Prosinec 2007

Nicholas Winton - obyčejný hrdina

Tomáš Poláček

Češi pro něj chtějí Nobelovu cenu: „Hrdino, zachránil jsi 669 dětí!“ Nicholas Winton zaboří vidličku do moučníku, ušklíbne se a chraplavým hlasem praví: „Ale prosím vás... Vždyť já tehdy vůbec nic neriskoval.“

„Když se drze vetřu na večeři,“ táži se, „dá mi pan Winton rozhovor?“ Jeho nejbližší se smějí: „Vy nevíte, proč tehdy v devětatřicátém převezl české děti do Anglie? Protože si vždycky dělá, co chce. Což se týká i rozhovorů.“ Risknu to, proklouznu do nóbl restaurace a čekám na osmadevadesátiletého chlapíka, kterému zrovna aplauduje celá republika a o kterém každý mluví jako o světci.

On však ve skutečnosti světec není - je sympatičtější. Když přijíždí na svém invalidním vozíku, jedna z žen, které kdysi zachránil, mu povídá: „Nicky, kdykoli tě potkám, vypadáš líp a líp,“ na což odpoví: „Tak to jsem předtím musel vypadat příšerně!“ A zase už po něm všichni obdivně blýskají, ale Winton se do sebe propadá, na chvíli se zdá, že nevnímá, že už je na druhém břehu, a tak se k němu přitočím: „Vy jste ze vší té slávy už unavený, že ano?“ Škubne koutkem a vrátí se na zem: „Podívejte, já žiji doma sám, takže se mi ten pražský mumraj líbí - aspoň mi uteče čas. Ani nevím, co bych teď dělal radši. Nehrajete bridž? Ten bych si dal.“

Ale proč bychom hráli bridž, když ho to plácání po ramenou baví. Nesmysl. Winton srovná koutek a konečně se přizná: „Ovšemže unavený jsem. V Anglii bychom řekli, že je to tu přehnaný. Není divné, že pořád oslavujeme událost, která se stala před sedmdesáti lety?“

Číšníci přinášejí salát jako pro králíky, takže konec rozhovoru. Winton se usadí k čestnému stolu, kde se bude zase trochu nudit a propadat do sebe, ale já mám štěstí. Mně nabízejí židli dámy, které si říkají „Wintonovy děti“ a které prožily válku v Anglii, zatímco jejich rodiče požíraly koncentrační tábory.

Cesta zpátky: Nežádoucí

Jediná z mých spolustolovnic neslyšela jméno Winton před válkou, za války ani dlouho poté - nenapadlo je přemýšlet o tom, že si roku 1939 někdo musel dát tu práci a zorganizovat jejich transport. Nevěděly, že se jistý třicetiletý burzovní makléř chystal na lyžování do švýcarských Alp, ale místo zábavy zamířil do Československa, kde vytušil, že hnedle za pár měsíců bude zle, dost zle, a tak si řekl: „Co nejvíc ohrožených dětí se pokusím dostat k nám, do Anglie.“ Což také učinil, ale potom, zdá se, na celou historku zapomněl. No co, no: 669 dětí. Mohlo jich být mnohem víc, ale aspoň něco. Teprve roku 1988 bude historka oprášena, pročež dnes už znají mé spolustolovnice Wintona výborně. Takže jaký je, dámy?

Prý vtipný: „Teď v Praze na letišti mu redaktorka říká: Mohu se na něco zeptat? On bafne: Klidně můžete, ale jestli odpovím, to už je jiná.“ Prý lidský: „Řekl nám, že když nebudeme moci přijít na tuhle večeři, tak holt přijde on k nám domů.“ Prý dobrodruh: „Ke svým 95. narozeninám měl jediné přání - proletět se v ultralehkém letadle a seskočit v tandemu padákem.“

Číšníci dolévají víno a já se vracím do jara roku 1939, které mi popisuje šarmantní Eva Krušinová. „Jsem židovka, to je moje největší životní chyba,“ žertuje a vzpomíná, že tenkrát v květnu oslavila osmnáctiny, a když o pár dní později nastupovala na Wilsonově nádraží do vlaku, patřila v něm k nejstarším. Doma tehdy nechala dva bratry a rodiče, na které čekal koncentrační tábor; jenom si řekli, ahoj, vždyť jedeš na pár měsíců. „Už po pár dnech v Anglii jsem psala dopisy, mami, vemte mě zpátky, já tady nebudu. Ale pak jsem zjistila, že mám v pase napsáno: Cesta zpátky nežádoucí.“

Na pražském nádraží byl tehdy frmol, matky vysadily své ubrečené děti do vlaku, ale pak si je braly zpátky, protože kdoví, co bude, uvidíme se ještě někdy někde?, jenže nakonec svým dětem přece zamávaly, „doufejme, modleme se“, zbytečná modlitba. „Cestou přes Německo se děti bály, protože se rozneslo, že z minulého transportu jich Němci několik vyvedli ven, svlékli je do naha a zkoumali, jestli něco nepašují. Atmosféra byla hrozná - seděli jsme a mlčeli. Až na holandském území všichni pookřáli, začali se bavit, zpívat české písničky. V Londýně děti vystoupily s cedulí na krku, jméno, fotografie, a tam si je rozebrali noví rodiče.“

Adoptivní rodiče jim sehnal Nicholas Winton, který mi rozhovor asi nedá - pořád do něj někdo hučí, poslouchá je vůbec?, ale najednou se zvedá a jde si sednout mezi svoje holky, mezi mé spolustolovnice, a nad vepřovým řezem se sušenými švestkami prokazuje velkorysost. „Pár otázek? Zkusíme to.“

Jděte se vycpat

„Rodiče ze mne chtěli mít bankéře,“ couvne o století zpátky, „ale mě bavil i sport. Šermoval jsem za Anglii a jednou jsme měli turnaj dokonce i v Československu. Mohl jsem jet na olympiádu, ale při soustředění jsem uklouzl, zlomil si palec, a tím to haslo.

Už od dětství jste pomáhal všem okolo?

Otázka zní, jestli se člověk zrodil pro to, aby konal dobro. Já myslím, že ne; že všichni bojujeme proti zlu, které někde v nás je. A musíme se postupně naučit, jak být dobrým, což mě rodiče učili. Jenže dnes je všechno jinak - lidi si myslí, že hlavní je žít pohodlný, dobrý život. Pozor: pokud si žijete dobře, tak si musíte uvědomit, že máte taky jistou odpovědnost k okolí.

Když jste začal v Praze a v Londýně organizovat transporty, riskoval jste hodně?

Ne, vůbec, protože to bylo ještě před tím, než vaši zem obsadili Němci. Jistě, gestapo mě hlídalo - mysleli si, že jsem špion, jenže já uměl perfektně německy, takže jsem v kavárně slyšel, co si o mně ti pánové schovaní za novinami, říkají. Z pozice Angličana jsem jim klidně mohl říci: Jděte se vycpat. Válka ještě nezačala, takže dokonce i německá policie pomáhala dětem do vlaků.

Byl jste úspěšný makléř - jak jste zároveň stíhal vyřizovat stovkám dětí všechna povolení a hledat pro ně v Anglii nové domovy?

Pracoval jsem na burze, takže jsem neměl žádného zaměstnavatele. Burza končila ve tři odpoledne, ve čtyři jsem přišel domů a vrhl se na transporty.

Jaký zážitek z roku 1939 byl nejsmutnější?

Byly dva: nejprve když jsem se procházel po utečeneckých táborech, kde byli lidé z obsazených Sudet. Donedávna si žili většinou v dobrém postavení a najednou živořili ve sněhu. To mě donutilo jednat. A ještě horší byla chvíle, když jsem se dozvěděl, že poslední transport, 1. září, už nevyjede. Dvě stě padesát dětí stálo na peroně, ale zbytečně. Začala válka a ony ji většinou nepřežily.

Měl jste někdy v životě veliký strach?

Ano, když padaly bomby na Londýn. Jedna z nich spadla vedle našeho domu.

A co smrt, té se nebojíte?

Vy byste chtěl filozofickou odpověď, že ano? Nemám, ale řeknu vám to hezky sprostě: Nikdy se nedá močit proti větru... A mějte se dobře.

Krámy z půdy

Opustí mě a já se vracím k debatě svých společnic. Potisící už se diví, jak málo stačilo, aby Wintona nikdy nepoznaly, protože ten pořád machroval, „co bych o devětatřicátém komu vykládal, měl jsem možnost, tak jsem pomohl, je to dávno pryč, stala se fůra dalších věcí, a vůbec, chlap musí mít nějaké tajemství“, jenomže roku 1988 vylezla jeho paní na půdu, kde našla seznamy všech zachráněných dětí, které její Nicky dostal do Británie. Tohle si teď mé společnice povídají: „Jeho šarmantní manželka líčila: Tak jsem se konečně dostala k úklidu půdy, chtěla vyhodit krámy, a najdu tam všechny ty staré doklady - no přece je nevyhodím do popelnice? Ale kdybych tam poslala posluhovačku, tak ta je zlikviduje a nikdo se o ničem nedozví!“ Wintonova manželka pak dostala chotě do televize, najednou z něj je celebrita, po takové době!, a dokonce i do komunistického Československa kdosi propašuje videokazetu, na níž se nic netušící Winton setkává se zástupem zachráněných dětiček v důchodovém věku. Když vidí kazetu Eva Krušinová, zírá: „Takže tenhle mě zachránil před Buchenwaldem, kde skončil táta, nebo před Osvětimí, kde pak maminka...“ Kde jsme to s jejím příběhem skončili? Eva dělala ošetřovatelku v Československé státní škole, kterou zřídila exilová vláda, vdala se tam za vynikajícího učitele, filologa Krušinu, a hned mu dala dceru, která jednou, ani se nenaděješ, porodí moderátora Zunu - kde by byl Zuna bez Wintona? Za celou válku Evu nenapadne, že by už nikdy neměla spatřit rodiče. „V posledním dopise z Terezína psali, že další dopisy nebudou, že musíme počkat, až skončí válka,“ ale nepočkali. „A konec války byl hrozný. S rodinou jsme se hned vrátili do Prahy, ale skoro nikdo na nás nečekal, náš krásný byt ve Vodičkově si zabral někdo jiný, neměli jsme peníze, nevěděli, co jíst, nikoho jsme nezajímali a kdekdo říkal, vy jste se váleli, zatímco my tady trpěli, a do toho jsem byla zase v jiném stavu... Navíc se mi každý den zdálo, že někdo zvoní, jdu otevřít a za dveřmi stojí maminka, tak říkám, mami, tos nemohla přijít dřív?“ Člověk si nakonec zvykne i na komunisty, ale pak je tu ten osmaosmdesátý, Nicholas Winton na videu, a Eva Krušinová si říká: „Že mě to nenapadlo dřív - transporty by Čech nikdy neudělal. Ty musel zorganizovat Angličan, protože Angličani jsou podnikavější, a navíc je rodiče víc vychovávají k dobru.“

Ještě jsem moc mladý

Náš dobrý Angličan je vlastně rád, že na něj transporty praskly, lichotí mu, že ho mají všichni rádi, ale teď dojedl poslední chod. Proč se ho nikdo nezeptáte, co dělal po válce? Vždyť on zakládal domovy důchodců, a to bylo složitější než pár vlaků z Wilsonova nádraží do Liverpool Station! Nedávno mu nabízeli, ať se v jednom z těch starobinců ubytuje, že o něj bude postaráno, ale on se rozčertil: „Na to jsem ještě moc mladý.“ A málokdo tuší, že se mu po válce narodilo vedle dvou zdravých i jedno nemocné dítě a že od té doby horečně pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Teď už je unavený a mává Praze na shledanou, doma ho čeká veliká zahrada, na které celý život pracoval, říkal tomu sport, a myslí si, že i v těchhle tisícovkách rudých růží je jeho recept na dlouhověkost. Čekají ho taky další partie bridže a za rok a půl oslava stých narozenin - Václav Klaus ji chce uspořádat na Hradě a Winton říká, že klidně, že on se umřít nechystá, a všichni kolem mu věříme, jenom nevíme, jestli tu pořád ještě bude i Klaus, a to už je devět večer, takže doopravdy dobrou noc. Jen ještě poslední vzkaz - nedělejme z Wintona světce, on je bezvěrec. „Když je člověk vychovaný, aby se choval slušně,“ loučí se, „tak je to mnohem víc než jakákoli víra v Boha.“

Sir Nicholas G. Winton se narodil se 19. května 1909 v Londýně. Pracoval nejprve jako makléř, později humanitární pracovník. Roku 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před smrtí jejich transportem do Velké Británie. O svém činu nikdy sám nemluvil, ale náhoda v roce 1988 způsobila, že se o transportech dozvěděla jeho žena Greta. Ta vše předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ ve studiu BBC. Pozornost veřejnosti se k němu upřela až po dalších 10 letech, když byl jeho příběh připomenut režisérem Matejem Mináčem ve filmu Všichni moji blízcí a později i v dokumentu Síla lidskosti. V roce 2003 byl anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu.

(MFDNES)