Prosinec 2007

Velká monarchie, malá republika

Petr Litoš

Samostatný stát československý vstoupil v život. Tak začíná první zákon československého státu, publikovaný ve Sbírce zákonů, ročník 1918, částka II, ze dne 6. listopadu 1918. Podle článku 4 vstoupil tento zákon v platnost dnem 28. října 1918. Letos tedy máme 89. výročí vzniku republiky. Nic kulatého, ale každé takové výročí je vždy jako stvořené k zamyšlení nad jeho obsahem a samozřejmě i historickým významem. V této souvislosti se nabízí otázka - stal se vznik samostatného Československa skutečně skutkem naplnění odvěkého snu lidu československého, jak to ve svém úvodu říká provolání Národního výboru?

Zánikem mocnářství vzniká vedle řady jiných nových státních útvarů i Československá republika. Vzniká spojením dvou profilujících národů, jejichž postavení v bývalé rakousko-uherské monarchii bylo více než rozdílné. Na jedné straně Čechy a Morava jako jedna z korunních zemí Rakouska (Předlitavska) a na straně druhé Slovensko jako integrální součást Uherského království. Na jedné straně průmyslově vyspělá země s určitým, přesně vymezeným stupněm autonomie, velmi významným zastoupením v Poslanecké sněmovně Říšské rady a se svými téměř 6,5 miliony obyvatel hlásících se k české národnosti druhým nejsilnějším zastoupením (23,2 %) v národnostním složení zemí Předlitavska. Země s velkým zastoupením v důstojnickém sboru i v mužstvu c. a k. armády. Země, se kterou bylo nutno počítat, a národ, který nebylo možno přehlížet.

Na druhé straně zaostalé agrární území obývané Slováky prakticky bez průmyslu, s chudými vesnicemi živořícími v rámci ryze extenzivního zemědělství, bez všeobecného volebního práva, bez jakýchkoli náznaků autonomie, bez vlastního zastoupení v Uherském parlamentu.

Dva rozdílné světy v jednom státním uskupení. Není pochyb o tom, že vznik republiky byl více než velkým přínosem pro Slováky. Vznikem Československa se Slováci vymanili z maďarizujícího vlivu Uherské říše, přestali být opovrhovaným a opomíjeným národem na území ovládaným maďarskou aristokracií. Vznikem republiky se nastartovala industrializace Slovenska, výrazně se posílily kulturní a národotvorné prvky, slovenština se stala respektovaným jazykem. Na mnoha místech sice byl český četník, český učitel, český notář i český velitel místní vojenské posádky, ale slovenský prvek a slovenský živel měl poprvé v moderních dějinách zajištěnu perspektivu dalšího rozvoje.

Byl vznik Československé republiky přínosem i pro české země? Byl přínosem po stránce ekonomické? Pokud ano, pak pouze relativní. České podniky měly, zvláště ve zbrojní výrobě, ale i v oblasti těžby a zpracování základních surovin a v oblasti zemědělské prvovýroby a potravinářské produkce na území celé monarchie zajištěný bezpečný odbyt a stálou poptávku a rakouská měna byla v Evropě hodnocena jako měna velmi pevná. Rakouská státní správa, která ostatně patřila ke kvalitně koncipovaným, velmi dobře organizovaným a vzdělanými a odborně připravenými lidskými zdroji saturovaným nástrojům řízení státu, neměla sebemenší důvod dovážet řadu nezbytných výrobků, zejména v rámci zbrojního průmyslu za situace, kdy tyto výrobky mohli kvalitně a poměrně lacino vyrobit čeští dělníci.

Zůstává tedy jako velký přínos vzniku republiky posílení onoho českého národního prvku? Vymanil se i český národ z nějakého národnostního či kulturního útlaku? Potlačovala opravdu rakouská státní správa český prvek natolik nesnesitelným způsobem, že vznik republiky byl pro českého člověka skutečně jakýmsi „vysvobozením z poroby"? Zde je třeba vzít v úvahu, že takové pilíře české národní kultury, jako bylo Národní divadlo, Národní muzeum a další instituce vznikly právě za monarchie. Právě tak významné architektonické skvosty, jako je secesní Hlavní nádraží, Obecní dům nebo Grand hotel Evropa v Praze vznikly v době „národní poroby". Konec konců i k takovému kulturnímu a vůči rakouské státní správě více méně provokativnímu počinu, jakým bylo odhalení Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze došlo v roce 1915 k 500. výročí upálení mistra Jana, tedy nejen za trvání monarchie, ale navíc ještě v době válečného konfliktu. Komenského citát „Věřím, že vláda věcí Tvých se k Tobě zas navrátí, ó lide český", vytesaný na pomníku, nebyl právě výrazem přehnané loajality. Právě za monarchie také vznikala ona významná hudební díla, díky kterým dnes kulturně vzdělaný svět více méně ví, kde to Česko vlastně je. Na českých středních a vysokých školách se nevyučovalo německy, ale česky. Úředníci rakouské státní správy mluvili v Praze také česky (právě tak jako v Terstu italsky a v Haliči polsky). Rozvoji českého podnikání (včetně podnikání v oblasti kultury) nebyly kladeny žádné překážky, byla podporována spolková činnost (ani Sokol nevznikl až za republiky), byly podporovány i různé kulturní akce lidového, regionálního charakteru, na území Čech a Moravy se za Rakouska uskutečnila řada významných technických a kulturních výstav a dalších akcí mezinárodního významu. Každá česká služka měla širší znalosti dějepisu, zeměpisu a vlastivědy a uměla lépe číst a psát, než leckterý bohatý francouzský sedlák. České země tehdy patřily k všestranně vyspělým evropským zemím.

Osobně si nemyslím, že si „český lid" skutečně přál zánik monarchie. Její zánik si totiž nepřáli ani ti, které dnes nazýváme „muži 28. října". Jsem přesvědčen, že tito otcové - zakladatelé si na sklonku světového válečného konfliktu přáli cokoli jiného, než totální rozpad monarchie a obyčejní lidé prakticky neměli důvod stavět se za nějakou radikální změnu a jejich jediným přáním byl konec války a návrat k předválečnému klidnému a bezpečnému životu. Také si nemyslím, že se „za Rakouska" musel český člověk nutně cítit méně Čechem, než se cítí dnes, kdy jsme, troufám si říci, spíše nevýznamnou součástí Evropské unie, o které se ve společensky profilujících otázkách rozhoduje úplně jinde.

Na škodu objektivity názoru českého národa na monarchii a její význam pro české země, byl a dodnes ještě je Haškův Švejk. Když jsem si toto dílo v útlém dětství přečetl, skutečně jsem nepochyboval o totální blbosti rakouských důstojníků, neschopnosti rakouských četníků, obžerství a zhýralosti rakouských duchovních, omezenosti rakouských úředníků a na druhé straně o hrdinném vlastenectví českých švejků, nelítostně svrhávajících po vypití deseti půllitrů vratkou monarchii. Dnes vím, že to tak nebylo a že český pivní heroismus dokáže v dějinách skutečně napáchat více škody než užitku. Faktem je, že navzdory panu Haškovi většina českých a moravských vojáků bojovala v první válce na všech frontách s opravdu plným nasazením a jejich tragické ztráty tomu také jednoznačně odpovídají (z české a moravské oblasti padlo více než 325 000 mužských obyvatel, hlásících se k české národnosti).

A tak zkrátka došlo k tomu, že padla velká monarchie a vznikla malá republika, která je dnes, pohříchu, ještě menší. Monarchie je v každém případě škoda, dnes by samozřejmě vypadala jinak, stejně jako dnes vypadá Velká Británie úplně jinak, než v době panování královny Viktorie. Pokud monarchii skutečně rozvrátili Češi, je ta škoda tuplovaná. Přesto si ale myslím, že za toto přičinění byl náš národ ve svém dalším dějinném vývoji náležitě odměněn a tento skutek je tak jako tak dávno promlčen.

Jdeme dál. Děláme to dnes již 89 let.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)