Prosinec 2007

1100 miliard

Jaroslav Spurný, Tomáš Sachr

Češi jako by stále dokola dělali rozpočet z roku 1993 – a jen přidávali miliardy. Ve sněmovních lavicích posedává asi dvacítka zákonodárců obklopená zástupci tisku, nahoře na balkonku pro hosty se pošťuchuje třídní exkurze z pražského gymnázia. „Těch čtyři sta milionů je nutnost, potřebujeme novou počítačovou síť,“ říká od řečnického pultíku poslancům zástupce ministerstva práce. Jsme na jednání rozpočtového výboru, kde se rozhoduje o mimořádných vydáních státní kasy. „Všichni pro,“ potvrzuje předseda výboru Bohuslav Sobotka, úředník spokojeně odchází a za pultíkem jej nahrazuje vyslanec samotné sněmovny s upozorněním na chybějících dvanáct milionů pro dorovnání poslaneckých platů. Scénář se opakuje.

Běžný pozorovatel neví, co si má v tu chvíli myslet, zvláště v situaci, kdy se sotva pár minut předtím projednávaly cifry úplně jiné kvality. Podle návrhu českého rozpočtu na příští rok, který teď leží ve sněmovně, by měl stát utratit jeden bilion, sto sedm miliard korun. Víc než sedmdesát miliard si přitom bude muset půjčit. Soudě podle kritiků, které je letos z tábora nezávislých expertů slyšet víc než kdy předtím, to rozhodně není důvod k radosti. Klíč, podle kterého se v Česku už roky porcují miliardové sumy státních peněz, je podle nich charakterizován třemi NE – je neprůhledný, nesrozumitelný a neefektivní. Dvě první výtky si může ověřit každý člověk: rozpočet na příští rok se ukrývá ve tlustospise o bezmála tisíci stránkách, z nichž většinu tvoří detailní tabulky a těžko srozumitelné odborné výrazy. Jestli se rozdělují peníze efektivně, se z nich vyčíst nedá.

Lidé, kteří o bilionu českých korun rozhodují, podobné laické zvědavce utěšují: „Hlavní je, že tomu rozumíme my,“ říká člen rozpočtového výboru Miloš Patera (ODS). „Rozpočet odráží priority vlády, kterou si lidé zvolili. Nedovedu si představit, že bychom udělali takový rozpočet, aby nad ním mohli rokovat moudří pánové v restauracích.“

Sílící kritika Nejvyššího kontrolního úřadu či organizací jako Transparency International však politiky nutí, aby začali hlasy volající po zprůhlednění celého systému vnímat. Takže i čeští zákonodárci se dnes rozhlížejí po evropských zemích a hledají inspiraci k nápravě. Cesta k tomu, aby se v nejdůležitějším zákoně vyznal každý občan, začíná.

Jeden chce, druhý nestihl

Nastartujme hodně zeširoka a představme si běžný rodinný rozpočet. Dcery studující vysokou a střední školu dostávají štědré kapesné, stejně jako nezaměstnaný syn. Rodiče postavili dům na hypotéku, v podkroví má byt babička, která do rozpočtu přispívá symbolickou sumou. Otec má v plánu vydláždit všechny chodníky na zahradě, chce postavit bazén a nedávno si koupil drahou pistoli. V garáži stojí pohodlné, ne zrovna levné auto, kterým kromě cest do práce jezdí rodina dvakrát do roka na zahraniční dovolenou.

To pohodlí má i svou odvrácenou tvář: přestože rodiče vydělávají jako nikdy předtím, jsou zadlužení, banky jim odkládají splátky a oni platí jen úroky, na které si ale zase půjčují. Na připomínky souseda ekonoma, že to nemůže dopadnout dobře, odpovídá otec jen pokrčením ramen a slovy, že prostě nemá kde šetřit. Šílenec, řekne si každý. Jenže stejně se chová český stát – a jen málokomu z jeho občanů se svírá žaludek nad představou, kam to naše finance zavede.

Na první pohled to vypadá, že má poslanec Patera pravdu. Prokousávat se horami papírů, které zachycují debatu o rozpočtu, je úmorná práce. Saldo, inflace, mandatorní výdaje, revolvingový úvěr – oči zoufale skáčí přes žargon zasvěcenců, ale skutečný smysl toho všeho je vlastně prostý. Prakticky všichni experti se při debatě shodnou, že státní rozpočet se řídí stejnými pravidly jako rozpočet rodiny nebo třeba běžné firmy. Tedy po sčítání příjmů a rozhodnutí, co všechno si za ně kromě běžného provozu lze dovolit.

Povzbuzeni ujištěním, že to není až tak složité, otevíráme znovu návrh zákona o rozpočtu a snažíme se pochopit, za co stát příští rok utratí bilionovou sumu, jaké jsou jeho priority a co z vynaložených peněz bude mít tvůrce toho všeho bohatství – daňový poplatník. Suverénně nejvíc – skoro čtyři sta miliard – spolknou sociální výdaje, tedy důchody, dávky pro nezaměstnané, podpory svobodným matkám a stovky dalších položek. Následují náklady na státní správu: 150 miliard na platy úředníků, učitelů a dalších státních zaměstnanců a 120 miliard na služby pro ně – kanceláře, kancelářské potřeby, počítače a podobně. Více než polovina rozpočtových výdajů je rázem pryč. Na zdravotní péči – tedy státní platby pojišťovnám – jde přes čtyřicet miliard, stejně jako na dotace zemědělcům. Ve výčtu bychom mohli pokračovat a stejně jako hlavní správce státní pokladny, náměstek ministra financí Eduard Janota, dojdeme k poznání, že ze zákona povinné – neboli mandatorní – výdaje spolknou s ostatními nezbytnostmi skoro devadesát procent rozpočtu.

Prostě zákonodárci v uplynulých letech odhlasovali tolik povinných plateb, že na investice skoro nezbývá. Jestli to tak muselo či musí být, k tomu se dostaneme později. Teď se zkusme podívat na priority vlády, pokud jde o sto třicet „investičních“ miliard. Nejvíc – více než třetina – jde na stavbu silnic a dálnic. Stavba kilometru české dálnice je přitom podle Nejvyššího kontrolního úřadu o dvacet procent dražší než stavba stejného úseku v Německu. Jak je to možné, při tamních vyšších cenách a platech? S touhle otázkou si v Česku po zveřejnění nálezu NKÚ lámal hlavu každý čtenář novin – jen šéfy resortu to vůbec nezaujalo. „Pro nás jsou podstatné naše analýzy,“ říká ministr dopravy Aleš Řebíček. „A ty říkají, že naše dálnice nijak předražené nejsou,“ dodává. Bohužel jde o „interní informace a citlivé materiály týkající se obchodní strategie partnerů“, takže je ministerstvo nemůže zveřejnit.

Další investiční prioritou vlády je obrana, čemuž odpovídá plánovaných dvacet miliard na armádní zakázky. Proč ne. V NATO a Evropské unii máme své závazky. Jenže ministerstvo obrany nedokáže dodnes vysvětlit, proč bylo pro obranu státu důležité najmout si za dvacet miliard gripeny a za sumu o pět miliard vyšší nakoupit dvě stě transportérů. Stejně tak úřad nedokáže obhájit – a ani se o to nesnaží – svoje „drobnější“ nákupy. Podobný obrázek nabízí ministerstvo vnitra – to vydá příští rok na platy svých zaměstnanců, především policistů, přes třicet miliard korun, celkem šedesát procent svých ročních výdajů. Vnitro i policisté si přitom stěžují, že chybí peníze na investice do techniky, počítačů, benzinu. Jenže všichni na ministerstvu vědí, že máme v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíce policistů v Evropské unii. Z jiných statistik lze zase vyčíst, že efektivita jejich práce patří naopak k nejnižším. Proč se už dávno nesnížily počty policistů, z nichž většina stejně sedí v kancelářích, a ušetřené miliardy nejsou vydávány na nákup potřebné techniky? Ministr vnitra Ivan Langer tvrdí, že právě tímto směrem chce jít jeho reforma. A co Langrovi předchůdci? „Podle naší analýzy z roku 2005 jsou počty policistů přiměřené, jen je nutné reformovat strukturu sboru,“ říká předposlední ministr vnitra František Bublan. O tuto změnu struktury se prý snažil, ale nestihl to.

Na to, že se peníze neutápí ve zbytečnostech, by měl dohlížet Nejvyšší kontrolní úřad – právě ten přitom rok co rok vydává zprávy o kontrolách, které resorty ze zbytečného rozhazování usvědčují. Těch zpráv jsou dnes stovky, a když zhruba spočítáme peníze, které byly podle závěrů NKÚ utraceny za poslední roky z rozpočtu zbytečně nebo mimo pravidla, dostaneme se k sumě osmdesát miliard. Politici berou nálezy „na vědomí“, zkušenost ale ukazuje, že se jimi příliš neřídí. Když úřad skoro před třemi lety kritizoval spolu s vysokou cenou českých dálnic i nesmyslné služební cesty úředníků z Ředitelství silnic a dálnic ČR do ciziny, často placené z peněz stavařských firem, slibovalo vedení nápravu. Letos se NKÚ k cestám vrátil a zjistil, že se nic nezměnilo.

Dluhy? Teď?

Při tom všem vláda plánuje na příští rok rozpočtový schodek ve výši sedmdesát miliard a státní dluh stoupne téměř na bilion. Velká část schodku – skoro šedesát miliard – přitom padne na půjčky vlády na splácení úroků už existujícího dluhu. Právě tuhle skutečnost poslední dobou kritizuje Evropská unie. Nejste sice příliš zadlužení, ale je nepochopitelné, že se zadlužujete dále, když vaše hospodářství je ve skvělém stavu, vzkazují úředníci a politici z Bruselu. „Teď je nejpříhodnější doba na úspory, na reformu zdravotnictví, sociálních výdajů a důchodovou reformu, ne další dluhy,“ říká za domácí ekonomy například analytik ČSOB Tomáš Sedláček. Ministři jsou však jako otec z naší ukázkové rodiny: prostě nemáme kde šetřit, říkají.

Letos se při debatě o rozpočtu velmi angažovala společnost Transparency International, podle které by se analýzou efektivity výdajů dal schodek rozpočtu snížit řádově o desítky miliard korun. „Největším problémem tuzemského rozpočtu je fakt, že si ministerstva nárokují vysoké částky na pokrytí svých výdajů a nikdo se jich neptá, co za tyto prostředky dostane daňový poplatník,“ říká ředitelka organizace Adriana Krnáčová.

Současná praxe nadělování peněz podle potřeb resortů se zrodila už při vzniku republiky v roce 1993. Od té doby se struktura rozpočtu měnila jen minimálně. Ministerstva si říkají o peníze podle loňských výdajů s „indexem navýšení“, do kterého promítají minimálně roční několikaprocentní inflaci, a tak to jde roky. Někdo dostane, kolik si řekne, někdo o trochu míň, ale debata o smyslu a účelnosti výdajů se nevede. „Vlastně se jen přepočítávají staré rozpočty,“ říká viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Struktura rozpočtu vychází dodnes z potřeb roku 1993. Jako by rodinný rozpočet nehleděl na to, že dcery dostudovaly, vydělávají a nepotřebují kapesné. Nebo že místo opravy chodníků je třeba zaplatit babičce ošetřovatelku.

O tom, že jen v provozu jednotlivých úřadů jsou velké rezervy, přitom podle odborníků není pochyb. Když letos pravicový think tank eStát udělal jednoduché srovnání nákladů na úřednické místo v Česku s jinými zeměmi Evropy – kromě počtu úředníků a jejich platů posuzoval třeba to, kolik stojí běžný provoz zdejších kanceláří – vyšel mu zajímavý výsledek. Podle analýzy tu každoročně vydáváme sedm až dvanáct miliard navíc. A situaci nepřímo potvrzuje i samotné ministerstvo financí – když před dvěma lety provádělo kontrolu vlastních byrokratů, zjistilo, že celých patnáct procent jich může ze dne na den propustit. A také to udělalo. Podobné snahy jsou však v ostatních resortech světlou výjimkou.

Na místě je jedna zásadní otázka. Jak je možné, že laik po několikatýdenním studiu problematiky rozpočtu a pár debatách s odborníky poměrně jasně odhalí nedostatky tuzemského hospodaření se státními financemi: neexistují přehledné údaje o tom, proč jsou peníze vynakládány na konkrétní výdaje, rozpočet se tvoří nepodloženými požadavky a lze z něj vyčíst jen málo o skutečném plnění avizovaných vládních priorit. Proč politici a nakonec i odborníci o těch problémech nediskutují? Jak to, že nás nebombardují smrští nápadů kde ušetřit nebo třeba analýzami zbytečného utrácení a rostoucího státního i veřejného dluhu? Pokusme se hledat odpověď u těch, kteří o rozpočtu rozhodují, tedy u poslanců.

Brzda

„Pokud jde o průhlednost a efektivitu rozpočtu, řadu změn jsme přijali už během naší vlády, třeba omezení zbytečných výdajů na konci roku. Začali jsme také pracovat na projektu státní pokladny,“ říká někdejší ministr financí a dnešní předseda rozpočtového výboru Bohuslav Sobotka. „Ten letošní sedmdesátimiliardový schodek je ale naprosto nelogický. Vláda navrhuje šetřit především na důchodech a platech státních zaměstnanců, což není dlouhodobě udržitelná věc a do budoucna nic neřeší. My bychom úspory hledali třeba v dávkách v nezaměstnanosti, nesnižovali firemní daně,“ říká Sobotka.

„Nebýt současných vládních reforem, byl by ten schodek ještě větší. My jsme jen zatáhli za záchrannou brzdu,“ odporuje mu už citovaný místopředseda poslanců ODS Miloš Patera s tím, že to byla právě Sobotkova socialistická vláda, která za rozpočtovým minusem stojí. „Máte tu povinné výdaje a alespoň základní investice, bez kterých by šla atraktivita země dolů. Když si to sečtete, další zadlužení je zkrátka nutností,“ dodává jeho kolega z rozpočtového výboru Ladislav Šustr (KDU-ČSL) a debata pomalu sklouzává do vzájemného obviňování politické konkurence. Jakou ale mají poslanci záruku, že se v rámci navržených mantinelů využije čerstvý bilion korun skutečně efektivně? Jakou mají záruku třeba toho, že při rekordní drahotě stavby českých dálnic část peněz nezmizí v předražených zakázkách? „Pochybnosti o konkrétních projektech musí řešit konkrétní ministerstvo a kontrolní orgány. Výstavba nových dálnic je vládní prioritou, a proto na ni směřuje tolik peněz,“ říká další z koaličních poslanců Pavel Suchánek (ODS).

Podobná slova je slyšet od většiny oslovených zákonodárců. Tím, co poslanci zdůrazňují především, je stlačení schodku pod tři procenta HDP, bez kterého nemůže země v budoucnu přijmout euro – to se příští rok splnit podaří. O tom, že by se kontrola efektivity neřešila jen v jednotlivých kancelářích, ale už rovnou při přípravě rozpočtu, se ovšem ve sněmovně zatím nedebatovalo. „K tomu by byla potřeba zásadnější změna celého systému. Peníze by se třeba rozdělovaly v jednotlivých programech, podobně jako evropské fondy, kde by se lépe kontrolovaly jejich cíle. Zatím jsme ale řešili především reformy, o tomhle nebyla řeč,“ dodává Ladislav Šustr.

S Británií prosím ne

Spolu s nepřehledností je rozpočtu nejčastěji vytýkána i naprostá nesrozumitelnost pro běžného voliče. A k tomu podle expertů žádné dramatické změny nutné nejsou. Debata „moudrých pánů v restauracích“, o které mluvil v úvodu Miloš Patera, je ve většině vyspělých zemí Evropy něčím naprosto samozřejmým. Jako vzor se tradičně uvádí Velká Británie, kde několik týdnů před projednáváním samotného zákona vláda zveřejňuje takzvanou „předrozpočtovou zprávu“. V přehledných komentářích a grafech se může prakticky každý dočíst o tom, co tamní politici považují za důležité a co je třeba hlavním ekonomickým cílem ve školství pro příští tři roky. Nebo třeba to, kolik peněz a na jaké projekty se utrácí pro splnění státní energetické koncepce. Efekt tohoto přístupu je na ostrovech možné sledovat právě nyní, kdy se prakticky ve všech celostátních médiích jednotlivé priority plánovaného rozpočtu rozebírají a hodnotí, stejně jako splnění závazků z let předchozích.

Podobný přístup je však zatím českým politikům cizí. „S Británií se nemůžeme srovnávat, tam je jiný parlamentní systém a celkově jsou dále než my,“ říká Miloš Patera a rétoriku poslanců zatím přebírají i zdejší noviny, které jsou plné titulků jako „Kuchtová přišla o čtyři miliardy“ nebo „Vítězem je Řebíček“. V článcích se rozebírá především to, který resort si oproti loňskému roku polepšil nebo pohoršil, jestli se mají z „Řebíčkova vítězství“ radovat v horizontu pár let i řadoví voliči, už se člověk nedozví.

Jak ale říká i sám správce rozpočtu Eduard Janota, změna musí spočívat v mnohem hlubších opatřeních než v sepsání předrozpočtové zprávy v češtině – ta by sama o sobě moc nevyřešila. Jeden z klíčů ke změně se nazývá „programové rozpočtování“, které stejně jako Británie před časem s úspěchem zavedlo i sousední Slovensko. V praxi to neznamená vlastně nic jiného, než že namísto v Česku obvyklých kapitol „ministerstvo dopravy“ nebo „ministerstvo průmyslu“ se oddíly rozpočtu jmenují třeba „zvyšování vzdělanosti“ a na jednom programu se podílí třeba hned několik ministerstev najednou. „Díky tomu může stát určit jasné rozpočtové priority, navíc v tomhle systému vlastně neplatíte instituce, ale práci, kterou mají odvést. Je na nich, aby ji co nejlépe zorganizovaly,“ vysvětluje ekonom Miroslav Beblavý z prestižního slovenského Institutu pro dobře spravovanou společnost. „Plnění jednotlivých programů se pak i při veřejné debatě hodnotí mnohem lépe než počínání jednotlivých ministerstev,“ dodává.

Nevracejte zpět

„S podobnými názory nemůžu než souhlasit, na druhou stranu nedá se říct, že by se u nás nic neměnilo,“ poklepává na tisícistránkový fascikl rozpočtu ve své kanceláři Eduard Janota. Už v roce 2003 zavedla Špidlova vláda vcelku jednoduché opatření, které zmínil citovaný exministr Sobotka: možnost pro ministerstva nevracet nevyužité peníze zpět státu, ale převést si je do dalších let. Výsledek téhle zdánlivé formality se projevil měrou, kterou zřejmě nečekali ani sami jeho autoři. Za tři roky se na účtech jednotlivých ministerstev nastřádalo sedmdesát miliard. Zhruba polovina z nich jsou rozpracované projekty z evropských fondů, druhá půlka ale zřejmě suma, která by padla na nesmyslné nebo umělé výdaje před vánoční rozpočtovou uzávěrkou. Spolu s tím se do českého rozpočtování dostala i další novinka – tříleté výdajové plány, ve kterých si vláda spolu s rozpočtem stanovuje i stropy, které by neměla v následujících rozpočtech překročit.

Ve stejné době se také začalo mluvit o jedné skutečně zásadní změně – jde o projekt státní pokladny, který teď opět slibuje Kalouskovo ministerstvo připravit. O co jde? Každý státní úřad v Česku si dnes může dle libosti určit, jaké bance „své“ peníze svěří. Většina státních peněz putuje přes Českou národní banku, vedle toho ale mají státní úřady stovky dalších účtů u komerčních bank, ze kterých se náměstku Janotovi informace o stavu veřejných financí složitě sbírají. Jediný účet pod hlavičkou ministerstva financí by mohl výrazně přispět i k zamezení zbytečné rozhazovačnosti – všechny výdaje by totiž mělo ministerstvo financí přehledně pod kontrolou a těm podezřelým by mohlo bránit. Také tady ekonomičtí experti ukazují směrem k britským úřadům – model Pokladny Jejího Veličenstva inspiroval většinu evropských systémů. Naposledy jej přijali před necelými třemi lety Slováci. Už samotná změna systému přinesla úspory v řádu miliard – namísto bank totiž poplatky a úroky z vedení účtů inkasuje správce pokladny, tedy stát.

A to je vše

Všechny uvedené novinky však mají háček – ministerské rezervy z nevyužitých investic má teď Kalouskovo ministerstvo zabavit a použít na jiné věci – třeba o deset miliard se díky nim zvyšují už tak navyšované investice do dálnic. Samo o sobě vypadá jiné využití „nepotřebných peněz“ logicky: miliardy nebyly potřeba, na co je tedy resortům nechávat. Jenže podle expertů má v sobě tahle logika i skryté nebezpečí. „Je možné, že řada ministerstev z obavy před opakováním podobného scénáře v budoucnosti raději utratí, co bude moci, a stará praxe se bude opakovat,“ říká už citovaný Luděk Niedermayer.

A můžeme pokračovat – tříleté výdajové plány sice v Česku platí už čtyři roky, až dosud je žádná vláda nesplnila. A podobná rozpačitost panuje i nad projektem státní pokladny. Na Slovensku funguje už dva roky, v Česku se plánuje nejdříve na rok 2013.

A u východních sousedů ještě chvíli zůstaňme, dobrý důvod k tomu dává minimálně skutečnost, že zatímco v roce 2002 byl slovenský státní dluh zhruba dvojnásobný oproti českému, dnes se oba střetávají na úrovni třiceti procent HDP. V porovnání se zbytkem Evropy to není nijak dramatické číslo (třeba v sousedním Německu je to skoro sedmdesát procent HDP, v Rakousku šedesát dva), na rozdíl od Česka by měl ale Slovákům v příštích letech kvůli přijatým reformám a změnám v rozpočtovém systému dluh dále klesat, v Česku je vyhlídka opačná.

Rozpočtové změny na Slovensku vedle zavedení státní pokladny spočívají i v už zmiňovaném důležitém obratu – do svého rozpočtu poslední tři roky Slováci zapracovávají systém programového rozpočtování. Češi se o něco podobného pokusili také, zůstalo ale jen u dílčích úprav v rámci jednotlivých ministerstev, rozpočet jako celek se prakticky nezměnil. „Celkovou změnu by musel prosadit premiér rázným bouchnutím do stolu a shodnout se na ní celá vláda. To se ale zatím nedaří,“ říká Eduard Janota.

Na rozpočtovou revoluci v blízké době zatím neukazují ani vyjádření jednotlivých ministrů. „Rozpočet je mix dvou věcí – jednak setrvačnosti politiky minulých vlád a jednak priorit nové vlády. Ty jsou jasně dané a odráží se i v rozpočtu. Jestli jsou pochybnosti o efektivitě, to se musí řešit konkrétně případ od případu,“ říká například ministr průmyslu Martin Říman. A premiér Topolánek jen stručně vzkazuje: „Naší prioritou je státní pokladna a zlepšení účetnictví, to je všechno, co vám k tomu řeknu.“

Všeobecný poklad

Na první pohled zní ten název hodně nejasně – Všeobecná pokladní správa. Právě tahle rozpočtová položka se stala v posledním roce terčem nejsilnější kritiky Nejvyššího kontrolního úřadu. Podle zákona by totiž měla zahrnovat jenom všeobecné výdaje, které nepatří do působnosti ministerstev – třeba podporu stavebního spoření pro lidi nebo škody po povodních –, anebo platby, o kterých se dopředu nevědělo, například vyslání vojsk do ciziny. Skutečnost je však zcela jiná.

Nahlédneme-li do ní v rozpočtových materiálech, dozvíme se jen to, že třeba loni putovalo pětadvacet miliard na položku „neinvestiční výdaje a služby“. Ale co to je? Až otázkami na ministerstvu člověk zjišťuje, že se jedná o státní záruky za České dráhy a další státní podniky. Podobných nesrozumitelných položek je ale víc a do „všeobecné kapitoly“ navíc politici pravidelně začleňují i řadu věcí, které by měly běžně spadat pod jednotlivá ministerstva. Dá se tu najít třeba stamilionová dotace na řešení situace bezdomovců nebo patnáctimilionová podpora karlovarskému filmovému festivalu. Obojí může člověk považovat za bohulibou věc, jenže logicky by měly náležet ministerstvu sociálních věcí, respektive kultury. Oficiální důvod zní, že v původním rozpočtovém plánu se s nimi nepočítalo, kvůli jejich potřebnosti se ale peníze nakonec našly. Původní osud vyhrazených prostředků se přitom každoročně mění ve stovkách případů.

Na stole sice neleží žádné přímé důkazy, je však evidentní, že pod stejné odůvodnění by se mohla teoreticky schovat třeba i podpora firmám spřáteleným s politiky. K důvěryhodnosti celé kapitoly totiž nepřispívá ani to, že u ní jako jediné se dodnes nevedlo přehledné vyúčtování.

„Zákon nám účtování nepřikazoval, spadají sem i platby Evropské unii nebo správa státní finanční rezervy a pro každou z těch věcí platí jiná účetní pravidla. Bylo by to velmi složité,“ vysvětluje náměstek ministra financí Eduard Janota. Obratem však dodává, že po kritice NKÚ se jeho ministerstvo rozhodlo pro nápravu a už letos přehledné vyúčtování udělá. Na minimum by se prý mělo omezit i šachování s jednotlivými položkami.

Přesto sto padesát miliard, které napřesrok do „obecné kapitoly“ politici naplánovali, je ještě více než letos. V přepočtu na celkové výdaje to podle Transparency International znamená třikrát až sedmkrát víc, než je běžné v západní Evropě.

(Respekt, www.respekt.cz)