Prosinec 2007

Operace Pavlína

Luděk Navara

Zdá se, že šestiletá holčička Pavlína Pořízková byla jednou z nejdůležitějších osob v komunistickém Československu. Tedy alespoň na začátku sedmdesátých let.

To kvůli ní jednají ministři i premiéři, švédští letci podnikají odvážné pokusy o přelet železné opony a končí ve vězení. To kvůli ní se další dobrodruhové pokoušejí o její vývoz v tajné schránce v automobilu.

To kvůli ní byla zrušena i dvě mezinárodní hokejová utkání Československo – Švédsko v roce 1971.

Donedávna tajné archivy StB odkryly obsáhlý spis, který ukazuje, jaké hry kolem Pořízkových rozehrála tajná policie. Ale také ukazuje, jak neuvěřitelně silná byla snaha otce Jiřího Pořízky dostat svou dceru a později i manželku a syna za železnou oponu. Ale podívejme se na ten příběh od začátku.

Jiří Pořízka slyšel zprávu o okupaci hned 21. srpna 1968 ráno, když jel na motorce do práce. Bál se, že se vrátí staré špatné časy a on, bývalý politický vězeň, bude znovu občanem druhé kategorie. S manželkou Annou začne okamžitě mluvit o emigraci. „Byla to stresová situace,“ popisuje. Ale je tu otázka: mají vzít s sebou tříletou Pavlínku? Zvažují pro a proti. Pojedou na motorce, nebudou moci vzít žádné věci. Rozhodli se tedy dceru nechat v Prostějově u prarodičů.

Bylo to osudové rozhodnutí. „Domnívali jsme se, že civilizovaný způsob řešení podobných situací je takový, aby dítě přišlo později za rodiči,“ říká Pořízka.

25. srpna vyrazili. Dostali se s dalšími tisíci uprchlíky do Rakouska, kde si vybrali za svou novou vlast Švédsko. V Československu jim byl mezitím zkonfiskován majetek a v nepřítomnosti byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. Jiří na třicet měsíců, Anna na osmnáct. Ale ve Švédsku jsou spokojeni. Pořízka studuje, jeho žena pracuje jako zdravotní sestra. Mají před sebou skvělou budoucnost. Jen kdyby jejich dcera nebyla za železnou oponou.

Pavlínu mezitím vychovávali rodiče manželky. Hlavní kontakt mezi rodiči a dcerou obstarával telefon. „Pavlína nám zpívala do telefonu,“ vzpomíná Pořízka. Dvakrát požádali československé ministerstvo vnitra, aby jí povolilo výjezd. Bezvýsledně. Psali prezidentu Svobodovi, Červenému kříži a Výboru pro lidská práva při Spojených národech. Bezvýsledně. Zbývalo jen na případ upozornit veřejnost. Jiří Pořízka si to naplánoval přesně. 25. května 1971 začínal v Praze sjezd komunistické strany. Byla tu důležitá událost, komunisté se chystali hodnotit způsob, jakým se vyrovnali se sovětskou okupací. Od data sjezdu začnou Pořízkovi držet hladovku. „Spojit hladovku se sjezdem, to jsem naplánoval, abych ‚jim‘ přinesl dárek. Už jsem nemohl jinak, chtěl jsem postupovat tvrdě,“ vysvětluje Pořízka. Začínají sbírat podpisy na svou podporu. „V několika dnech podepsalo výzvu na naši podporu 80 tisíc Švédů. Samozřejmě občas jsem dostal negativní dopis, ale to asi ‚zařídila‘ československá ambasáda.“ Jenže Pořízkovi nedosáhli ničeho jiného než doporučení z ambasády, aby se vrátili za dcerou do Československa. Do země, která jim zabavila majetek a odsoudila je do vězení. Do země, která byla okupovaná cizími vojsky. Do země bez budoucnosti. Anna Pořízková se zhroutila.

Pak je oslovili ti švédští piloti. Měli plán. Zaletí do Československa letadlem, setkají se s prarodiči a holčičku unesou k rodičům do Švédska. Piloti Christer Larsson a Karl-Göran Wickenbergh byli mladí, neměli rádi komunismus a zřejmě i toužili po dobrodružství. „Chtěli být slavní,“ připomíná Pořízka. Sešli se ve Stockholmu s podnikatelem a příznivcem Pořízkových, Emilem Riorem, který se nakonec rozhodl do akce dát své peníze. Piloti budou let spolufinancovat. Ostatně, když se akce povede, prodají celý příběh novinářům a možná i vydělají. Tak se i domluvili. Poletí půjčeným letadlem Piper Cherokee Arrow a nebude to žádný partyzánský útok. Poletí legálně, jako zájemci o koupi československého letadla Zlín. Přitom navštíví Pavlíniny prarodiče a Pavlínu vezmou na výlet. Poletí do Bratislavy a cestou odbočí na Vídeň. Řídicí věži nahlásí, že nejde vysunout podvozek, a nouzově přistanou v Rakousku. Kdyby nastal nějaký problém, zvládnou ho. Larsson se věnoval letecké akrobacii.

Za oponou 8. září 1971 přeletěli oba piloti železnou oponu. Vše vychází, ale když se setkají s malou Pavlínou u prarodičů, ukáže se, že se spolu nedomluví. Bylo to zbytečné úsilí. Dostanou jen zpáteční dopis pro Pavlíniny rodiče, který napíše dědeček. To je výsledek složitě naplánované akce, která navíc stála pěkné peníze. Anna se rozplakala.

Co dál? Jeden z pilotů nadhodí, že kdyby s nimi letěla Pavlínina maminka, vyšlo by to. Ostatně mohla by letět znovu s nimi. Jiří Pořízka je proti. Manželka je těhotná, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Ale Anna se tou myšlenkou zabývá docela vážně. Později do policejního protokolu vypoví, že letěla bez vědomí manžela, že chtěla moc vidět svou dcerku, nemohla již bez ní vydržet. Ale byl to bláznivý nápad. Pořízkovi netušili, jak moc se od roku osmašedesát změnila atmosféra v jejich vlasti. Tajná policie věděla o všem. Cizinců bylo tak málo, že byli automaticky nápadní. Téměř všichni byli sledováni. A odposloucháváni v hotelových pokojích.

„Jak jsem zklamal, že jsem Pavlínku nevzal na motocykl, tak jsem zklamal, že jsem Anně tu cestu dovolil. Odpovědnost byla moje. Já jsem to dovolil, ale za ženu toho pilota jsem se převléknout nemohl.“ Ale ukáže se, že Anna je na Ann-Britt, bývalou ženu Karl-Görana Wickenbergha, velice podobná. Stačí paruka a jiné brýle.

Jenže nestačila. Všichni tři byli po přistání cestou do Prostějova zadrženi. Zapírali, až Annu identifikuje příbuzný podle fotografie. Tajná policie rozehraje s Pořízkovými pozoruhodnou hru, jejímž cílem je rodinu rozbít. Těhotné Anně Pořízkové vyjdou vstříc, aby ji odloučili od manžela. Umožní jí návrat k prarodičům a dceři.

StB zahajuje akci „Anna“. Odehrává se s vědomím nejvyšších míst. Anna Pořízková nejenže nejde do vězení, ale dokonce dostane finanční podporu přímo od ministerstva vnitra. „Se souhlasem náměstka ministra vnitra ČSSR plk. dr. Košnara žádám o vyplacení 5 tisíc korun. Uvedený obnos bude v rámci shora uvedené akce předán dne 13. října 1971 Anně Pořízkové,“ píše náčelník Krajské správy SNB Brno. O původu peněz však nešťastná maminka nemá tušení. Dostane je totiž vyplacené od Městského národního výboru v Prostějově. Tajní policisté dovolili, aby mohla žít s dcerou i rodiči nadále pohromadě. Ale v Československu. Hlídají ji.

Bylo to radostné i smutné setkání současně. Pavlína byla šťastná, že je s maminkou. Ta konečně vidí, jak je její dcera šikovná. Ukáže se, že Pavlína je nejlepší žačkou ve třídě. V rámci akce „Anna“ se dostává Anně Pořízkové pozoruhodně ohleduplného zacházení. Místo aby byla odsouzena za nezákonné opuštění republiky, padělání dokladů a pokus o únos a zavlečení do ciziny, je propuštěna na svobodu ze zdravotních důvodů a trestní stíhání je později zastaveno díky prezidentské milosti. Švédové jsou na tom hůř. Putují za mříže. Dostanou šest let. Nakonec budou po roce věznění vyhoštěni.

„Najednou jsem byl na dně. Vypadalo to, že jsem ztratit nejen dceru, ale i ženu. Navždycky, ztratil jsem všechno, co jsem mohl...,“ popisuje Pořízka. „Ale neměl jsem pocit, že bych to nechal být. Bylo mou povinností ji dostat zpátky,“ dodává. Švédský premiér Olof Palme přijal Jiřího Pořízku k soukromému rozhovoru. Švédští diplomaté se snaží, novináři nepíší téměř o ničem jiném.

Jenže všechno je stále složitější. Anna Pořízková porodila v Československu druhé dítě. Syna. Už jsou tedy za oponou tři. Útěk zase bude o něco těžší. Pořízka se svým přítelem objevili firmu, která se specializovala na únosy lidí. Firmě nakreslil mapku Pavlínina bydliště v Prostějově (už ji kreslil vlastně podruhé) a poskytl kontaktní adresy. Zase zbytečně.

V archivu ministerstva vnitra se najdou doklady o pokusu vyvézt Annu Pořízkovou a její dvě děti ukryté v upravených automobilech. Nejdříve přijede jeden a pak pod záminkou, že má první auto poruchu, přijede druhý. Tak vyvezou všechny tři na Západ. Směšné. Dutinu objeví pohraničníci v autě hned při jeho příjezdu. Vše bylo prozrazeno dřív, než se nějaký pokus mohl vůbec odehrát. „Dne 8. února 1973 byl pro podezření z pomoci k vývozu osoby z ČSSR zadržen na OPK Rozvadov Honegger Ernst, švýcarský státní příslušník, živnostník-parketář, bytem Tägerwilen, Švýcarsko. Při výjezdu z ČSSR byl v jeho autě Audi 60 nalezen úkryt pro vývoz osoby a při provedené prohlídce pak nakreslený plán města Prostějova s adresami a jmény: Jiřina a Alois Pořízkovi, Žižkovo náměstí 20, rodiče manžela Anny...“ Ale Pořízka se nevzdal. V Československu to samozřejmě vědí. Rudé právo na něj útočí. Švédské noviny zase kritizují postoj pražských vládců. Československo-švédské vztahy se ocitají na bodu mrazu.

Z Prahy je vyhoštěn švédský novinář, který se o Pořízkovy zajímá. A československo-švédská studená válka zasáhla dokonce i lední hokej, sport velmi oblíbený v obou zemích. Na 9. a 10. listopadu byla naplánována dvě mezistátní utkání národních týmů obou zemí v Praze. Jenže československé úřady odmítly dát vstupní víza některým švédským novinářům. Náhodou zrovna z těch redakcí, které se případu Pavlíny věnovaly nejpodrobněji. Švédský hokejový svaz utkání odřekl.

Anna se po porodu věnovala mateřským povinnostem v Prostějově. A žádá o vystěhování za manželem. Znovu a znovu. Bude čekat tři roky. V červnu 1973 se koná v Helsinkách konference o bezpečnosti v Evropě. Švédský ministr zahraničí se tam setká s československým kolegou Bohuslavem Chňoupkem. Mluví se i o Pořízkových. 12. března 1974 dostává Pořízková povolení k vycestování. Za železnou oponou se jí narodil syn Jáchym, z Pavlíny vyrostla za tu dobu devítiletá holčička.

Otec neviděl dceru od roku 1968, tedy většinu jejího dosavadního života. A manželku tři roky. Rodina se dostane z komunistické moci a ve svobodném světě nakonec udělá malá Pavlína úžasnou kariéru, když se stane světově uznávanou topmodelkou. Bude hrát ve filmu a její tvář budou znát miliony lidí na celém světě. Kdyby zůstala v Prostějově, bydlela by nejspíš v panelovém domě a pracovala v tamní textilce.

Strastiplný boj o cestu za železnou oponu měl nejspíš smysl. V roce 1996 je u ní v Americe na návštěvě otec Jiří. Přijde řeč i na nesmírně obtížnou cestu za svobodou. „To byla tvoje povinnost dostat mne ven,“ řekla mu.

Ale příběh má ještě druhý konec. Tři roky jsou totiž někdy příliš dlouhá doba. Anna Pořízková se během zajetí za železnou oponou seznámí s jiným mužem. Až se po vycestování uvidí se svým manželem Jiřím, bude to radostné i smutné setkání současně. Tři roky jsou opravdu příliš dlouhá doba. Rozvedou se, rodina se definitivně rozpadne, nic už ji nedá dohromady. Tak to přece komunistická tajná policie naplánovala.

Tak se to i stalo.

(MFDNES)