Prosinec 2007

Cestou ze sovětského koncentráku (Část 1)

František Polák

Úvodní kapitola

Následující kapitoly představují závěr mých vzpomínek z nevydané dosud knihy, líčící mé životní vzpomínky v sovětských žalářích a táborech nucené práce. Čtenáře zajisté budou zajímati okolnosti, za jakých jsem se vůbec dostal do Sovětského svazu, jmenovitě do jeho táborů. Proto chci jej obeznámiti ve stručnosti s historií života, počínaje mým odchodem z vlasti po nacistické okupaci. Dne 7. srpna 1939 jsem přešel do Polska, abych se opětně zúčastnil odboje, o jehož nevyhnutelnosti jsem byl přesvědčen. Po přibytí do Krakova vstoupil jsem do tvořící se československé vojenské jednotky, jejímž velitelem byl tehdy podplukovník Svoboda, později generál Prchala. Politické poměry mezi československými uprchlíky v Polsku byly tehdy velmi nezdravé a jejich stín padal i na tvořící se vojenskou jednotku, ač tato zůstávala jimi nedotčenou. Byl jsem tehdy často zván na poradu o těchto záležitostech československým konsulem v Krakově Znojemským, mým známým z legií i z Prahy, a takto jsem přicházel do styku i s otázkami civilní československé emigrace, soustředěné v Krakově a Katovicích.

Do Krakova totiž hned po okupaci přibyli mezi prvními uprchlíky českoslovenští komunisté, v čele s bývalým komunistickým senátorem Zmrhalem a Jonášem, kteří zde vytvořili uprchlický komitét pod svou patronací. Podařilo se jim při tom získati polské socialisty předstíráním, že přestali již sledovati komunistickou politiku a tvrdili, že se zařazuji do jednotné fronty celého národa. Na základě tohoto podvodného tvrzení podařilo se jim, dostati do svých rukou od polských socialistů protikomunistické orientace materiální i finanční prostředky pro vydržování všech československých uprchlíků. Českoslovenští komunisté získávali takto od polských úřadů nejen právo rozhodovat o tom, komu z československých uprchlíků má být uděleno právo pobytu v Polsku jako politickému uprchlíku, nýbrž jejich nečisté ruce zasahovaly i do rozhodování anglického konsulátu v Katovicích v otázkách, komu z československých uprchlíků má být uděleno visum do Anglie. Anglickým generálním konsulem v Katovicích byl v té době levý labourista, netající se svými sympatiemi s komunismem a Sovětským svazem. Do jeho úřadu protlačil Sovětský svaz jakožto úřednici komunistku Novákovou, kterou českoslovenští uprchlíci tehdy označovali jako „oko Moskvy". Jejíma rukama procházely všechny žádosti československých uprchlíků o udělení visa do Anglie. Ona doporučovala anglickému konsulovi, komu má být visum uděleno a komu nikoliv, a anglický konsul se řídil tímto jejím doporučováním. Takovým způsobem dostávaly povolení ke vstupu do Anglie osoby, mající sympatický poměr k SSSR a v prvé řadě českoslovenští komunisté. Mezi jiným se dostali takto do Anglie čelní českoslovenští komunisté, jako byl Kreibich, Nosek, Hodinová a celá řada jiných, jichž úkolem, daným jim Moskvou, bylo ovlivniti ve smyslu sovětských direktiv a rozvracet československý exil, soustřeďující se v Anglii. V Krakově a Katovicích využívali pak českoslovenští komunisté se Zmrhalem v čele svého suverenního postavení nad československými uprchlíky nejen k jejich ideologické indoktrinaci a terorisování, ale přímo ke štvaní mezi uprchlíky proti zde se tvořící vojenské jednotce v Polsku, lživě tuto označujíce za fašistickou, a varovali je přímo před vstupem do jednotky. Jest pochopitelné, že proti takovému řádění československých komunistů, vedených Zmrhalem a Jonášem, v Katovicích pak Tauferem a slovenským Maďarem Gábošem, podporovaných několika málo kolaboranty i z řad nekomunistů, nemohl jsem prostě mlčeti a že jsem proti němu vystoupil. Tím jsem si přivodil nesmiřitelné nepřáteltví komunistů, kteří mne udali NKVD (MVD), v jehož moci jsem se ocitl po upadnutí do sovětského zajetí naší vojenské jednotky v západní Haliči v září 1939. Na základě tohoto udání jsem byl dne 3. listopadu 1939 zatčen v zajateckém táboře Olchovcích (na západní Ukrajině), a společně s osmi jinými československými vojíny, rovněž komunisty udanými, odvezen do moskevského policejního vězení v Lublance. Zde jsem byl administrativním rozhodnutím NKVD odsouzen k osmi letům nucených prací v táborech jako nepřítel SSSR. Jako důvody pro toto rozhodnutí uvádělo NKVD toto: 1. V Krakově jsem vystupoval podle udání senátora Zmrhala nepřátelsky proti československým komunistům. 2. Podle udání bývalého redaktora Rudého Práva Wagenknechta měl jsem se vyjádřit, že do československé vlády po osvobození Československa nesmí být připuštěni komunisté. 3. Nepřátelství mé k Sovětům spatřováno dále v tom, že jsem již v zajateckém táboře jako pořadatel oslavy 28. října škrtl z programu oslav zpěv sovětské hymny, Internacionály, ačkoliv tato měla být podle výslovného přání podplukovníka Svobody zpívána. 4. Byl jsem též obviněn ze své činnosti v československých legiích na Sibiři a činěn jako bývalý člen politického vedení legií zodpovědným za oběti na životech sovětských občanů, přinesených jimi na Sibiři.

K výkonu svého osmiletého žaláře byl jsem odvezen z Moskvy na Sibiř, a sice do Norilska (800 kilometrů za polárním kruhem), kde jsem pracoval v dolech, na stavbách, zřizování silnic a odklizení sněhu až do 17. ledna 1942. Tohoto dne byl jsem z táborů propuštěn k východní československé vojenské jednotce, tvořivší se v Buzuluku na základě smlouvy Dr. Beneše se sovětskou vládou, podle které se povolovalo tvoření této jednotky a podle níž se zavázala sovětská vláda propustiti k jednotce všechny československé občany, nacházející se v sovětských pracovních táborech. Takto předčasně jsem se dostal v únoru 1942 ze sovětských táborů k československé vojenské jednotce v Buzuluku v městečku to vzdáleném asi 120 kilometrů od tehdejšího sídla sovětské vlády Kujbyševa. Rozhodnutím naší londýnské emigrační vlády byl jsem ustanoven u jednotky předsedou vojenského soudu. Avšak moje činnost u jednotky neměla dlouhého trvání zásahem československých komunistů a sovětské NKVD. Komunisté ve mně spatřovali jednu z překážek pro splnění svých plánů, které měli s jednotkou. Plánem jejich bylo zkomunisování jednotky tak, aby tato mohla se stát mocenským nástrojem československých komunistů pro uchvácení jimi moci po osvobození národa. Poněvadž mé násilné odstranění z odboje bylo v úzké a příčinné souvislosti s nezdravým vývojem politických poměrů, vládnoucích již tehdy v československém exilu a jeho politickém vedení, budiž mi dovoleno podrobněji zde vylíčiti tyto poměry, pokud tyto měly vztah k mému osobnímu osudu. Když jsem přibyl k jednotce do Buzuluku, byla tato jednotka svým složením vyhraněně protikomunistickou. Neboť téměř veškeré její mužstvo prošlo předtím pracovními tábory sovětskými, které jemu daly názornou představu, co komunismus ve skutečnosti představuje. Také důstojníci, nedávní to absolventi československé vojenské akademie v Hranicích a tudíž jen nižších vojenských hodností, byli protikomunistické orientace. Vedeni československých komunistů s Gottwaldem v čele, evakuovavší se před Němci z Moskvy do Ufy, nemohlo se za tohoto stavu věci nadíti, že takto protikomunisticky založená jednotka mohla by se stát nástrojem jeho nečistých plánů, a proto z počátku za pomoci sovětské vlády počalo organisovat pod Moskvou vlastní svoji komunistickou vojenskou jednotku, do níž měli přístup jen příslušníci komunistické strany. Avšak tuto jednotku počal Gottwald likvidovat, jakmile se dohodl s československým vyslancem Fierlingerem, který mu dal záruky, že československá vojenská jednotka bude zkomunisována, podrobena komunistické indoktrinaci a za tím účelem prostoupena na vedoucích místech spolehlivými komunisty. Dr. Benešem jmenován komunista Dr. Vrbenský členem londýnské státní rady a povýšen jím na hodnost majora československé armády, ač nikdy před tím v československé armádě nesloužil, byť i jen jako prostý voják. Současně byl ustanoven Dr. Vrbenský členem československé vojenské mise v Kujbyševě, jejímž náčelníkem byl plukovník Píka. Jeho činnost však v této misi nepotrvala dlouho, poněvadž Gottwald potřeboval Vrbenského jako svého dozorce uvnitř vojenské jednotky. A tak asi za měsíc po mém příchodu do Buzuluku přibyl k ní též novopečený major Vrbenský, aby nad ní formálně převzal zdravotní dozor, jenž ve skutečnosti měl být dozorem politickým. Bylo mně známo, že Dr. Vrbenský stál v denním telefonickém rozhovoru s ufimskými komunisty, referuje Gottwaldovi podrobně o poměrech v jednotce a přejímaje od tohoto příkazy o své činnosti. Po jeho příchodu k jednotce počaly se k ní trousit i další komunistické buňky: přišel z Moskvy zaměstnanec kominterny Procházka (pozdější náčelník štábu československého vojska), jemuž svěřena v jednotce výchova vojska, přišel i pověstný desátník Reicin, za ním ze sovětské armády její poručík Dostál a řada jiných, do jejichž rukou předána výchova vojska. V jednotce již při mém příchodu nacházel se enkavedistický kapitán Kambulov, který v době první republiky býval portýrem československého vyslanectví v Moskvě, vykonávaje zde dozor ve službách NKVD. Nedlouho za ním přišel z Moskvy jiný enkavedistický důstojník, poručík Miškin. Vedle nich byl k nám NKVD odkomandován Rus Valášek. Býval před tím enkavedistickým náčelníkem sovětských táborů nucené práce v Karakandě. Neznal slova česky a byla jemu na nátlak NKVD přiznána hodnost poručíka, zatím co řadě bývalých československých důstojníků, přišlých z táborů, nebyla vůbec přiznávána důstojnická hodnost z důvodu, že prý jsou již staršími. Takovýmto způsobem připravovali sobě komunisté československou vojenskou jednotku, aby tato sloužila jejich temným politickým cílům.

O tom, že se tak děje za podpory nejvyšších československých míst, mohl jsem se přesvědčiti brzy po mém příchodu k jednotce. Někdy v dubnu přijel na návštěvu k jednotce československý vyslanec Fierlinger. Podplukovník Svoboda požádal mne tehdy při této příležitosti, abych se dostavil do jeho bytu, že tam bude Fierlinger, který si přeje se mnou promluvit. Po mém příchodu do Svobodova bytu a po mém představení Fierlingerovi, požádal tento Svobodu, aby nás nechal o samotě za příčinou důvěrného rozhovoru. Po vzdálení se Svobodově Fierlinger mně sdělil, že ví o mně, že jsem legionář a z tohoto důvodu že počítá s moji spoluprací při vnitřním uspořádání poměrů v jednotce. Podle Fierlingra mají býti tyto poměry uspořádány tak, aby byly v souladu s příštím politickým vývojem národa po osvobození ČSR. Fierlinger mně pak vyložil, jak si tento vývoj představuje a řekl: Naše republika po svém osvobození bude zahraničně politicky závislou od SSSR, a abychom si udrželi jeho přátelství, budeme musit přizpůsobit hospodářské a sociální zřízení republiky systému Sovětů. Již z tohoto důvodu budeme musit vyhradit československé komunistické straně jakožto exponentu sovětské politiky rozhodující postavení v příští československé vládě a správě republiky. Tento vliv třeba již komunistům vyhradit nyní v naší vojenské jednotce, zejména v oboru výchovy vojska, poněvadž jednotka po příchodu do osvobozené vlasti bude v ní rozhodujícím mocenským činitelem při nastolení politických poměrů. „Z toho důvodu si přeji" - prohlásil Fierlinger - „aby ses zapojil do práce na výchově našeho vojska, spojil se a spolupracoval s Procházkou a Reicinem v uvedeném směru." Na můj dotaz, zda Svoboda s tímto Fierlingerovým plánem na zkomunisování jednotky souhlasí, prohlásil Fierlinger, že Svoboda nejen s nim plně souhlasí, ale tento plán již provádí. Odmítl jsem kategoricky přistoupit na tento návrh Fierlingerův, který s největší pravděpodobností pocházel od samotného Gottwalda, jehož příkazy Fierlinger prováděl v jednotce. Tím, jak se zdá, byl můj osud v jednotce zpečetěn. Když pak bezprostředně na to setkal jsem se se Svobodou a předestřel tomuto tvrzení Fierlingerovo, že on sám prý přistoupil k jeho velezrádnému komplotu, popřel to Svoboda se vší rozhodností, dodav, že Fierlinger lže a že jest způsobilý prodat za čočovici celý národ.

Avšak velmi záhy mohl jsem se přesvědčiti, že tentokrát mimořádně nelhal Fierlinger, nýbrž sám Svoboda. Neboť netrvalo to ani měsíc, když Svoboda pozval Gottwalda se zástupci kominterny Kopeckým, Krosnařem a Borkem k oficiální návštěvě naši vojenské jednotky, při níž nechal před těmito komunistickými sabotéry jednotného úsilí národa za znovudobytí ztracených demokratických svobod, pochodovati vojáky v slavnostní přehlídce.

1.

Fierlinger se Svobodou presentovali tu Gottwaldovi a jeho kohortě již nyní hold jako příštím vládcům osvobozeného státu a oddanost vojenské jednotky k uskutečnění zločinných jejich cílů. Bylo mi přímo stydno, když Svoboda uváděl na schůzi, pořádané pro všechno vojsko, Gottwalda jako nejstatečnějšího českého politika a když pro něho a jeho průvod uspořádal banket, na němž se tento „nejstatečnější" politik zpil do němoty. Svoboda ukvartýroval celou Gottwaldovu společnost ve svém bytě, v němž pro ně pořádal i večírky, na něž pozvána jen důvěryhodná společnost. Na jednom z těchto večerů, jak mi důvěrně sdělil jeden z jeho návštěvníků, Gottwald varoval přede mnou Svobodu, nazvav mne „nebezpečnou krysou". Po tomto sdělení stalo se mi jasným, že v tomto závětří komunisté se Svobodou kuji pikle za účelem provedení plánu na zkomunisování jednotky, který mně byl neprozřetelně předtím prozrazen Fierlingerem, a že nejbližším cílem útoku tohoto spiknutí stanu se asi já sám, když jsem se proti němu otevřeně postavil. Byla proto pro mne zábavnou dvojí tvář Svobodova, s jakou po odjezdu Gottwaldovu ke mně tento přišel a se dotazoval, jakým dojmem na mne Gottwaldova návštěva působila. Řekl jsem otevřeně, že špatným, a že se divím, jak k této návštěvě mohlo vůbec dojit. Svoboda mně pak objasnil, že on sám pozval komunisty k této návštěvě, aby přímým rozhovorem s Gottwaldem přiměl tohoto, aby komunisté nezasahovali do armády jako dosud. A jest prý výsledkem rozhovorů spokojen, neboť dostalo se mu od Gottwalda ujištění, jakého na něm požadoval. „To se ovšem nesrovná s tím, co jest mně známo" - řekl jsem Svobodovi - „Gottwald v době své návštěvy konal s komunisty ve vojsku zvláštní schůzi, na níž tyto informoval o postupu komunistů v jednotce." „O této schůzi já vím", prohlásil Svoboda, „jenže Gottwald na ní, jak mně sdělil, informoval komunisty, že napříště mají se vzdát provádění politiky ve vojsku."

„Toto jest nepravda" - odpověděl jsem - „na této schůzi jednalo se právě naopak o krocích, jež mají být podniknuty proti „reakcionářským důstojníkům“. Jest mně rovněž známo, že když si slovenský komunista, šikovatel náhradní roty, jehož jsi dal pro nějaký poklesek zavřít, stěžoval proto Gottwaldovi na tebe a žádal tvoje odstranění z vojska, Gottwald prý se tebe ujal se slovy: „Svobody se nedotýkejte, jest to náš člověk."

„Tohle že řekl Gottwald?" tázal se poděšeně Svoboda a horečně dodal: „Řekl-li to - a já tomu nevěřím - pak lhal." „Bratře podplukovníku, chtěl bych tobě říci svůj úsudek o věci, kdybych mohl mluvit s tebou nikoliv jako se svým velitelem, ale jako legionář s legionářem", odpověděl jsem. „Jen mluv zcela otevřeně", pobídl mne Svoboda.

„Tak ti tedy řeknu, že již tobě nevěřím", odpověděl jsem.

„Toho jsem se ovšem nenadál", zakoktal Svoboda v patrném zmatku, a zpamatovav se v okamžiku z tohoto úderu, již pevným, velitelským hlasem dodal: „Nebudu se tě o důvěru doprošovat. Jedno ti však řeknu, že jsi ve velkém omylu, myslíš-li, že jsem své zásady zradil."

S těmito slovy, aniž by mně jako obvykle podal ruku, Svoboda ode mne odešel. Od té doby byla mezi námi vykopána propast. Snažil jsem se mu vyhnout, kde jsem mohl a jednal s ním pouze v úředních záležitostech.

O tom, že jsem se nemýlil, přesvědčily mne záhy události spojené s návštěvou generála Ingra z Londýna. Po několikadenní návštěvě odejel Ingr se Svobodou z Buzuluku do Moskvy, prý vyjednávat se Sověty o vybudování jednotky. Zpět se vrátil sám bez Ingra a přivezl s sebou ujednání se Sověty, podle něhož měla být v naší jednotce zavedena u každé roty funkce politruků po způsobu komunistických politických funkcionářů, kteří v naší jednotce za účelem utajení pravdy měli býti nazváni osvětovými důstojníky. Hlavou jejich podle tohoto moskevského ujednání byl naznačen komunista Procházka, který měl být zároveň jmenován zástupcem velitele pluku. Komunisace jednotky byla tedy prováděna urychleným tempem za plného souhlasu Londýna. Nebyly mně tehdy ještě známy nezdravé poměry v našem politickém exilu v Londýně. Nevěděl jsem ještě, jaký zhoubný vliv vykonává na československou vládu Fierlinger a proto mne naplňovalo po divem, jak mohl být generál Ingr tak krátkozraký a dát takto souhlas k uchvácení moci komunisty nad celou vojenskou jednotkou. Teprve později stalo se mně známým, že generál Ingr, jeden z rozhodných protikomunistů v londýnské vládě, byl k takovému jednání přímo donucen direktivami, danými mu z Londýna.

A za takového stavu stahovaly se i nade mnou mraky a počal se naplňovati můj osud u jednotky, o němž se dohodli s komunisty Fierlinger se Svobodou. Byl jsem připraven na to, že bude na mne podniknout útok, ale nikdy jsem nepomyslil při tom, že by se londýnská vláda mohla propůjčit k tomu, aby dala souhlas k likvidaci československého důstojníka a legionáře, zbavila ho jeho nedotknutelného práva umříti v boji za svou vlast a chladnokrevně ho předala do zkrvavělých rukou sovětského kata. Rozhodný okamžik pečlivě připravovaného útoku proti mně se přiblížil dne 14. září 1942. Toho dne dal si mne Svoboda předvolat do své kanceláře na velitelství, prohlásil ihned po příchodu, že mne zatýká a na místě arestuje pro pobuřování a že mým vězením bude po dobu vyšetřování jeho kancelářská místnost. Na to, aniž by vysvětlil příčinu tvrzeného jím pobuřování, jak jsem jej žádal, vzdálil se z místnosti, uzamknuv místnost na klíč. Teprve po šestnácti dnech musil mne Svoboda propustit z vazby na přímý rozkaz náčelníka československé vojenské mise plukovníka Píky. Teprve nyní na svobodě stal se mi patrný celý rozsah komplotu, připravovaného proti mně již dlouhou dobu před tím z iniciativy NKVD a Gottwalda jejich pochopy: vyslancem Fierlingerem a plukovníkem Svobodou. O podstatě tohoto komplotu mne informoval sám plukovník Píka při svých častých návštěvách u jednotky. Týž mne mezi jiným informoval též o tom, že Fierlinger se Svobodou naléhají na Dr. Beneše, abych byl odstraněn z jednotky. Řekl mi dále, že na věci byl zainteresován sám enkavedistický generál sovětské armády Žukov a že sovětským vyslancem bylo v Londýně intervenováno u Dr. Beneše a naléháno na tohoto, abych byl československou vládou vydán do rukou sovětských úřadů. Podle přesvědčení Píkova šlo při tom Fierlingerovi i Sovětům o to, abych byl odstraněn jako překážka zločinných záměrů československých komunistů, které tito měli s československou vojenskou jednotkou. Proto také Píka ve svých vojenských relacích do Londýna prý se stavěl proti tomuto komunistickému komplotu a od něho Dr. Beneše zrazoval. „Avšak vliv Fierlingera na Dr. Beneše", řekl mi tehdy plukovník Píka, „jest svrchovaný. Moje objektivní zprávy o situaci v SSSR, posílané do Londýna, házejí se zde do koše, zatím co tomuto zlosynu Fierlingerovi se zde neomezeně věří. Dokonce Fierlinger usiloval o to, aby mne vůbec zbavil možnosti býti v přímém spojení s naší londýnskou vládou. Proto nechovám valných nadějí, že se mi podaří útok proti tobě odvrátit a snad budu moci jej pouze zeslabit." Píka také své slovo dodržel, začež byl také komunisty po uchvácení jimi moci v ČSR souzen a odsouzen k smrti. V hrdelním rozsudku se uvádí jako důvod odsouzení jeho nepřátelství proti SSSR, projevované za války mezi jiným tím, že se mne Píka zastával a bral v ochranu u londýnské československé vlády. Na základě informací obdržených od Piky rozhodl jsem se za této situace k poslednímu kroku, jenž mne ještě zbýval: obrátit se přímo na Dr. Beneše. Za tím účelem jsem jemu napsal dopis, v němž jsem se k němu obracel jako k vrchnímu veliteli československých vojsk a v němž jsem mu zevrubně vylíčil komplot, připravovaný proti mně NKVD a komunisty. Vysvětlil jsem v dopise, jakou sítí špionů NKVD byl jsem obklopen za tím účelem, abych byl Sověty zlikvidován. Pamatuji se dobře na konec tohoto dopisu, v němž jsem se obracel na Dr. Beneše se žádostí, aby nedopustil provedení tohoto zločinu na mně chystaného, a v němž jsem uvedl v podstatě toto: Obracím se na Vás, pane presidente, jako na bývalého žáka T. G. Masaryka. Jsem přesvědčen o tom, že Masaryk, kdyby dnes žil, nikdy by nedopustil toho, aby československý voják byl pronásledován takým způsobem a obětován cizím zájmům. Poněvadž věřím, že jako žák Masarykův jste veden týmiž mravními hledisky jako Váš učitel, jsem přesvědčen o tom, že nedopustíte bezpráví proti mně připravovanému, abych se stal obětí svých nepřátel."

Tento dopis chtěl jsem odevzdati plukovníku Píkovi, aby jej tento přímo doručil Dr. Benešovi. Stalo se však, že v té době Píka po delší dobu nepřijížděl k jednotce a zato k nám přijel poslanec Laušman, aby se rozloučil s jednotkou před svým odjezdem do Londýna. K tomu chtěl bych uvésti, že bývalý sociálně demokratický poslanec Laušman již delší dobu zdržoval se v SSSR. Ještě před jeho odjezdem z Londýna rozšířil plukovník Svoboda o něm zprávu, že Laušman navštíví jednotku a že přijel do SSSR jako důvěrník Benešův, aby pro něho připravil cestu do Sovětského svazu. Na základě toho byl jsem přesvědčen o oficiálním poslání Laušmana, ačkoliv tomu tak nebylo. O tom jsem se ovšem dozvěděl teprve po roce 1948 od politiků, kteří zasvěceni byli do poměrů londýnských a kteří mně sdělili, že Laušman přijel na podzim roku 1942 do Ruska pouze jako kurýr vezoucí diplomatickou poštu a že jiného poslání neměl než doručit poštu vyslanectví a vrátit se zpět do Londýna s poštou odtud. Dr. Beneš prý nebyl zpočátku nakloněn tomu, aby Laušman jel do SSSR jako poštovní kurýr, dal však souhlas k této cestě, když Laušman naléhal, uváděje za důvod, že se chce seznámiti se sovětskými poměry. Zatím však tento důvod byl jen předstírán. Laušman, který v Londýně náležel k levému, prosovětskému křídlu sociálně demokratických politiků, ve skutečnosti podnikal tuto cestu, aby navázal přímý styk s Fierlingerem a československými komunisty. Chtěli sobě takto připravit půdu pro svůj politický vzestup při očekávaném jím vlivu Sovětů a československých komunistů po osvobození Československé republiky. Tyto skutečnosti mně ovšem nebyly známy, když jsem se z důvodu urychlení doručení mého dopisu Dr. Benešovi obrátil na poslance Laušmana, který právě přijel k jednotce, aby před svým odjezdem do Londýna s touto se rozloučil. Tázal jsem se tehdy výslovně Laušmana, může-li osobně doručit můj dopis Dr. Benešovi, a když tento přisvědčil, upozornil jsem ho, že dopis jest přísně důvěrný a že mu jej mohu svěřit jen tehdy, zaručí-li se, že jej nikomu jinému nepředá, nežli osobně Dr. Benešovi. Laušman mne svým čestným slovem a rukou dáním ujistil, že dopis nikomu jinému nepředá než osobně Dr. Benešovi, načež jsem mu dopis svěřil.

Asi za týden po odjezdu Laušmanově přibyl na návštěvu k jednotce plukovník Píka. Ihned při setkání podával mně Píka dopis, který jsem před týdnem svěřil Laušmanovi pro Dr. Beneše. Dopis byl otevřený a Píka podal k němu toto vysvětlení: Když Laušman se vrátil od jednotky do Kujbyševa, ihned vyhledal Fierlingera a předal mu dopis do jeho rukou. Fierlinger nechal dopis přečísti Píkovi i Svobodovi a nechtěl jej zpočátku vůbec vydat Píkovi, když tento o něj žádal, aby mi ho vrátil. Teprve na Píkovo naléhání tak učinil, opatřiv si dříve kopii od něho. Byl jsem ohromen touto podlostí Laušmanovou. Poslední možnost se spasit odvoláním se k spravedlnosti nejvyšších míst v exilu považoval jsem nyní za ztracenu. Píka však, považuje dopis pro mne za důležitý, radil mně, abych dopis předal Svobodovi, a žádal jej jako velitele jednotky, aby dopis sám služební cestou poslal do Londýna Dr. Benešovi. Současně Píka mne vyzval, abych opatřit kopii dopisu a tuto mu předal, aby ji mohl poslat Benešovi, kdyby tak neučinil sám Svoboda. Stalo se. Svoboda s kyselým obličejem přijal v přítomnosti Píkově ode mne dopis pro Beneše a prohlásil, že jej odešle služební cestou. I kdyby však jej nebyl býval odeslal, byla by bývala kopie dopisu, kterou jsem předal Píkovi, určitě jím poslána Dr. Benešovi. Musil tudíž Dr. Beneš dobře znát pozadí politického zločinu, který komunisté proti mně připravili. A přesto rozhodl proti mně.

Zatím v Benešově vládě v Londýně horečně se uvažovalo o tom, jakou formu nalézt pro Sověty vyžadované mé odstranění z jednotky a předání mne do jejich rukou. Konečně našli i formu mého vydání: měl jsem být postaven před kárný výbor, jehož předsedou měl být důstojník poslaný z Londýna a pověřený tímto úkolem. Po mém odsouzení kárným výborem měl jsem býti pak formálně odstraněn z jednotky a vydán rozhodnutím vlády do rukou sovětské NKVD (MVD). O jednání samotné vlády ve věci mého vydání dostalo se mi teprve roku 1953 informaci ze strany bývalého jejího člena Dr. Ripky. Týž k mému dotazu o okolnostech, za jakých k tomuto usnesení vlády roku 1942 došlo, řekl mi, že se dobře pamatuje na to, že otázka mého vydání do rukou Sovětů byla předmětem jednání vlády v Londýně, jež se dálo pod nátlakem sovětského vyslanectví. Při významu, jaký tehdy československá vláda přikládala udržení blahovolného poměru k Sovětům, musilo prý být tomuto nátlaku Sovětů vyhověno, i kdyby to znamenalo obětování osoby. Pro mé vydání Sovětům hlasovali podle Dr. Ripky všichni členové vlády až na generála Ingra, který se postavil proti návrhu a proti němu i hlasoval. Takovou byla informace daná mně Dr. Ripkou.

A tak nezadržitelnými kroky blížil se okamžik rozuzlení této politické intriky, jež měla končiti mojí likvidací v sovětských táborech nucené práce. V druhé polovině listopadu přijel plukovník letectva Toman, jenž se měl státi předsedou kárného výboru, který měl připravit odsuzujícím rozsudkem cestu pro mé vydání do rukou Sovětů. Druhými dvěma členy tohoto kárného výboru jmenováni: major Pernikář a komunista Vrbenský. Na základě materiálu, který předtím proti mně sehnal Svoboda s komunistickým politrukem Procházkou, byla proti mně sestavena žaloba, na jejímž vypracování přijímali osobní účast vedle Svobody i Procházky také členové kárného výboru, kteří mne měli soudit. Žaloba samotná dána k vypracování zaměstnanci mého právního odboru, četaři Wintersteinovi. Žaloba mne vinila ze zločinu pobuřování proti Svobodovi a Fierlingerovi (o němž jsem měl prohlásit, že jest zakuklený komunista), že jsem kritisoval nepřípustně Sovětský svaz a usiloval o změnu naší zahraniční politiky ve směru jejího odvrácení se od SSSR. V tom ohledu měl prý jsem se dopustit i zločinu velezrady. Řízení před kárným výborem bylo přímým paskvilem spravedlnosti: plukovník Toman mne okřikoval, když jsem se ohražoval proti nepřípustnému ovlivňování svědků členem výboru Vrbenským, a když jsem navrhl výslech Svobodův, plukovník Toman přerušil jednání, a odběhl do místnosti, v níž úřadoval právě Svoboda, aby se tohoto dotázal, zda má jeho výslech připustiti. Vrátiv se pak, prohlásil, že návrh na výslech Svobodův nepřipouští a ukončil řízení. V obšírné obhajobě po vyvrácení věrohodnosti svědeckých výpovědí jsem prohlásil tváří v tvář svým soudcům: „Budete-li spravedliví, nemůžete jinak, než vynésti osvobozující rozsudek. Neučiníte-li tak, bude vás jednou soudit národ za to, že v mém případě jste pošlapali mravní principy, na nichž samotná existence národa jest založena."

A nadiktovaní mně soudci, plníce příkaz Moskvy, vynesli rozsudek, podle něhož uznávám se vinným z činů v žalobě uvedených a za trest se degraduji na prostého vojína.

Tento rozsudek kárného výboru byl vynesen dne 27. listopadu 1942. Ohlásil jsem proti němu ihned odvolání, které jsem poté vypracoval a předložil začátkem prosince. Ačkoliv tedy rozsudek nebyl právoplatný a bylo nutno vyčkat rozhodnutí vyšší odvolací instance v Londýně, toto nikterak nezabránilo strůjcům této mé exekuce, abych fermanem londýnského ministerstva vojenství nebyl již začátkem prosince zbaven své příslušnosti k československému vojsku a dán do péče civilní správy československé emigrace v Buzuluku, nacházevší se tehdy pod vedením komunisty Dostála. Tím nad slunce jasněji prokázal Londýn, že považoval celé jednání kárného výboru za frašku inscenovanou jen za tím účelem, abych tím snáze mohl býti vydán do rukou Sovětů. NKVD také po mém zatčení obdržel všechny svědecké protokoly kárného řízení, na základě jichž pak jsem byl NKVD znovu odsouzen.

Nezapomenutelné pro mne zůstane poslední shledání se Svobodou a Píkou. Bylo to právě začátkem prosince, kdy jsem byl povolán na velitelství, kde se mi dostalo sdělení o tom, že výnosem Londýna jsem zbaven příslušnosti k československé vojenské jednotce. V kanceláři velitelství byl kromě Svobody přítomen též Píka. Prohlásil jsem vůči oběma, že výnos ministerstva vojenství je protizákonný, poněvadž rozhodnutí kárného výboru není ještě v právní moci. Píka jen prohlásil, že za rozhodnutí ministerstva nenese zodpovědnost. Svoboda řekl, abych nelitoval, že mé postavení jako civilní osoby v SSSR nebude nikterak špatné, že dostanu nějakou práci odpovídající mým schopnostem, třeba místo nějakého účetního v sovětském podniku, a že prý budu mít spokojený život do konce války. Nato jsem odpověděl Svobodovi: „Já lituji jen jednoho, že oba jste bratři legionáři a chováte se k jinému legionáři zcela nebratrsky. Tvoje tvrzení, bratře Svobodo, jest vědomou nepravdou. Nepředáváte mne do civilního života, nýbrž předáváte mne do rukou Sovětů, do jejich pracovních táborů. Celé kárné řízení bylo vámi inscenováno jen za tímto účelem. Hnal jsi mne, bratře Svobodo, v zájmu svých komunistických spojenců ulici špíny, abych tím snáze mohl se státi obětí tvojí a tvých komunistických přátel. Jedno však vám oběma, a to jako tobě, tak bratru Píkovi, nemohu zapomenout: že v době, kdy mne kárný výbor zbavuje hodnosti důstojníka, kterou jsem si vysloužil v legiích, vy mně bráníte, abych sloužil u československého vojska i jako prostý voják. Mně nezáleží na důstojnické hodnosti, do odboje jsem vstoupil nikoliv proto, abych v něm dělal karieru, nýbrž abych se zbraní v ruce na kterémkoliv místě bojoval za osvobození národa. A nyní vy mně toto právo upíráte, nenecháte mně ani umřít jako prostého vojáka ve službách národa tak, jak jest to mým přáním, a vydáváte mne do rukou mých nepřátel, aby tito sami zničili moji biologickou podstatu ve svých mučírnách. To není jenom nelegionářské, ale příčí se všem mravním zásadám lidským."

Svoboda, který stál opodál mne, byl zaražen tak, že se nezmohl ani na odpověď. Píka pak řekl: „Mně křivdíš. Dělal jsem vše možné, abych toto řešení odvrátil. Dnes, kdy rozhodl Londýn, nemohu již ničeho udělat."

„Bratře plukovníku", prohlásil jsem na to, „promiň mně má tvrdá slova, diktovaná tímto pro mne těžkým okamžikem. Vím, žes nepřináležel k řadě mých nepřátel, kteří tuto situaci vytvořili. Děkuji tobě za vše, cos pro mne vykonal, a tobě, bratře Svobodo, odpouštím a nepřeji ani tobě odplaty za služby, které jsi prokazoval mým nepřátelům svým postupem proti mně. Buďte s Bohem." A s těmito slovy odcházel jsem z místnosti.

Dne 5. prosince 1942 poslalo mne velitelství do Kujbyševa, aby mé chystané zatčení NKVD neobrátilo k sobě pozornost vojska. Při tom sehrál Svoboda se mnou ještě tu nechutnou hru, že mne služebně poslal s dopisem do Kujbyševa k československé vojenské misi, prý k její disposici. Avšak i tato záminka ukázala se podvodem, když po přibytí na kujbyševské nádraží byl jsem při vystoupení z vlaku zatčen čekající tam již sovětskou policií a odvezen jí do vězení. Odtud jsem byl převezen do Moskvy do Lubljanky a na základě protokolů kárného výboru odsouzen v administrativním řízení MVD k trestu pěti let nucených prací v táborech. Tato léta byla mi prožíti v těžké a vysilující práci v takzvaných táborech unžlagských, rozprostírajících se v hlubokých lesích mezi Gorkým a Vjatkou. Odchod z nich jest pak předmětem této knihy.

Z táborů odcházel jsem dne 5. prosince 1947, tělesně úplně vysílen a s podlomeným zdravím. Odcházel jsem odtud na svobodu s pevným předsevzetím, že, podaří-li se mi dostat do západního svobodného světa, budu v něm se všech svých sil bojovat proti instituci sovětských otrockých táborů a jménem milionů v nich dosud ujařmených budu požadovat odstranění této otrocké instituce. Čtenáře knihy bude zajisté zajímati, jak a pokud jsem toto předsevzetí plnil. Budiž mi proto dovoleno nastíniti zde ve stručnosti práci na tomto poli vykonanou:

Hned po svém příchodu do Západního Německa začátkem září 1948 započal jsem s přípravnými pracemi pro svůj boj proti instituci sovětských táborů nucené práce. Můj případ dlouholetého utrpení v sovětských žalářích a otrockých pracovních táborech nebyl československému národu znám a tím méně mezinárodní veřejnosti. Českoslovenští političtí činitelé, obětí jejichž úzké spolupráce se Sověty jsem se právě stal, z pochopitelných důvodů zamlčeli můj případ národu. A proto spatřoval jsem jako základní předpoklad zamýšleného mnou boje v získání publicity mého případu v mezinárodním světě. Za tím účelem spojil jsem se ve Frankfurtě nad Mohanem se známým korespondentem amerického koncernu Howard Scrips, Williamem H. Newtonem, a za jeho spolupráce jsem napsal pro tento novinářský koncern serii pěti článků o svých zkušenostech v sovětských táborech. Články tyto vycházely denně na pokračování v lednu 1949 ve dvanácti velkých amerických denících, mezi jiným v New York World Telegramu, jejich denní náklad činil několik milionů výtisků, a podle došlých zpráv a korespondence působily mocným dojmem v celé americké veřejnosti. Na jaře téhož roku konal jsem ve Frankfurtě za účasti redaktora P. Tigrida tiskovou konferenci mezinárodního tisku, akreditovaného u vlády Západního Německa, na níž bralo účast přes třicet korespondentů světového tisku. Na této konferenci podal jsem výklad o stavu sovětských táborů nucené práce a ohlásil svůj záměr, podat žalobu proti Sovětskému svazu u Spojených národů. O průběhu konference přinesly zevrubnou zprávu německé deníky a radiové stanice a veškerý světový tisk. Deník americké armády v Německu Star and Strips přinesl o průběhu konference dlouhý článek.

Současně s touto propagační činností zahájil jsem přípravy k uskutečnění hlavního cíle: k podání žaloby proti SSSR u Spojených národů. Pracuje na této žalobě, dopsal jsem předsedkyni Komise pro lidská práva UN, paní Eleanor Rooseveltové, informuje tuto o stavu sovětských táborů nucené práce a dožaduje se její pomoci při zamýšleném mnou podání žaloby. Vedle toho učinil jsem též zvláštní podání k Spojeným národům, v němž jsem těmto formálně ohlásil podání žaloby proti SSSR pro udržování nucené práce k Spojeným národům. Následek toho byl, že radiová stanice UN v Lakes Succes přinesla zprávu, že v Německu se našel jeden z bývalých vězňů sovětských pracovních táborů, který ohlásil Spojeným národům podání žaloby proti SSSR. Rovněž hlavnímu delegátu Spojených Sśtátů v Hospodářské a sociální radě Spojených národů, podtajemníku amerického State Departmentu, panu Willardovi L. Thorpovi, který hrál vynikající roli při rozhodnutí Rady o vyšetřování nucené práce, jsem písemně oznámil svůj úmysl podati žalobu u UN a žádal jsem ho o pomoc v této věci. Pan Thorp mi tuto pomoc přislíbil a vyžádal si moji spolupráci v akci, kterou sám na půdě Hospodářské rady ve věci nucené práce podnikal. V roce 1950 vystoupil jsem jako svědek v pařížském procesu D. Russeta proti dvěma komunistickým redaktorům ve věci sovětských táborů nucené práce, který byl široce komentován světovým tiskem. U této příležitosti jsem byl v Paříži interviewován několika pařížskými deníky, mezi nimiž deník „L'Aube" přinesl se mnou dva interviewy. O povaze sovětských pracovních táborů a významu procesu mluvil jsem též v pařížském rozhlasu.

Po svém příchodu do Spojených států v dubnu 1951 navázal jsem spojení s některými činiteli Spojených národů (mezi nimi i se zástupkyní svobodných odborů v Hospodářské a sociální radě UN, paní Senderovou) a snažil jsem se u nich vzbudit zájem a podporu pro chystanou žalobu na foru Spojených národů. Také publicisticky snažil jsem se zainteresovati na žalobě americkou veřejnost. S tímto cílem měl jsem několik interviewů v americkém tisku (New York World Telegram a Herald Tribune). Rovněž jsem měl řadu lekcí v Radiu Free Europe a Voice of America, v nichž jsem vylíčil své zkušenosti ze sovětských táborů nucené práce a ohlásil podání své žaloby. (Z toho byly dvě přednášky pronášené rusky a přenášené radiem do SSSR.)

O pracovních táborech sovětských mluvil jsem rovněž na veřejné schůzi lidu, pořádané roku 1952 v Chicagu Československou národní radou americkou. Kromě toho uveřejnil jsem v českém a slovenském tisku celou řadu článků pojednávajících o táborech nucené práce. Nabídl jsem se též jako svědek komisi Spojených národů, vyšetřující nucenou práci. Tato vyšetřující komise (takzvaná Ad Hoc Commission on Forced Labour for Submission to the Economic and Social Councel of the United Nations) též v roce 1953 mne vyslechla jako svědka a na její žádost předložil jsem jí písemný elaborát, čítající přes třicet stran, o stavu a svých zkušenostech ze sovětských táborů nucené práce.

Po takovýchto přípravách podal jsem u Spojených národů v listopadu 1953 žalobu proti Sovětskému svazu a jeho satelitům pro instalování a udržování těmito nucené práce v jejich pracovních táborech. V jejím petitu jsem navrhoval, aby Spojené národy po vyšetření a zjištění stavu táborů nucené práce vydaly rozhodnutí, že SSSR a jeho satelitní státy udržováním nucené práce ve svých táborech dopouštějí se zločinu proti základním lidským právům a se vyzývají, aby tyto své otrocké instituce zrušily a neprodleně své tábory rozpustily. Elaborát žaloby obsazoval 69 na stroji psaných stran. Byla to pro mne přímo vysilující práce, spojená nejen s přípravami a vypracováním žaloby, ale í technickým jejím prováděním, při němž z důvodu nutné její publicity musil sem rozeslati na 300 exemplářů kopií žaloby veškerému světovému tisku a všem zastupitelským orgánům svobodných států zastoupených u Spojených národů. Na všechnu práci byl jsem sám, z žádné strany nedostalo se mi při tom pomoci nebo podpory, a sám jsem i musil ze svých skrovných příjmů hradit nemalé výlohy s touto akcí spojené. Činil jsem tak rád u vědomí, že plním tím svoji povinnost vůči milionům lidí zotročených v sovětských pracovních táborech, jichž věc není jen otázkou humanity, ale obrany svobody celého lidstva.

Podání mé žaloby u Spojených národů neprošlo bez pozornosti světové veřejnosti. Řada amerických listů přinesla zprávy o podání a obsahu žaloby. Jeden z nejrozšířenějších newyorských lidových deníků Daily Mirror přinesl o žalobě obsáhlý článek z pera Piere Hussa. Také americké radiové stanice přinesly zprávy o podání žaloby. V Nev Yorku se konala tisková konference, na níž jsem byl interviewován o obsahu žaloby, o níž rovněž tisk a radiová stanice Voice of America přinesly zprávy.

Při podání své žaloby byl jsem si plně vědom toho, má-li se žaloba stát předmětem jednání Spojených národů, že se tak musí stát na návrh některého z jejich členských států. Za tím účelem rozeslal jsem též kopie své žaloby všem representacím svobodných států při Spojených národech se žádostí, aby některá z nich návrhy v žalobě uvedené vzala za své a sama navrhla projednání jich na foru OSN. V prvé řadě jsem o to požádal zástupce Spojených států, vyslance Henryho Cabota Lodge. V jeho nepřítomnosti převzal žalobu s dopisem ředitel Charles E. Allen, který ve své odpovědi uvedl mimo jiné toto:

...Thank you for letting us have your statement. This is a subject in which Ambassador Lodge has taken a strong personal interest. He will be gratified to read your expression of Faith in the value of the United Nations as a forum for exposing the essentiel and fundamental inhumanity of Communism's treatment of human beings.

Po svém návratu do úřadu napsal mi pan vyslanec Lodge vlastnoruční dopis, datovaný dne 23. dubna 1954 tohoto autentického znění:

Dear Dr. Polak!

Thank iou fou your recent letter with the enclosed material. I appreciate your expression of great concern ever the existence of system of forced labor which has been reveald in the Report of the United Nations—International Labor Organisation Ad Hoc Committee on Forced Labor.

This inhuman practice is certainly one of the great social evils of the present century. The United States Government has played a predominant role in bringing these conditions to the attention of the United Nations. At this session of the Economic and Social Council we will maintain our leadership, together with other free nations, to assure continued action by the United Nations with a view to elimination of such system.

This outstanding work of the Ad Hoc Committee on Forced Labor could not have been accomplished without the wholehearted support of non-governmental organizations and individuals with personel experience and first-hand kowledge of the existence of Forced Labor, and without their testimony and documentary evidence. This is an evil which will not be eradicated overnight and which will require the continued vigilance of nations of the free world dedicated to the preservation of human freedom.

Sincerely yours Henry

Cabot Lodge, Jr.

Z ostatních přípisů representantů svobodných států při OSN, Jim! jsem zaslal kopie žaloby s příslušnými dopisy, cituji zde odpovědi zástupce delegace Belgie a Kuby. Zástupce Belgie zaslal mně dopis tohoto znění:

Monsieur!

J'ai l'honneur d'accuser réception de votre lettre et du mémoire relatif a votre expérience de travail forcé dans les camps de l'Union soviétique.

Jen n'ai pas manqué de transmettre ce document a la délegation belge au Conseil économique et social, qui en prendre, j´en suis sur, avec l'attention, quil mérite.

Je vous prie d'agréer, Monsieur, l'assurance de mes sentimentes distingues.

Pour F. van Langehove

Representant permanent de la Belgique

Robert Fenaux

Conseiller d'Ambassade

Přípis delegace Kuby byl tohoto znění:

Dear Dr. Polak:

This is in reply to your letter of the 7th. inst., enclosing material concerning your experience in Soviet forced labor camps. I wish to thank you for this material, which will, indeed, be of great help to me in the future.

Your very truly

dr. Emilio Nunez Portuondo Ambasador,

Permanent Representative of Cuba

to the United Nations

Potud znění uvedených dopisů, kromě nichž jsem obdržel celou řadu děkovných dopisů za zaslání žaloby. Marně jsem však očekával, že některý ze zástupců svobodných států zaujme stanovisko k mé žádosti, uvedené v samotné žalobě, aby některý z nich svým vlastním návrhem u Spojených národů dopomohl k jejímu projednávání. Dokumentárním zjištěním stavu nucené práce Komisí Ad Hoc bylo sice v této věci vykonáno veliké dílo, avšak samotné toto zjištění nepostačovalo ještě k úspěšnému provedení boje za odstranění táborů nucené práce. Cesta k tomu byla naznačena v návrzích mé žaloby, aby totiž Spojené národy po zjištění stavu nucené práce v sovětských pracovních táborech a sovětských satelitů, odsoudily verbis expressis tyto sovětské instituce za páchání jimi zločinu proti základním lidským právům a vyzvaly Sověty a jejich satelity k rozpuštění jejich otrokářských táborů. Kdyby bývalo došlo před Spojenými národy, i když ne k celkovému projednávání mé žaloby, tož alespoň k jednání o návrzích v žalobě uvedených, podle mého přesvědčení nemohly by se bývaly svobodné národy přiklonit k řešení, k jakému v otázce nucené práce došlo dne 7. prosince 1954 v Generálním shromáždění Spojených národů. Jím bylo přijato řešení, jímž výsledek mnohaletého vyšetřování Komise Ad Hoc byl ve skutečnosti zmařen, neboť se jím pouze všeobecné odsuzovala nucená práce jakožto taková, aniž by se v resoluci Generálního shromáždění výslovně bylo uvedlo, že jsou to právě Sověty a jejich satelité, kteří tuto nucenou práci v širokém měřítku praktikují ve svých pracovních táborech, a aniž by tyto státy, páchavší tím nepřetržitě zločin proti základním lidským právům, jmenovitě a výslovně byly vyzvány ke zrušení těchto svých táborů. Pro tak všeobecnou resoluci, jakou přijalo tehdy Generální shromáždění Spojených národů, mohly hlasovat dokonce i samy Sověty právě tak, jak se tyto později zcela cynicky exponovaly v Ženevě pro mezinárodní konvenci o zákazu nucené práce bez ohledu na to, že samy tuto nucenou práci ve vlastním státu nadále v širokém rozsahu prováděly.

Avšak vzdor takovémuto neúspěchu svobodných národů v boji proti nucené práci v orbitu komunistických států, jež ve studené válce byla jedním z nejbolavějších a nejzranitelnějších míst Sovětů, nevzdával jsem se dalšího boje proti tomuto monstru svědčícímu o lidské zvrhlosti, k jaké sáhl komunismus. Usiloval jsem proto, aby má žaloba, jež byla podle sdělení Generálního sekretariátu Spojených národů postoupena k projednání Komisi pro lidská práva, stala se předmětem širšího zájmu a jmenovitě abych k jejímu podepření získal značnější počet bývalých vězňů sovětských pracovních táborů. Činil jsem tak zejména z důvodu, aby žaloba nebyla ve veřejnosti posuzována pouze jako projev jednotlivcův, nýbrž celého kolektivu. Obrátil jsem se proto veřejným prohlášením, uveřejněným dne 31. ledna 1954 v newyorkském deníku „Novoje Ruskoje Slovo", na všechny bývalé vězně sovětských pracovních táborů se žádosti o připojení se k mé žalobě. Na tuto výzvu došla mně prohlášení, podepsaná třiceti bývalými vězni těchto táborů, adresovaná Spojený národům, v nichž tito prohlašují, že se k mé žalobě v plném rozsahu připojují a žádají Spojené národy o provedení návrhů v žalobě obsažených. Tato prohlášení jsem zaslal Spojeným národům, které je připojily k mé žalobě. Podobné kroky učinil jsem u různých organisací bývalých politických vězňů, z nichž Mezinárodní federace bývalých politických vězňů v USA a Association of Political Prisoners of Soviet Camps v New Yorku se rovněž připojily k mé žalobě. Za stejným účelem jsem zaslal žalobní materiál celé řadě německých organisací bývalých vězňů sovětských táborů, konstituovaných v Západním Německu v předpokladu, že při značném počtu bývalých německých politických vězňů měla by soupisová akce mezi těmito najíti právem pochopení. Můj apel však na tyto organisace selhal, pravděpodobně z důvodu nacionálního resentimentu.

Dne 7. prosince 1954 přijalo Generální shromáždění Spojených národů vpředu již uvedenou resoluci o nucené práci. Stalo se jasným, že za tohoto stavu věcí bitva, vedená svobodnými národy proti sovětským táborům nucené práce na půdě Spojených národů, byla ve skutečnosti prohrána. Správnost tohoto hodnocení se ukázala být na místě záhy pro přijetí této resoluce, ve které mezi jiným bylo též uloženo generálnímu sekretáři Spojených národů, aby týž „vešel ve styk s vládami, které dosud nenašly možnost opatřiti informace na zaslaný jim dotazník Komisí Ad Hoc, aby tyto sdělily informace komisi a tato je mohla přivésti k pozornosti Sociální a Hospodářské rady". Na opětovnou žádost sekretariátu OSN však odpověděly tyto státy (SSSR a jeho satelité), že odmítají jako dříve dotazníky zodpovědět, poněvadž prý v těchto státech žádná nucená práce neexistuje a opačné tvrzení jest prý pomluvou těchto států. Z toho patrno, jak resoluce ze 7. prosince na tyto komunistické státy zapůsobila. A Hospodářská a Sociální rada přijala toto vyzývavé odmítnutí komunistických států, v nichž zavedena a stále pěstována otrocká práce v ohromných rozměrech, bez jakéhokoliv protestu! Spojené národy nadále se spokojily vyšetřováním nucené práce jen v rudé Číně a Albánii a byla o něm též podána obsáhlá zpráva. V důsledku této zprávy připravován representanty Spojených států a Číny návrh na zřízení nové komise, jejímž úkolem mělo býti další vyšetřování nucené práce. Za předpokladu zřízení této komise požádal jsem Spojené národy, aby má žaloba, jež uvázla v Komisi pro lidská práva, byla odtud postoupena k projednání této nové komisi, jejíž zřízení bylo ohlášeno. Avšak k jejímu zřízení vůbec nedošlo, a tak byl na půdě Spojených národů ukončen boj za stavu, kdy nucená práce v sovětských táborech pracovních i sovětských satelitů rozrůstala do stále větších dimensí.

V té době objevil se ve Spojených Státech jako zástupce evangelické církve v ČSR prof. J. L. Hromádka z Prahy, který ve svých veřejných projevech obhajoval poměry vládnuvší v komunistickém Československu. Obrátil jsem se proto na něho dopisem spolupodepsaným Dr. Prokopem. Tento dopis byl zaslán na adresu presidenta theologického semináře v Princetonu pana Machaye k doručení Dr. Hromádkovi, byl ale též uveřejněn v československém tisku ve formě otevřeného dopisu. V něm uvedeno mimo jiné toto:

„Jest Vám známo, pane profesore, že v ČSR existují tábory nucených prací především v uranových dolech Jáchymova, Příbramě, v uhelných dolech na Kladně, Ostravsku, Rosicko-Ostravansku, v lomech, cihelnách, zemědělských a průmyslových podnicích středních Čech jako ve Svatém Janě pod Skalou, Křivoklátě, v Kutné Hoře, Pardubicích a mnoha jiných místech v Čechách, na Moravě a na Slovensku? Podle zjištěni vyšetřující komise Spojených národů bylo v ČSR v roce 1951 87 táborů nucené práce přibližně s 350.000 vězni. Podle tohoto zjištění v těchto táborech pracují českoslovenští političtí vězni do úpadu, v podvýživě a bez řádného lékařského ošetření. Jsou to křestané tak jako Vy, pane profesore, s tím rozdílem, že byli politickými odpůrci režimu, k němuž Vy před světem prohlašujete svoji loyalitu. Jsou Vám známy tyto skutečnosti existence československých koncentračních táborů, jež Vaše komunistická vláda nazývá eufemisticky „výchovnými tábory"? Nejsou-li Vám známy, pak se obtěžujte zajít po svém návratu do ČSR alespoň do okolí Jáchymova a žádejte, abyste byl vpuštěn do táborů ve Vikmanově nebo Ostrově, Slavkově a j. a přečtěte si nad vchodem do tábora výchovnou průpovídku, podobnou oné, jakou nacisté psali nad vchodem tábora v Buchenwaldu: „Arbeit macht frei!" jež v komunistickém vydání v ČSR zní: „Práce zvítězila nad kapitalismem, práce zvítězí i nad zločinem."

...Vzhledem k tomu, že komunistická vláda ČSR se brání vyšetření stavu svých pracovních táborů Spojenými národy, nemohla by odmítnout žádosti o jejich vyšetření náboženské instituci, jakou jest Světová presbyteriánská alliance, jejímž jste čelným funkcionářem. Jste loyálním k československé vládě a zajisté mimo veškeré podezření, že byste při eventuálním vyšetřování československých pracovních táborů mohl projevit tendenci, ublížit nějakým způsobem československé vládě pomluvou. Měla by tudíž Vaše evangelická alliance sama požádati československou vládu, aby ji samé bylo dovoleno prohlédnout a vyšetřit stav československých pracovních táborů a prokázal byste nejen hlásanou Vámi lásku k pravdě a českému národu, kdybyste takový návrh sám Světové presbyteriánské allianci předložil. ...V dnešní době společenské krise evangelický svět a celé lidstvo potřebuje nikoliv filosofů, nýbrž celých mužů, nebojících se za pravdu i umřít. Postavte se za utrpení těžce zkoušeného československého národa, postavte se za jeho právo na svobodný život, proti utrpení, jemuž jest podrobován jak v jeho denním životě, tak v nesčetných žalářích a táborech nucené práce."

Na tento dopis zůstal Dr. Hromádka pochopitelně dlužen odpověď. V roce 1955 a 1956 nastala dokonalá již tišina na frontě boje proti sovětskému otrokářství v jejich táborech nucené práce. Ženevská konference státníků čtyř velmoci v roce 1954 vrhala i do palčivé otázky existence tohoto otroctví dvacátého století svůj stín a vzájemné úsměvy těchto státníků ji zahalovaly clonou zapomenutí. Neměly síly vyburcovati z tohoto spánku světové veřejné mínění ani zprávy, přinesené německými navrátilci ze sovětských táborů o stávce a povstání sovětských vězňů v táborech ve Vorkutě roku 1953, publikované v roce 1954 a 1955. (Dr. J. Scholmer: Vorkuta, New York 1955.)

Když začátkem roku 1956 publikoval Státní department USA znění řeči Chruščovovy, pronesené tímto v r. 1953 na XX. sjezdu komunistické strany v Moskvě, řeči to, v níž Chruščov poprvé odhalil zločinné rejdy Stalinovy a jeho režimu, zatajen byl však v ní největší zločin, Stalinem spáchaný systémem otrockých táborů nucené práce. Proto považoval jsem za nutné obrátit se přímo na Chruščova a vyzvat ho jako vedoucího politického činitele Sovětů, aby odčinil tento největší zločin svého předchůdce rozpuštěním táborů nucené práce. Dopis, jehož znění uvádím níže, zaslal jsem doporučeně sovětskému vyslanci ve Washingtoně, panu Zarubinovi, se žádostí za jeho doručení Chruščovovi tak, že nemůže být pochybnosti o tom, že dopis byl jemu doručen. Poněvadž jsem měl pochybnosti, že Chruščov na můj dopis odpoví, publikoval jsem jeho znění jako otevřený dopis, adresovaný Chruščovovi, v denním tisku, a to v československém tisku zahraničním a v tisku americkém, a sice v newyorkském deníku „New York Post" (z 12. dubna 1956) a chicagském deníku „Sun-Times" a bostonském deníku „Christian Science Monitor" (z 30. dubna 1956). Vzhledem k připravovanému zájezdu Chruščova a Bulganina do Londýna ve snaze dosíci co největší publicity mého dopisu požádal jsem své pařížské přátele z organisace Centre international d'Édition et de Documentation, publikující dokumenty o nucené práci v SSSR, aby tito podnikli kroky k uveřejnění dopisu v pařížském tisku. Tito moji přátelé podle sdělení z 16. května 1956 se bezúspěšně domáhali publikace dopisu v některém z pařížských deníků, a jako důvod tohoto odmítnutí uváděli ztrátu zájmu francouzského tisku vůbec na otázkách sovětských koncentračních táborů. Tato symptomatická ztráta zájmu na boji proti modernímu otroctví, ohrožujícího svobodu celého světa, svědčí o mravním úpadku kruhů, které by měly státi v prvých řadách tohoto boje, a vysvětluje též příčiny úspěchů Sovětů v psychologické válce. Nicméně ani tyto politováníhodné skutečnosti nemohly oslabit mé odhodlání vytrvat v boji proti sovětskému otrokářskému systému, jehož vyjádřením byl uvedený dopis Chruščovovi a jehož znění zde uvádím. Otevřený dopis zněl takto:

„Celý světový tisk s velkou pozornost{ sledoval Vaše vystoupení proti Stalinovi. Svobodný svět dávno již před Vámi došel k správnému hodnocení Josifa Stalina, spatřuje v něm diktátora stejného zrna jako byl Adolf Hitler. Vy sami až do nedávné doby jste to popírali a Vaše propaganda každé takové tvrzení prohlašovala za lež a klevetu. Vy jste po dlouhá léta kryli zločiny tohoto duševně nenormálního člověka, zachváceného stihomamem a megalomanií, podpisovali jste poslušně všechny jeho krvavé útoky až do poslední doby, kdy tato bestie, přijavší podobu člověka, počala ohrožovati Vaši vlastní tělesnou integritu. Teprve nyní pronášíte nad ním kritiku, která jest sice správnou, která ale není ani zdaleka úplnou, zamlčujíc nesčetné zločiny, kterých se Stalin za dobu svého života s Vaším souhlasem dopustil. Jedním z jeho největších zločinů bylo, že během své téměř třicetileté hrůzovlády vykoval ze svého ministerstva vnitra meč, jímž pouštěl krev ze žil milionům příslušníků Sovětského svazu, ničil kořeny života jeho četných národů a uskutečnil v SSSR stav novodobého otroctví instalováním v něm táborů nucené práce. V nich Stalin nechával pomalu, ale jistě hynouti ony své oběti, které unikly popravčí sekyře jeho pomocníků: Jagody, Ježova a Beriji. Historie světa nezná takových masových zločinů, jakých se dopouštěl Stalin za dobu své surové tyranie.

Nemyslím, že Vy, pane Chruščove, můžete se dnes tvářiti, jako byste o tomto stavu v době Stalinovy hrůzovlády ničeho nevěděl. Neboť byste se ocitl ve stejné situaci jako bývalí nacističtí vůdci před norimberským tribunálem, popíravší před nim vědomost o vražedných methodách nacistických koncentráků. Tak jako jim, by Vám to stejně nikdo nevěřil. Proto myslím, že nebudete již dnes popírati stav masového ničení a útlaku v táborech nucené práce, jak se tyto prováděly za Stalina a jak dosud provádí Vaše MVD, ačkoliv Vaši zástupci ještě v roce 1954 před forem Spojených národů tyto skutečnosti, zjištěné vyšetřováním Spojených národů, popírali, prohlašujíce je za klevetu a tvrdíce proti vší pravdě, že prý sovětské tábory nucené práce jsou institucemi veskrze výchovnými.

Jako člověk, proživší sedm let v těchto Vašich táborech, mohu Vám na základě vlastní zkušenosti prohlásiti, že Vaše tábory nucené práce nejsou ničím jiným, nežli reservacemi otroků, v nichž miliony pod tíhou práce klesajících lidí hladem a násilím se donucují vydati ze sebe poslední špetku svých fysických sil. Když jsem v roce 1940 přišel do Vašeho tábora nucené práce v Norilsku na Sibiři, byli v něm stříleni po desítkách vězňové prostě proto, že se zdráhali pracovati. Na vlastní oči viděl jsem v táboře vyvěšené vyhlášky o těchto exekucích, podepsané ředitelem norilského kombinátu. V těchto vyhláškách byla uvedena plná jména zastřelených na pouhý rozkaz pro odepření vězně vykonat práci. Vyhlášky končily prohlášením, že takto se napříště stane každému vězni odepřevšímu pracovat. V Norilsku a v jiných táborech, do nichž mně bylo přijíti za dobu mého sedmiletého věznění v táborech, ranami a hladem donucovali nás Vaši zřízenci k práci. Pracovní normy, stanovené administraci táborů, byly tak vysoké, že tělesně slabí a podvyživení vězňové nemohli je splňovati. A zato bývaly trestány tyto nešťastné oběti Vašeho vykořisťovatelského systému táborů tím, že jim byla odnímána denní normální dávka stravní a dávalo se jim pouze 300 gramů chleba denně. Po několika týdnech takovéhoto hladovění odcházel postižený obyčejně do nemocnice, kde umíral. Ale též stravní dávky těch, kteří vyplňovali pracovní normu, byly velmi nízké a nepostačovaly k ukojení hladu ani dítěte, natož dospělého člověka, jenž musil denně ze sebe vydávati veškeru pracovní energii.

Tento stav věčného hladovění a vysilující práce nemohl než vésti k těžkému onemocnění vězňů a pomalému jich umíráni. Vězeň nebyl v sovětských táborech nucené práce považován za člověka, nýbrž za tažné zvíře, a takto s ním též nakládáno až do okamžiku, kdy byly z něho vymačkány všechny jeho síly. A pak jej nechávali prostě pojíti. Byl pouhým číslem, zaměnitelným nově dodávanými svěžími silami, o jichž dodávky se pečlivě staralo NKVD (MVD) stále novým a novým zatýkáním sovětských občanů za účelem doplnění pracovních kádrů vězňů. O nějaké výchovné funkci sovětských táborů nemůže být ani řeči. Sám mohu uvést následující případ, jak administrace táborů pohlížely na výchovu vězňů: Když jsem byl v roce 1946 vězněn v táboře Suchobezvodnoje č. 3, požádal jsem náčelníka tak zvaného kulturního oddělení tábora o zapůjčení nějaké knihy. Jaká však byla odpověď tohoto „kulturního" činitele v táboře, který se nezabýval ničím jiným, než pobízením vězňů k intensivnější práci? Na moji žádost prohlásil doslova: „Mám sice knihy, ale tyto jsou mým majetkem. Ale i kdyby byly tyto majetkem tábora, nepůjčil bych je stejně. Neboť pracovní tábor není místem, kde byste se mohli vzdělávat. Vzdělávejte se, až budete na svobodě! V táboře jest vám třeba jen a jen úsilovnou prací odčiňovat zločin, kterého jste se dopustil proti sovětskému národu." Takovou byla odpověď zástupce NKVD v otázce výchovy vězňů.

Když jsem ke konci roku 1947 opouštěl tábory nucené práce, dal jsem svým spoluvězňům slovo, že se zastanu jejich těžkého údělu, dostanu-li se na svobodu. Plnil jsem je tím, že po svém osvobození zastal jsem se otroků sovětských táborů nucené práce před forem Spojených národů a plním je též dnes, když se obracím k Vám, pane Chruščove, jako k jednomu z nejvlivnějších činitelů sovětského režimu, postavivšímu se v poslední době proti někdejší jednoosobní diktatuře Stalina, vytvořivšího otrocký systém Vašich táborů nucené práce.

Jménem milionů v nich dosud ujařmených, bezejmenných, umlčených a těžce strádajících otroků žádám Vás, abyste se zasadil svým vlivem o odčiněni Stalinova největšího zločinu, páchaného po dobu třiceti let na milionech sovětských občanů tak, aby sovětská vláda přikročila již jednou k odstranění své barbarské, otrokářské instituce a zrušila konečně své tábory nucené práce. Nemá-li se ukázati Váš postup z poslední doby pouhým taktickým manévrem, vypočtěným na oklamání dělnických mas o skutečném stavu sovětského režimu, jste, pane Chruščove, povinen přejíti od slov k činům a zasadit se o neprodleně odstranění těchto institucí novodobého otroctví. Toto není jen žádostí nás, kteří jsme prošli peklem sovětských pracovních táborů, nýbrž veškeré pokrokové světové veřejnosti i dělnictva. Zejména toto poslední nemohlo by míti podle mého názoru nejmenší důvěru k režimu, opírajícímu se o otrockou práci praktikovanou i dnes ve Vašich táborech nucené práce.

Pane Chruščove, rozpusťte své tábory nucené práce! Neboť jsem hluboce přesvědčen, že bez splnění tohoto předpokladu není možnou ani koexistence dvou systémů, z nichž jeden představuje svobodu a druhý otroctví člověka."

Potud dopis, na který Nikita Chruščov nenašel odvahy odpovědět. Taktika Sovětů v postalinovské době nelišila se nikterak od předchozích dob: Zatím co Sověty houževnatě dále popíraly existenci nucené práce v SSSR, stavěly se na konferenci Mezinárodní organisace práce v Ženevě, jednající o mezinárodní konvenci o nucené práci, jako zásadní odpůrci nucené práce a přistupovaly ke konvenci. Delegacím západním, přicházejícím na návštěvu SSSR, sovětští představitelé naznačovali, že pracovní tábory budou v dohledné době vůbec odstraněny. V západním tisku objevovaly se zprávy o tomto zrušení sovětských pracovních táborů, a jakákoliv zmínka o jejich existenci a ukrutnostech vymizela z jejich sloupců. Svět přestal se zajímati o tábory nucené práce a sovětská propaganda slavila takto svůj triumf. Začátkem roku 1957 přinesl světový tisk zprávu i interview amerického dopisovatele se sovětským generálním prokurátorem Kundravcevem, v němž tento ohlásil, že sovětské tábory nucené práce byly prý již zrušeny a nahraženy tak zvanými pracovními koloniemi. Světový tisk až na nepatrné výjimky vzal toto sdělení přímo s jásotem na vědomí, uváděje, že nucená práce v SSSR byla prý likvidována. Nenašel se však nikdo, kdo by poukázal na tento nový podvod sovětské propagandy, zastírající pouhou přeměnou názvu pracovních táborů další v nich trvání nucené práce v Sovětském svazu v neztenčené míře. Z toho důvodu odhodlal jsem se osvětlit pravou povahu Sověty tvrzeného zrušení pracovních táborů a napsal jsem stať, jež uveřejněna dne 2. července 1957 v deníku „Christian Science Monitor" tohoto znění:

„V interview nedávno poskytnutém americkému korespondentu prohlásil sovětský generální prokurátor pan Kundravcev, že od roku 1953 bylo prý z táborů nucené práce propuštěno něco k sedmdesáti procentům vězňů a že tyto tábory byly zaměněny tak zvanými „pracovními koloniemi", které představují daleko mírnější formu trestu, než jakou představovaly dřívější pracovní tábory.

Když v roce 1953 a 1954 byl diskutován ve Spojených národech problém nucené práce, tvrdili sovětští representanti, že v SSSR není žádných táborů nucené práce a že jejich tak zvané pracovní tábory jsou nápravnými a kulturními institucemi, vychovávajícími přestupníky v řádné občany. Jsem přesvědčen, že sovětští představitelé právě tak, jako tehdy lhali před Spojenými národy, podvádějí i dnes svět svým tvrzením, jakoby jejich tábory nucené práce byly zlikvidovány. Přitom pan Kundravcev patrně zapomněl, že před necelým rokem vysoký úředník MVD prohlásil vůči skupině francouzských socialistů, navštívivších tehdy Moskvu, že prý tábory nucené práce budou zlikvidovány během osmnácti měsíců. Jestliže tedy v daleko kratší době byly tábory zaměněny tak zvanými pracovními koloniemi, stává zde jediná možnost, že došlo pouze k přeměně názvu pracovních táborů, zatím co praxe těchto zotročujících institucí zůstává nezměněnou. Nemůže tomu ani jinak býti, poněvadž sovětské tábory nucené práce, nyní přezvané v pracovní kolonie, jsou integrální částí rudého teroru a jejich existence jest nerozlučně spojena se sovětským hospodářským systémem. Celé severní území evropského Ruska, stejně jako Sibiř tvoří nepřetržitou hustou sít těchto táborů. Bez nich by nemohl Sovětský svaz prováděti jinak velmi nákladnou exploataci přírodních bohatství v těchto těžko přístupných severních krajích. Nehledě však ani k této skutečnosti, představuje otrocká práce v pracovních táborech pozoruhodnou část pracovních sil, na nichž spočívá celý sovětský hospodářský plán, a bez nichž by se sovětská ekonomie nevyhnutelně zhroutila.

Tak zvané pracovní kolonie nejsou v SSSR něčím novým. Používalo se jich dávno před tím pro mladistvé provinilce, kteří v nich byli konfinováni a konali v nich nucenou práci podle specielních pracovních norem, stanovených pro mladistvé. Pokud se týče method, používaných v nich k vynucování pracovního výkonu, nebylo při tom nikdy podstatného rozdílu mezi těmito pracovními koloniemi a tábory nucené práce.

Ve svém interview tvrdil pan Kundravcev, že něco k sedmdesáti procentům vězňů prý bylo propuštěno z táborů, ale při tom neudal úbytek počtu vězňů táborů absolutní číslicí a neřekl též, kolik nových vězňů bylo od roku 1953 zahnáno za dráty pracovních táborů. Během svého sedmiletého pobytu v pracovních táborech byl jsem svědkem případů, kdy vězni po prošlé lhůtě byli z tábora propuštěni, ale úbytek tím vzniklý na pracovní síle byl pokaždé nahražován novými, tělesně svěžími silami, které MVD nepřetržitě dodávalo do tábora. Neboť hospodářské instituce MVD, založené na nucené práci, představují největší výrobní koncern v celém světě. MVD vlastní bezpočetné továrny, doly, selská hospodářství, vodní stavby atd. Všechny tyto podniky jsou v ustavičném vzrůstu. Jestliže tedy podle tvrzení Kundravceva bylo během pěti let propuštěno z táborů na sedmdesát procent vězňů, pak musilo být přivezeno do táborů při nejmenším přes sto procent nových vězňů, aby tak učiněno zadost vzrůstající poptávce po pracovní síle v těchto táborech.

V důsledku toho nemůže tomu býti ani jinak, než že tvrzení Sovětů o likvidaci jejich táborů nucené práce jest pouhou báchorkou, určenou k účelům propagačním tak, aby svědomí svobodného světa mohlo býti uspáno. Jsem však přesvědčen o tom, že svobodný svět neměl by se spokojiti tímto jednostranným tvrzením sovětské vlády. Svobodný svět jest i dnes stále povinován dožadovati se toho, aby sovětské tábory nucené práce byly nestranně podrobeny vyšetření zástupců Spojených národů, případně nestranných zástupců církevních organisací anebo svobodných odborů."

Pro obhájce lidských práv jest dnes velmi těžké postavení, nebol se zdá, že svědomí světa ve věci utrpení milionů sovětských otroků povážlivě ochablo. Jedno ale zůstává nepochybným: Nemá-li svobodný svět podlehnouti v boji za zachování svobody lidstva sovětskému náporu, bude musit přestat pohlížet na obhajobu základních lidských práv výlučně ze stanoviska mocenské politiky a musí se odhodlat k důslednému boji za tato práva i za cenu těch nejtěžších obětí. Z tohoto hlediska jsem přesvědčen, že boj proti sovětské nucené práci, praktikované i dnes pod změněnou firmou v tak zvaných sovětských pracovních kolonií, bude musit být obnoven a přiveden k vítěznému konci. V tomto nejhlubším přesvědčení předkládám též čtenáři svoji knihu.

Propuštění z koncentračního tábora

Dne 1. prosince 1947, po uplynutí pěti let mého věznění v sovětských táborech nucené práce, dala si mne zavolat náčelnice zdravotní správy, v jejíž nemocnici jsem tehdy pracoval. Sdělila mně, že 5. prosince mám být propuštěn z tábora na svobodu, a proto mne žádá, abych svého nástupce v nemocnici zaučil v práci, kterou má tento ode mne převzíti. Bylo to prvé oficiální sdělení, jehož se mi dostalo o tom, že mám býti propuštěn z táborů, v nichž jsem si celkem odpracoval plných sedm let.

„Kam se chcete odebrati?" tázala se mne náčelnice po tomto sdělení.

„Chtěl bych být repatriován do Československa", odpověděl jsem.

„Tam vás asi nepustl. Budete musit zůstat zde u nás někde v Rusku", prohlásila náčelnice.

„A proč?" tázal jsem se jí.

„Protože tam u vás nejsou ještě poměry v úplném pořádku. Dočetla jsem se o tom v novinách. Buržoasní reakce ve vaší vlasti zdvihá opět hlavu a mám za to, že naše vláda vám nedovolí návrat, dokud poměry u vás se nevyjasní. To vás ale nemusí trápit. Zde u nás v Rusku jest také dobře. Opatříte si zde práci a budete i u nás klidně a spokojeně žít." Těmito slovy náčelnice mne propustila.

Jejím sdělením byl jsem rozrušen, a to příjemně i nepříjemně. Příjemně proto, že jím definitivně byla odstraněna nejistota, že mne skutečně z tábora propustí na svobodu. Neboť do posledního okamžiku jsem v tuto možnost nevěřil. Proto jsem nyní pociťoval nesmírnou radost, nabyv jistoty o svém propuštění na svobodu, radost, která byla však kalena zprávou, že sovětské úřady mně nedovolí vrátit se domů. V tomto okamžiku zdála se umírat ve mně naděje, která mne po celou dobu mého sedmiletého utrpení vzpřimovala, jejíž naplnění jevilo se mi býti tak cenným, abych za ni podstupoval boj o život po dobu nekonečně se táhnoucích dnů a roků. A nyní, kdy tato naděje se měla naplnit, viděl jsem se býti postaven před její trosky. Zmocňovala se mne zoufalost ztroskotance života, jež však měla jen chvilkové trvání. Což musí býti tvrzení zaměstnance NKVD vůbec pravdivým?, utěšoval jsem se. A kdyby to i bylo skutečnou pravdou, což ve mně již umřela odvaha a vůle k činu, vyvěrající z celého mého názoru na život? Život byl pro mne věčným bojem nikoliv jen za existenci materielní, nýbrž i duchovní, bojem za pravdu, ku které jsem se dobral. Býval jsem sice vždy natolik k sobě kritický, že svoji pravdu jsem nepovažoval za něco absolutního, a bývalo pro mne jasným, že její subjektivnost jest závislou na tom kterém stupni mého vlastního duchovního vývoje. Proto jsem býval vždy konciliantním i k názorům, jež jsem nesdílel. Nicméně na každém stupni tohoto mého duchovního vývoje byl jsem vždy tak hluboce přesvědčen o své pravdě, že tato stávala se středem mého myšlení a cítění a jí jsem byl odhodlán přinášeti i největší oběti. Takovou byla již má povaha, jíž realističtí lidé vytýkali příliš idealistické zaměření a nedostatek smyslu pro praktičnost a osobní prospěch, který podle jejich názoru měl být osou jednání každého jednotlivce.

Tento můj povahový rys projevoval se i v tom, jak jsem reagoval na obklopující mne ruské prostředí. Podíleje s ním na jeho utrpení a rozpoznávaje jeho příčiny, chápal jsem jeho bezmocnost a stával se jedním ze sovětských otroků, projevujících svůj odpor tupým mlčením. Po dobu mého dlouholetého strádání v sovětských žalářích a táborech docházel jsem k přesvědčení, že dnešní Rusko, jehož skutečná esence byla právě zkoncentrována v pracovních táborech, není jen problémem samotného Ruska, nýbrž problémem světovým, na jehož řešení a rozřešení jest závislý osud celého světa. Pod kouřovou clonou kdysi revolučních a dnes pseudosocialistických hesel prováděl se tu hrstkou zfanatisovaných intelektuálů po dobu třiceti let zločinný experiment na hospodářsky i duševně zaostalém ruském mužíku. Jím byly vyvráceny za použití permanentního násilí kořeny jeho tradice a celého jeho národního života a pošlapána veškerá lidská práva. V potocích krve, prolévané miliony nešťastných sovětských národů, byl budován pochybený hospodářský systém. Byl nazýván neprávem socialistickým, ač nikdy socialistickým nebyl, a samotnému dělníku přinášel jen zhoršenou formu otroctví, z něhož chtěl dělník přijetím nové komunistické viry právě vyváznouti. Miliony dělníků a mužíků platily za tento svůj omyl životem. Oni to byli, které komunistický režim zahnal do svých otrokáren pracovních táborů, když se odvážili byť jen slovem vyjádřiti svůj názor nebo nesouhlas s tímto zločinným režimem, anebo když se stali byť jen podezřelými z tohoto nesouhlasu. Tento komunistický mor, který již pokřivil páteř ruského lidu a národů jemu porobených, vlivem štědře dotované sovětské propagandy v celém světě a vlivem materielní í duchovní krise, v níž se lidstvo ocitá již od počátku dvacátého století, šíří se po celém světě a hrozí zachvátiti lidstvo. Národové, nepoznavší zhoubných účinků nemoci, jíž se říká komunismus, přinášející jim jen fysické a duševní zotročení, nemají síly vyvinout dostatečnou resistenci vůči jejím mikrobům. Bývají zejména ve své materielní mizerii lehko přístupni k tomu, že se dají opít rohlíkem, jejž v opiu pro ně namáčí sovětský zločinec. Nepoznavše dosud na vlastním těle pravou podstatu sovětského komunismu, klamně se domnívají, že tento jest vtělení nového socialistického společenského systému, stavšího se v našem století náboženským vyznáním širokých lidových mas. Na Západu nejsou ještě schopni pochopit, že příchod komunistického systému do jich středu neznamená pro ně hospodářskou a politickou svobodu, nýbrž příchod katovy sekery, kriminálů a táborů nucené práce, zotročení každého jednotlivce a v prvé řadě dělníka, a nastolení tohoto systému jest restaurací otroctví v nejvlastnějším slova smyslu. Miliony ruských lidí na tak zvané svobodě i v táborech nucené práce dobraly se již k tomuto poznání. Jejich hlas však není a nemůže být ve světě dosud slyšán do té míry, aby zabránil šíření se komunistického jedu v národech, nedobravších se trpkou zkušenosti k této pravdě. Tento dojem jsem míval již za svého pobytu v táborech, když ze sovětských novin, docházejících do tábora, jsem se dozvídal o vývoji světových události a rozšíření komunistické sféry vlivu na Západě. Již tehdy docházel jsem k přesvědčení, že nejlepšími obránci svobody západního světa proti řítící se na něho sovětské lavině mohou býti v prvé řadě ti, kdož sami prošli peklem sovětské skutečnosti, peklem sovětských žalářů a táborů nucené práce. Toto přesvědčení vnukalo mi též myšlenku, abych já sám, podaří-li se mně někdy z tohoto pekla vyváznouti, vstoupil do řady těchto obránců a zasvětil zbytek svého života boji proti novodobému otrokářskému, komunistickému systému. Podjati se tohoto úkolu velel mi i osud vlastního národa a nebezpečí, v jakém se mně zdál nacházeti tím, že by se mohl odhodlat z důvodu svého ohrožení německou expansí hledat svoji ochranu pod křídly sovětského imperia za cenu obětování své vlastní svobody. Mělť jsem příležitost poznat v Rusku v roce 1942 Sověty připravovanou invasi k nám na Západ, jež se mi nejevila o nic méně nebezpečnou, než jakou byla invase nacistická. Věděl jsem, že Sověty pod nacionalistickými hesly za pomoci sobě vydržovaných gottwaldovských krys pokusí se nastoliti své panství i nad naším národem. V tomto mínění mně utvrzovaly i události, sběhnuvší se za mého krátkého pobytu u východní naší jednotky v roce 1942, kdy důvěrník Dr. Beneše, vyslanec Fierlinger, otevřeně již kolaboroval se Stalinovým přisluhovačem Gottwaldem, nacházeje v této své prokomunistické politice podporu v prodejném podplukovníku, pozdějším to generálu Svobodovi, a v řadě mladých, nezkušených jeho důstojníků. Sám jsem se stal prvou obětí této prokomunistické politiky. Po pádu protektorátu mohl jsem pak poznat z ruských novinářských zpráv, že plán komunistů na podmanění si Československa se již důsledně provádí tím, že do čela státu postaven byl komunistický nohsled Fierlinger a že českoslovenští komunisté zaujali ve vládě nejen klíčové postavení, ale že se též provádí jejich program, jak s ním přišli do Košic a za který plně se postavil sám Dr. Beneš. Za této situace tak nebezpečné pro svobodu mé vlasti přál jsem si dvojnásob toužebně, abych po svém propuštění z táborů se dostal do vlasti, abych v ní mohl upozornit národ na nebezpečí, ve kterém se v důsledku krátkozraké politiky svých representantů nacházel.

A právě proto prvé sdělení, dostavší se mně v táboře o tom, že pravděpodobně nebudu moci být repatriován, působilo na mne přímo zdrcujícím dojmem. Avšak záhy jsem se probral z tohoto ohromení. Nebol cíl, který v mé duši během dlouhých let pobytu v táborech vykrystalisoval, byl natolik vznešený, že mi dodával odvahy pokusiti se zlomit všechny překážky, jež by se postavily do cesty mému návratu do vlasti. Má veškerá mysl v posledních dnech mého pobytu v pracovním táboře byla přeplněna myšlenkami a plány, jak se dostat domů, bude-li mně sovětskými úřady v tom bráněno. V ordinační místnosti lékaře táborové nemocnice, v níž jsem poslední dobu drhl podlahy, visela na stěně mapa Ruska. V době, kdy zde nikoho nebylo, chdíval jsem tam a prostával před mapou, měře vzdálenosti od města Gorkij ku hranicím Ruska a uvažuje při tom, jak nesmírně dlouhou cestu musil bych podniknouti, kdybych se měl odvážiti pokusu o ilegální přechod sovětských hranic. Projít tisícikilometrovým prostranstvím bez peněz za stavu, v němž každý by ve mně na prvý pohled mohl poznati koncentráčníka, jevilo se mně přece jen holou nemožností. Po dlouhých úvahách docházel jsem k názoru, že únik se sovětského ráje mohl by se zdařiti jen po etapách tak, že bych se jen postupně přibližoval na západ k sovětským hranicím. Zdálo se mně to být možným tím způsobem, že při odchodu z tábora zvolil bych si za místo pobytu některé místo co nejblíže hranic, z něhož bych se mohl dostat postupem doby k samotným hranicím. Dostalo se mi informace, že volba takového místa bude ponechána mně samotnému, nebude-li se ovšem toto místo nacházeti v oblasti, do níž přístup bývalým koncentráčníkům byl vůbec zakázán. Rozhodl jsem se hledat takové vhodné místo na základě informací, o něž bych požádal své spoluvězně. S těmito však nebyl jsem ve styku již několik měsíců, to jest od doby, kdy jsem byl na práci přeložen do nemocnice. Za tím účelem jsem zašel jednoho večera do baráku, v němž příslušníci mé bývalé brigády byli umístěni. U podlouhlého stolu sedělo právě několik vězňů a popíjelo kipjatok.

„To je dost, že se dáš vidět", poznamenal jeden z nich na uvítanou.

„Chlapci, jdu se s vámi rozloučit", odpověděl jsem, „za několik dni odcházím na svobodu."

Přisedl jsem ke stolu, u něhož seskupilo se během krátké chvíle několik dalších vězňů, sestoupivších z palandy. Neboť zaslechnuvše zprávu, že jeden z nich chystá se odejít z tábora, chtěli se dozvěděti od něho podrobnosti o vzácné novince, jakou v táboře vždy bylo propuštění vězně na svobodu. To bylo otázek: jak dlouho již sedím, pro jaký delikt, kde hodlám žít na svobodě atd. Nestačil jsem odpovídat na všechny. Musilo býti na mne znát radostné vzrušení, neboť jeden z těchto druhů pokusil se mne ochladiti poznámkou: „Jen se tolik neraduj. Dají ti na několik měsíců práci na svobodě, ale v klidu tě nenechají. Za krátkou dobu tě opět přivedou do tábora. Jest to stará zkušenost, že kdo se jednou dostane do tábora, bývá odsouzen, aby v něm zemřel, i když se z něho na čas dostane. Jeho svoboda potrvá jen krátkou a přechodnou dobu."

„Já však zde v Sovětském svazu nezůstanu", opáčil jsem tomuto skeptikovi.

„A kam chceš zmizet?" poznamenal uštěpačně můj druh.

„Vrátím se do své vlasti, do Československa", odpověděl jsem.

„Podívejte se na toho blázna. On si myslí, že naše vláda jest tak hloupou, aby ho pustila ze svých drápů a dala mu možnost, aby tam u nich doma otevřel národu oči a řekl pravdu o našem životě, o táborech, v nichž se plahočíme a umíráme jako otroci. No, to kamaráde vypusť z hlavy."

„Má pravdu", přizvukovalo mu souhlasně několik vězňů.

Jeden z nich, Tereščenko, s jakousi účastí se mne tázal, zvolil-li jsem již sobě nějaké určité místo svého příštího pobytu zde v Rusku. Odpověděl jsem mu záporně s odůvodněním, že jsem stále přesvědčen o tom, že mně dovolí odejíti z Ruska. Na to mi Tereščenko řekl: „S tím se již musíš smířit, že se nedostaneš ze Sovětského svazu. Proto uvažuj, do jakého kraje bylo by pro tebe nejvýhodnější se dostat."

Tím se dostalo nového směru našemu rozhovoru. Jeden z přítomných mně doporučoval, abych sobě zvolil místo pobytu někde na Kavkaze.

„V Krasnodaru jest mnoho příležitosti pro dobře placenou práci, a žrádla jest tam, že praskneš až přesycením", domlouval mně tento. Jiný doporučoval Turkestán, prý se tam na bavlněných plantážích vydělá spousta peněz. Opět jiný doporučoval žírnou Ukrajinu, na jejíchž sovchozech prý se dobře žije.

„To jsou samé rady bez praktického významu", vložil se do hovoru Tereščenko. „Já ti něco poradím: jeď do Mosiru. Mám tam strýce, pracuje tam v cukrovaru. Jest to dobrý člověk, ujme se tě, najde tobě práci rovněž v cukrovaru. Můžeš u něho bydliti, jest sám se ženou. Jsou to starší lidé, kteří tě rádi k sobě vezmou, když jim napíši a doporučím tebe. Dám tobě pro ně dopis a uvidíš, že jsem tobě dobře poradil."

„Ale já bych šel nejraději do místa, které by bylo blízko Moskvy", řekl jsem Teresčenkovi, který mi nato sdělil: „Mosir sice není blízko Moskvy, ale musíš Moskvou projeti, chceš-li se tam dostati. Jest to městečko na Bílé Rusi, téměř na hranicí Ukrajiny."

„V takovém případě bych se tam tedy usadil, poněvadž cestou do něho přece jen bych se chtěl pokusiti o zastávku v Moskvě, abych se zde dotázal na československém vyslanectví na možnost mé repatriace do vlasti."

„Na to ani nemysli, že bys mohl se zastaviti v Moskvě", tvrdil Tereščenko. „To bys musil si opatřiti souhlas NKVD, a ten tobě nedají. Bez něho nesmíš do Moskvy, a kdybys přesto se v Moskvě zastavil, zavřou tě a dají tobě nových pět let lágru."

Po všech řečích a radách dohodl jsem se nakonec s Tereščenkem, že týž mně napíše pro svého strýce v Mosiru dopis a že mně jej předá příštího dne. Jakmile jsem se zmínil o dopise, hned se na mne obrátilo několik věžňů se žádostí, abych i od nich převzal dopisy a hodil tyto do poštovní schránky, až se ocitnu na svobodě. Prý by v nich mohli svým příbuzným vylíčiti bez obalu poměry, v jakých žijí v lágru. V censurovaném dopisu nemohou se toho odvážit. Přislíbil jsem jim vyhovět. Jeden z vězňů, jmenoval se Panuškin, jehož postava převyšovala všechny spoluvězně, jehož tělesná konstituce však byla tak chatrná, že vzbuzovala dojem kostry zamotané v hadry představující úbor našeho koncentráčníka, mne požádal, abych v Gorkém, kudy musím na své cestě z tábora projíti, zastavil se u jeho ženy. „Pracuje v Gorkém ve fabrice", pravil mi, „dám tobě její adresu. Psáti jí nebudu nic a ty vyřídíš jí ode mne jen vzkaz, aby mně posílala, a to často posílala usušený chléb. Řekni jí, že bez této její pomoci nedožiji těch pět let, co zde ještě musím sedět. Žena bude ráda, když k ní přijdeš a vylíčíš poměry, v jakých žijeme. Nechá tebe jistě přespat v bytě a může ti být i lecčíms nápomocnou."

„A můžeš se s ní i vyspat", poznamenal jakýsi smíšek.

„Proč by se nemohl?" reagoval parátně Panuškin. „Jest přece jen ženou a nebude přec čekati, až se vrátím po pěti letech. A za to mně prokážeš službu, o níž tebe žádám."

Odpověděl jsem mu, že nabízenou odměnu nemohu přijmout, že mu rád vyhovím bez této odměny, dovolí-li to krátký čas, vyměřený mému pobytu v Gorkém. Doporučil jsem mu, aby pro každý případ přichystal dopis, který určitě vhodím do poštovní schránky v městě.

Následujícího dne, když jsem opětně k večeru navštívil své spoluvězně v baráku, byl jsem těmito zahrnut dopisy, které jsem měl propašovat z tábora. Bylo mnoho dojemných řečí a nakonec při loučení jeden vězeň po druhém ke mně přistoupil a loučil se se mnou políbením na tvář. Bylo to dojemné loučení při němž ve zraku mnohého z těchto vězňů zatřpytila se slza. Také mně se zalily oči slzami. Nebylo žádné závisti v duši těchto prostých lidí z toho, že jeden z nich jest šťastnějším jich samotných tím, že odchází ze společného jim pekla. Spíše opak: ve výrazu jich tváře mohls pozorovati upřímnou radost nad tím, že se jednomu z nich podařilo přece jen získat svobodu a že i jim kyne, jak to jeden z nich vyjádřil, z toho naděje, že se sami dožijí jednou dne, kdy i oni vyjdou na svobodu. Měl jsem při tom dojem, že lidského tvora může učiniti lidštějším jen společné utrpení.

Dopisy, které jsem od těchto spoluvězňů obdržel k odeslání, zašil jsem po příchodu do ubikace do své tělogrejky z opatrnosti, aby mně tyto při poslední prohlídce na odchodu z tábora nebyly odňaty. Dne 5. prosince 1947, časně z rána dostavil se pro mne do nemocnice konvoj, aby mne doprovodil do Suchobezvodnoje, osady to, v níž se nacházela ústřední správa tak zvaného Unžlagu, soustřeďující ve svých rukou třicet táborů, rozmístěných mezi Gorkým a Vjatkou. Na cestu ku svobodě byl jsem vypraven tímto způsobem: Měl jsem na sobě šat, který jsem nepřetržitě nosil po tři léta práce a v němž jsem v tuhých mrazích i spával. Nacházel se pochopitelně ve značně schátralém stavu: zašpiněné vatované kalhoty byly na několika místech rozervány, na kolenou z děr čouhala vata, to bylo od práce v nemocnici, v níž mně bylo po nocích drhnouti podlahy koridorů a místností cihlovým pískem. Tělogrejka, krátký to vatovaný kabát nebyl o nic v lepším stavu. Na jeho ramenech vata vyčuhovala z několika rozervaných míst. Zimního kabátu jsem vůbec neměl, ačkoliv v té době již napadl sníh a bylo několik stupňů pod nulou. Když jsem v kanceláři tábora žádal před svým odchodem, aby mně dali na cestu alespoň kabát, bylo mně odpovězeno, že nepotřebuji kabátu, poněvadž v Gorkém bude prý již teplo a po cestě byl by prý mně kabát jen na překážku. Odmítli mně také moji žádost na výměnu mé chatrné obuvi. Mají prý, tak to prohlásil úředník v kanceláři tábora, obuv jen pro pracující v táboře, a já nechť prý si na ni dříve vydělám na svobodě. Bylo-li možno mé šatstvo nazvati v pravém slova smyslu hadry, jaké by u nás na Západě nenosil ani ten nejzanedbanější vandrák, vymykala se má obuv i této představě. Tato gumová obuv měla vpředu odtrženy obě podrážky, jež proto odstávaly tak, že musil jsem je převazovati motouzem zezdola přes svršek na několika místech. K úplné představě mého zevnějšku třeba si ještě představiti vatovanou, rovněž roztrhanou čepici, opatřenou ušními příklopy, které se svazovaly tkanicí pod bradou. Na štěstí nebylo v táboře zrcadla, abych si mohl uvědomiti svůj zchátralý zevnějšek. Tento důstojně doplňoval pytel přehozený přes záda, do něhož jsem uložil veškerý svůj majetek z tábora: byl v něm plechový kotýlek vyrobený mnou z plechové krabice, nalezené na smetišti odpadků za kuchyní. V tomto kotýlku přinášel jsem si po léta potravu z kuchyně do ubikace a bral jsem jej s sebou na svobodu, poněvadž jsem myslil, že i zde mně může být potřebným. Tábor naučí člověka oceňovati každou tretku a pečlivě ji opatrovati pro další upotřebení. Proto jsem též do svého pytle zabalil kdejaký kousek plátna i onuce, jež za mého pobytu v táboře chránily nohy před omrznutím. Uložil jsem tam rovněž dřevěnou misku s dřevěnou lžící, jež jsem používal při svých hubených obědech. A to byl celý obsah mého zavazadla, jehož nošení na zádech nepředstavovalo proto nějakého břemene.

Takto vzbrojen vykročil jsem časně z rána z tábora, maje v patách za sebou konvoje, ozbrojeného puškou a nesoucího v ruce nějaký balík, ve kterém, jak jsem později mohl zjistiti, byly i moje úřední akta určená k předání správě táborů v Suchobezvodnoje, kam jsem byl dopravován.

K nádraží, vzdálenému od tábora asi půl hodiny, šly dvě cesty: Jedna z nich byla polní, rozježděná, splývající s okolním terénem, a druhá vedla přes les. Konvoj volil cestu přes les, ježto byla daleko kratší. Byla tak úzká, že jen stěží mohl po ní projeti vůz. Několikacentimetrová vrstva sněhu vedle pařezů z ní nevykopaných a pokrývajícího ji chrastí bránila mi v rychlejším pohybu. Několikrát jsem klopýtnul za proklínání za mnou jdoucího konvoje. Jeho věčně kupředu mne pobízející „davaj" připomínalo staré heslo popoháněčů sovětských otrokáren, jemuž jsem musil naslouchati denně po celou předchozí dobu sedmi let. Konečně vyčerpán chůzi došel jsem ku trati, na níž ve vzdálenosti asi sta metrů objevila se nádražní bouda, jíž se říkalo nádraží. Když jsme k ní došli, musil jsem na konvojův příkaz usednout na zem, pokrytou sněhem. Ihned jsem sňal obuv a vyklepával jsem z ní sníh, který se do ní dostal odstávajícími podrážkami, svázanými motouzem.

Konvoj, vysoký muž zarostlý v obličeji černým plnovousem, z něhož vyčnívaly ostré lícní kosti, stál nade mnou a pohledem jestřába mne pozoroval. Abych v rozhostivším se trapném tichu něco prohodil, obrátil jsem se na konvoje a řekl mu, aby mně prominul, když jsem šel cestou tak pomalu, že však pro tělesnou slabost nemohl jsem jít rychleji. Konvoj na to odvětil: „Mně se nemusíš omlouvati. Vždyt to vidím, že jsi vtělená smrt. Člověče, co chceš ale dělat na svobodě? Tam potřebují zdravé, silné lidi a ne marodéry, kteří jen národu ujídají chléb. Takové lidi, jako jsi ty, měli by ponechávat v táborech, aby v nich doklepali svůj zločinný život, a nikoliv je pouštět na svobodu!"

„Snad by bylo lépe takové lidi, jako jsem já, přímo usmrtiti, když se již tak opotřebili v táborech", prohodil jsem.

„Jen se nevysmívej, ty chytráku", rozhorloval se konvoj. „Podle mého bylo by nejsprávnější lidi tvého druhu přímo střílet, jak jsme to dělávali dříve s vězni, když na pochodu některý z nich slabosti padl a nebyl schopen další cesty. Dnes ale jest sovětská vláda příliš ohleduplnou a humánní vůči takovým parasitům, jako jsi ty."

Pozoruje rozhořčení tohoto lidsky a povahově zkaženého ruského mužíka usoudil jsem, že není radno pokračovati s ním v rozhovoru. Vždyt v naší blízkosti v té době nebylo lidského tvora, a člověk, který se neostýchal chlubiti se takovými surovostmi na vězních, mohl ve zlobě býti schopen obrátit svoji zbraň i proti mně. Vždyť mohl před úřadem lehko vysvětliti vraždu vězňovu jako nutnou sebeobranu anebo jako pokus vězňův o útěk. K tomuto triku se za mého pobytu v táborech konvojové vždy uchylovali, když po nás stříleli a měli se zodpovídati před správou tábora z vraždy vězňů. Sám byl jsem svědkem, jak takový konvoj, zastřelivší při práci vězně, byl ještě veřejně vyznamenán prý za svědomité plnění své služební povinnosti. A uvědomiv si tuto praxi enkavedistických strážců, zmlkl jsem a neodvažoval jsem se již promluvit na konvoje po celou dobu až do příjezdu vlaku. Asi za hodinu, kdy sedě na zasněžené zemi jsem již zcela promrzl, přisupil vlak. Byl dlouhý a sestával z řady nákladních vozů s otevřenou platformou, na nichž vrchovatě byly naloženy dlouhé, kůry zbavené stromy a na některých i prkna. Uprostřed takto sestaveného vlaku nacházel se jeden osobní vagon.

Při svém prvém pohledu na vlak mihly se mi duší vzpomínky na okamžiky, kdy ryje se jako krtek v půdě, abych této s ostatními otroky odňal plody určené pro bohaté stoly moskevských žalářníků, byl jsem vyrušen z práce pískotem lokomotivy vlaku, který kolem nás tehdy projížděl a byl stejného složení, jaké měl nyní vlak, jenž měl mne odvézti na svobodu. Tehdy snad všichni v zemi se ryjící otroci při pískotu lokomotivy pozdvihli hlavy, přestali na okamžik pracovat a utkvěli pohledem na supící vlak s jeho břevny, jevící se nám z dálky jako bílé ve slunci opalující plochy. Když tehdy kdosi z našich řad prohodil: „To vezou naší krev, kolik z nás zaplatilo životem za tento náklad", brigadýr za námi stojící vykřikl na tuto buřičskou poznámku: „Nežvaň a davaj, já tobě za to dnes nenapíši splnění pracovní normy." To byl jeden z nejtěžších trestů, který nás mohl postihnouti, neboť znamenal hlad. Proto okamžitě ustal další hovor a my jsme svými lopatami dále se zarývali do tvrdé půdy. Vzpomněl jsem na tyto okamžiky, když konvoj vyrušil mne ze vzpomínek výzvou, abych povstal ze země a dal se na pochod k zastavivšímu vlaku. Poněvadž jsem pro zkřehlé údy ne dosti rychle povstal, dloubl mně konvoj do zad, abych se ubíral rychleji. U osobního vozu velel zastavit. V jeho dveřích stál právě enkavedista, náčelník vlaku. Po výměně několika slov s konvojem, byli jsme vpuštěni do vagonu. Uprostřed vagonu, v němž sedadla byla rozmístěna podél stěn, stála malá železná kamna, do nichž železniční zřízenec pilně přikládal polínka dříví z hromady navrstvené u kamen. Ve vagoně pozoroval jsem několik dalších železničních zřízenců, kromě těchto byl zde jakýsi agronom, jeden instruktor, který, jak jsem se dozvěděl, cestoval po táborech za účelem zavádění v nich mechanisace práce, a konečně dva vězňové rovněž v průvodu konvoje. Tito poslední byli právě tak jako já dopravováni do Suchobezvodnoje vzhledem ke skončení jejich trestní lhůty. Konvoj vykázal mně místo na jedné z lavic a přisedl ke mně. S druhého konce vagonu, v němž seděli uvedení dva vězňové, dolehl ke mně od jednoho z nich dotaz: „Také na svobodu?" „Na svobodu" odpověděl jsem. Sotva jsem to řekl, dostalo se mi od mého konvoje upozornění, že nesmím s nikým z přítomných hovořit. Vyložil mi, že prý jsem až do mého předání do rukou správy táborů v Suchobezvodnoje stále vězněm, pro něhož platí stejná pravidla jako pro jiné vězně. Co mi takto vykládal mé postavení, vykřikl na konvoje dříve oslovivší mne vězeň: „Nech ho mluvit! Už jsme takovými sovětskými občany jako vy! Dost jste se nás natrýznili, a chtěli byste se vytahovat na nás a dát nám znovu zakusit vaši nagajku. Na to jste teď krátcí!"

„Drž hubu!" okřikl ho konvoj vedle něho sedící.

Můj konvoj ve snaze, zachovat důstojnost svého postavení, křičel na smělce: „Bud zticha! Nejsi ještě propuštěn a můžeme si tě ještě zadržet pro pobuřování. Uvidíš v Suchobezvodnoje, jaké to bude míti pro tebe zlé následky!"

Vězeň již na tuto pohrůžku neodpověděl, patrně však přece jen byl jí zastrašen. Poté zavládlo již úplné mlčení ve vagoně, přerušované jen klením zřízence u kamínek, když přikládaná jím mokrá polínka se špatně rozhořívala. Za necelou hodinu přibyli jsme takto do stanice Suchobezvodnoje.

Před pěti lety byl jsem zde vysazen z vlaku s celým houfem spoluvězňů, přibyvších se mnou ze sovětských žalářů jako svěží zásilka pracovního zboží pro pracovní tábory tak zvaného Unžlagu. Nyní, když jsem se opětovně ocital v téže stanici, snažil jsem se vyvolati v mysli představu někdejšího okolí stanice a srovnati ji s nynějším jeho stavem. Musily se zde stát za těch pět let podstatné změny! Neboť stanice a okolní stavení připadaly mně zcela odlišné od stavu, v jakém se nacházely při mém prvém příchodu. K nádraží přiléhalo množství roztroušených dřevěných budov, z nichž některé byly jednopatrové. Od nádraží vedla ulice do středu městečka, v němž umístěny sice dřevěné, ale vkusné jednopatrové domy administrace táborů. Před pěti lety bylo zde jen několik málo dřevěných baráků. Co všechno se zde za pět let udělalo prací otroků! Cizinec, který by tu procházel, obdivoval by takovýto pokrok, vykonaný v tak krátké době. Otrok však, jemuž je známa podstata takovýchto sovětských „zázraků", nemá pro ně obdivu, poněvadž ví, že byly stvořeny z bídy, mozolů a krve jeho bratří.

Konvoj mne vedl do ústřední budovy správy tábory Unžlagu, nacházející se ve středu tohoto městečka otroků. Maje v patách konvoje, vstoupil jsem do budovy. V přízemí u jejího vchodu byla umístěna přijímací kancelář, v níž mne konvoj předal úřadujícímu enkavedistovi a poté se vzdálil. Od té doby přestal jsem býti pod stráží a mohl jsem se pohybovati svobodně. Připadalo mi neskutečností, že vůbec takový okamžik mohl nastat a dlouho jsem se nemohl zbavit tohoto divného pocitu. A po každé, když jsem si uvědomil tuto realitu, prožíval jsem opětovně závratnou radost nad tím, že budu opět svoboden a že toto otrokářské inferno bude konečně za mnou.

Z přijímací kanceláře byl jsem poslán do prvého poschodí budovy. Stoupal jsem po širokých dřevěných schodech, vedoucích do prvého poschodí. Chodba i schodiště byly posety odpadky cigaret a útržky papíru a nesvědčilo to o velikém pořádku vládnoucím v táborové administraci. Ještě na schodišti dotázal jsem se jednoho spoluchodce, jdu-li správně do kanceláře pro propuštění vězňů. „Jaká pak kancelář?" odvětil dotázaný. „Zde na konci tohoto schodiště se to všechno vyřizuje. Pojďte se mnou, jdu si také pro propouštěcí list." Schodiště vyústilo v široké chodbě, jež byla rozdělena dřevěnou přepážkou ve dvě části. V přepážce bylo vyříznuto okénko, před nímž se tísnil houf lidí a za nímž se vydávaly dokumenty propouštěným věžňům. Se svým průvodcem jsem se postavil do řady čekajících, abych vyčkal svého pořadí. Po dlouhém čekání dostal se k okénku můj průvodce. Úředník s ním dlouho jednal. Jak mi později vysvětlil tento vězeň, stalo se tak proto, poněvadž byl strojníkem, tedy odborníkem, o něž v táborech byla nouze. Proto úředník naň naléhal, aby jako svobodný zůstal pracovat nadále v táborech. Ujišťoval jej, že bude naprosto svobodný, bude dostávat plat jako na svobodě a po roce, zachce-li se mu, může odejít, kam se mu zachce. Dlouho trvalo přemlouvání tohoto vězně, aby neopouštěl tábor. Avšak vězni byla přece jen milejší svoboda než vězeňské prostředí v táborech a vzdor všem domluvám úředníkovým trval na tom, že chce být dopraven do své černigovské gubernie a že za žádnou cenu nezůstane v táboře. Úředník, který z počátku domlouval vězni otcovským tónem, potkav se s takovouto neústupností vězňovou, změnil náhle intonaci hlasu, a ku konci na něho počal již křičet a jemu hrozit: „Nezůstaneš-li zde", křičel úředník, „pobudeš si jen krátkou chvíli na svobodě. Po několika měsících se vrátíš opětně jako vězeň do tábora. My ti to již dovedeme zařídit!" Pak se změněným tónem v hlasu dodal: „Pouze zůstaneš-li u nás pracovat, zůstaneš svobodným a budeš dobře vydělávat a dobře žít. Proto si věc ještě rozmysli." Když vězeň ale trval na tom, že nezůstane za žádnou cenu v táboře, úředník mu přikázal, aby odstoupil od okénka a posečkal, až budou ostatní vyřízeni, poněvadž prý s ním musí ještě v klidu věc dojednat.

A takto jsem se dostal sám na řadu. Úředník vyptal se mne na nacionále, vyhledal můj spis a zběžně tento prohlédnuv tázal se mne, jaké místo v Sovětském svazu chci zvolit za místo svého trvalého pobytu. Odpověděl jsem mu, že jako cizinec nemíním vůbec žít v Rusku a žádám, abych byl odtud repatriován do své vlasti, do Československa. Úředník na mne vyvalil oči a prohlásil: Takového případu jsme zde ještě neměli. Kam to vlastně chcete?" „Do Československa", odpověděl jsem. „To tedy musíte přijít až zítra. Dotáži se Moskvy, je-li to možné a zítra vám sdělím rozhodnutí."

Po tomto vysvětlení jsem se vzdálil a připojil se k jednomu z vězňů, který právě odcházel z budovy též do sběrného střediska osvobozených vězňů, kde tito vyčkávali provedení potřebných formalit, spojených s propuštěním na svobodu. Byl jsem tomu rád, že jsem našel průvodce, poněvadž středisko nacházelo se daleko za městečkem a sám byl bych je býval jen stěží našel v nastalé tmě.

Byl již pozdní večer, když jsem se svým průvodcem vyšel z budovy. Ulice byly neosvětlené, blátivé po roztálém sněhu. Byly téměř liduprázdné, jen zřídka bylo vidět ojedinělé silhuety v uniformách enkavedistů. V prvých okamžicích ocitnutí se na ulici připadal jsem si nesvůj. Co chvíli ohlížel jsem se dozadu, zda za námi skutečně nesleduje konvoj, jehož sem míval v patách po celou řadu let. Nemohl jsem přivyknouti myšlence, že od nynějška jsem svoboden, bez policejního dozoru, jak jsem tomu průběhem let přivykl. Otrokovi se stávají okovy zvyklostí do té míry, že když je ztratí, připadá mu, jakoby ztratil něco ze své minulosti, s níž se již spřátelil. Jejich ztráta připadá mu v prvém okamžiku neuvěřitelnou, jako zázrak, jehož se stal svědkem a s jehož realitou nemůže se dlouho smířit.

Potkávaje cestou lidi, úzkostlivě jsem je pozoroval, jak jsem to činíval v minulých dobách, když v houfu spolutrestanců býval jsem hnáván ulicí konvojem do práce nebo z práce zpět do tábora. Tenkráte míval jsem dojem, že tito nás potkávající lidé dívají se na nás s despektem. Zůstávala mně nesmazatelnou vzpomínka na Krasnojarsk, kde hnáni konvoji středem ulice z tábora na práci k přístavu, potkali jsme paní, vedoucí za ruku malého, asi pětiletého chlapce. Zastavila se na chodníku a pozorovala náš průvod. Její synek se jí tázal: „Mámo, co je to za lidi?" A jeho máma odpověděla: „To jsou zvířata, vrahové národa." Snad to byla žena některého enkavedisty, snad i nebyla, neboť Stailn se svými pochopy vychovával celý národ k takovéto zvířeckosti. Konečně sám jsem byl svědkem této skutečnosti, když můj spoluvězeň v táboře Labanov v roce 1943 se slzami v očích ukazoval mně dopis svého osmiletého syna, v němž mu tento doslovně psal: „Táto, nepiš mně, já tebou opovrhuji, neboť jsi nepřítel lidu."

Bylo mně proto dobře známo nepřátelství k obětem komunistické diktatury, jež Stalin národu uměle naočkoval. Proto ocitnuv se již na svobodě, pociťoval jsem setrvačností stále ono nepřátelství svého prostředí. Při procházení ulicemi městečka Suchobezvodnoje při potkávání enkavedistů zmocňoval se mne strach, že některý z nich mne zastaví a zažene mne nazpět do tábora. Tyto úzkosti mne ani neopustily, když jsem později již měl v rukou potvrzení o svém propuštění z tábora, ba pronásledovaly mne i na cestě do Moskvy. Strach, který v otrokovi jest po dlouhá léta vypěstován táborovým režimem, nejistota jeho postavení uměle v něm udržovaná, stávají se léty součástí jeho veškeré myšlení a jednáni a otrok je těžce setřesává při svém prvém kroku, učiněném z otroctví na svobodu. Tak tomu bylo i se mnou.

V takovýchto myšlenkách a pocitech kráčel jsem se svým průvodcem temnými ulicemi Suchobezvodnoje do baráku pro propuštěné vězně. Můj průvodce byl s cestou dobře obeznámen, nebol den co den po dobu jednoho týdne musil konat tuto cestu. Cestou mně vyprávěl, jak správa táborů nechtěla mu původně vydat propouštěcí dokumenty, naléhajíc na něho, aby zůstal jako svobodný na práci v táboře. Když však u něho nepomohly ani výhružky ani sliby, odhodlala se právě dnešního dne správa tábora k vystavení mu dokumentů a můj průvodce měl odejeti již nazítří do Alma Aty v Turkestánu. Žádal sice, aby mu bylo dovoleno odejeti ku své ženě do Voroněže, avšak správa táborů jeho žádost zamítla a určila mu sama svémocně místo pobytu až na hranicích Persie (to jest v Alma Atě).

Když v rozhovoru se svým průvodcem jsem se pozastavil nad tím, že se takto násilně roztrhávají rodinné svazky, řekl mně tento: „Je vidět, že jsi cizincem, nebol se nevyznáš v našich poměrech. Náš celý život v Sovětském svazu podobá se stáji s tažným dobytkem. Ráno vyženou dobytek na práci, celý den dřou jej v potahu a večer jej přiženou do stáje, uváží jej a dají mu žrát jen tolik, aby byl příštího dne schopen další práce. Vyčerpá-li se pak již ze svých sil, nemá pro ně ceny a nechají ho chcípnout na mrchovišti. Jsou bezohlední k citu člověka, k jeho duševním a lidským potřebám. Smyslem celého jejich konání jest výroba, výroba a zase jen výroba, a ty jsi v ní jen mrtvým číslem, které kdykoliv mohou nahraditi jiným. Nic těmto lidem není posvátným. Manželství jest jim jen zákonným bordelem, podporovaným jimi jen proto, že se jím rozmnožuji čísla, bez nichž by se zastavila kola jejich výroby. Jinak nemají zájmu na tvé ženě, na tvých dětech a vůbec na všech rodinných svazcích. Tím, že jsi se vydělil z jejich řady a dostal se do tábora, odepsali tvůj život ze svého společenství tak zvaných svobodných občanů, a jsi pro ně mrtvým. A když se mezi ně opět dostaneš, máš vpáleno na čele Kainovo znamení. Pro ně zůstaneš nadále nepřítelem jejich otrokářského režimu. Obyčejně po krátké jen době návratu z tábora, býváš jimi zpět vrácen tam, odkud jsi přišel. Neboť, kdo se jednou dostal do tábora, bývá mu souzeno v táboře i zemříti. Nějaký nový přestupek jako záminka k tomu se vždy najde. Nemysli si, odcházím-li odtud, že jsem přesvědčen, že má svoboda jest definitivní. Vím, že pobudu jen nějaký čas venku, že však jako tisíce jiných přede mnou neujdu osudu, aby mne NKVD znovu nezahnal do tábora. Oni proto nemají zájmu, aby ses na tak krátký čas dostal ku své rodině, spíše se bojí toho, že bys svým vyprávěním o té otročině v táborech ještě svou ženu a děti nakazil buřičstvím."

Takto si trpce stěžoval můj průvodce na svůj životní úděl. Takovéto tóny často před tím v táborech zaznívaly do mé duše, nebyly však nikdy tak plny zoufalosti, jako v tomto případě, kdy člověk, jejž NKVD v důsledku projití trestní lhůty musil již propustiti z táborů, bolestně si uvědomoval, že jeho propuštění jest pouze fiktivní. Jím vyslovené obavy dolehly v tomto okamžiku i na moji duši. Vždyť nebylo vyloučeno, že i mne zaženou opětně do táborů! Při tom mne jen utěšovala okolnost, že jsem zde jen cizincem. A proto rychle odtud pryč, pryč z tohoto ukrutného ruského prostředí! Mám jinde svoji vlast, v ní není sovětského otrokářského systému, tam mohou lidé žít svobodně. Mám právo dožadovat se odchodu do své vlasti. V takovýchto myšlenkách obrátil jsem se na svého průvodce, skončivšího své vyprávění, touto otázkou: „A co myslíš, nechají mne jako cizince odejíti odtud z Ruska?"

„Co tebe jen napadá", odpovídal na otázku můj společník, „myslíš, bláhovče, že naše sovětská vláda si nevypočte, co bys dělal, až bys přišel do svého domova? Vyprávěl bys tam příslušníkům svého národa, že Sovětský svaz jest jeden kriminál a pracovní tábor, že náš sovětský systém, lživě prohlašovaný za socialistický, jest nehorázný švindl. A svým vyprávěním svých zkušeností otevřel bys vašim spícím lidem oči! Toho přirozeně nemůže naše vláda potřebovat. Ve svém vlastním zájmu musí tobě přímo znemožnit návrat. Proto se vzdej jednou pro vždy této myšlenky a najdi si zde v Rusku nějaké místo, kde bys pracoval a v klidu prožil až do chvíle, než se NKVD opětně zazdá, aby tě znova vrátil do tábora, z něhož dnes vycházíš."

Tato slova lehla na mne balvanem. Potvrzovala mínění, jež jsem předtím vyslechl od mnoha lidí. Takto jsem byl zvikláván ve své víře, že se mně podaří legálně odejít z této proklaté země. Třeba se však o to pokusit! A selže-li pokus, pokusím se o útěk. Bude to těžké, ale nezbývá nic jiného. Za tohoto rozjímání došel jsem se svým průvodcem v pozdních večerních hodinách k baráku propuštěných vězňů. Nacházel se nedaleko ohrady tábora č. 1, jímž procházeli všichni noví vězňové před svým přidělením do třiceti jiných táborů unžlagských. Dřevěný barák nalézal se vně této ohrady, obehnané ostnatým drátem, a to nedaleko vstupní brány do tábora. V jeho prostorné místnosti byly rozestavěny podél stěn železná lůžka, opatřená slamníky, na každém byl polštář, rovněž vycpaný slamou a vlněná pokrývka. Také středem místnosti byla rozestavěna lůžka ve dvou řadách. Podél těchto stál široký stůl s lavicemi po obou stranách a nad ním visel čoudící petrolejový kahan. Při našem vstupu do místnosti jen několik málo lůžek bylo obsazeno spícími již lidmi, u stolu pak hrálo několik osob hru domino. Chtělo se mi sice seznámit se hned s novým okolím, ale poněvadž jsem byl zimou prokřehlý a v místnosti se netopilo, rozhodl jsem se zanechati rozhovorů až do příštího dne a pokusit se o spánek, v němž bych mohl zaplašit nelibý pocit zimy. Vrhl jsem se proto na jedno z prázdných lůžek a položiv pod hlavu svůj pytel, usnul jsem záhy únavou.

(pokračování)

Zpátky