Prosinec 2007

Rád by se najedl, ale neměl jak

Lenka Petrášová, Pavla Kubálková

Skončil po mrtvici v nemocnici v Rumburku a jako mnoho jiných pacientů s touto diagnózou zčásti ochrnul. Nesloužily mu ruce. Přesto se stalo, že sestra přišla na pokoj a zavolala: Tak tady máte oběd, dědečku. A položila mu tác na stolek vedle něj. Rád by se najedl, ale neměl jak. Za hodinu proto sestra netknuté jídlo zase odnesla. „On nejí“, stěžovala si mi pak. „Vždyť sám jíst nemůže, krmíte ho?“ ptal jsem se jí. „Ne, proč?“ zněla odpověď. „Tak to mě naštvalo,“ popisuje bývalý primář interny nemocnice v Rumburku Václav Pospíšil.

„Pochopil jsem, že je to v lidech a že někteří důležitost toho, zda pacient jí a proč je to dobré vědět, nikdy nepochopí, i když jim to budete vysvětlovat horem dolem,“ říká lékař, který je zároveň členem české Společnosti klinické výživy a intenzivní metabolické péče, která se výživou v nemocnicích zabývá.

Pod jeho vedením se tu proto také zavedl jednoduchý systém jak zjistit, že pacient hladoví. Stačilo mít u lůžka symbol talíře, na který sestra vyznačila, kolik jídla pacient nesnědl: čtvrt, půl, tři čtvrtě, celou. „Tak jako se sleduje příjem tekutin, bylo i sledování jídla součástí chorobopisu. Tak si totiž lékař nad pacientem při vizitě rychle uvědomí: vždyť on už dva dny jí jen polovinu porcí, to hladoví...“ popisuje. A pak nastoupí sestry a zjišťují, proč pacient nejí. Nebo lékař rozhodne o umělé výživě pacienta.

Jedl? Nejedl? Nevíme

Takto to však funguje jen v některých nemocnicích. „I my sledujeme, jestli pacienti jedí, nebo ne, a zapisujeme to do chorobopisu. Taky máme dotazníky, ve kterých se každého ptáme, jestli mu vysvětlili, jaké dostává jídlo a proč, jak mu to chutnalo a jak bylo jídlo upravené,“ popisuje třeba Josef Mašek, ředitel nemocnice Kadaň.

Ve většině ústavů se však jídlem nikdo vážně nezabývá. „Přitom výzkumy dokazují, jak je výživa důležitá. Když pacient hladoví, hůř se mu hojí rány, častěji jej lékaři musí znovu operovat nebo se nakazí infekcí a o to déle se musí léčit a ležet v nemocnici,“ popisuje přední český odborník na výživu v nemocnicích Zdeněk Zadák.

A jak před třemi měsíci ukázal i test MF DNES, řada jídel v nemocnicích skutečně nesplňuje co do kalorií, vitaminů a minerálů, co má. Například oběd by měl být tak vydatný, aby dodal tělu více než třetinu energie ze stravy, kterou na den potřebuje. Jenže jedna z testovaných porcí dodala pacientům jen polovinu této energie. „Ve Velké Británii jedna nemocnice začala dbát na to, co pacienti jedí a zda vůbec jedí. Ukázalo se, že spotřeba antibiotik klesla o třetinu,“ podotýká Zdeněk Zadák.

Z čerstvého výzkumu Den výživy v evropských nemocnicích plyne, že třeba ve Švýcarsku mělo 70 procent pacientů menší příjem energie z potravy, než by měli mít. To znamená, že hladověli. Ale jen u 26 procent z nich to, že měli nedostatek jídla, nějak souviselo s diagnózou - tedy že měli třeba bolesti břicha kvůli nádoru, když se najedli. V Dánsku zase zjistili, že jen osm procent pacientů má nějaký nutriční plán vytvořený dietní sestrou, který stanovuje, jaké jídlo je pro konkrétního pacienta nejvíc vyhovující. Česko, kde tento výzkum proběhl ve třicítce nemocnic na 840 pacientech, se od těchto čísel nijak neliší. „Trvá to jen dvacet vteřin, když se sestra zeptá: Proč jste nejedl? Nechutnalo vám? A co byste si tedy dal raději?“ podotýká Zdeněk Zadák.

Když oddělení šéfuje osvícený lékař a rozumný personál, pacienti nehladoví. Na druhé interní klinice Fakultní Thomayerovy nemocnice to tak chodí. Sestry nemají problém přinést pacientce třeba i nealkoholické pivo, pokud po něm touží. „Dobré jídlo v nemocnici není luxus, který je třeba řešit, až když jsou všechny ostatní věci v pořádku. Jídlo je ta základní věc při léčbě,“ podotýká Michael Hiesmayr z lékařské univerzity ve Vídni, který vedl výzkum Den výživy v nemocnicích.

(MFDNES)