Prosinec 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

10

Milý Jendo,

v německé televizi jsem viděl pořad o městech v Čechách kdysi obývaných Němci Na viděnou v Mariánských Lázních, který byl na téma, co se po roce 1945 změnilo a jak napomoci získání původního významu těchto měst. Pořad byl vyroben ve spolupráci s Českou televizí. Chtěl bych se, Jendo, soustředit na Mariánské Lázně. Viděl jsem čerstvě vypulírované fasády secesních vilek, bylo to městečko hodné zamilování. Vidím ale také sešlý obrovský hotel, jehož stará nádhera je ta tam. Jakýsi německý podnikatel prohlásil, že chce hotel koupit a udělat z něho něco luxusního. Současní obyvatelé na mne dělali důvěryhodný dojem. Tvrdí, že zase chtějí nalákat do města zámožné lázeňské hosty. Němečtí návštěvníci, jak také bylo vidět ve zmíněném filmu, putují po lesních stezkách kolem „Marjánek", pochvalují si čistý vzduch a jsou nadšeni krásnou krajinou. Číšníci v restauracích připomínali starou, dobrou tradici: nosí černé vesty, arielově bílé košile, zřejmě do toho bývalého „hochnoblesního" lázeňského města dobře zapadli. Pochopitelně při vyslovení názvu Marienbad pomyslím na největšího německého spisovatele Johanna Wolfganga Goetha. Ten (po Karlových Varech, kde velmi často hledal zotavení) objevil také tyto lázně. Tady učil zestárlý básník mladičkou šlechtičnu Ulriku von Lewetzow poznávat život a vážit si ho a chtěl se s ní i oženit. Tou dobou teprve sedmnáctiletá dáma s manželstvím ovšem nesouhlasila. Dožila se pak 95 let na zámku v Třevnicích. V tamním muzeu bylo dlouho možno shlédnout expozici o pobytu i místě skonu Goethovy poslední velké lásky. Po roce 1965 chtěl tuto expozici navštívit jeden literární badatel, ale vše po Ulrice von Lewetzow zmizelo. V Mariánských Lázních strávila kromě jiných důležitějších osob kus života také osoba celkem nepodstatná. Moje maminka, která to jako obyčejné děvče ze Šumavy tady dotáhla až na pokojskou.

V Mariánských Lázních se vždycky mluvilo německy. Rok 1945 jim vtiskl českou pečeť. Československý stát se ujal správy až dosud soukromého majetku Němců a židů, ale asi ne dostatečně. Paradoxně prospěšná se zdá být neschopnost komunistů něco změnit. Proto se můžeme ještě dnes setkat se starými, i když zašlými fasádami, které se zachovaly nedotknuté. Jedna mladá Češka prohlásila v tom televizním pořadu: „Jsem nadšená německými plány do Marjánek investovat." Dívá se na fasádu a říká do mikrofonu: „My máme to štěstí, že naši předkové stavěli tak poctivě...". Říká „my" a myslí tím český národ, jako kdyby v tomhle městě žili odjakživa jenom Češi. Rozumím jí: mladá generace Čechů se skutečně nemůže zabývat tím, že tato architektonická hodnota byla postavena a patřila Němcům v Čechách. Může použít jenom slova „my" a je o jeho správnosti na tomto místě také přesvědčena. Najednou chápu, že vše, co slyším z České republiky, včetně vypuzení německého podílu na českých dějinách z českých hlav, vlastně tak být musí. Němečtí manažeři, kteří teď chtějí v Mariánských Lázních investovat, mluví chladně a s úsměvem o „jiných lázeňských hostech", kteří budou brzy v těchto domech pobývat. Chtějí navazovat na starou tradici, kdy bohatí lidé, ať už šlechta či umělci a spisovatelé, přijížděli do lázní. To ovšem nebude nijak jednoduché. Dřív to bylo přirozeně německy mluvící město. Ti noví Němci už ale objevili také Francii, Itálii, Řecko, Španělsko a třeba i Mallorku. Ti bohatší letí do Cannes nebo možná poletí už zítra na Krym. Ta určitá c. a k. žluť fasád mariánsko-lázeňských domů totiž zakrývá také jistý úsek dějin, který se už nedá oživit. Mezitím nějací němečtí důchodci chodí okolními lesy... Něco mě napadá. Ty, Jendo, příteli, se budeš cítit dobře na těch stezkách, ale já bych jimi procházel s podivnými pocity. Já, Němec, který měl být česky vychován a nakonec se pokusil tomu uniknout. Na viděnou, možná v Mariánských Lázních, skrývá v sobě hluboký rozpor.

P.S. V roce 1990 se pokoušel CSI (Československo-švýcarský institut) pro švýcarské konsorcium lékařů a fyzioterapeutů několik lázeňských objektů pronajmout nebo koupit. Chtěli je rekonstruovat a posílat tam permanentně své pacienty. Po jednání s ministerstvem plánování a městem Mariánské Lázně bylo rozhodnuto: my si to uděláme sami. Já tento případ velmi dobře znám (kromě řady jiných), protože jsem byl v té době manažerem CSI. Dvanáct roků bylo zbytečně promeškáno.

Kdo je to na těch starých fotografiích? Sedím nad kupou fotek z téměř celých Čech: ze Žatce, Šluknova, Rumburku, dokonce i z Prahy (na rubu fotografií jsou vytištěny německé názvy měst Saaz, Schluckenau, Rumburg, Prag), jak se mí předkové nechali fotografovat s rodinami mezi lety 1890 a 1914. Mám fotky mužů s císařským knírem, většinou jsou mladí a přísně se dívají do kamery. Hezké dívky na už zežloutlém papíře mají pusinky orámované úsměvem. Vydat se k fotografovi musel být tenkrát asi téměř státnický akt. Pochopitelně byl každý oblečen do svátečního. Ženy samozřejmě neměly kosmetické možnosti dneška, ale přesto jsou hezké. Dřívější fotografové, stojící za těmi monstrózními fotoaparáty, postavili ženy za stoleček se speciální dečkou a s patřičným pozadím. Prostě se ty fotky musely povést. Takové záběry se předávaly v rodině z generace na generaci. I při obyčejném prohlížení starých fotografií jsou patrné rozdíly mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem Čech. Ve chvíli, kdy si Češi mohou sdělit, kdo na starých obrázcích je, jsem já bezradný a zcela bez pomoci. Mí příbuzní, kteří by mi mohli říci, jestli se jedná o pradědečka, či na jiném snímku o prababičku nebo babičku v dívčím věku, ti byli v roce 1945 rozehnáni do světa. Nikdo nezůstal, kdo by mohl oživit vzpomínku. Halda zežloutlých fotografií čeká od té doby na pojmenování; už se ho asi nedočká. A kdykoliv si říkám: ,tak už je konečně vyhoď, můj vnitřní hlas mi káže – ne! To jsou přece mí jediní předkové z Čech. Já, tenhle Sudeťák, jiné předky než na těch žlutých fotkách prostě nemám, ať už to je kdokoliv. Nic jiného mi po nich opravdu nezbylo!

Jendo, pamatuješ se ještě na náš dům? Ten starý, prastarý dřevěný dům, nejstarší na celém Rumbursku a snad jeden z nejstarších svého druhu na severu Čech, měl pro nás, Jendo, zvláštní kouzlo. Ať už mohutností stavby, monumentalitou dvoupatrových sklepů, kde jsme si v každém rohu připadali jako v hradním sklepení. Nad nimi dvě obytná patra a v nich tolik zajímavého a tajemného, tu komůrka, tu „tajná" dvířka někam do neznáma. Obdivovali jsme široké schodiště mezi oběma patry, velikou kamennou místnost v přízemí s mohutnými háky na stropě a ve zdech. V našem domě bývalo kdysi i řeznictví a tato kamenná studená místnost sloužila pravděpodobně jako úschovna masa. Vrcholem našeho dobrodružství bývaly vrzající schody do prvního poschodí půdy, které nás dovedly do prostoru plného komor, malých komůrek a záhadných rohů a zákoutí. Dalšími schody se stoupalo, nebo spíše lezlo až na vrchol půdy. Byla zaprášená, špinavá, snad století tam nikdo neuklízel. Ve štítě domu byl holubník, ale na holuby si nepamatuji. Při pohledu dolů byl vidět veliký dvůr se stájemi, zastřešený přístavek, ve kterém prý stávaly drožky. Nad stáj se ukládalo seno pro koně. Ve stáji měl rumburský děda králíky. Najít pro dobrých padesát ušáků krmení uprostřed města není tak jednoduché, natož pak za války či v době těsně poválečné. Děda sekal lidem zahrady, doba anglických trávníků u nás ještě nenastala. Měl velmi dobře organizovaný sběr zbytků potravin: u každého domu a bytu po celém náměstí a okolí rozestavil staré pětilitrové kbelíky od marmelády, jednou denně je vybral a obsah třídil – něco pro králíky a nepotřebný zbytek házel na hnůj, dnes bychom tomu asi říkali kompost. Výsledkem té dřiny bylo, že jsme měli každou neděli k obědu králíka. Porce masa nemohly být nijak zvlášť velké, vždyť nás bylo kolem stolu šest až osm, ale dokonale mi to stačilo k naprostému přejedení králičím masem. No uznej – týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Později jsem na tu králičí kalamitu pozapomněl. Proč také ne? Nastala nová doba, nové možnosti. Najednou bylo rozmanitých potravin ve velikém výběru, a tak u mne nemohlo dojít k přejedení „z nouze", možná spíše k přepití. Ale dost o tom. Minulost už za sebou zaklapla dveře.

Jak víš, Jendo, před několika lety jsme si na švýcarských hranicích koupili domeček. Stojí v malé osadě, kde se čas zastavil. V obci je jen jeden obchod se základními potravinami – prostě nic moc. Obyvatelé pracují většinou ve Švýcarsku a tím je dáno jejich finanční zajištění. Žádné velké bohatství, ale spíše taková ustálená spokojenost. Několik švýcarských rodin zde koupilo domky, také je zde několik přesídlených ruských Němců. Celé to společenství docela dobře funguje. Zdejší obyvatelé nejsou ještě Švýcary, ale zároveň už nejsou ani Němci. Prostě stoletá harmonie, ani poslední válka to nemohla porušit. Cítíme se zde doma.

Fungují zde stará nepsaná pravidla, prostě jen tradice a zvyk. Jeden z našich sousedů chová koně, má asi patnáct až dvacet kusů, každý rok je jejich počet jiný. Aby své koně mohl vyhnat na pastvu za vesnicí, musí je hnát přes naši zahradu; jiný kloudný přístup k pastvinám nemá. Při koupi toho svého nového domu tím byl značně zneklidněn a přišel za mnou s prosbou, abychom mu prodali pruh naší zahrady, asi 3 metry na 25 metrů. Protože bychom kvůli tomu museli k notáři, navrhl jsem mu, že zahradu oplotím tak, aby mu pruh zbyl. Nám zbytek zahrady stačí – a nic za to nechci. Od té doby nám třikrát do roka dával pěkný kus masa ze zabíjačky. A tak už žijeme pět let v naprostém souladu. Naposledy nám ovšem poslal králíka. Králíka, kterých jsem byl před padesáti lety tak přejedený! Minulost mne zkrátka zase dohnala. Co jsme s ním měli dělat, dát ho dalším sousedům? To by se jeho dárce mohl snadno dozvědět a urazit se. Nenápadně vyhodit toho ušatce do „mülltonne"? To by byl přece hřích, takový plejtváníl Šlo by ho dát našim dětem, ale ty nejsou rozesety v okruhu padesáti kilometrů. Kvůli králíkovi podnikat okružní jízdu po Evropě a ještě je prosit, zda by nechtěly zadarmo králíka!? Mrazák je plný jiných zbytečností a ani to by žádné řešení nebylo, pouze odklad do blízké budoucnosti. Byl jsem s nervy fertig. Po hodinovém přemýšlení jsem se do té nahaté potvory pustil. Prošpikoval jsem jí česnekem, udělal marinádu, připravil papriky, rajčata, cibuli, olivy a už nevím co dalšího. Při 200 stupních jsem ho upekl, přilil červeného vína, „pošpricnul" koňakem a věř, Jendo, že nám chutnal. Jakéže z toho plyne naučení? Po králíkovi sice vskutku nijak netoužím, ale postavil jsem se nepřízni osudu statečně a zabránil jsem případnému možnému konfliktu. A tak je pravdou, že své minulosti nikdy neutečeš; vždy se najde situace, ve které tě dožene.

Zpět do Rumburku a do dědovy stáje, v níž bývali také koně, které u nás ustájili v letech 1944-1945 uprchlíci z Pruska a ze Slezska (staří chlapi se spoustou žen a s ještě více dětmi), kteří si u nás vždy několik dnů odpočinuli, než táhli dál na západ. Celý dům byl plný matrací, na kterých přespávali. Ten náš dům (český národ mi to snad promine, neboť podle tzv. Benešových dekretů již náš není) měl tu výhodu, že byl prvním domem od náměstí, tudíž v samém centru. Dalo se z něj vlézt na střechu sousedního skladiště a dál na další a zase na další. Byly to pro nás velmi dobrodružné chvíle, a dost jsme se přitom vyřádili. Vzpomínám na tu dobu se steskem. Uprostřed města nám bylo dopřáno radostné dobrodružství, při němž jsem v tobě našel přítele, který bral tyto hry za stejně „životně" důležité jako já. Neschází ti to trochu? S kým „blbneš" teď? Dům se pomalu vylidňoval, teta se šicím strojem a s bratrancem byla už pryč. Rodina Lindnerova a později i Gampova byla odsunuta. Chvála Bohu, že netušili, že je to odchod navždy, určitě by bylo slz ještě více. Kde asi jsou? Lindnerovi jsou už asi mrtvi, všichni byli už starší. Gampových dcera snad žije někde v Německu, byla stejně stará jako já. Jako děti jsme si spolu často hráli. Pamatuji si na ni jako na holčičku s blonďatými copy. Jejího tátu si ovšem nepamatuji vůbec, byl asi ve wermachtu. Do odsunu se dostala se svou mámou. Už jsem o nich nikdy nic neslyšel.

Můj děda, i když byl komunista, byl tak korektní, že ty byty, komory a sklepní výklenky zůstaly po odsunu natrvalo zamčeny, protože byl přesvědčen, že se všichni jednou zase vrátí. Byl komunistou „ze staré školy".

Kdykoliv jsem se, Jendo, zastavil v Rumburku, šel jsem na dům a jeho mohutné trámy položit ruku a pozdravit ho. Dávno už nebyl udržovaný, ale zbourat se nesměl, protože byl chráněn památkovým úřadem. Situace se jaksi „vyřešila" sama: na Silvestra 1994 do něj prý vlétla nějaká hloupá rachejtle. Prvního ledna 1995 vyhořel.

Ten plamen, který jsem naštěstí neviděl, mě zas přenesl v myšlenkách někam jinam.

Hořel táborák, dřevo příjemně praskalo, ty jsi, Jendo, nakoupil buřty, paní prof. H. z Prahy chlebíčky a já své oblíbené bílé víno Frascati. Na romantické šumavské údolí s chatou padl zářijový soumrak. Náladu jsme měli výbornou – krásná pohoda. Samozřejmě se hodně povídalo a horlivě diskutovalo. Prostě jsme dělali to, co je pro náš věk tak obvyklé. Paní H. s tebou, Jendo, vedla hovor o cikánech. Jaké kvůli nim vznikají problémy, jak Romové zneužívají každé příležitosti, která je jim poskytnuta, a že to bude hrát negativní roli i při vstupu do Evropské unie, a já nevím, co ještě. Mám dojem, že v tomto hovoru šlo také o nějakou zeď postavenou v Ústí nad Labem. Já jsem poslouchal jenom jedním uchem, za prvé to byl takříkaje vnitročeský dialog a za druhé mi to v tom příjemném prostředí tak trochu i vadilo. Proto jsem paní H., která je nesporně velmi příjemná dáma, trochu jízlivě řekl: „Teď se holt musíte vypořádávat s tímhle problémem, neměli jste nás vyměnit za Romy." Bylo to řečeno víc v legraci než vážně. „To se tak nedá říci", řekla paní profesorka. „Romové přišli až po roce 1946." Tím byla debata o Romech skončena. Možná, že má paní H. pravdu a není vyloučeno, že když Beneš pracoval v londýnském exilu na svém snu, na odsunu Němců, který si nechal od Stalina v Moskvě v roce 1943 požehnat, opravdu nemyslel na to, kým to pohraničí zalidní. Vždyť ten poměr 2:1 byl, co se týče osídlení, zřejmým zdrojem stálých problémů. Musel by tam poslat polovičku Čechů, a tím by zase vysídlil podstatnou část českého vnitrozemí.

Před půl rokem se vrátila z výletu do Čech bývalá sousedka mé manželky a vyprávěla nám, že byla po padesáti letech zase doma v Jiříkově a že teď v jejich domě bydlí Romové. Ochotně se nechali vyfotografovat. Já jsem si tu fotku okopíroval a chtěl jsem ti ji poslat, abyste, máte-li ještě potřebu, téma tehdejšího šumavského hovoru s paní H. konečně dořešit. Před týdnem jsem byl v Praze a koupil jsem si ve stánku MF Dnes. V těch novinách vidím článek Střelba v Jiříkově

Umíš si snad, Jendo, představit, že by se pro Romy uvolnily bytové jednotky na Žižkově nebo v Dejvicích? Já vím, Jendo, že se teď na mne v duchu koukáš s obavou, jestli jsem se nezbláznil.

Navštěvuji tě, Jendo, ve tvém městě. Zde žil tvůj táta, tvůj dědeček. Bydlíš v malém romantickém městečku, které je turistickým magnetem. Na náměstí se opírá jeden středověký dům o druhý. Když po něm spolu jdeme, zdraví tě všichni dospělí i děti. Znají tě, jsi tu oblíben. Už tvůj dědeček v tomto městě hrál velkou roli. Byl, jak se říká, osobnost. Bedřicha Smetanu znal osobně. Po tvém dědovi je v tomto malém městě pojmenována škola. Musím uznat, že památku svého dědečka a rodičů uchováváš s láskou a pěstuješ ji dál.

Jdeme brankou k vilce tvých rodičů. Stojí na okraji městečka a přece zároveň téměř ve středu obce. Omítka už trochu opadává, ale jakmile vstoupíme dovnitř, otevře se zvláštní svět. Zde stojí klavír, který mistrovsky ovládáš. Tam se dívá z olejomalby důstojný pán. Je to tvůj předek, který byl kdysi starostou městské části Prahy. Všude jsou knihy, zažloutlé fotografie. Pěstuješ tyto vzpomínky, mluvíš s úctou, skoro něžně o svých předcích zobrazených na snímcích. Elegantní teta v róbě z doby kolem roku 1900 byla dámou známou a oblíbenou v celém Rakousko-Uhersku.

Než vstoupíme do tvého refugia, vyměníme boty za připravené filcové pantofle – jako kdybychom nechtěli ty vzpomínky rušit, jako bychom s tvými poklady chtěli co nejopatrněji zacházet.

Sedíme u tebe a pijeme víno. Leštíš opatrně broušené sklenice s dlouhou rodinnou tradicí. Říkáš, že z nich pili dědečkové. Opatrně je stavíš na stůl, aby se jim po tolika desetiletích nic nestalo. Zahloubávám se do sebe.

Někdy si myslím, a myslím si to láskyplně: Jenda má překrásný domov. Ale také si myslím: kde je ten můj? Od dětství jsem postrádal vlastní domovní dveře ke svým předkům. Mám v sobě neurčitou touhu otevřít dveře, za kterými spatřím své vzpomínky. Co se týká mých předků, skončil jsem v prázdnu. Protože jejich domy už nejsou – a s těmi už neexistujícími domy jsou vymazáni také oni. Nebo že by ne tak úplně?

Mám přítele historika, který žije v Litoměřicích; v jejich archivu je uložena veškerá stará dokumentace, rodné a křestní listy. Tak jsem se tam vypravil a přítel Jan počal hledat a v tom hledání došel až někam do roku 1700 a hledá dál. Představ si, Jendo, není pravda, že mí předkové pocházejí z Rumburku, ale ze Starých Křečan! Pradědeček se narodil v domě č. 300, jeho táta, děda a praděd také. Prostě ten dům musel být úplná porodnice. Nejstarší syn převzal vždy dům, ti mladší se museli vystěhovat. Tak se také můj děda dostal do Rumburku. Koupil si dům, prý jeden z nejstarších v našem výběžku. Vyhořel prvního ledna 1995 (o tom píši jinde). Dům ve Starých Křečanech už také nestojí, našel jsem jen hromadu kamenů porostlou kopřivami. Vyfotil jsem si ze středu pozemku pohledy do všech světových stran. Zkusil jsem zachytit dojem, který měli moji předkové při pohledu z domu, vykouřil jsem dýmku a pokusil jsem se sžít s tím domem č. 300 a se svými předky. Moc se mi to nepovedlo, mezi těmi kopřivami tě také nenapadnou žádné historické myšlenky. Odjíždím a beru si ze základů domu jeden kámen s sebou. Když jsem si ho bral, připadal jsem si jako zloděj. Jel jsem na hřbitov. Věděl jsem, že nemohu najít hroby ze 17. nebo 18. století, a ani jsem je nehledal. Chtěl jsem jenom být na místě, kdy byli pochováváni z generaci na generaci moji předkové. Hřbitov ve Starých Křečanech je veliký, když vejdeš branou, máš po pravé ruce na první pohled novou část. Také podle jmen jako Zahradníček, Jelínek nebo Rybářová (jména jsem si vymyslel). Vlevo, k mému překvapení, stojí ještě asi třetina kamenů. Na nich jména: Kindler, Weber, Ilner. Náhrobní kámen „Grünwald" jsem si vyfotil, ani nevím proč. Asi jsem si sám chtěl dokázat, že my, německy mluvící občané z Böhmen, jsme sem nejenom patřili, ale také si to zde postavili.

Musím ti sdělit legrační poznatek. Všichni moji přímí předkové z toho domu č. 300 si našli manželky všude jinde jen ne ve Starých Křečanech. Nacházeli je po širokém okolí, v Rumburku, Šluknově, v Jablonném. To byly před 100-300 lety veliké vzdálenosti. Z toho vyplývají dvě možnosti: bud' že v Křečanech nebyly ty správné dívky k mání, o čemž silně pochybuji, nebo že ti kluci Schnittnerové byli tak podnikaví nebo zvlášť vybíraví. „Korunu" by vyhrál určitě můj otec. Jeho manželka, jak, Jendo, víš, byla Šumavanka. Já jsem výjimka, moje žena je z Jiříkova – ten leží pouhé 4 kilometry od Rumburka.

Kdysi jsme spolu podnikli výlet k pramenům Smetanovy Vltavy. Stáli jsme pod třemi vysokými smrky, které zasadil velký skladatel. Vzpomínáš? Tam u soutoku Křemelné a Vydry. Jako kluci sedíme na kamenech uprostřed živé zurčící vody. Pak skáčeme z kamene na kámen. Pózujeme pro fotku. Zde, na čistém, skoro posvátném místě přírody, dostal Smetana inspiraci pro svoji Vltavu. Kdo pozorně naslouchá, ten ji na tomto místě uslyší. Její jímavá melodie mi letí hlavou, vždyť je to také moje Vltava. Stojím po kolena ve vodě, která mi jemně omývá nohy. Proč, ptám se sám sebe, se někdo domnívá, že my Němci z Čech tento pramen nemilujeme stejně jako Češi...

U Čeňkovy pily si dáme zmrzlinu. Stůl je neupravený, obsluha nevlídná. Smetává ze stolů papírky a drobky od předchozích hostí. Na čisté ubrousky ani pomyšlení. Sen zmizel, zase jednou mě dohnala a zasáhla každodenní realita. Snad by se dala nazvat postsocialistickou mentalitou. Pohled prodavačky, který mi zřetelně říká: „Zaplať tu zmrzlinu, víc od tebe nechci a zmiz!" Zdá se mi, Jendo, že je ti to všechno trapné. Já vím, jsi senzitivní a byl bys rád, kdyby se i ti druzí chovali, jak se sluší a patří. Co těch čtyřicet let panování komunistů z lidí udělalo, že je to v nich zakořeněné do dneška !?A jak dlouho ještě bude...? Ve které zemi skutečné Evropy se s tím můžeš setkat? Jak se budete v Evropské unii cítit? Kdo za to tentokrát může? Vždycky jste všechno sváděli na imperialisty. Na koho to svedete teď, v roce 2003?

Když měl Smetana svou Vltavu naskicovanou, zašel za tvým dědou, co tornu říká. Všechno mi tam u té vody procházelo hlavou. A stále stejné palčivé otázky: Jaké hodnoty jsou podstatné dnes? Co je dnes tak důležité pro naši společnost? Já mám, věř mi, prosím, tóny Smetanovy Vltavy stále v hlavě. Ale už roky se varuji si ji poslechnout. Mohlo by to znovu zabolet.

(pokračování)