Prosinec 2007

Vzpomínkový akt k požáru žatecké synagogy

Bohumil Řeřicha

V noci z 9 na 10. listopadu 1938 vzplály jak v Německu, tak také v tehdejších Sudetech židovské synagogy. V plánované akci zaútočili nacionální socialisté násilně proti židovským zařízením, obchodům a jednotlivým občanům. Od 7 do 13. listopadu 1938 bylo asi 400 lidí zavražděno nebo dohnáno k smrti a poprvé tisíce židovských spoluobčanů zavlečeno do koncentračních táborů. V Žatci vzplálo vnitřní zařízení synagogy, díky srdnatým hasičům bylo dalším škodám zabráněno.

Měl jsem možnost zúčastnit se vzpomínkového aktu u příležitosti 69. výročí těchto událostí u žatecké synagogy dne 12. listopadu 2007. Byl jsem příjemně překvapen, že tento stánek židovství se opravuje. Akce, které se zúčastnilo možná více zástupců médií než veřejnosti, se po krátkém pietním aktu před hlavním vchodem a krátkou prohlídkou vnitřku budovy, přesunula k besedě v hotelu U Hada. Při pohledu na dva přítomné členy teplické židovské obce pana Látala a pana Leboviče, kteří měli ozdobené hlavy typickými jarmulkami, jsem si uvědomil, kam může dojít lidská nenávist. Lidé jako jsou oba pánové, byli pouze proto, že byli židé, tehdy označováni za původce všeho zla, pronásledováni a posléze masově vražděni.

Židovství bývá v naší zemi mylně spojováno s němectvím, proto možná i ten nezájem v Žatci. Stejně tak mylné je odsuzování židů kvůli Palestincům. Podle mého názoru, kdyby stát Izrael nebyl vyzbrojen a neměl za spojence USA, byl by již dávno smeten do moře, jak si přeje íránský prezident.

Myslím si, že ani dnes si evropská společnost neuvědomuje v plné míře, co to byl holocaust, jeho příčiny a následky. Antisemitismus je mezi námi stále přítomný. Akce v Praze, která proběhla v sobotu 10. listopadu, medializovaná a komentovaná nejen našimi, ale i německými médii a následně kladně zhodnocená, neměla vůbec proběhnout. V žádné evropské vyspělé zemi si nedovolili náckové, něco takového jako u nás. Ještě trapnější bylo, když řada českých politiků se touto akcí chtěla zviditelnit a podle mého názoru zneuctila označení žluté židovské hvězdy, kterou byli označováni židé v tragickém času II. svštové války. Nárok, podle mého názoru, nosit žlutou židovskou hvězdu měli v Praze 10. listopadu 2007 jen židé. Ukázalo se, že i členové anarchistického i protinacistického hnutí klíčí ze stejného sémě jako náckové: skupinové násilí, skrýt se v anonymitě davu, uniformita myšlení, ale hlavně kompenzace vlastních komplexů méněcennosti, nespokojenosti se vším. Z takovýchto lidí právě vzniklo strašlivé Hitlerovo antisemitistické hnutí, které vyvrcholilo holocaustem.

Na druhé straně nesmíme zapomenout na to, že i v poválečné době docházelo k excesům proti příslušníkům židovské národnosti z důvodů ideologických. Známý je proces v poválečném Sovětském svazu se skupinou židovských lékařů. U nás v procesu proti Rudolfu Slánskému, bylo mezi 14 odsouzenými 11 příslušníků židovské rasy.

Pro mne osobně je židovství úctyhodný fenomén. V mládí, již po válce, jsem často z úst lidí vyslovující slovo žid nebo židovka, židovský, cítil opovržení. Moje první setkání s pravým židem bylo za minulého režimu na Slovensku. Tomuto muži zahynulo v Osvětimi celé příbuzenstvo. Paradoxní bylo, že byl zaměstnancem IG Farben, kde jako chemik vyráběl právě onen plyn, který zahubil jeho nejbližší. Příslušníky židovské národnosti bylo a je tisíce vynikajících umělců, finančníků, obchodníků. Paradoxem je také, že jedni z největších ruských revolucionářů byli židé a dokonce modla českých komunistů, Karel Marx. Současná společnost by měla o nich vědět a ne, aby jejich seznamy kolovaly tajně v internetu s poukazem, že oni mohou za vše. Mám před těmito lidmi úctu. Málokdo se pozastaví nad tím, proč k tomuto fenoménu došlo. Celých údajně dva tisíce let, kdy nad židovským národem byla vyslovena klatba, nemohli židé vykonávat řadu činností, např. řemesla. Byli vykazováni do ghett a během celé této doby byli vystavováni pogromům. Strašlivý byl např. pogrom v době II. světové války, kdy v oblasti Kyjeva /Babi jar/ bylo postříleno tisíce židů a po té byla těla složena do hranic s proloženými dřevěnými kládami a zapálena. Podle očitých svědků hranice doutnaly ještě několik týdnů.

„Co měli židé v minulosti za těchto omezení dělat?“ řekl mi při pietním aktu v Žatci pan Lebovič. „Diskutovat (proto to angažování v politice), zabývat se penězi, obchodem, nebo se věnovat umění a vědě.“ Za ta tisíciletí se v tom tak zdokonalili, že ve mně vzbuzují úctu a respekt. Již nikdy se nesmí opakovat to, co jim přinesly tragické události 20. století.