Prosinec 2007

Co jsme za národ

Bohumil Řeřicha

„V Evropě existují státy, v nichž se občan považuje za jakéhosi nájemce, lhostejného k osudu místa, kde bydlí. Největší změny v jeho zemi probíhají bez jeho účasti, dokonce ani přesně neví co se stalo, jenom něco tuší, protože náhodou slyší o té události vypravovat. Nejen to, osud jeho obce, bezpečnost jeho ulice, jsou mu lhostejné, myslí si, že všechny tyto věci se ho vůbec netýkají a že patří nějaké cizí moci., které se říká vláda. Pokud jde o něho, hospodaří na svých statcích jako nějaký uživatel, bez pocitu vlastnictví a bez pomyšlení na to, aby něco zlepšil. Jeho lhostejnost k sobě samému jde tak daleko, že když je nakonec ohrožena jeho vlastní bezpečnost nebo bezpečnost jeho dětí, pak místo toho, aby se staral o to, jak nebezpečí odvrátit, založí si ruce a očekává, že mu celý národ přijde na pomoc. Takový člověk ostatně, ačkoli naprosto obětoval svou svobodnou vůli, nemá v lásce ani poslušnost. Podřizuje se sice svévoli úředníka, ale rád porušuje zákon, jako poražený nepřítel, jakmile síla přestane působit. Tak vidíme, jak neustále kolísá mezi otroctvím a opovážlivostí. Když národy dospějí k tomuto bodu, je třeba, aby změnily své zákony a své mravy, jinak zahynou, neboť v nich jako by vyschl zdroj politických ctností: nacházíme zde ještě podané, ale už nevidíme občany. Říkám, že takové národy jsou zralé k tomu, aby se staly obětí agrese. Jestliže nezmizí ze světové scény, pak jen proto, že jsou obklopeny národy podobnými nebo ještě horšími, než jsou samy, anebo proto, že v nich ještě zůstává jakýsi nedefinovatelný smysl pro vlast, bůhvíjaká podvědomá hrdost na své jméno, jakási nejasná vzpomínka na minulou slávu, která, aniž se přesně k něčemu pojí, stačí, aby v něm v případě potřeby probudila sebezáchovný impuls.“

Citoval jsem z knihy Alexise de Tocqueville Demokracie v Americe. Vzpomněl jsem si na jeho slova při své nedávné návštěvě Německa a Holandska. Během 2000 km dlouhé cesty autem, jsem zažil jen dvě lehké automobilové nehody v Holandsku, kde je automobilový provoz selanka proti tomu, co člověk zažívá na našich silnicích. Nevím, jestli Alexis de Tocqueville měl na mysli zrovna nás, ale stále platí, sice se podřizujeme svévoli úředníka, ale rádi porušujeme zákon, což se jasně ukázalo a ukazuje i nadále po přijetí nového silničního zákona v roce 2006. Naši řidiči nemají mravy a morálku. Nevím, jak by se chovali právě v Holandsku, kde cyklista i chodec jsou naprosto respektováni.

A opět mi přišla na mysl otázka, která mne pronásleduje již 18 let od listopadu 1989: co jsme za národ, čím chceme obohatit svět? Místo, abychom se světu otevřeli, jen kritizujeme. Příznačný je náš vztah k EU - na jedné straně dotčeně vykřikujeme, že nás chce ochudit o naše syrečky, tuzemský rum, slivovici a guláš, přitom nám není dost, co dostáváme dotací a vůbec nám nevadí, že v zahraničních tištěných průvodcích je běžným upozornění, aby si turisté, kteří navštíví naši zem, dávali batůžky dopředu, peníze schovávali na intimních částech těla a dávali si pozor na okrádající taxikáře a šidící hostinské.

Při návratu z Holandska jsem se procházel Prahou, která jen díky památkám, které nám zde zanechali naši předci, má určitou hodnotu. Jinak špína, sloupy polepené dávno již neplatnými plakáty, které trhá vítr, plné odpadkové koše. Šokem však pro mne byla návštěva nově otevřeného Palladia na náměstí Republiky, zpupné to vestavby moderního do původní zástavby, vnitřek ultramoderní, ale naprosto odcizený člověku. Nákupní centrum Nový Smíchov je proti tomu pohádka. Uznáváme jen materialismus, který nám zde jako neblahé dědictví zanechal bývalý režim. Nechceme sloužit nejen sobě navzájem, natož pak cizincům. Že jsme malí, to příliš nevadí, takových států je více, ale proč jsme tak namyšlení, kde se to v nás bere? Snad ten nedostatek vnitřní svobody, nebo vlastnost, že přiznání chyby je vnímána jako slabost? Nevím. Přitom nejsme hloupý národ, jsem přesvědčen o pozitivních vlastnostech v nás. Určitě je však jednou z příčin již zevšednělé vyrovnání se minulostí, kolik lidí stále vzpomíná na minulý režim. Známá nositelka Nobelovy ceny barmská disidentka Do Aun Su Ťij před více než 10 lety prohlásila: „Nestačí jen změnit hospodářský a politický systém, musíte změnit kulturní a duchovní hodnoty a nezapomínejte na to, že všude zůstanou staří úředníci“. To všechno platí i pro nás.

Uvědomil jsem si to opět při předávání vyznamenání při příležitosti 89. výročí založení československého státu 28. 10. 2007 na Pražském hradě. Dalo by se říci, že pachatelé jsou mezi námi. Prezident V. Klaus předával vyznamenání lidem, kteří trpěli za komunistického režimu a pachatelé, následníci této ideologie, ať už jsou to bývalí, nebo současní komunisté slavnostně jako čestní hosté tomu přihlíželi. Jaké absurdní divadlo!

Václav Klaus jako správný národovec a euroskeptik zmínil opět české zájmy a kriticky se otřel o „určité německé kruhy“ a Rakušany. Od jara čtu pravidelně německý tisk v internetu, vzpomínám si, že Die Welt uveřejnil zprávu o letošním Sudetoněmeckém dnu, který proběhl v nezvykle mírném tónu, a na zprávu, že odstupující bývalý předseda bavorské vlády E. Stoiber udělal chybu, že za 14 let své vlády si nenašel čas, aby navštívil Prahu. Odmítání dialogu se sudetskými Němci, kteří ve velké míře žijí právě v Bavorsku, je kontraproduktivní. Upřímný dialog se všemi našimi sousedy, zvláště na občanské a regionální úrovni, a stejně tak morálka, tolerance a slušnost mohou být právě tím našim pozitivním obohacením vůči světu a EU. Bez pokání a pokory to však není možné!