Prosinec 2007

Problémy s pojetím českého světa

Emanuel Mandler

Pojetí českého světa je pojem složitý, alespoň tehdy, slyšíme-li toto slovní spojení poprvé. Ale jeho základ snadno pochopíme, usedneme-li v restauraci k početně obsazenému stolu. Pojetí českého světa tu máme jak na dlani. Je celkem jednoduché, sestává jednak z nadávek na poměry, zvláště na úřady a byrokracii, jednak z jakési hrdosti, že my všichni jsme Češi (zvláště jsou-li naši sportovci úspěšní), a jako takoví jsme o hodně lepší než Němci, leccos jsme dokázali a svět o nás ještě uslyší. Jak uvedu dál, nejde pouze o „hospodské“ pojetí, naopak to, co ti lidé říkají, většinou přečetli z časopisů, novin, učebnic i různých českých knih.

Redakce revue Prostor považovala za potřebné se zabývat pojetím českého světa a českých dějin a věnovala své číslo 75 „legendám, mýtům a bludům v českých dějinách“. Toto číslo obsahuje ovšem i další témata. My se tu z článků, které číslo Prostoru přináší, budeme věnovat třem článkům, které výrazně vyjadřují problematičnost pojetí našeho světa (a našich dějin). Jsou to:

1. Stanovisko Sdružení historiků české republiky. „Historikové proti znásilňování dějin“ (Pánek, Pešek), s. 50

2. Alena Wagnerová, „Nadešel čas k přepisování národní historie?“, s. 68

3. Tomáš Krystlík, „Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli“, s. 21

Úvodem je zapotřebí připomenout, že z těchto tří pojetí se zdaleka nejvíc uplatňuje stanovisko Sdružení českých historiků. Krystlíkův text se jediný zabývá českými dějinami v celé šíři, ostatní jenom dějinami nejnovější doby. Proto se z Krystlíkova textu věnuji jen části o nedávné minulosti, která je v současné době nejaktuálnější.

Ad 1. Stanovisko Sdružení českých historiků (z r. 2001) je vlastenecké. Odmítá živelný historismus, jehož se v této době zmocnili laici (politici, publicisté, mediální pracovníci). Podle stanoviska Sdružení vede cesta k budoucnosti přímo vpřed. Proti tomu laický historismus předpokládá, že cesta vpřed vede oklikou přes minulost. Z formulace stanoviska je zřejmé, že dějiny lze vyložit pouze na základě historické vědy, nikoli diletantsky. Popírání poznatků o minulost, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi „se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem.“

Stanovisko historiků chce čelit tomuto nebezpečí textem, rozděleným do deseti bodů. V nich je mimo jiné výrazná pasáž o Rakousku-Uhersku, které nedokázalo zabezpečit slušné podmínky pro existenci národů ve svých hranicích a bylo spolu s Německem prvým agresorem v první světové válce. Po rozpadu rakousko–uherského soustátí vznikly nástupnické státy, z nichž Československo vynikalo nad jinými státy množstvím individuálních svobod a tyto svobody poskytovalo rovněž menšinám. Občané menšin – a to platí rovněž o Němcích, jichž žilo v hranicích Československa přes 3 miliony – byli vůči ČSR loajální. Jejich postoj se změnil v 30. letech vlivem velké hospodářské krize a nástupem Hitlera do funkce německého kancléře. Loajalita Němců žijících v ČSR rychle klesala, až pronacistická Henleinova strana získala v roce 1938 88% německých hlasů. Nacionálně orientovaní sudetští Němci se za okupace aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Po porážce ve válce, kterou vedlo s nebývalou krutostí, zaplatilo Německo za tuto vinu „ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionu lidí se střední a východní Evropy a dočasným zánikem státní suverenity.“

Během války se prosazovalo a posléze prosadilo přesvědčení, „že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin“. Za politováníhodných excesů (v tzv. divokém odsunu) byli sudetští Němci „zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku“. Toto vyhnání Němců z Československa bylo potvrzeno Postupimskou konferencí. Konfiskace německého majetku byla „v celé Evropě důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí.“

Dekrety prezidenta republiky, které nahrazovaly zákony v době, kdy neexistovaly volené orgány, byly nástrojem boje proti nacismu a poté, co je schválilo Prozatímní národní shromáždění, se staly řádnými zákony. Amnestie, přijatá roku 1946 za násilné činy v době boje proti nacismu, „se a priori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu.“

Československo bylo nepochybnou obětí agrese ze strany nacistického Německa. Manipulace usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese, je v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová, uvádějí autoři. Mohla by být pro klid a stabilitu v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky se údajně nikdy nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy.

Ze stanoviska Sdružení českých historiků lze považovat za nejvýznamnější tři části. První je vyjádřena již v úvodu a prohlašuje, že je nezbytné, aby normální občané (včetně politiků, publicistů a pracovníků médií) neměli možnost zabývat se prací a uvažováním o dějinách, přímo řečeno, má být v tomto ohledu nastolena nesvoboda. Pokud jde o nedávné dějiny, je po klimatu poválečné nenávisti zvláště zapotřebí, aby nejnovější dějiny zkoumali i jiní lidé než profesionální historikové, kteří jsou většinou závislí na oficiálních institucích.

To dosvědčuje i druhý bod, zdůrazňující pozitivní význam vyhnání Němců z Československa. Autoři zapomínají na to, jak je čas důležitý činitel. Nelítostně postupuje proti názorům, které se zastávají zločinů válečné a poválečné doby. V nemilosrdném klimatu roku 1945 dokonce i velmoci souhlasily s vystěhováním nevinných lidí (včetně nejméně jednoho milionu dětí) a byly ochotny přivřít oči nad postupem českých „vlastenců“, kteří připravili o život desetitisíce lidí. Po šedesáti letech padají z takových zločinů ideologické clony a fakta se objevují v kruté nahotě. Je politováníhodné, že Sdružení českých historiků se snaží ještě dnes takovou ideologickou clonu vytvořit.

S tím souvisí i třetí bod, takzvaná amnestie (zákon číslo 116/1946 Sb.), která nejenže se a priori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu, ale naopak je umožňovala. Byla to vlastně do značné míry amnestie pro zločince, zabíjející Němce.

Vcelku, ať si říká kdo chce, co chce, je výše uvedené pojetí ad 1 – nemusím snad ani dodávat, že jde o pojetí oficiální – obrovskou českou ostudou. Tak jako se naši předci styděli za rukopisné podvrhy, budeme se my Češi stydět za historiky a politiky, kteří se dokázali tak vyhnout pravdě a trvali na lživých výmyslech.

Ad 2. Odmyslíme-li si věcný, obsahově zajímavý úvod článku, dospějeme k pasáži, která odmítá paušalizování minulého režimu jako zločinného, jelikož tím se vytěsňují otázky sociální rovnosti a spravedlnosti. Tento nediferencovaný přístup, typický pro česká média, brání podle autorky skutečnému vyrovnání s minulým režimem. Odsud autorka jako by navazovala na pojetí Sdružení historiků. Vychází z výkladového schématu, prý v období rozdělené Evropy typického pro Sudetoněmecké krajanské sdružení. Podle tohoto schématu vedl národnostní útlak Němců v Československu k požadavku připojení sudetských Němců k říši a za to byli „nevinní“ Němci po válce potrestáni odsunem. V dnešní integrované Evropě však má platnost české výkladové právo, které považuje konec česko-německého soužití za „důsledek zpronevěření se demokracii ze strany sudetských Němců v předpolí druhé světové války.“ Česká strana, uznává autorka, se ovšem musí vypořádat s nedůstojnými excesy při odsunu. To ovšem v žádném případě nelze zaměňovat se sudetoněmeckým výkladovým schématem jako projevem českého pojetí viny. Nediferencovaný přístup českých médií však umožňuje, podle autorky, konjunkturu polovzdělaných publicistů, „kteří vykládají české dějiny z kávové sedliny“.

Autorka se tedy přiklání ke stanovisku Sdružení historiků české republiky. Krystlíkovo pojetí (viz dále) odmítá; to snad může sloužit „pouze jako parádní příklad přijetí sudetoněmeckého výkladového schématu, demytizuje nastolením nových mýtů, povrchně zevšeobecňuje a paušalizuje“. Projevem podobné polovzdělanosti je i často opakované volání po demytologizaci českých dějin, jako by šlo o boj se lží.

Nevím, kolik textů Tomáše Krystlíka autorka přečetla, a chápu, že se jí ledacos z toho nelíbí. Jak ale mohla dojít k závěru, že Krystlík převzal sudetoněmecké výkladové schéma, aniž k tomu uvedla jediný doklad? Kromě toho měla říci něco věcného o onom sudetoněmeckém výkladovém schématu, vždyť to, co píše, nedává jasný smysl už proto, že nevíme z kterých let její jednotlivé argumenty pocházejí. A na druhé straně nepochybně existují fakta jakoby vystřižená ze sudetoněmeckého výkladového schématu, která nelze popřít (přes 3 mil. Němců nepatřilo mezi státoprávní občany, němečtí státní zaměstnanci museli složit zkoušku z češtiny, v pozemkové reformě byli Němci až druhořadí atd.).

Ad 3. Kdybychom posuzovali Krystlíkův text z jiného hlediska, než je pojetí našeho světa a jeho dějin, mohli bychom o něm hovořit mnohem příznivěji: Krystlík si dal práci a vyhledal to „co v učebnicích nenajdeme“, tedy chyby národní politiky a celého národního organismu, zvláště však skutečné i domnělé bludy, které se tím či oním způsobem staly jakoby součástí národních dějin. Jestliže tedy dosud jsme se zabývali dvěma pojetími, která jsou oficiózní až oficiální, je třetí pojetí kritické a má z našeho hlediska jedinou vadu, že není pojetím v pravém slova smyslu. Krystlíkův text je polemika, a to dosti drsná. Je to polemika s Čechy a českými dějinami. Krystlíka zajímá výlučně to, co národ a jeho politika udělaly, ale jen tehdy, pokud to udělaly špatně. Aniž o tom ví, vtiskl celému svému textu „protičeský“ ráz výkladem vzniku novodobého českého národa:

„Obrození (původně probuzení) vztaženo k českému národu v 19. století je holý nesmysl. Obrodit lze něco, co kdysi existovalo, ale z nějakých příčin nežilo plně. Jenže Češi v době ,obrození´ sdíleli se svými dávnými předchůdci pouze jazyk ve formě zcela nepostačující potřebám tehdejší doby“. Tato dávná výtka „jazykovému charakteru českého národa“ není podle mého názoru legitimní. Vychází z podcenění jazyka, tohoto všestranného komunikačního prostředku. Pokud by existovaly v nějakém společenství obce, které by nemohly používat společného jazyka, národ by nevznikl. Na přelomu 18. a 19. století bylo mezi hrstkou Čechů hmotných statků málo, ale tito lidé mohli používat společný jazyk, češtinu. Byla jistě hodně špatná, ale taková, že umožňovala společenskou komunikaci a obrození národa. Není nic podivného na tom, že celé 19. století češtinu zdokonalovalo.

„Český národ se definoval jako všichni, kteří mluví česky“, píše Tomáš Krystlík. „Prvním bezděčným výkonem českého nacionalismu je tedy dalekosáhlá redukce… Hybné síly novočeského nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli vlastní potence, nýbrž ukázat světu (Němcům), že Češi nejsou méněcenní…“. Tato výtka je zajisté do značné míry oprávněná, ale je třeba dodat, že český národní exhibicionismus je způsoben rovněž obležením českého plácku německy mluvícím obyvatelstvem s vyšší kulturou. A především: autorem tak podceňované hybné síly českého nacionalismu vytvořily během jednoho století národní společnost se školami (dokonce s univerzitou), s množstvím spolků, s politickými stranami, novinami a časopisy. Ovšem, stále tu existovala nedobrá tradice, daná hned na počátku rukopisnými podvrhy, která naznačovala národnímu organismu cestu někdy postranními, temnými cestami. Nebudu pokračovat (bylo by to nadlouho), připomenu jen, že František Palacký, jehož autor posuzuje tak tvrdě, že k jeho zesměšnění použil i citát z Marxe, předložil na kroměřížském sněmu progresivní návrh na federalizaci Rakouska, které měl mimo jiné zachránit habsburskou monarchii.

Je třeba přiznat Tomáši Krystlíkovi záslužný motiv: snahu očistit české dějiny od nánosu nepravd. A také faktografické bohatství, které činí z jeho textu poučnou četbu. Musí si ovšem každý rozmyslet, zda souvislosti, do kterých autor fakta klade, jsou oprávněné. Skutečně to bylo za první republiky na Podkarpatské Rusi tak zlé, nepodcenil autor při vší oprávněné kritičnosti pomoc Čechů Slovákům, nevynechal neschopnost politiky západních mocností? A hlavně: jsou Češi při všech svých chybách o tolik horší než příslušníci ostatních národů? Zřejmě je škoda, jestliže při kritice národa chybí naděje. Obvykle ji najdeme tam, kde se něco kloudného podaří. V Čechách takových věcí není mnoho, ale jsou tu. Pokud se však vše kloudné zamlčí, z čeho pak vykřesat naději? Krystlíkovi textu naděje chybí a to jeho „pojetí“ velice škodí.