Prosinec 2007

Úseky polojasna (Část 2)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy a Tomáše Zahradníčka. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

DĚTSTVÍ V SUDETECH, VÁLKA V PRAZE (1930 – 1945)

Moje osobní zkušenost v otištění Slova k odsunu určitě také sehrála roli. Narodil jsem se roku 1930 v Rumburku, nemám ale na to město žádné vzpomínky z dětství, protože jsme tam dlouho nepobyli. Můj otec a jeho čtyři sourozenci vyrostli v Liberci, kde byl děda lékařem. V letech 1932 až 1938 jsme žili v Chřibské, v rodišti mé matky, po Mnichovu jsme utekli do Prahy, kde bydlela babička z otcovy strany.

Ztratil jsem tedy poprvé domov v osmi letech a už jsem ho nikdy v té podobě nenašel, protože po válce tam bylo všechno úpině jiné a dosti hrozné. Za pár poválečných měsíců se proměnilo úhledné městečko takřka švýcarského typu ve špinavou a chátrající vesnici. Přesto jsme se tam s maminkou vrátili (otec zemřel v Praze v roce 1943), i když jsme neradi opouštěli skromný byt na Žižkově. Ale fyzická přítomnost v Chřibské byla nutná, protože jinak by dědeček a babička z matčiny strany nepochybně zmizeli v nejbližším odsunu, anebo by je vyhnali z domu, jehož půlku zkonfiskovali už v roce 1938 nacisté. Teď hrozila pro změnu konfiskace druhé půlky.

Takzvaný divoký odsun jsem viděl zcela zblízka nejen v jedné, ale v řadě obcí, se všemi průvodními znaky té zvláštní poválečné války proti ženám, dětem, starcům a invalidům – dospělí němečtí muži takřka nebyli, buď padli, nebo byli v zajetí. Divoký odsun nazývám takzvaným proto, že se nejednalo o žádné spontánní akce. Aspoň tedy na sever od České Lípy to všechno prováděla armáda podle plánu a pod vrchním velitelem Ludvíkem Svobodou. Vojáci dřepěli doma v protektorátě za pecí a teprve po válce narukovali. Tím větší gerojové z nich byli. Důstojníci se nám svěřovali s tím, že mají rozkaz co nejrychleji vyhnat maximum Němců, aby se tak vytvořily hotové skutečnosti ještě předtím, než se „v Berlíně“ (totiž v Postupimi) sejde „velká trojka". Takže: divoké to sice bylo, ale ústředně plánované shora, systematická etnická čistka.

Zažil jsem zblízka holocaust a sám jsem mu unikl jen šťastnou náhodou. Neunikla mu moje pražská babička, dvě šestnáctileté sestřenice, hromada dalších příbuzných a řada kamarádů. Měl jsem mnoho důvodů k nenávisti, ale když jsem viděl bestiální nakládání s německými civilisty (už v Praze po revoluci a pak v pohraničí), necítil jsem pražádné zadostiučinění, naopak stud a zklamání.

Čím byl váš otec, že jste se tolik stěhovali?

Nemyslím, že jsme byli nějak nadstandardně stěhovaví. Můj otec byl chemik, ročník 1895, narozený v Liberci, dobrovolný účastník první světové války na ruské i na italské frontě. Vystudoval v německém Braunschweigu. Ve dvacátých letech koupil v Rumburku drogerii, kde rozjel vlastní velkovýrobu barev, kosmetiky apod. Roku 1929 se oženil s mou matkou, o šestnáct let mladší, o rok později jsem se narodil já.

Jenže někdy v roce 1932 oba usoudili, že konkurence v Rumburku je příliš veliká, kdežto v relativně menší Chřibské (tehdy asi 6000 obyvatel) tou dobou nebyla drogerie žádná, a byla tu možnost bydlet ve vlastním domě s velkou zahradou s rodiči mé matky. Ale sotva tu drogerii na náměstí otevřeli, tak se přímo proti nim etabloval druhý drogista, zažraný henleinovec se starogermánským jménem Nowak. Nu, a henleinovci pochopitelně dostali stranický úkol, že musí podporovat soukmenovce a bojkotovat žida-socdemáka. Což se stalo, bojkot byl účinný, takže jedinými zákazníky mého otce v posledních třech letech před Mnichovem byli čeští státní zaměstnanci – četníci, pošťáci apod., němečtí socdemáci a komunisté a čeští starousedlíci, povětšinou skláři z nejstarší sklárny ve střední Evropě.

Můj otec byl obdivuhodný kliďas, který nikdy nespěchal k vlakům, protože tvrdil, že určitě ještě pojede nějaký další. V roce 1938 se mu to mohlo stát osudným, protože se dostal – už jenom narychlo s aktovkou – do skutečně „nejposlednějšího" vlaku, který ještě z Rybniště zamířil do vnitrozemí, než dorazilo čelo wehrmachtu.

To už ovšem nebyl přesun dobrovolný, takže tak přespříliš mobilní moji rodičové vůbec nebyli. Pak si vzali do hlavy emigraci do Kanady s transportem sudetoněmeckých socdemáků. V té době mě rodiče brali do Ruzyně, abych coby osmiletý přivykl pohledu na startující letadla. Jenže vyřízení se táhlo a naše pasy 15. března 1939 promptně zabavilo gestapo. Jeden z přátel mého otce – jakýsi redaktor z Hamburku – ještě stačil toho dne odjet na Slovensko a na lyžích přejet do Polska. Jiní, méně sportovně zdatní, polykali jed či skákali z pražských oken. Bylo toho dne mnoho sebevražd. Nikdy jsem nezapomněl pohled na první prapory s hákovým křížem v pražských ulicích: sotva jsme jim unikli ze Sudet, dohnaly nás v Praze. I devítiletý kluk, pokud nebyl úplně tupý, musel z reakcí dospělých vycítit, že spoluprožívá cosi na způsob konce světa.

Jaká byla Chřibská pro sedmiletého kluka?

Dělila se na dvě velice rozdílné části: na chráněný krásný domov s velkou zahradou, psy, kočkami a jiným zvířectvem a na prostor venku, čím dál hrozivější a nepřátelštější. To byly roky 1937 a 1938. V lesích postupně vznikala první linie bunkrů, my bydleli přímo před ní, na exponovaném místě – jako na dlani. Směšný můstek přes potok před drogerií byl podminovaný.

Do drogerie už dávno chodili jenom Češi a němečtí antihenleinovci. Pro sedmiletého kluka to často znamenalo nejen nepřátelské pokřikování od poštvaných spratků, ale nejednou i fyzické útoky. Bylo tady jasné dělení na „my" a „oni" a stále to eskalovalo. Československé úřady hlásaly „ani píď jim nedáme" a uklidňovaly odpůrce nacistů, že nás samozřejmě v případě skutečného nebezpečí budou včas všechny evakuovat do vnitrozemí. Nakonec Beneš kapituloval, vojsko dostalo rozkaz k ústupu, a kdo neutekl včas sám, padl do rukou nacistů. Mne rodiče pro jistotu poslali do Prahy ještě těsně před zářijovou mobilizací. Nejhůř dopadli němečtí antifašisté, kteří vytrvali v řadách Republikanische Wehr ještě i po stažení armády na hranicích. Ti se vezli jako první do Budyšína a do Dachau. A pokud se jim podařilo uniknout do vnitrozemí, policie druhé republiky jich spoustu poslala zpátky do Sudet, rovnou do náručí gestapa. To je temná kapitola – a to, jak se s mnoha z těchto lidí nakládalo po válce, ještě temnější.

Pamatujete si na něco z dědečkova Liberce?

Nepamatuji. Umřel tři roky před mým narozením. Takže ho znám jenom z rodinného podání: jako velkého turistu, který celou rodinu tahal pěšky na Ještěd, ale taky na Sněžku, jako raného socdemáka a pokrokáře, který všechna náboženství pokládal za tmářství, a jako obětavého doktora ze staré školy, který za každého počasí zapřahal koníka do kočáru a jezdil za pacienty až do Rudolfova a jiných míst v Jizerských horách. Pocházel z Humpolce a sám prý vystudoval z donucení rodičů, a tak ze svých pěti dětí – tří synů a dvou dcer – nikoho nepobízel k vysokoškolskému studiu. Trval ale ještě za Rakouska na tom, že všichni musí zvládnout bezvadně oba „zemské jazyky", takže je nutil, aby střídavě navštěvovali školy české a německé.

Když jsem v sedmnácti nastoupil jako novinářské ucho do libereckého deníku Stráž severu, vyplácel tam honoráře takový penzista. Jmenoval se František Pecháček a býval za první republiky redaktorem menšinového Ještědského obzoru. A toho jsem se jednou zeptal, jestli jako předválečný Liberečan nepamatuje mého dědu. On se zamyslel, zmizel v archivu a pak se objevil s nějakým svázaným ročníkem Ještědského obzoru. Po chvilce hledání našel článek Zemřel lékař-lidumil, podepsaný jeho jménem. A od něho jsem se pak dozvídal zkazky, které se v rodině obvykle netradují. Například, že děda skutečně musel být hodný a sociálně cítící člověk, který nejednoho chudáka léčil zadarmo a ještě při odchodu nechával zlatku na stole. Ale že byl také nechvalně známý grobián, který neposlušného pacienta dokázal seřvat a který rád provokoval na ulici německé nacionalisty halasným voláním na své české pacienty. Vánoce prý nenáviděl, protože to býval v jednom kole a tahal lidem kapří kůstky z hrtanu s náležitým poučením, že ryby mají „žrát" zvlášť, nikdy dohromady s brambory. Při hospodských rvačkách tehdy bývaly začasté vymknuté sanice, což prý děda virtuózně léčil strašlivou fackou z opačného směru. Lituji, že jsem ho nepoznal osobně.

Jakým jazykem jste doma mluvili?

Až do Mnichova, čili do mých osmi let, převážně německy. Němčina je tedy moje mateřština, česky jsem jako dítě uměl pozdravit, poděkovat a pár slovíček a vět, ale tím to pomalu končilo. A moc mě to mrzelo, protože když si rodiče potřebovali říci něco, co nebylo určené pro mé uši, mluvili spolu česky.

Z osobní zkušenosti bych ale řekl, že takzvaná mateřština je přeceňovaný mýtus. Ačkoli žiju přes třicet let v německém prostředí, je pro mne dodnes napsání textu (třeba jen dopisu) v mateřštině-němčině spojeno s prací, kdežto v češtině, tedy v jazyce získaném později, mám neskonale bohatší slovník a mnohem líp a s požitkem si mohu s jazykem pohrát.

Ale vidím, že se neobejdu bez bližšího vysvětlení svého původu. Obrazně řečeno jsem si sedl mezi židle už ve chvíli zrození: otec byl žid, byť už nejméně ve druhé generaci, bez náboženských vazeb či aspoň vztahu k tradicím (neslavil žádné židovské svátky, Vánoce se konaly se stromečkem atd.), maminka pocházela z Dolní Chřibské a její kořeny byly přísně katolické a německé prokazatelně až do doby po napoleonských válkách. Tehdy na naší straně rakousko-saských hranic, kdesi u Šluknova, sloužil rakouský pohraničník Jan Henoch. Pocházel odkudsi z maďarské nížiny a oženil se s místní (tedy rakouskou) dívkou. Založil rod, jeho potomci se ženili s místními dívkami, které se jmenovaly za svobodna Michel, Rothe nebo Worm. Ale po veškerém tom míšení krve měli ti Henochové (jimž později přibylo druhé N) pořád hustá černá obočí, namlouvavé mandlové oči, poněkud vysedlé lícní kosti a značný šarm. Poslední Jan Hennoch, otec mé matky, osiřel úplně už jako čtyřletý. Příbuzní si jeho i bratra rozdělili: starší se dostal do Písku a založil českou větev Hennochů, Jana si vzal k sobě sedlák ze Studeného u České Kamenice, což byl tehdy čistě německý Kaltenberg. I takové zásahy osudu leckdy v mnohonárodnostní říši rozhodovaly o etnické příslušnosti dalších generací.

Děda nehodlal dělat celý život podruha u sedláka, tak šel do textilky, vyučil se, později se stal mistrem a ve dvacátých letech zařizoval textilky v Pobaltí. Když se prarodiče vzali, žili skromně, ale na slušný dům s velkou zahradou se časem zmohli. Dcera – moje matka – se jim narodila v roce 1911, jiné děti už neměli. A jak bylo v kraji zvykem, když bylo dceři patnáct, poslali ji „na handl" do vnitrozemí, takže moje matka absolvovala jeden ročník obchodní školy v Hořicích v Podkrkonoší. Za ten rok se naučila perfektně a bez přízvuku česky, což už jí zůstalo až do smrti. Pochopitelně se nám to velice hodilo, když jsme na podzim 1938 utekli do Prahy.

Do Prahy jste tedy přišel v osmi letech s českým „dobrý den a děkuji" a začal chodit do německé školy? To jste byl ve 2. třídě, ne?

Omyl. Začal jsem samozřejmě chodit do školy české, a to do třetí třídy (v Sudetech německy započaté). A také doma se tvrdě přešlo na češtinu. Na německé otázky jsem dostával české odpovědi. Nejradikálnější byla pražská babička, otcova matka pocházející z Lysé nad Labem, u které jsme zpočátku na Žižkově par týdnů bydleli. Ta důsledně předstírala, že mým německy předneseným otázkám nerozumí. A běda, když jsem na ni promluvil německy na ulici, to mi zmáčkla loket a zasyčela: „Mluv česky!" Byla to koňská kúra, frustrující, ale účinná. Ve škole jsem nějaký čas vnímal učební látku jenom jako nesrozumitelnou zvukovou kulisu.

Situaci ještě komplikovalo, že rodiče počítali s brzkou emigrací do Kanadu, takže považovali za vhodné, abych si osvojil také nějaké skromné základy angličtiny. Dostal jsem krásnou ilustrovanou knížku Laugh and Learn, na tehdejší dobu velice pokrokovou, takřka bez gramatiky a přizpůsobenou dětské mysli.

Mezitím vpochodovali nacisté i do Prahy. Na 15. březen 1939 mám velice přesné vzpomínky, například před sebou vidím to nekonečné procesí motomechanizovaných vojsk po Příkopech. Černý pavouk nás dohnal. A vnímavý osmiletý kluk, vybavený už určitou životní zkušeností ze ztráty domova, viděl – také z reakce rodičů – že se stalo něco nenapravitelně tragického.

Nicméně ani zřízení protektorátu pro nás nemělo ihned drastické následky, ty přicházely až postupně, podle taktiky ukrajování salámu po tenkých proužcích. Moje čeština se rychle lepšila. A pak dostal otec moudrý nápad vypravit mě do letního tábora na Želivce u Zruče nad Sázavou. Byl jsem tam měsíc a vrátil jsem se vybaven svěží idiomatickou češtinou, navíc poprvé zamilován do jakési patnáctileté Zorky. A na táboře jsem už česky přečet] celého Robinsona. Bylo po jazykových problémech: ze třídy jsem si odnášel z češtiny trojku (zřejmě přimhouřili oko), ale ve čtvrté už to byla čistá jednička a pan učitel předčítal mé slohové práce nahlas.

Jenže po absolvování té krásné čtvrté obecné pro mne skončila školní docházka nadobro. To už bylo rok po vypuknutí války, celé léto 1940 jsem se třásl o osaměle bojující, tvrdě bombardovaný Albion, očekávající německou invazi, a 1. září jsem zjistil, že mi všechny školy Protektorátu Čechy a Morava přirazily vrata před nosem.

To jste se dozvěděl na konci prázdnin, že jako židovské dítě už nesmíte do školy?

Tak jest. Přičemž jsem si na zařazení do kategorie „židovské dítě" zvykal postupně a s potížemi. Měl jsem „árijskou matku", praktikující katoličku, a otce sice židovského, ale liberálního, nábožensky zcela indiferentního, takže židovství u nás nebylo v mém dětství téma. Rodiče, kteří v roce 1930 ještě nemohli tušit, jaké šílenství zachvátí Evropu, rozhodli, že mi dají příležitost, abych se sám rozhodl pro to či ono náboženství, až už budu mít rozum, tedy tak ve čtrnácti či patnácti. Čili mě nedali ani pokřtít, ani obřezat. Na druhé straně katoličtí prarodiče (a maminka taky) nevynechali jedinou příležitost k mé náboženské indoktrinaci už v nejútlejším věku. Brali mě s sebou do kostela, na pohřby, na církevní slavnosti. A co do sebe dítě nasaje do věku nějakých čtyř pěti let, to už si nese chtě nechtě do života. Měl jsem v životě nejednu fázi, kdy jsem chtěl v sobě katolicismus vědomě potlačit, ale nikdy se mi to úplně nepovedlo.

Když jsem začal v Dolní Chřibské chodit do německé obecné školy, vyjednali rodiče s katechetou, že smím, ač nepokřtěný, chodit na katolické náboženství. Ten katecheta byl nesmírně slušný člověk, rozhodný antinacista, který si mě velice oblíbil a já jeho. Pak na Žižkově v Cimburkově ulici, když jsem se ještě neuměl česky vymáčknout, mě třídní učitelka poslala – soudíc podle mého jména – na židovské náboženství. Byl jsem tam jenom jednou: konalo se to v sobotu, přišel rabín, já jsem si ze zvyku vyndal z tašky penál a položil na lavici nevěda, že se dopouštím strašlivého přečinu proti přikázáním o svěcení soboty.

Rabín přiskočil a penál mi vyhodil otevřeným oknem z druhého poschodí na zahradu. Rozčileně mi vynadal, jenže já jsem mu nerozuměl, takže mi to tak moc nevadilo. Odešel jsem hledat penál a už jsem se nevrátil. Čímž skončila jednou provždy veškerá moje židovská náboženská výuka. Někdy toho lituji.

Ostatně rodiče mě dali po příchodu do Prahy u sv. Jakuba pokřtít, jenže mi to podle takzvaných norimberských zákonů už nebylo nic platné, ty uznávaly (do jisté míry) pouze konverze provedené do roku 1935. Tohle všechno vyprávím tak podrobně jen proto, abych ozřejmil, že ten desetiletý kluk v roce 1940 už měl nárok na docela pěknou krizi identity. Jinými slovy: nevěděl zprvu, čí je.

Takových dětí, co najednou nesměly do školy, muselo být v Praze pino. To narychlo vznikaly náhradní soukromé školy? Nebo se přešlo na samovzdělávání s rodiči? Předpokládám, že ze všech těch zákazů, omezení a šikan, které se tehdy množily, nesl právě tohle každý rodič zvlášť těžce.

Samozřejmě. Byl to akt státního teroru, který mířil na samu podstatu. Vždyť ani v těch nejubožejších židovských komunitách v orientálních zemích nebo na východě Evropy nebyli analfabeti, úcta k psanému slovu měla tisíciletou nepřetržitou kontinuitu. Nemohu tvrdit, že vyobcování židovských dětí z „árijských" škol už bylo integrální součástí „konečného řešení židovské otázky". Ze zpětného pohledu byl zákaz školní docházky prvním možná nejzávažnějším milníkem na cestě jednoho milionu dětí do plynových komor.

Vývoj probíhal v řadě etap, během nichž se možnosti nějak nacistickému tlaku čelit stále zmenšovaly. Tak třeba první reakcí mých rodičů bylo, že oslovili mého třídního učitele ze čtvrté třídy, jestli by mi nemohl dávat soukromé hodiny, abych nezůstal příliš pozadu. Byl to vyložený sympaťák, mě měl rád a nějakou tu korunu navíc mohl také potřebovat. Fungovalo to nejprve dobře, docházel k nám několikrát týdně do bytu a já byl rád, že mám oblíbeného učitele zcela sám pro sebe. Jenže pak jednou přišel a oznámil, že to je naposled. Prý všichni učitelé museli podepsat závazek, že soukromé hodiny židovským dětem dávat nebudou. Dodnes nevím, jestli to nebyla jen výmluva, ale pokud jednal „pouze" ze strachu, dovedl bych i to pochopit. Praha se hemžila udavači a jeho návštěvy u nás se nedaly natrvalo utajit.

Jednou z prvních reakcí mého otce bylo, že mi u knihkupce v tehdejší Riegrově ulici otevřel účet. Mohl jsem si koupit každou knihu, o kterou jsem měl zájem. Moc mě v té době zajímala mytologie starých Řeků a Římanů, antické dějiny a kultura, historie obecně až do Francouzské revoluce, dopodrobna jsem se zajímal o první světovou válku. Nasával jsem vědomosti velmi jednostranně, jen to, co mě bavilo, přečetl jsem všechno, co přede mnou neuteklo na strom, zcela jsem ale zanedbával například matematiku.

Mezitím se i mnoho dalších rodičů ujalo iniciativy. U nás na rozhraní Žižkova a Vinohrad bylo postižených přibližně stejného věku asi deset. Hned za rohem, v Krásově ulici, se uvolil židovský gymnazijní profesor na penzi, že se nás ujme. Docházeli jsme k němu do bytu a on se snažil postupovat podle osnov platných „venku". Pochopitelně měl podstatně hlubší vzdělání a větší rozhled než učitelé, na které jsme byli doposud zvyklí. Kromě toho se v deseti lidech pracuje intenzivněji než ve třiceti, takže jsme v podstatně kratším čase zvládali látku, na kterou bylo ve škole třeba mnohem více času. V té době ještě na Starém Městě existovala legální předválečná židovská osmiletka, nebo snad i gymnázium. Tak se to zařídilo tak, že nám náš starý pán napsal po skončení páté třídy jen tak rukou na obyčejný papír návrh známek, my jsme si s tím došli do oné ještě existující, ale přeplněné školy, tam nás namátkově přezkoušeli a přepsali navržené známky na oficiální formuláře. Tak tedy vypadalo nouzové řešení pro školní rok 1940/41. Jenže po konci tohoto školního roku byla škola na Starém Městě zrušena a následoval zásadní zákaz jakéhokoli organizovaného školního vyučování židovských dětí včetně zákazu systematické soukromé výuky.

Dnes to možná zní neuvěřitelně, ale byla to součást celého pečlivě vypracovaného systému šikan a omezení, který byl stále zdokonalován. Patřilo k němu – ještě dlouho před zahájením deportací do koncentráků – také konfiskování určitých předmětů: rozhlasových přijímačů, gramofonů, veškerých hudebních nástrojů, lyží a lyžařských bot atd. atd., a to i rodinám takzvaně „smíšeným", jako byla naše. Dokonce i psa jsme museli odevzdat. K systému útlaku patřil zákaz vycházení po dvacáté hodině, nákupní doba omezená na dobu od 15 do 17 hodin, zákaz opustit území Velké Prahy, zákaz cestovat veřejnými dopravními prostředky (výjimky byly povolovány pracovně nasazeným, kteří museli mít zvláštní průkazy a směli v tramvajích stát jen na zadní plošině), zákaz návštěvy kin a jakýchkoli kulturních podniků, zákaz vstupu do restaurací, parků atd. Také jsme dostali potravinové lístky s podstatně sníženými příděly, takže v rodině byly dvoje lístky zredukované a jedny „normální", avšak protektorátní, nikoli říšskoněmecké.

Je třeba podotknout, že se moje matka, ač původem stoprocentní Němka, přihlásila po příchodu do Prahy k národnosti české, takže po celou dobu války měla příslušnost protektorátní, nikoli říšskou. Na moje rodiče byl vykonáván permanentní nátlak, aby se dali rozvést. Matka by v tom případě nabyla plných práv včetně říšské příslušnosti, my s otcem bychom byli ihned zmizeli v nejbližším transportu. Bylo dost takových tragických případů, někdy i z malicherné snahy o záchranu majetku, ale moji rodiče odolali nátlaku při několika předvoláních na gestapo do Pečkárny, ačkoli u nich použili špinavý trik: oběma jim při odděleném výslechu tvrdili, že jejich partner právě žádost o rozvod podepsal.

Byl jste ve třídě sám takto odstaven od kolektivu vrstevníků? A zaznamenal jste nějakou reakci svých spolužáků?

Dokud jsem chodil do školy, ani trochu jsem se necítil jako outsider. V celé třídě byl jediný hošík, který dával najevo antisemitismus, ale spíše v obecné rovině, ne nějak osobně zaměřený proti mně nebo druhému židovskému spolužákovi, Petrovi Arnsteinovi. Ten hošík jménem Kolář byl z vlajkařské rodiny. Frapantní změna nastala v momentě, kdy mi vrata školy zůstala uzavřená. Ty své donedávna ještě kamarády-spolužáky jsem dále denně potkával na ulici, ale (snad na jednu nebo dvě výjimky) přestali mě vidět, přecházeli na druhou stranu ulice. Nezdravili, a já je pochopitelně taky přestal zdravit, prostě jsme se navzájem ignorovali.

Po ocejchování židovskými hvězdami v roce 1941 by se to dalo vykládat jako projev strachu, ale v roce 1940 ještě hvězdy nebyly. Za celou dobu války jsem u žádného z bývalých kamarádů nezaznamenal sebemenší projev solidarity (třeba jenom nenápadné gesto, mrknutí), nic! Po válce jsem pak s některými mluvil, chovali se rozpačitě, nevěděli, co říci, ale ani jediný se za své chování neomluvil.

Po návratu do Sudet jsem pak potkával – dokud nebyli odsunuti – také německé spratky, kteří mě jako malého kluka honili po Dolní Chřibské. Ti byli rozpačití ještě víc, ale také ani jediný neřekl „pardon". Což mi připomíná, že jsem se v sedmdesátých letech jednou v Londýně setkal v Amnesty International s bývalým televizním komentátorem Vladimírem Toskem, kterého jsem znal ještě před emigrací. Vyčetl jsem mu, že žádný z reformních komunistů, které jsem kdy potkal, nebyl schopen vůči bývalým obětem režimu vyslovit aspoň skromné slůvko „pardon". Tosek na to odpověděl: „Dějiny nikdy neříkají pardon." Od té doby tedy vím, že mi nikdy neubližovali zfanatizovaní hlupáci, ochotní pomocníci anebo předpodělaní slouhové toho či onoho režimu, nýbrž – samy dějiny. To přece zní hrdě. A hlavně to snímá vinu a odpovědnost z jednotlivců.

Jak jste jako rodina přežili do konce války?

V roce 1941 zavedli nacisté i v protektorátě povinné cejchování židovskými hvězdami. Otec stál před problémem, jak takovou obludnost vysvětlit jedenáctiletému a co udělat, aby kluk nepropadl mindrákům. Ačkoli pro otce do té doby židovství nikdy nic moc neznamenalo, pochopil, že z toho teď musí udělat pozitivní hodnotu. A tak mi začal systematicky líčit, jaké mají Židé dlouhé a pohnuté dějiny, kolik je židovských nositelů Nobelovy ceny, co všechno vykonali ve vědě, v literatuře, v politice a v umění a že už všichni uměli číst a psát a věřili v jednoho Boha, když Germáni ještě lezli po stromech. Prostě ve mně chtěl vypěstovat hrdost na tu hvězdu, dosáhnout toho, abych ji nosil jako vyznamenání, ne jako potupu. Což se mu plně podařilo: já jsem hvězdu nikdy neskrýval a navykl jsem si jako kluk chodit obzvlášť vzpřímeně, hrdě a před nikým neklopit zrak.

V té protektorátní Praze bylo možno jít po ulici s hvězdou vcelku bez nebezpečí inzultace ze strany Němců, ať už uniformovaných či civilních, včetně usmrkanců z Hitlerjugend. Asi měli instrukce, že si nás nemají všímat, tak to disciplinovaně dodržovali. Pamatuji se na jeden zážitek z konce roku 1944. Vracel jsem se na zadní plošině tramvaje z práce v montérkách a s hvězdou, když v Hybernské přistoupila hromada utahaných, vyhublých mladých esesáků (Waffen-SS), asi rovnou z fronty. Všimli si mě a já jsem zaslechl šeptanou poznámku: „Guck mal, da gibt's noch lebende Juden!" (Koukej, tady ještě existují živí židé.) Nic víc, už o mne nezavadili pohledem, o tři stanice dál jsem vystoupil.

Člověk s hvězdou si však musel zvykat hledět daleko před sebe a včas přejít na druhou stranu ulice, když se blížil nějaký ničema ve vlajkařské uniformě. Ti byli schopni urážek i fyzického násilí, obvykle to byla patologická sedlina na úrovni pasáků. K nějakým znatelným známkám sympatie, soucitu, či dokonce solidarity ze strany českého obyvatelstva nedocházelo, aspoň se na žádné takové projevy nesouhlasu s nacisty nepamatuji, kromě dobrácké bardámy Bobiny z protějšího domu, která tátu i mne demonstrativně a halasně zdravila přes ulici. Ale také musím říci, že lidé v domě, v typickém žižkovském činžáku o čtyřech patrech bez výtahu, se k nám většinou chovali velice slušně, anebo alespoň indiferentně, ale ne nepřátelsky.

To se týkalo dokonce přímého souseda, který dělal šoféra na gestapu a občas chodil v hnědé uniformě. Jmenoval se Worm a byl z Lísky u České Kamenice, takže jsme s největší pravděpodobností byli vzdálení příbuzní. Mohl nás nechat kdykoliv vystěhovat, ale zřejmě nebyl fanatik. Ostatně měl českou manželku, která se nikdy nenaučila pořádně německy. Před koncem války Wormovi včas zmizeli z Prahy. Docela přátelsky se ke mně v domě choval i jakýsi funkcionář Kuratoria, který sice za okupace rád chodil v rajtkách a holínkách, ale po revoluci rychle natáhl svazáckou košili. A také na mne byla milá polská prostitutka ze třetího poschodí s uniformovanou německou klientelou. Velice si mě oblíbila paní správcová domu. Měla už dvě dospělé, neprovdané dcery, které pracovaly v Orbisu a nosily domů spoustu knižní makulatury. Všechno jsem to stačil zhltnout. Peřiňák měla plný knížek, půjčovala mi jednu po druhé. Do konce války jsem celý ten její peřiňák přečetl. Kromě toho věděla, že miluju škubánky, a zvala mě i na nudle s mákem. Nějak se to v domě rozkřiklo a pozvání přibývalo i do jiných rodin. Taky si mě potají zvali do bytu Matysovi. Pan Matys byl řezník, samorost. Rád poslouchal BBC, jenže české vysílání bylo silně rušené. Pak si ale všiml, že vysílání v němčině tak rušené není, a začal využívat mé dvojjazyčnosti a mého zájmu o politiku k tlumočnickým službám. My jsme rozhlasový přijímač mít nesměli, takže jsem mu rád vyhověl. Kromě Londýna jsme občas poslouchali i švýcarský Beromünster, Moskvu ale nikdy, protože pan Matys mínil, že to je jenom propaganda.

Občas mě také pozvali sousedé Bartoškovi, jejichž dcera chodila s německým letcem, který sloužil v Kbelích. Psával jí dlouhé milostné dopisy, které jsem pro ni musel překládat. Poslední překlad jsem dělal v den, kdy v Berlíně zcepeněl Adolf Hitler. Hned nato 5. května se pan Bartoška objevil s obrovskou trikolorou a se srpem a kladivem na klopě a byl z něho revolucionář-radikál. Myslím, že pak už si jeho dcera s žádným oficírem luftwaffe nedopisovala.

V květnu 1943 jsme s maminkou osaměli: můj otec zemřel na krvácení do mozku, bylo mu teprve 47. Ale měl za sebou zákopy první světové války a tu nesmírnou duševní zátěž rasové perzekuce. Když se jednoho dopoledne náhle zhroutil a ztratil vědomí, maminka se pokusila sehnat lékaře či sanitku. Ošetřit ho ale směl pouze lékař židovský a ten se dostavil – pěšky – až asi po osmi hodinách. Pak otce odvezli do malinké židovské nemocnice na Vinohradech. Tam po čtyřech dnech zemřel, aniž nabyl vědomí. Primář mé matce řekl, ať si uvědomí, jak milosrdná vzhledem ke všem okolnostem to byla smrt.

Maminka se už nikdy neprovdala, ačkoli ovdověla v 32 letech. Přestože byl mezi mými rodiči značný věkový rozdíl, musela to být opravdu velká láska. Přetrvala veškerou nepřízeň času, gestapácké donucování k rozvodu a nakonec i smrt.

Co vás živilo?

Těsně před Mnichovem se otci ještě podařilo vyexpedovat část zboží ze skladu drogerie do Prahy, kde bylo uskladněno u jakéhosi karlínského špeditéra. Po příchodu do Prahy se pokusil tyto věci prodat, abychom měli prostředky na emigraci do Kanady. Pod časovým tlakem našel partnera, žižkovského drogistu Kočvaru. Ten byl ochoten zboží převzít, ale pouze za zlomek ceny – s výmluvou, že mnohé výrobky měly německé etikety, a proto se prý za druhé republiky v Praze špatně prodávaly. Takže se otec toho zachráněného zboží musel zbavit hluboko pod hodnotou, aby vůbec získal nějakou hotovost a nemusel už platit ohromné skladovací poplatky.

Jako absolvent drogistické akademie v Braunschweigu znal můj otec receptury na kdeco, od rtěnek až po pasty na parkety, a byl to schopen vyrobit v hrnci na kuchyňském sporáku. Proto se také nebál emigrace, tvrdil, že starý hrnec a pár kostí najde všude na světě, aby mohl pro začátek uvařit klíh a jádrové mýdlo. V té době se na emigraci chystala spousta „nepraktických intelektuálů", právníků apod., sotva schopných rozumně se uživit v cizí jazykové oblasti. Můj otec pro ně začal pořádat kursy užité chemie, výroby barviv, kosmetických prostředků aj. Z toho jsme nějaký čas docela slušně žili.

Potom navázal kontakt s kosmetickou laboratoří v Růžové ulici, která patřila ruskému emigrantovi a vyráběla voňavky a pudry pod značkou Vernot Paris. Výrobu rtěnek neměli, tak jim ji zavedl táta. Pamatuji se, jak nejednu várku vyrobil doma v kuchyni na kamnech. Z červené masy ve velkém hrnci bylo až deset tisíc rtěnek. Lily se do forem, po vychladnutí se nasazovaly do pouzder a leštily nad svíčkou. Musel to být znamenitý obchod, protože výrobní náklady byly neuvěřitelně nízké, ale rtěnka stála v obchodě kolem 50 protektorátních korun. Zisk z toho měl hlavně prodávající, nikoli tajný (protože ilegální) výrobce. Někdy v roce 1942 tu černotu kdosi udal.

Byla u nás domovní prohlídka, otce odvezli do Bartolomějské, ale asi po dvou týdnech ho propustili. Naštěstí to vyšetřovala česká kriminálka, která neměla zájem z toho udělat aféru. Nicméně i ta krátká vazba tátu zle poznamenala, vrátil se zešedivělý, deprimovaný, nemocný. Když otec zemřel, chodila maminka pracovat do laboratoře v Růžové až do konce války. Tím nás udržela nad vodou.

A vy? Stal jste se členem rodinné alchymistické dílny? Zasvěcoval vás otec do tajů řemesla?

Snažil se o to, jenže mé zájmy byly odlišné. Nepokročili jsme přes pár základních lekcí laboratorních praktik. Taky jsem se s jeho pomocí našprtal pár chemických vzorců, ale moc mě to nebavilo. Asi se budete smát, ale já jsem si jako kluk představoval, že jednou budu historikem. A sice se zaměřením na dějiny starověku.

Zatím v tom roce 1942 šlo o to, aby děti mého druhu úplně nezblbly, čili aby se v tomto směru hatily plány nacistů. Když bylo definitivně zakázáno vyučování podle školních osnov, přišli moudří pražští židovští intelektuálové na jiný trik. Ve Strašnicích, zhruba mezi papírnou a židovským hřbitovem, byl původně židovský starobinec, v té době už ale vystěhovaný. A z té budovy se stal denní dětský útulek. Třídy s učiteli nesměly být, tak se udělaly zájmové kroužky tak o deseti dvanácti dětech, vedené dobrovolníky z nejrůznějších oborů vědy či kumštu. Tam nás třeba zasvěcoval legendární Josef Laufer do umění reportáže. Docházel tam Erik Saudek, vynikající překladatel Shakespeara do češtiny, a ten nás nejen seznamoval s anglickými dramaty, ale rozdělil úlohy a my jsme se učili ty hry mluvit. Chodil tam Nora Fried, který tehdy napsal kouzelnou knížku pro děti. Měli jsme tam pár skladatelů, jejichž jména mi už vypadla, ale kdykoli slýchám, že Brundibár vznikl v Terezíně, nesouhlasně vrtím hlavou: my ho nacvičovali už ve Strašnicích. Základy angličtiny nám zprostředkovával formou vtipných her jakýsi Roubíček, autor na tehdejší dobu znamenité praktické učebnice, která se obešla takřka bez gramatiky.

Hned vedle starobince směrem dolů ke krematoriu byl stadion Hagibor, rovněž židovský majetek. V letech 1942-43 jsme toto hřiště ještě měli plně k dispozici – s fotbalovým a nohejbalovým hřištěm, běžeckou dráhou, v zimě s kluzištěm atd. Pak nás vyhodili, na stadion chodila exercírovat pražská SA, koncem války tam postavili pár dřevěných baráků, ve kterých židovky musely štěpit slídu. Říkalo se, že pro německé ponorky. Po revoluci se z toho stal vražedný koncentrák pro pražské Němce.

Časy v útulku a na Hagiboru ještě byly docela idylické a rád na ně vzpomínám. Ta práce v kroužcích, nikoli s učiteli, ale se skutečnými intelektuály, mi do života hodně dala. Bohužel trvala krátce a navíc byla přerušována transporty. Sotva jsem se s někým skamarádil, zmizel v transportu, a zrovna tak to bylo i s lidmi, kteří se o nás tak vzorně starali.

V roce 1943, krátce po smrti mého otce, už skončily i kroužky a skončilo také sportování na Hagiboru. Bylo nás v Praze čím dál míň a jediná místa, kam se ještě smělo s hvězdou chodit, byly židovské hřbitovy, ten velký strašnický a menší na Žižkově, tam, co dnes na židovských kostech stojí pražská televizní věž, největší židovský náhrobek na světě. Na ten žižkovský hřbitov, který dokonce i nacisté nechali na pokoji, ale komunistům pak překážel, jsem to měl blízko, prakticky za rohem. Pro mne měl řadu důležitých funkcí: byl to výběh, hřiště, park se spoustou vzrostlých kaštanů a lip, ty hroby člověk brzy přestal vnímat. Bylo to také místo setkávání s ubývajícími kamarády a kamarádkami, ale i s dospělými.

Na hřbitově se konaly i schůzky ilegální židovské organizace mládeže. Vždy jeden šestnácti- či sedmnáctiletý vedoucí měl na starosti pět dvanácti- či třináctiletých kluků, byl to takový systém buněk. Považoval jsem to tehdy za druh skautingu, hráli jsme různé hry a přitom jsme byli nenápadně vychováváni a školeni. A po válce jsem se dozvěděl, že šlo o levicovou organizaci Hashomer Hacajir (Mladá stráž), která v Izraeli a jinde ve světě existuje podnes. Její pražskou síť rozbilo gestapo v roce 1944, protože naneštěstí špička organizace navázala spolupráci s ilegální KSČ, prolezlou konfidenty. Postupně naprostá většina kluků zmizela v transportech. Mnohé jsem na zadní plošině tramvaje vyprovázel na shromaždiště na Letné, později v Dlouhé ulici. Tušili už tehdy, do čeho jdou, ale chovali se tak, aby s těmi ruksaky na zádech vypadali jako veselí trampové, kteří jedou na výlet; záleželo jim na tom, aby se žádný škodolibý antisemita nemohl pást na jejich smutku a strachu.

V létě 1943 mi bylo třináct, takže mě čekalo pracovní nasazení. Hřbitovní rekreace už se mohla konat jenom po práci a o nedělích.

Nechali vás v Praze?

Nechali, ale nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat. Bylo pravidlem, že árijským matkám odebírali děti (takzvané „míšence prvního stupně") po dovršení čtrnácti let, takže jsem se ještě rok mohl cítit relativně bezpečný. Musím ale říci, že když kolem mne pořád odcházeli do Terezína další, mnohdy dobří kamarádi a také už milé kamarádky, cítil jsem se jaksi vyřazený a nejraději bych byl šel s nimi. Maminka zase pořád s hrůzou měřila ten rychle se krátící čas zbývající do poloviny července 1944.

Ale zpět do léta 1943. Židovská rada starších, jakási nacisty dosazená samospráva, sídlila v židovské radnici v Maislovce a v několika dalších budovách v téže ulici i za rohem v Josefské. Měla zpočátku spoustu různých oddělení a aktivit, protože mnozí doufali, že tam coby nepostradatelní přečkají válku bez úhony. Židovská rada starších měla také vlastní pracovní úřad, poštu, odkud se mohly posílat balíky do Terezína, fotolaboratoř a nejrůznější další oddělení, finanční účtárnu atd., prostě to bylo něco jako velký podnik. Šéfem toho byl jakýsi dr. Friedmann, nesmírně slušný a hodný člověk. V tom zpočátku poměrně velkém správním aparátě, který se začal postupně tenčit a zmenšovat deportacemi a rušením různých činností, našly dočasné útočiště i některé známé osobnosti; sám se například pamatuji na vlídného Pavla Eisnera, který tam úředničil.

Hlavním úkolem Židovské rady starších byla organizace transportu. Tou dobou odjížděly z Prahy obvykle dva transporty po tisíci lidech týdně do Terezína. Nedlouho po smrti mého otce odešla do transportu také jeho matka, moje babička Berta Loewyová, tehdy třiasedmdesátiletá. Už jsme o ní nikdy neslyšeli, myslím (a doufám), že nedojela daleko. Byla to štíhlá, takřka průsvitná stará paní aristokratických způsobů, po smrti manžela vždy důsledně oděná černě. Kromě řady dalších příbuzných odešly tehdy do nenávratna také dvě moje šestnáctileté sestřenice. Všichni provizorně přistáli v tzv. rodinném lágru v Birkenau, kde nějaký čas žili ještě v relativně snesitelných podmínkách. 8. března 1944 byl tábor „zlikvidován" a jeho obyvatelé posláni do plynu. Legenda praví, že prý umírali za zpěvu hymny „Kde domov můj". Snad je to pravda, nevím. Vděčná vlast pak slavila výročí největší hromadné popravy svých občanů v celých českých dějinách po další půlstoletí každoročními všenárodními excesy alkoholicko-sexuálního karnevalu, protože termín se náhodou shodoval s takzvaným Mezinárodním dnem žen.

Židovská rada starších musela odvádět do transportu kvóty předepsané gestapáky ze Střešovic. Pokud někteří povolanci náhodou utekli nebo (častěji!) spáchali sebevraždu, musela za ně administrativa na poslední chvíli sehnat náhradu. Totéž se dělo v případě, že byl některý jednotlivec z transportu vyreklamován. Počet musel v každém případě přesně souhlasit. Jeden takový případ jsem měl na svědomí já, třináctiletý, a moje stejně stará (árijská) první láska, Irena Holečková z Vinohrad. Měli jsme společnou známou, asi pětadvacetiletou židovskou družku českého zubaře z paláce Akropolis. Sdílela s krasavcem-dentistou domácnost a krátce předtím mu povila dítě, jenže oddáni nebyli, takže ona ani batolátko nepožívaly nijaké ochrany. Když měla kojící matka se svým několikatýdenním drobečkem nastoupit do transportu, zubař nebyl schopen akce. Vypravili jsme se tedy s dívkou Irenou do bytu šéfa Židovské rady starších dr. Friedmanna, který bydlel nedaleko nás na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Friedmann přijal nás, naivní děti, s melancholickou vlídností. Vysvětlil nám, že naši přítelkyni s děťátkem sice může vyreklamovat z transportu, že ale za ně musí dodat honem dvě další „čísla" do počtu. Vezmete si to na svědomí? ptal se nás. A my jsme ochotně kývli, protože přítelkyni z paláce Akropolis jsme znali, kdežto náhradníky ne.

Stejně jsme jí všehovšudy vyjednali jen asi měsíční šibeniční lhůtu, potom musela i s děťátkem do transportu. Před odchodem mi svěřila asi dvacet výtisků časopisu Zdroj s prosbou, abych je pro ni dobře uschoval. Po válce jsem časopisy neměl komu vrátit. Šel jsem se někdy na podzim 1945 zeptat krasavce-zubaře, jestli něco ví o osudech své milé a svého dítěte. Nevěděl. A ani se nezdálo, že by se tím příliš trápil.

Co jste v Židovské radě starších jako třináctiletý kluk vlastně dělal?

Židovská rada starších mě nejprve přijala coby poskoka do zásobovacího oddělení. Ten název „poskok" byla zcela oficiální definice pracovní náplně, bez pejorativního nádechu. Nejčastěji jsem tedy pochodoval s nějakými papíry do některého z četných oddělení té instituce. Sídlo zásobovacího oddělení bylo přímo proti staré židovské radnici, v prvním poschodí. Šéfoval tomu jakýsi pan Reinisch, před válkou prý vysoký úředník Tabákové režie. Získal si mě naprosto, když mi, třináctiletému klukovi, svěřil důležitý úkol, abych přešel ulici a vyzvedl v pokladně naproti padesát tisíc protektorátních korun v hotovosti. Vydali mi je proti mému podpisu! Protože jsem do té doby neměl nikdy v kapse zdaleka ani celou stovku, velice jsem si té důvěry vážil, ale byl jsem moc rád, když jsem to obrovské jmění bez úhony donesl na místo určení.

Někdy na jaře 1944 v Obci usoudili, že už jsem sdostatek fyzicky vyspělý, aby mě mohli nasadit na nějakou obtížnější práci. A tak jsem se dostal do zahradnické čety. Pracovali jsme na židovském hřbitově ve Strašnicích, podle požadavků různých esesáckých veličin také na jejich latifundiích na území Velké Prahy. V Hloubětíně jsme dělali na zahradě a v parku kolem jakéhosi zámečku, jehož poněkud bláznivého nacistického držitele jsme zblízka nikdy neviděli, ignoroval nás. Kontakt obstarával jeho český správce, který dával příkazy našemu parťákovi.

Podobně hierarchické vztahy panovaly také na statku v Sedlci, kde i esesákova omladina byla naučená, že se k nám nemá přibližovat. Tam byla práce dosti namáhavá, protože zahrada byla terasovitá a hnůj se musel nosit zdola ze stáje do příkrého kopce. Dělali jsme to ve dvou a měli jsme na to jakési troky. Obsah byl těžký a do kopce jsem to sotva zvládal. Parťákem mi byl jakýsi Heller, urostlý třicátník, pro něhož to byla hračka. Mně, když už jsem lapal po dechu a pot ze mě lil, říkával, že to je zdravé, protože potřebuji pořádně rozpumpovat srdce.

Jak už jsem řekl, požíval jsem relativního bezpečí pod ochranou árijské matky pouze do dovršení čtrnáctého roku. Počínaje polovinou července 1944 jsem mohl být kdykoli matce odebrán a povolán do transportu. A v Praze nás bylo čím dál míň, takže koncem roku 1944 už to ani nevydalo na pořádný tisícový transport, kamarádi bez výjimky byli všichni pryč. Shromaždiště transportu už také nebylo ve Veletržním paláci, ale v bývalé židovské tělocvičně v Dlouhé ulici. Povolávali tehdy i židovské muže z takzvaně smíšených manželství uzavřených před rokem 1935, která do té doby nechali relativně na pokoji.

Byl to tehdy takový závod s časem: fronty se blížily, matka i já jsme jejich postup denně napjatě sledovali, ale nacistická mašinerie v protektorátu se zdála stále ještě fungovat. Bylo to napínavé, ale když Rusové překročili Odru a západní Spojenci Rýn, sílila naše naděje, že se snad už na mne nerozpomenou. A tak se také stalo. Dodnes nevím, jaké administrativní chybě vděčím za to, že jsem se konce války dožil doma.

Co jste v Židovské radě starších věděli o osudu deportovaných?

Spolehlivé a přesné zprávy jsme měli vlastně jenom z terezínského ghetta, které se nikdy nepodařilo úplně odizolovat od okolního světa. Pracovní komanda například stavěla trať do Bohušovic, a přicházela tak do kontaktu s civilisty. Ghetto nehlídali esesáci, nýbrž protektorátní četníci, z nichž jedna část byla slušná a druhá aspoň korumpovatelná; i jejich prostřednictvím proudily oběma směry zprávy.

Dokonce se stávalo, že árijské přítelkyně potají navštívily v ghettu tamní internované a pobyly s nimi. Tak se vědělo, že životní podmínky tam jsou sice tvrdé a stísněné, avšak ještě relativně snesitelné a že tam kvetou kulturní aktivity všeho druhu za účasti špičkových umělců z celé Evropy. Také byla určitá možnost korespondence, sice jen lístková a s omezeným počtem slov, ale přec jen znamení života. A do Terezína bylo možné posílat balíčky.

Vědělo se poměrně brzo (1942) o existenci velkých ghett v Polsku (Varšava, Litzmannstadt atd.) s životními podmínkami mnohem krutějšími. Vědělo se o heroickém povstání varšavského ghetta. Pojmy Osvětim, Birkenau apod. jsem slyšel poprvé až na sklonku války s všelijakými temnými náznaky, ale neměl jsem ani tušení o skutečném rozsahu té plánovité, řekl bych motomechanizované genocidy. Všechna ta hrůzná fakta vešla ve známost vlastně až po skončení války. Předpokládám, že někteří dospělí, například špičky Židovské rady starších, věděli už podstatně dříve, co pojem „konečné řešení židovské otázky" obnáší ve skutečnosti.

Jak vypadala vaše rodinná bilance války? Přežil někdo z Loewyů kromě vás a matky?

Statistiku jsem nikdy nedělal, ale obávám se, že mrtví převažovali; o babičce a dvou sestřenicích jsem se už zmínil. A na stranu ztrát musím započítat také svého otce, ačkoli zemřel v Praze. Neméně bolestivá byla pro mne ztráta prakticky všech kamarádů a kamarádek z let 1940-45. Bylo mezi nimi mnoho ušlechtilých, vysoce talentovaných a statečných mladých lidí. V užší i širší rodině však několik lidí díky různým šťastným náhodám válku přečkalo. Například Magda, další moje sestřenice, která přežila i s manželem a s dítětem, jež se jí narodilo v Terezíně. To vše proto, že její muž Vilda byl pro Terezín nepostradatelný technik, prý jako jediný rozuměl tamnímu vodovodnímu systému. Vildova sestra Vally ztratila manžela, ale přežila vlastní popravu: na pochodu smrti se zcela vyčerpaní vězňové likvidovali střelou do týla. Vally utrpěla dva průstřely krku, ztratila vědomí a po několika hodinách se probrala na hromadě mrtvých. Doplazila se k polským sedlákům, kteří ji neudali, nýbrž ukryli a léčili. Válku přežil pražský strýc Rudolf, který měl za manželku Idu, sudetskou Němku z Vratislavic, jež ho neopustila. Do ghetta šel až na samém sklonku války a dál než do Terezína se nedostal, takže se tam dočkal osvobození. A také Jiří, starší bratr mého otce, přežil i se ženou a dcerkou, ovšem v zahraničí. Německá firma v Teplicích, jejímž byl do roku 1938 prokuristou, ho sice z rasových důvodů propustila, ale proplatila mu velkorysé odstupné. A za ty peníze se jim podařilo ještě počátkem roku 1940, čili už za války, legálně odjet. V zahraničí přežil také můj bratranec Vilda, kterému se těsně po vstupu německých vojsk ještě podařilo uniknout po Dunaji přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie. Válku strávil v anglické uniformě a na jejím konci byl posádkou v Palestině. Když skončil britský mandát, demobilizoval a nabídl své služby novému státu Izrael. Když řekl, že je vystudovaný právník, odpověděli mu, že těmi by mohli dláždit ulice, ale že mají značný nedostatek policistů. Tak se tedy stal policistou, koncem šedesátých let šel do penze v hodnosti majora.

Jak jste prožil Pražské povstání?

Už koncem dubna jsem přestal jezdit do práce, všechno bylo zjevně v rozkladu. 5. května dopoledne na nás někdo ze sousedů zazvonil, že jsou na Národní třídě americké tanky. Protože už byla US Army v západních Čechách, neznělo to nijak nepravděpodobně. Myslím, že tato fáma sehrála pro start Pražského povstání rozhodující roli. V žižkovských ulicích vypukla euforie, lidé se objímali, ze skrýší se najednou začaly vynořovat československé vlajky, trikolory, busty TGM, ba i sem tam nějaký revolver, z obchodů rychle mizely německé nápisy. Tato lidová veselice trvala už pár hodin, když se do toho začalo ozývat volání rozhlasu o pomoc. Přesto se v ulicích slavilo dál, nikdo neseděl doma. Já jsem si v tom zmatku ani nevšiml, že mám na teplákové bundě stále ještě židovskou hvězdu. Kdosi ale ke mně přiskočil a strhl mi ji se slovy, že s tímhle cejchováním je teď definitivně konec. Po poledni nad námi začalo kroužit letadélko a my mu všichni nadšeně mávali v domnění, že je spojenecké. Byl to ale kurýrní Fieseler-Storch, naštěstí neozbrojený. Tak na nás vypálil aspoň pár signálních světlic, které se neškodně odrazily od fasád, ale na rozehnání davu to stačilo. K večeru z různých stran sílila střelba. Už se vědělo, že žádní Američané nepřijeli, a tak se osazenstvo domu nakonec stáhlo do sklepa, který celou válku sloužil jako kryt CO, a veselá oslava tam pokračovala. Ve čtyři ráno byl poplach, přišel rozkaz stavět barikády. Tak jsme všichni vyrazili a potmě a za deště jsme se dali do práce. Na rohu tehdejší Riegrovy a Krásovy ulice jsme postavili čtyři barikády z všelikých popelnic a beden vyztužených vytrhanými dlažebními kostkami a všemožným harampádím. Děsila nás kanonáda, ale větší strach jsme měli ze zákeřných střelců. Myslím ale, že to v našem úseku byla zbytečná hysterie, za celé povstání u nás nebyl nikdo raněn, natož zabit. K „frontové čáře" jsme ale neměli daleko: nejbližší Němci byli u Bulhara, čili pět minut pěší chůze od nás, další v sokolovně v nedalekých Riegrových sadech. Pár tatíků z wehrmachtu, kteří hlídali meziměstskou ústřednu naproti paláci Akropolis, tedy hned za rohem, se vzdalo bez boje už 5. května. Barikády u nás stály na každém rohu, ale bylo dobře, že na ně nikdo nezaútočil, protože je nebylo čím hájit. Spolu s maminkou a ostatními obyvateli domu jsme strávili většinu dalších dní a nocí ve sklepě u rádia, které dokolečka vysílalo sokolské pochody. Mezitím k nám povzbudivě hovořili revoluční hlasatelé Kozák a Mančal; nemohl jsem tušit, že za pár roků budu se Zdeňkem Mančalem sdílet světnici v jáchymovském lágru Eliáš II. V závislosti na zprávách se střídaly nálady, morálku nám zvedla zpráva o zásahu vlasovců, zděšení vyvolala fáma, že Němci zapálili Hrad; ve skutečnosti jen na hradním nádvoří pálili nějaké papíry. V úterý večer 8. května zbytky německé posádky z Prahy odtáhly, Německo kapitulovalo, takže už jsme neviděli důvod, proč nadále sedět ve sklepě, a vrátili jsme se všichni do bytu. Ráno se pak roznesla zpráva, že do Prahy vstupuje Rudá armáda. Úleva byla veliká, běželi jsme vítat ruské kolony projíždějící tehdejší Karlovou, pozdější Kalininovou a nynější Seifertovou ulicí. Bylo po válce.

(pokračování)