspěšným politikem demokratického státu.

Závěrem předkládám čtenářům k úvaze své podezření, že násilná smrt Herberta a Leonarda Revilliodových souvisela s vraždou Jana Masaryka a měla téhož původce. Účelem bylo usnadnit převzetí moci v Československu komunisty a zavedení totalitní vlády.

Vnuci prezidenta Masaryka

Prezident T. G. Masaryk měl tři vnuky: Jeho starší syn Herbert Masaryk (1880–1915) se stal otcem malého Tomáše, který však zemřel jako dítě v Praze. Mladší dceři Olze, provdané za švýcarského lékaře dr. Henriho Revillioda a žijící dlouho v Ženevě, se narodili dva synové: roku 1921 Herbert, o rok později Leonard.

***

Proč mlčet o vraždě?

Richard Vašek

Rodiče vnuků prezidenta Masaryka neměli co ztratit. Kdyby byl jejich syn zavražděn, promluvili by.

Článek Libuše Paukertové-Leharové, autorky biografie Olgy Revilliodové-Masarykové, (Vražda vnuků TGM? Respekt č. 44/07) záslužně připomíná předčasně zesnulé vnuky T. G. Masaryka, bratry Herberta a Leonarda Revilliodovy, jejich osudy i tragickou smrt.

Závěry o příčině jejich skonu, které autorka činí nebo naznačuje, je však nutno považovat za subjektivní hypotézy, jež nemají oporu v dosud známých historických faktech ani v logické úvaze. Předpokládaná vražda jednoho, či dokonce obou bratrů postrádá jakýkoliv politický motiv; srovnání jejich významu s významem generála Sikorského je silně nadsazené.

Zatímco okolnosti smrti Leonarda Revillioda při leteckém neštěstí byly hned po válce v Československu publikovány, v případě Herbertově se obecně uvádělo, že zemřel na vnitřní krvácení, aniž byla specifikována příčina. Nedávno zjištěný údaj o průstřelu břicha, pocházející z úmrtního protokolu, i mlčení manželů Revilliodových kolem smrti staršího syna navozují spíše dojem, že šlo o sebevraždu (ať už jakkoliv motivovanou), kterou si rodina přála z pochopitelných důvodů utajit. Pokud by opravdu došlo k vražednému útoku na Herberta Revillioda, bylo by mlčení obou rodičů zcela absurdní: po smrti obou synů neměli co ztratit a žili ve svobodném světě, paní Olga ještě třiatřicet let po válce. V dokumentech, které máme k dispozici, ani v dosud publikované memoárové literatuře nenajdeme ani zmínku o podezření, že by Herbert nebo Leonard byli zavražděni.

Jakákoli svědectví, jež by třeba jen v náznaku potvrzovala autorčinu hypotézu a jež autorka eventuálně objeví při svých dalších výzkumech, by zasloužila mimořádnou publicitu. A je možné, že i již publikovaný článek osloví dosud žijící pamětníky a inspiruje je k ohlasům.

***

Ještě k polemice o vraždě vnuků TGM

Libuše Paukertová-Leharová

Děkuji Richardu Vaškovi za konstataci, že jakékoliv sdělení potvrzující mou hypotézu o možné vraždě vnuků TGM by zasloužilo širokou publicitu a že můj článek v Respektu č. 44/07 s výše zmíněným titulem snad inspiruje dosud žijící pamětníky k ohlasům.

Jinak jeho argumenty mě nepřesvědčují. To, že má tvrzení nemají oporu v dosud známých historických faktech nebo memoárové literatuře, spíše poukazuje na nedostatečnou kvalitu či originalitu a na geografickou omezenost historického bádání, např. Masarykova ústavu AV ČR. (Monopol je zřídka dobrá věc.) Také to může znamenat určité zaujetí, ne-li strach, některých autorů z „ideologické úchylky“ od dlouho hlásané oficiální linie.

Domnívám se, že jméno Masaryk mělo v Československu minimálně stejnou váhu jako jméno Sikorski v Polsku. Navíc intelektuální a charakterové vlastnosti obou Revilliodových synů byly výjimečné, a tudíž by bylo nebezpečné, kdyby jako Masarykovi vnuci šli do politiky. Na konci války by jim bylo 23 a 24 let, byli by tedy dospělí. A Stalin uměl plánovat dopředu! Herbertův úmrtní protokol byl volně k dispozici na požádání všem badatelům již mnoho let. A jediné vysvětlení pro mlčení rodičů, totiž snaha zastřít sebevraždu syna, svědčí o nepochopení základních rysů stalinismu.

Některé pozoruhodné hypotézy o důvodech mlčení Olgy a Henriho Revilliodových kolují v interesovaných kruzích. Vycházejí z provázanosti případů Jana a Herberta Masarykových a z nátlaku činěného na Jana koncem války.

(Respekt, www.respekt.cz)