Prosinec 2007

Agent LIGHT – tajný spolupracovník v britské rozvědné službě

Prokop Tomek

I. Úvod

Jednou z akcí československé Státní bezpečnosti, kterou popsal Josef Frolík ve své dnes již bezmála legendární knize Špion vypovídá, je historie spolupráce československé komunistické rozvědky s agentem s krycím jménem LIGHT, vlastním jménem Karel Zbytek.

Josef Frolík kapitolu pojednávající o agentu LIGHTOVI označil titulem Československý Philby. Ačkoliv je možno se o oprávněnosti takového označení přít, naznačuje LIGHTŮV zvláštní význam, který mu Frolík přičítá. I rozsah a podrobnost uvedené kapitoly jsou v knize výjimečné, údaje odpovídají více skutečnosti a jsou přesnější než v jiných Frolíkem popisovaných případech. Přesto by bylo škoda nezastavit se u osobnosti agenta LIGHTA znovu, některé Frolíkovy údaje korigovat a mnohé skutečnosti i doplnit. Josef Frolík byl v pražské centrále I. správy ministerstva vnitra krátkou dobu dokonce LIGHTOVÝM řídicím orgánem, a měl tedy možnost seznámit se s jeho osobním spisem, mohl i osobně hovořit s příslušníky I. správy MV, kteří se na akci podíleli před ním. Hrubé nepřesnosti, které se vyskytují v jiných částech jeho knihy, však nabádají k opatrnosti přijímat jeho popis událostí bez prověření. Dále se Frolík například jen zběžně zmínil o minulosti Karla Zbytka, která jinak jednoduchému obrazu zrádce přidává plastičnost a dynamiku. Z Frolíkova podání nejsou zjistitelné ani celkové konkrétní důsledky LIGHTOVY spolupráce s čsl. komunistickou rozvědkou. Schází i zhodnocení významu akce LIGHT.

Na tyto a další otázky mohou po čtyřiceti letech dát odpověď v podstatě pouze archivy Ministerstva vnitra ČR. Informace od někdejšího protivníka – Secret Intelligence Service (SIS) – jsou bohužel dosud nedostupné (a patrně ještě dlouho budou). Výsledný obraz popisovaných událostí je tedy prozatím poněkud neúplný a jako takový ho musí čtenář kriticky vnímat.

II. Minulost, kořeny

Karel Zbytek se narodil dne 28. 10. 1902 v Lískovci, okres Kyjov. V roce 1905 se rodina přestěhovala do Frýdku-Místku, kde otec Jan Zbytek pak pracoval jako listonoš. Karel Zbytek měl dva vlastní sourozence a po otcově druhém sňatku (matka Marie zemřela v roce 1916) ještě nevlastního bratra Zdeňka.

Po obecné škole studoval nižší reálné gymnázium ve Frýdku-Místku, které ukončil s obtížemi a není jisté zda maturitní zkouškou (podle vlastního pozdějšího vyjádření byl na vině tehdejších špatných výsledků jeho přílišný temperament). Ve svém vlastnoručním životopise, psaném pro I. správu MV v roce 1958, uvedl, že se měl podle přání rodiny stát knězem.) Vyučil se ale drogistou, v roce 1922 nastoupil vojenskou prezenční službu a v roce 1924 odjel na zkušenou do Paříže, kde žil asi do roku 1927. Poslední dva roky v Paříži pracoval u firmy Darroux jako vedoucí expedice a překladatel. Po návratu do Čech byl obchodním zástupcem firem Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze, Propharma v Praze a od roku 1930 německé firmy Ligner v Brně.)

V roce 1932 vykonal na Univerzitě Karlově v Praze zkoušku z francouzštiny a až do roku 1939 pak žil doma ve Frýdku-Místku, kde se živil soukromými hodinami francouzštiny a němčiny. Po vykonání další univerzitní zkoušky v roce 1938 učil i angličtinu a zařídil si nakonec ve Frýdku-Místku jazykovou školu. V dubnu roku 1938 se oženil s Marií Peterkovou, podle svých slov „vedoucí, respektive majitelkou prodejny textilu firmy Lemberger, a založil skvěle prosperující domácnost” a plánoval v budoucnu živit rodinu jako majitel parfumerie ve Frýdku-Místku.

V době obsazení zbytku Československa nacistickým Německem v březnu 1939, tedy za necelý rok, z domova odešel. Oficiálním důvodem měl být nesoulad v manželství. Ve skutečnosti přešel Karel Zbytek dne 24. 3. 1939 protektorátní hranici u Vojkovic poblíž Českého Těšína a dal se k dispozici vojenskému atašé československého velvyslanectví ve Varšavě plk. Kumpoštovi. Do začátku války působil pak Zbytek jako Kumpoštův kurýr a zpravodajská spojka, organizoval pod krycím jménem Karel WROBEL převádění čsl. občanů přes hranici protektorátu do Polska a řídil na Těšínsku i agenturní síť. V Polsku byl československými vojáky v emigraci vytvořen vojenský legion a Karel Zbytek se stal v hodnosti desátníka jeho příslušníkem.

V květnu 1939 bylo v protektorátu Vrchní kriminální ústřednou po Zbytkovi vyhlášeno pátrání, které pokračovalo podle četnických hlášení až do konce roku 1942. Již od roku 1940 se ale v těchto hlášeních objevovalo podezření, že Zbytek je v zahraničí.

Příčinou pátrání nebyla překvapivě ilegální činnost proti nacistům, ale vyšetřování banálního kriminálního trestného činu. Zbytkův vzdálený příbuzný Jan Kramoliš prodal Zbytkovi v roce 1938 parfémy, které ukradl svému zaměstnavateli, firmě Ludvík v Hradci Králové. Rozsudkem Krajského soudu v Moravské Ostravě v červnu 1939 byl Karel Zbytek v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma měsícům těžkého žaláře podmíněně.

III. Druhá světová válka

Přepadením Polska nacistickým Německem 1. 9. 1939 skončila první etapa Zbytkovy činnosti v zahraničí. Týž den mu byl vydán čsl. velvyslanectvím ve Varšavě cestovní pas číslo 2071/39. V průběhu září 1939 ustoupil čsl. vojenský legion před německou armádou do SSSR, kde byl K. Zbytek spolu s ostatními vojáky krátce internován v Kvasilově Českém.

Dne 7. 10. 1939 pak přešel spolu s dalšími dvěma čsl. vojáky (npor. Schmidthuberem a Josefem Froňkem) ilegálně rumunskou hranici s pověřením zorganizovat převedení celého legionu do Rumunska. Po přihlášení na čsl. zastupitelském úřadě v Bukurešti, kde tehdy působil i generál Heliodor Píka, odjel Zbytek na Píkův pokyn s transportem vojáků pod velením škpt. Klvani přes Konstanci a Bejrút do Francie, kam dorazil dne 28. 10. 1939.)

Ve Francii vstoupil dne 15. 11. 1939 na čsl. konzulátě v Paříži do československé armády a byl přidělen do služby jako kancelářská síla a překladatel na 2. oddělení čsl. vojenské správy v Paříži u zpravodajce mjr. Josefa Bartíka,) kterému byl znám již ze své činnosti v Polsku. Po porážce Francie byl Zbytek dne 7. 7. 1940 spolu s dalšími čsl. vojáky evakuován na lodi Mohamed Ali Kebir do Anglie.

V táboře čsl. vojenské jednotky v Cholmondeley byl zpočátku „z nedostatku jiné činnosti jedním z dobrovolných organizátorů propagačních zájezdů, členem pěveckého sboru a dostal se i k brigádní ambulanci a hudební četě.”

V létě 1941 byl zařazen k polnímu soudu I. stolice jako vedoucí kanceláře a tlumočník a v tomto zařazení setrval až do konce války.

O Zbytkově činorodosti i neklidné povaze svědčí pozoruhodný návrh, který podal dne 28. 12. 1941 zpravodajskému oddělení Ministerstva národní obrany čsl. exilové vlády v Londýně. Podle Zbytka se oblast Ostravska a Těšínska mohla stát po válce vzhledem ke své důležitosti jako železničního a silničního uzlu s velkou koncentrací průmyslu v kraji opět předmětem sporů s Polskem. Proto navrhl své vyslání k domácímu odboji na Ostravsku a Těšínsku, „případně kdekoliv jinde ve vhodnou chvíli, ihned nebo později”, a žádal umožnění přípravy k tomuto úkolu. Chtěl provádět odbojovou činnost na území protektorátu až do konce války, potom převzít nad krajem kontrolu a zajistit jej pro zájmy ČSR. Pravděpodobně si uvědomoval neobvyklost svého návrhu, a proto jej uvedl takto: „Prosím, aby návrh byl přijat jako seriózní, nikoliv jako výplod exaltované fantazie dobrodruha postiženého jakýmsi druhem zpravodajské mánie, tak jak se často vyskytují. Pokud se ovšem nedá utajit jistá dávka dobrodružnosti a osobní ambice, jde zřejmě o to použít tyto ve službě našeho boje a po kritické úvaze.” Na podporu své vize dále argumentoval svými úspěchy na počátku války a upozorňoval na své schopnosti: „Z mé iniciativy vyvstala na Frýdecko-Místecku organizace tehdy zvaná ,Za vlast', která pro mne pracovala. V létě 1939 čítala již okrouhle 300 členů mezi Mor. Ostravou a slov. hranicí. V přímém styku se mnou bylo jen 5 osob. [...] Žadatel je přes věk 39 let fyzicky i duševně spíše nadprůměrně zdatný a zdráv, má značné zkušenosti v cestování a přemisťování za výjimečných okolností, postřeh a intuici, ovládá dokonale místopis Slezska a jeho nářečí.”

Ačkoliv nebylo v archivu nalezeno stanovisko MNO k tomuto návrhu, faktem zůstává, že v září 1943 skutečně prodělal rtm. Karel Zbytek v britském výcvikovém středisku Ringway u Manchesteru čtrnáctidenní parašutistický kurs.

K Zbytkově činnosti v Anglii v době války je možno uvést, že v roce 1943 absolvoval na univerzitě v Cambridge jazykovou zkoušku z angličtiny – Profficiency Examination in English, a byl tedy velmi dobře jazykově vybaven. Kromě němčiny a polštiny ovládal na velmi dobré úrovni i angličtinu a francouzštinu.

V roce 1944 objížděl Zbytek zajatecké tábory Wehrmachtu, kde vyhledával vojáky českého a slovenského původu a organizoval jejich nábor do čsl. jednotky. Ke konci roku 1944 odjel pak s čsl. obrněnou brigádou k Dunqerque ve Francii, kde pro čsl. vojáky II. světová válka skončila. Po návratu do ČSR byl Zbytek zařazen u polního soudu III. armádního sboru.) Dne 15. 7. 1945 demobilizoval v hodnosti štábního rotmistra pěchoty v záloze. Během vojenské služby byl vyznamenán Vojenskou pamětní medailí a Medailí za zásluhy II. třídy.)

IV. Léta poválečná

Hned druhý den po demobilizaci nastoupil na doporučení přednosty odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra plukovníka Josefa Bartíka jako úředník do IV. oddělení tohoto odboru. Toto oddělení se pod vedením dr. Karla Zavadila (se kterým se Zbytek později setká v Londýně) zabývalo agenturní a pátrací agendou.) Zbytek se na ministerstvu vnitra podílel i na pátrání po nacistických válečných zločincích. To dokládá Zbytkem v angličtině vyplněný pátrací formulář z 23. 10. 1945 s údaji o hledaném příslušníku SS Maxu Rostockovi, který se účastnil likvidace obce Lidice v roce 1942. Zajímavou skutečností je, že tento válečný zločinec byl v roce 1959 získán I. správou MV jako tajný spolupracovník, byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a vyslán do SRN.

Zbytek se s manželkou usadil v Praze, ačkoliv domovské právo ve Frýdku-Místku neztratil. Manželka Marie byla za války od roku 1942 vězněna gestapem a v té době se údajně pod nátlakem nechala s manželem rozvést. Po válce byl rozvod zrušen.

Slibnou Zbytkovu kariéru na MV nečekaně zkomplikovalo řízení v již polozapomenuté věci z roku 1938 – nákupu kradeného zboží. Protože se Zbytek v roce 1939 v podmínečné lhůtě neosvědčil (byl tehdy pro protektorátní úřady nezvěstný), a tedy ani nevykonal trest určený rozsudkem Krajského soudu v Moravské Ostravě, byl zatykač dne 17. 6. 1944 obnoven a po Zbytkově návratu se musel případ vyřešit. Dne 15. 10. 1945 vypověděl do protokolu, že se cítí nevinen, protože zboží nakupoval v dobré víře, že není kradené.

Podle stanoviska ministerstva vnitra ze dne 20. 10. 1945 došlo k výroku soudu v Moravské Ostravě v době, kdy Zbytek pracoval proti protektorátu a zpravodajské službě nepřítele mělo být známo, že je příslušníkem čsl. zahraniční armády. Rozsudek byl označen za tendenční a jeho účelem bylo Zbytka diskreditovat. MV požádalo soud, aby revidoval usnesení z června 1944, podle něhož se Zbytek ve zkušební době neosvědčil, s odůvodněním, že v době soudního rozhodnutí byl příslušníkem čsl. armády v zahraničí. Na druhé straně ale vedení odboru politického zpravodajství MV rozhodlo nereflektovat dále na Zbytkovy služby a od listopadu mu bylo zastaveno vyplácení platu. Dne 20. 10. 1945 požádal tedy Karel Zbytek o „přerušení prozatímního služebního poměru a uvolnění od služby u MV se zkrácením výpovědní lhůty.”

Po odchodu z MV založil spolu s pražským velkoobchodníkem V. Koehlerem exportní firmu – velkoobchod s lučebními výrobky – a ihned požádal o vydání cestovního pasu, protože plánoval obchodní cesty do Paříže a Londýna. Pokus o podnikání ale pravděpodobně nevyšel, protože v průběhu roku 1946 se Zbytek vrátil do Frýdku-Místku, kde začal působil jako učitel angličtiny na gymnáziu. Téhož roku se Zbytkovým narodila dcera Karla.

Proslulý Josef Vondráček, za války agent německého Sicherheistdienstu a údajný agent britské zpravodajské služby SIS, uvedl ve své výpovědi dne 8. 1. 1946 na zemském odboru bezpečnosti II. v Praze, že Zbytek je „velmi starý agent IS, který byl za své mimořádné služby pro IS za války vyznamenán stříbrnou hvězdičkou s korunkou.” V roce 1946 měl Zbytek se SIS podle Vondráčka spolupracovat pouze příležitostně. Tato pozoruhodná tvrzení o válečné spolupráci K. Zbytka se SIS jsou však znehodnocena zdrojem, neboť Vondráček podal po válce čsl. úřadům při výsleších množství nepravdivých a fantastických informací.

Dne 16. 6. 1948 odletěl Karel Zbytek do Anglie jako konferenciér a tlumočník výpravy Pěveckého sdružení moravských učitelů. V závěru pobytu se odmítl vrátit do Československa. Svůj názor na politické poměry v ČSR ostře vyjádřil i veřejně v rozhovoru pro BBC vysílaném dne 29. 6. 1948 a rovněž v prohlášení pro Associated Press, v němž potvrdil zprávy o teroru komunistů v ČSR. Následně bylo v ČSR na K. Zbytka podáno trestní oznámení pro zločin dle § 2 zákona č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky.)

V. Druhá emigrace

Aktivity Karla Zbytka během prvních šesti měsíců emigrace nejsou známy, první konkrétní a současně klíčovou skutečností je jeho přijetí k tehdy čerstvě založenému CIO (Czechoslovak Intelligence Office – Československý zpravodajský úřad) dne 1. 2. 1949. CIO byl zpočátku partnerem, později součástí britské zpravodajské služby SIS. Založili jej čsl. poúnoroví emigranti gen. Sergej Ingr, plk. Karel Procházka, mjr. Vrdlovec a dr. Karel Zavadil spolu s britskými partnery ze SIS. Šlo vlastně o navázání na vysoce oceňovanou činnost zpravodajské skupiny generála Františka Moravce v Anglii během druhé světové války. Zakladatelé CIO znali Zbytka právě z války a jeho tehdejší činnost především v Polsku pro ně byla jistě dostatečným doporučením. Zbytek byl následujících více než osm let zaměstnán jako vedoucí administrativního oddělení a jako příležitostný překladatel na ústředí CIO v Londýně pod krycím jménem FROST.

O počátečním rozsahu práce a struktuře CIO nemáme k dispozici mnoho informací. Více budeme vědět o podobě CIO až z období kolem roku 1956, a to pouze díky LIGHTOVI.

CIO tehdy měl poměrně rozvětvenou organizaci s centrálou v Londýně a rezidenturami v Bruselu, Kodani, Curychu, Vídni, Hamburku, Düsseldorfu, Bejrútu, Paříži a skupinou ve Washingtonu. Rezidentury mimo Velkou Británii byly obsazeny kádrovými příslušníky CIO, československými emigranty – vesměs bývalými důstojníky čsl. armády.

Struktura CIO doznala v průběhu roku 1956 změny – rezidentura v Hamburku byla paralyzována čs. bezpečností (7 z 15 agentů v síti bylo zatčeno). Rezidentura v Paříži byla převzata francouzskou zpravodajskou službou a skupina ve Washingtonu byla nadále na centrále nezávislá.

Rezidenti řídili v zemích svého působení agenturu složenou z čsl. emigrantů a cizích státních příslušníků. Kritériem zájmu CIO byly především živé kontakty těchto agentů s občany ČSR legálně vyjíždějícími ve složitém období padesátých let z ČSR na Západ. Tyto styky měly nejrůznější charakter, především z oblastí obchodu, vědy a sportu. Účelem navazování kontaktů bylo vytipování vhodných osob k využití jako agentů CIO v ČSR. Od těchto vytipovaných osob byly během rozhovorů se zahraničními agenty CIO získávány informace a nakonec byla vhodným jednotlivcům otevřeně nabídnuta spolupráce pro britskou tajnou službu. Jednalo se zpravidla o sportovce, vědce a obchodníky, současně členy KSČ. Mnozí z nich byli pouze formálními členy strany a souhlasili se spoluprací pro CIO z ideových důvodů.)

Dne 16. 12. 1950 byla Marie Zbytková s dcerou Karlou (obě do té doby žijící ve Frýdku-Místku) převedeny vyslanou agentkou SIS z ČSR přes státní hranici do Rakouska a potom odeslány za Karlem Zbytkem do Anglie. O konkrétním průběhu této akce nejsou k dispozici přímé informace. Úkryt agentce, vyslané pro Marii Zbytkovou, poskytla Jarmila Sýsová, která Zbytka znala a byla ve spojení s ilegální skupinou vedenou Bohumírem Míčkem, poštovním úředníkem z Frýdku-Místku, který se rovněž znal se Zbytkem z poválečné doby. Sýsová i Míček byli se Zbytkem i po roce 1948 v písemném styku přes krycí adresy v Anglii.

V této souvislosti je možno uvést zajímavý dopis z dubna 1951, ve kterém Zbytek Míčka písemně požádal o pomoc. Dopis z ČSSR odeslal úředník britského velvyslanectví v Praze:

„Drahý Bohumíre,

děkujeme za lístek k Novému roku a nezlob se, že jsme dosud nepsali. Máme teď více práce a starostí, nežli kdysi za blahých časů, kdy jsme se skoro denně scházívali v Římských lázních. Mama je trochu churavá, ale malá zato prospívá znamenitě na těle i na duchu. Už se učí zdejší nářečí a zakrátko budeme mít co dělat, aby nezapomněla ,po našem‘. Doufáme, že se dovíme, jak se Tobě daří a rodině – když ne přímo, tak od Čestmíra, to je náš bratránek a pojede brzy do Beskyd na odpočinek i na zotavení. Staví se u Tebe na poště v Místku, a kdyby snad potřeboval přechodně oddech či jinou radu, ujmi se ho prosím Tě. Děkuji předem. Těšíme se na zprávy a pěkně pozdravujeme.

Walnerovi”

WALNER bylo jedním z krycích jmen K. Zbytka, které používal na počátku války a bylo Míčkovi známé. ČESTMÍR, který se Míčkovi představil jako Stanislav Studený (vlastním jménem Jaroslav H.), byl původně skutečně radiotelegrafistou spolupracujícím s SIS. Ovšem již před příchodem k Míčkovi byl Studený Státní bezpečností zatčen a získán ke zpravodajské radiohře I. sektoru (kontrarozvědka) velitelství StB proti SIS s krycím názvem ŠACHOVÁ HRA. Bohumír Míček byl v roce 1952 za ukrývání a pomoc poskytnutou Studenému odsouzen za velezradu a špionáž k trestu smrti, změněnému na doživotí. Jeden spoluobviněný byl odsouzen rovněž k trestu doživotního vězení a 16 dalších osob k vesměs dlouholetým trestům odnětí svobody v celkové délce 140 a půl roku odnětí svobody.

Uvedený případ ukazuje i na jinou činnost Karla Zbytka, než bylo vedení administrativy v londýnské centrále CIO. Každopádně ovšem tato akce nedopadla pro Zbytka úspěšně a svoji pozici jako operativní pracovník jistě neupevnil.

V roce 1953 získal Karel Zbytek britskou státní příslušnost a pozměnil si křestní jméno na Charles. Od jara 1954 žil pak s rodinou ve vlastním domě v Putney, Hotham Road 13, S. W. 15.

Lze říci, že až do 5. 5. 1956 se jeví Zbytkova životní dráha jako cesta dobrodružně založeného, schopného a svobodomyslného muže, cesta sice poněkud krkolomná, ale až na stín v roce 1938 čestná.

Dne 5. 5. 1956 Karel Zbytek tuto životní cestu radikálně popřel. Toho dne totiž vhodil do poštovní schránky bytu vojenského přidělence čsl. velvyslanectví v Londýně plk. Oldřicha Přibyla obálku s nabídkou zpravodajské spolupráce. Mimoto obsahovala obálka i historii činnosti dr. Potočka – agenta CIO.

VI. První období spolupráce: 1956–1957

Josef Frolík líčí dění na ambasádě po otevření Zbytkova dopisu velmi barvitě a podrobně, uvádí například i značku koňaku, který plk. Přibyl při otevírání pošty toho rána pil. Vycházíme-li ale z dochovaných archivních materiálů, můžeme průběh toho dne potvrdit jen v několika hlavních bodech.

Zbytek skutečně předal nabídku ke spolupráci vojenskému přidělenci velvyslanectví ČSR v Londýně plk. Oldřichu Přibylovi, současně rezidentovi zpravodajské správy generálního štábu (ZS GŠ) ČSLA. Činnost rezidentury ZS GŠ v Londýně nedosahovala zdaleka úrovně činnosti rezidentury rozvědky Ministerstva vnitra ČSR. Zřejmě především z toho důvodu byla Zbytkova nabídka předána rezidentuře I. správy MV, lokalizované rovněž v rámci velvyslanectví ČSR v Londýně.

Informace se skutečně týkala činnosti dr. Potočka a byla natolik podrobná, že umožňovala “realizaci” (tj. zatčení) jak jeho, tak i několika dalších spolupracovníků prakticky okamžitě. Zbytkovi se přitom na dlouhý čas podařilo dokonale utajit svoji totožnost i svůj vztah ke zdroji informací, tedy CIO.

Zbytkův dopis byl předán plk. Přibylem orgánům rezidentury I. správy MV v Londýně. Jejím vedoucím byl tehdy starší referent 5. odboru I. správy MV npor. Václav Louda (krycím jménem LINHART). Jeho podřízený, npor. Jan Mrázek (krycí jméno PTÁČEK),) se stal prvním řídicím orgánem nového agenta, což v praxi znamenalo, že byl po následující dva roky jediným pracovníkem rezidentury, který byl s novým agentem v osobním styku, ačkoliv zpočátku LIGHTOVU totožnost neznal.

V pozdějších souhrnných vyhodnoceních spolupráce s agentem LIGHTEM je uvedeno, že k „vázání” (tedy v tomto případě i k vůbec první schůzce) došlo dne 29. 5. 1956. Od předání Zbytkova dopisu čsl. bezpečnostním úřadům do této schůzky uplynulo pouze 24 dní. Bylo to ovšem „vázání” pro I. správu MV nestandardní, protože podmínky spolupráce si stanovil agent: z obav o svoji bezpečnost odmítl sdělit svoji identitu a odmítl plnit úkoly podle zadání, protože – jak argumentoval – sám znal nejlépe své zpravodajské možnosti. Předávané informace byly ale natolik hodnotné, že vedení I. správy MV na tato omezení přistoupilo. Bližší informace o konkrétním průběhu úvodní schůzky se z dnes ověřitelných zdrojů nepodařilo zjistit.

Z období prvního roku spolupráce, tedy od května 1956 do června 1957, se nedochovala hlášení, popisující konkrétní průběh jednotlivých schůzek, ty jsou zmíněny pouze v souhrnných hlášeních. Podle nich se npor. Mrázek scházel s LIGHTEM na území Londýna, a to za velmi přísných bezpečnostních opatření, pečlivě dodržovaných oběma stranami. Forma těchto opatření nicméně nepřesáhla tehdejší standard.

Schůzky byly domlouvány dopředu, vždy s několika náhradními termíny. K vyvolání mimořádných schůzek bylo užíváno tradičních signalizačních prostředků, konkrétně mohla být v nutném případě mimořádná schůzka vyvolána například nakreslením znamení „x” na informační desku u Westminsterské katedrály. Tento signál znamenal pro LIGHTA, který kolem chodil denně do zaměstnání, že schůzka se uskuteční na předem stanoveném místě určitý, předem dohodnutý počet dní od objevení značky.

Npor. Mrázek prováděl před schůzkami mnohahodinové kontroly sledování, většinou za asistence kontrasledovače z rezidentury. Někdy vyjel Mrázek den před schůzkou ve vypůjčeném autě mimo Londýn a objížděl anglický venkov, pozdě večer se pak vrátil do Londýna a vydal se na místo schůzky.

Shodou náhod mohla být slibně se rozvíjející akce narušena, a to ze zcela nečekané strany. Dne 22. 11. 1956 byl totiž II. správou MV (tj. kontrarozvědkou StB) bez vědomí I. správy MV vyslán do Rakouska agent Zdeněk S., krycím jménem Josef KODÝTEK, s úkolem napojit se na Karla Zbytka, kterého osobně dobře znal z Frýdku-Místku. Tento záměr příslušníků II. správy MV měl své kořeny v poznatcích zjištěných v roce 1952 při likvidaci již zmíněné skupiny Bohumíra Míčka ve Frýdku-Místku. II. správa MV ovšem neměla tušení o probíhající akci LIGHT. KODÝTKOVI se podařilo o svém pobytu v Rakousku informovat Karla Zbytka, který mu pak zasílal do Vídně na přilepšenou finanční podporu. I. správa MV byla o pobytu KODÝTKA detailně informována svým spolupracovníkem na rezidentuře SIS ve Vídni Františkem H., krycím jménem BRANDNER. Josef KODÝTEK byl po svém příchodu do Rakouska vyslýchán a prověřován na rezidentuře SIS ve Vídni, a to běžným způsobem, uplatňovaným u všech uprchlíků z ČSR, který trval několik týdnů. KODÝTEK zprvu vypovídal bez obtíží. Když byl ale dotazován orgány SIS, zda nebyl ze strany StB činěn pokus o jeho získání ke spolupráci, začal mluvit zmateně a vzbudil svým chováním podezření. Uvedený pokus II. správy MV o zpravodajské napojení na K. Zbytka se tedy nakonec nepodařil. Náčelník I. správy MV J. Miller intervenoval po zjištění této události v srpnu 1957 u ministra Rudolfa Baráka, aby byly z II. správy všechny materiály k případu předány I. správě a aby II. správě nebyly nadále poskytovány žádné informace související s osobou Karla Zbytka. Josef KODÝTEK žil potom nějaký čas ve Francii a Rakousku, odkud byl v roce 1960 přes odpor I. správy MV stažen zpět do ČSR. Podle I. správy MV to muselo posílit podezření SIS, že KODÝTKŮV příchod do Rakouska byl pokusem StB o „podstavení” agenta do prostředí SIS.

Podrobnější informace se dochovaly k dalšímu období spolupráce, a to od června 1957 do počátku roku 1959.

Během schůzky dne 3. 6. 1957 předal LIGHT Mrázkovi ofotografované dokumenty CIO, které ale pro malé zkušenosti LIGHTA s fotografováním nebyly vůbec upotřebitelné. Mrázkem mu bylo vyplaceno 300 Lstg.

Na další dohodnutou schůzku dne 6. 6. 1957 LIGHT nepřišel, jako důvod uvedl, že neměl k předání žádný nový materiál.

Na následující schůzku 14. 6. 1957, která se konala v londýnském parku Tooting Bac Common, vyrazil npor. Mrázek brzy ráno. Vypůjčil si auto Morris Minor a odjel do západní Anglie, odkud se vrátil ve 21:00 hod. Auto zaparkoval čtyři míle od místa schůzky, na něž dojel dílem hromadnou dopravou a dílem došel pěšky. Schůzka proběhla od 22:15 do 23:00 hod., vlastní místo schůzky bylo pro vyloučení náhodného odposlouchávání vzdáleno od křoví a stromů. LIGHT tentokrát opět nepřinesl žádné písemné materiály. Bylo mu tlumočeno srdečné poděkování od „šéfa čs. zvláštní služby” za dosavadní práci a zejména za poslední informace o síti CIO v Evropě. „LIGHT děkoval za poděkování od šéfa čs. zvláštní služby a požádal mne, abych vyřídil svému ,Bossovi‘ jeho pozdravy a obdiv nad dobrou prací čs. zvl. služby.” Mrázek současně odevzdal LIGHTOVI 1000 Lstg, zdůraznil, že plně souhlasí s LIGHTEM stanovenou finanční protihodnotou za předané informace, ale přesto by se mu čs. zvláštní služba ráda odměnila otevřením účtu v jeho prospěch u některé světové banky například ve Švýcarsku. Agent opět odmítl sdělit svoji totožnost a argumentoval osobními důvody, nikoliv nedůvěrou. Ústně předal několik informací – rezidentury CIO ve Francii a USA již nemají spojení s ústředím CIO a spolupracují s francouzskou, respektive americkou zpravodajskou službou. Během pobytu v Londýně měl být kontaktován agentem CIO (čs. vědcem–emigrantem) dr. Procházka, delegát lékařské konference, který údajně jakoukoliv spolupráci odmítl, a prof. Jaroslav Heyrovský, jehož kontakt se údajně naprosto nezdařil, protože Heyrovský naopak začal agenta přemlouvat k návratu do ČSR. Mrázek LIGHTA ještě seznámil s manipulací s fotoaparátem Leica a předal mu filmy k fotografování dokumentů. Další schůzka byla dohodnuta na 17. 6. 1957.

Také na tuto schůzku se Mrázek důkladně připravil. Odjel 15. 6. vypůjčeným automobilem mimo Londýn a vrátil se až v den konání schůzky ve 21:00 hod. Na schůzce v Claphan Common předal LIGHT memoranda CIO, jejichž obsahem byly charakteristiky čsl. obchodních delegátů v Africe, dále poznatky CIO o posádkách Čs. aerolinií a dále podrobnou zprávu o zavázání čsl. občana ing. Jana Nováka ve Velké Británii ke spolupráci s CIO, včetně charakteristiky příslušníka CIO, který Nováka rozpracovává. Hned druhého dne se uskutečnila další schůzka v Snadshworth Common.

Na některé z těchto schůzek předal LIGHT Mrázkovi informaci o spolupráci v Praze působícího egyptského diplomata M. A. Hamdiho s rezidenturou CIO ve Vídni. Vídeňská rezidentura byla hodnocena ústředím CIO jako velmi produktivní. Podle zjištění I. správy MV byl jejím vedoucím do srpna 1957 pod krycími jmény HARRY nebo BERGMANN bývalý čsl. důstojník Jan Maťátko, legalizovaný ve Vídni jako obchodník. Po Maťátkovi nastoupil jako rezident ve Vídni bývalý přednosta úřadovny StB v Čechách Jaroslav Prosser, krycí jméno John PRENDER nebo KRÁL, legalizován jako obchodní zástupce britského chemického podniku Ames Ltd. a H. S. D. Heakin.)

Na schůzce dne 15. 7. 1957 předal LIGHT informaci o agentu CIO, zemřelém akademiku plk. dr. Bedrnovi z lékařské vojenské fakulty v Hradci Králové a o jeho nástupci ve funkci dr. Polákovi, který ke spolupráci s CIO – prý ze strachu – nepřistoupil. Dále předal krycí jména agentů a řídicích orgánů CIO, která byla ale již známa z dříve předaných materiálů. Poslední poskytnutou informací byly údaje o nadcházející reorganizaci CIO.)

Náčelník I. správy MV plk. J. Miller předal dne 10. 7. 1957 ministru vnitra Rudolfu Barákovi informaci Činnost protičeskoslovenské sekce britské zpravodajské služby. Konstatuje se v ní, že do té doby byly k neutralizaci sítě CIO provedeny tyto kroky:

Byla “realizována” (tj. zatčena) skupina “Potoček a spol.” a sedm agentů ze sítě rezidentury CIO Hamburk, která tím byla pravděpodobně trvale rozbita.

U vídeňské rezidentury CIO bylo provedeno jedno zatčení a další bylo v Praze připravováno (diplomat M. A. Hamdi).

Ze sítě CIO bylo v ČSR identifikováno 50 agentů, kterým byl znemožněn výjezd za hranice. Všechny realizace byly provedeny údajně velmi citlivě, aby nebyl prozrazen zdroj informací.)

Z postupně předaných zpráv byla k datu 22. 8. 1957 vypracována I. správou MV další, mnohem podrobnější sedmnáctistránková „Zpráva o proniknutí československé politické rozvědky do sekce britské zpravodajské služby ,Československý rozvědný úřad‘, Czechoslovak Intelligence Office – CIO”. Zpráva byla předána ministru Barákovi k informaci politbyra ÚV KSČ a sumarizovala informace o CIO a znalost jeho struktury k 1. 8. 1957.

Ve zprávě jsou uvedeny poznatky o centrále a aparátu CIO na území Velké Británie, rezidentury CIO ve státech Evropy a pro oblast Blízkého a Středního Východu, o agenturní síti CIO na území Československa a v čs. institucích, o metodách a praxi CIO a o kritériích CIO při hodnocení typů vhodných k získání ke spolupráci.

CIO byla podle této zprávy podřízenou sítí zpravodajské služby britského ministerstva zahraničních věcí. Bezpečnostní složka CIO (Security Section) byla mimoto ve spojení s kontrarozvědkou MI-5, podléhající britskému ministerstvu války. Sídlem CIO byl Londýn, 64 Victoria Street S. W. 1, šéfem CIO pak byl plk. J. Procházka, který jako jediný měl být v osobním styku s britskou centrálou SIS, a to i přímým telefonickým spojením. Plk. Procházka kromě řízení CIO i sám operativně pracoval.

Centrála CIO v Londýně byla kromě vedení rozdělena na tři oddělení: operační (vedoucí Josef Süsser, zajišťování spojení s agenty a rezidenturami v zahraničí, evidence čsl. občanů při cestách v zahraničí), bezpečnostní (vedoucí mjr. Karel Vrdlovec, kontrarozvědná činnost ve spojení s britskou MI-5) a administrativní oddělení (Karel Zbytek).

V CIO působilo 10 kádrových příslušníků v centrále, v samotné Velké Británii existovala síť 120 agentů, z nichž osm přijíždělo z ČSR. Na rezidenturách v zahraničí působilo 12 kádrových příslušníků CIO a 99 agentů, z nichž 41 přijíždělo z ČSR.

Rozsah práce CIO v roce 1956: celkem 310 „otypovaných” čsl. občanů. Z nich bylo zpravodajsky kontaktováno 66 osob, a to především v Anglii, Belgii, Dánsku, Švýcarsku, Rakousku, Spolkové republice Německo, Francii, Švédsku, Libanonu, Sýrii, Egyptě a Pákistánu. 33 kontaktů bylo zakončeno přímým návrhem na zpravodajskou spolupráci.

Díky LIGHTOVĚ zprávě znala nyní Státní bezpečnost identitu 54 agentů britské tajné služby v Československu a čsl. institucích v zahraničí a sítě 180 osob pomocné agentury v zahraničí.)

Získané informace předávala I. správa MV dalším operativním a posléze i vyšetřovacím složkám StB.

Reakcí ministerstva vnitra na první předanou informaci bylo zatčení JUDr. Josefa Potočka (ředitele První české zajišťovny [sic] v Praze) dne 14. 7. 1956 a překladatele JUDr. Václava Kvíčery dne 18. 7. 1956. Dalšími zatčenými pak byli Potočkovi údajní zpravodajští spolupracovníci JUDr. Josef Ticháček a Jan Macho. O zatýkání byl 17. 7. 1956 náměstkem ministra vnitra plk. Josefem Kudrnou informován předseda vlády Viliam Široký.

Zatčení předcházelo tzv. operativní rozpracování uvedených osob, zahájené 11. 7. 1956 na 2. oddělení 3. odboru IV. správy MV (ekonomická kontrarozvědka) pod krycím názvem akce POJISTKA. Součinnostní plán IV. a I. správy MV již ze dne 27. 6. 1956 nám umožňuje udělat si představu, jak obsažné byly informace předané čsl. rozvědce agentem LIGHTEM o činnosti JUDr. Potočka a jeho spolupracovníků: I. správou MV byly prostřednictvím agenta „K”) získány závažné státně bezpečnostní poznatky o spolupráci ředitele První české zajišťovny dr. Josefa Potočka s anglickou rozvědkou. Část materiálů předal agent „K” Ministerstvu vnitra v angličtině.

Ke spolupráci s SIS byl Potoček získán v červnu 1953 v Londýně a při dalších cestách do zahraničí předal SIS zprávy o finančních záležitostech ČSR, podrobnosti návrhů čsl. delegace na jednání o uzavření obchodní dohody s Anglií v r. 1954, údaje o čsl. nabídce na stavbu zbrojních továren v Indii, zprávu o dodávkách zbraní a střeliva do Egypta, údaje o výrobě nové „jedovaté kouřové směsi” (tj. bojového plynu), o konstrukci nového podstavce pro kulomety, nového vzoru automatické pušky a zbraně pro tank T-34 a zprávu o postupu čsl. delegace při obchodním jednání s Anglií v březnu 1956. Na poslední schůzce dne 13. 5. 1956 v Paříži předal CIO závažné přísně tajné strategické materiály o zasedání smíšené podkomise Varšavské smlouvy, které se konalo 5.–18. 4. 1956 v Praze. Konkrétně se jednalo o seznam strojů pro standardizaci vojenské výroby států Varšavské smlouvy.

Potočkovým vědomým spolupracovníkem byl Václav Kvíčera, nevědomými spolupracovníky pak odborný ředitel ministerstva financí Antonín Braidl, zaměstnanec ministerstva lehkého průmyslu dr. Josef Ticháček, profesor VŠE Jan Janáček, zaměstnanec První české zajišťovny Zdeněk Pešek a náměstek ministra financí Bohumil Válek. Návrh na opatření zněl: Soustředit dosažitelný materiál k uvedeným osobám – provede IV. správa MV, obstavit telefonní linky uvedených osob – provede IV. správa, prozkoumat možnosti zavedení odposlechu Potočka a Kvíčery – provedou IV. a IX. správa MV (správa operativní techniky), obstavit poštu uvedených osob – provede IV. správa MV, zařídit na odboru pasové kontroly Ruzyň hlášení příjezdu Potočka do ČSR – provede IV. správa, tajně zatknout Kvíčeru dva až tři dny před návratem Potočka do ČSR z důvodu legalizace zpravodajských poznatků na Potočka (pro možné ohrožení návratu Potočka do ČSR změněno na návrh Kvíčerova zatčení ve stejný den), provést tajné zatčení Potočka krátce před cestou do Rakouska, na kterou má jet krátce po návratu ze současné cesty ve Skandinávii.

Uvedená opatření a následná zatčení byla s malými změnami provedena. Dr. Potoček ve vazbě vypověděl, že se v letech 1950–1951 sešel v Londýně se spolužákem Josefem Kosinou, bývalým sociálním demokratem a hlasatelem BBC. Dohodli se na předávání zpráv, což fungovalo do roku 1953. Mělo jít spíše o obecně politické situační informace. V r. 1953 seznámil Kosina Potočka s FROSTEM (krycí jméno K. Zbytka) a Novákem, kterými byl získán pro SIS. Dostal krycí adresy do Londýna, na něž při výjezdech do zahraničí posílal dopisy – výzvy ke schůzkám, nebo i zprávy pod jmény NORMAN, NEWMAN, REHOR, ŘEHOŘ. Použití posledního krycího jména mělo být pro Potočka varováním, že je prozrazen. Dále dostal tajnopisný „karbon papír” pro případ nutných sdělení s pokyny pro psaní tajnopisem. S FROSTEM a Novákem dohodl Potoček i vybudování mrtvé schránky v ČSR a smluvil heslo pro agenta, který by eventuálně přišel do ČSR (tato cesta nebyla nakonec využita).

Kvíčera byl získán Potočkem v roce 1955 a poté mu začal předávat závažné zprávy z vojenské problematiky a zbrojního průmyslu. Mimo již LIGHTEM avizované položky šlo zejména o následující informace: 20–30 příruček pro použití sovětských zbraní (kulomet Degtjarev, nosič pum, balistické tabulky apod.), zpráva z průběhu čsl.-jugoslávských jednání o zbrojním zařízení, zpráva o připravované licenční výrobě tanku T-54 v ČKD Sokolovo, zpráva o výstavbě podzemní zbrojovky v Dubnici nad Váhom se stanoviskem sovětských expertů, zpráva o výsledcích zkoušek čsl. děla v SSSR, zpráva o novém typu leteckého zaměřovače, zpráva o speciálním přípravku – „mechanické ruce” pro výrobu dělových nábojnic, zpráva o programu vlašimské zbrojovky HORA s konkrétními údaji o čsl. dodávkách střeliva do Egypta, zpráva o přípravách k výrobě atomových zbraní v ČSR dle sovětské dokumentace i s místním termínem.

Dr. Potoček sám předával zprávy pro BBC o čsl. opozici, politických náladách v ČSR, dopisy jménem čsl. opozice adresované zahraničním politikům Eisenhowerovi a Nehrúovi o situaci v ČSR, desetibodový dopis požadavků domácího odboje adresovaný prezidentu ČSR Zápotockému s požadavky za propuštění politických vězňů, demokratických voleb, sestavení nové vlády apod., dále vtipy a komentáře pro BBC s tématy kult osobnosti a činy čsl. vlády.

Jan Macho předával dr. Potočkovi zprávy z problematiky mrazírenských podniků, o jejich výrobě a technologických postupech a JUDr. Ticháček informace o vojenských objektech, o cvičení Lidových milicí, o geologických průzkumech a nalezištích uranu a zprávy z činnosti ministerstva vnitřního obchodu. Od nevědomých spolupracovníků byly získávány zprávy informativního charakteru z jejich prostředí, především odborných ministerstev.

Podle žaloby generální prokuratury v Praze pro Nejvyšší soud z 12. 11. 1956 byli JUDr. Josef Potoček, nar. 1906 – bývalý vedoucí ředitel První české zajišťovny v Praze, JUDr. Václav Kvíčera, nar. 1896 – bývalý překladatel n. p. Konstrukta Praha, JUDr. Josef Ticháček, nar. 1908 – bývalý úředník hlavní správy obchodu klenoty, hodinkami a starožitnostmi v Praze, Jan Macho, nar. 1906 – bývalý úředník Mrazírenského trustu v Praze, Jan Hájek, nar. 1883 – bývalý přednosta tiskového odboru MZV, nyní důchodce – všichni ve vazbě obžalováni z trestného činu vyzvědačství podle § 86/1, 2a, 2c, 3b, 3d, 3e tr. zák. (Potoček), podle § 86/1 a 2a tr. zák. (Kvíčera, Ticháček a Macho), Kvíčera dále podle § 86/3b, 3d tr. zák., všichni pak z trestného činu velezrady podle § 78/1c a 2a tr. zák. Dne 31. 12. 1956 byli Potoček a Kvíčera odsouzeni k trestu smrti, Ticháček k trestu odnětí svobody na 15 let, Macho na 10 let. Další obvinění Hájek a Václav Lojka byli odsouzeni pro jinou tr. činnost na pět, respektive tři a půl roku vězení. Rozsudek nad Josefem Potočkem a Václavem Kvíčerou byl vykonán dne 26. 1. 1957 v Pankrácké věznici v Praze.

Lze říci, že tato první skupina zatčená díky LIGHTOVI, byla skupinou nejvýznamnější, a proto i důsledky pro její protagonisty byly nejzávažnější.

Dne 11. 7. 1957 byl LIGHT – Karel Zbytek bezpečně identifikován ve svém bydlišti v Putney svým řídicím orgánem Mrázkem. Způsob, jakým I. správa MV zjistila LIGHTOVU totožnost, není zcela objasněn. Podle Frolíka a nepřímo i ze zdrojů I. správy MV vyplývá, že byly vyhodnoceny Mrázkovy poznatky o LIGHTOVĚ osobě, o jeho chování, zvycích, podle nichž byl vytipován jako důstojník. Poté byly podle podrobného popisu sděleného Mrázkem vybrány v archivech MV fotografie bývalých důstojníků čsl. armády, o kterých bylo známo, že žijí v zahraničí, a nakonec byl Zbytek Mrázkem poznán na jedné z předložených fotografií. V LIGHTOVĚ osobním svazku je ale uvedeno, že hlavním pramenem pro identifikaci byla vlastní písemná charakteristika, kterou předal Mrázkovi při jedné schůzce spolu s charakteristikami ostatních zaměstnanců centrály CIO. Po zjištění bydliště Karla Zbytka počkali Mrázek s ppor. Šimůnkem na okamžik, kdy Zbytek vyšel na ulici, a mohli potvrdit, že se jedná o totožnou osobu.

Další schůzka s LIGHTEM se uskutečnila dne 5. 8. 1957 v prostoru Wimbledon Common. Na schůzce předal LIGHT informace o čtyřech agentech CIO dosud pracujících v ČSR. Mezi nimi byl ing. Jiří Havelka, zaměstnanec Energetického ústavu v Praze, který měl pracovat pro CIO od 29. 9. 1955 a byl hodnocen jako „top agent”. Dalším byl Jan Mrázek, automobilový závodník a zaměstnanec Autodružstva v Praze, který měl být získán CIO ke spolupráci v roce 1950, spojení s ním bylo ale po čase ztraceno a navázáno znovu v roce 1957. LIGHT rovněž informoval o agentu CIO Oldřichu Holcovi, zaměstnanci textilky v Trutnově.

Ing. Jiří Havelka, nar. 1904, vědecký pracovník Energetického ústavu v Praze 7, byl dne 25. 2. 1958 zatčen a vzat do vazby. Podle protokolů správy vyšetřování MV přiznal, že v září 1955, kdy byl vyslán ministerstvem energetiky do Anglie na 12 dnů jako delegát sjezdu mezinárodní organizace elektrárenských svazů UNIPEDE, navštívil svého známého Joe Dorflera v Londýně, který jej seznámil s osobou jménem Sermak. Sermak požádal Havelku o schůzku, která se uskutečnila druhý den v hotelu Strand. Na schůzce Havelka sdělil obecné informace o čsl. energetice a převzal krycí adresu v Londýně. Při dalším výjezdu do Velké Británie (11. 5. 1956) se opět sešel se Sermakem, vyplnil zpravodajské dotazníky a předal mu brožuru o čsl. energetice, připravenou k vydání. K posílání zpráv převzal katalog s některými stranami upravenými k psaní tajnopisem „karbon”, který nepoužil. Přiznal se, že tušil spojení Sermaka se zpravodajskou službou, na svoji obhajobu uvedl, že se domníval, že sděluje jen obecné informace a nevyzradil státní tajemství. Krajský soud v Praze odsoudil Havelku dne 24. 10. 1958 pro spáchání trestného činu vyzvědačství podle §§ 7/2 a 86/2 tr. zák. k 15 letům odnětí svobody.

Jan Mrázek, nar. 1909, automechanik, byl vzat do vazby dne 12. 10. 1959 i se spoluobviněným hudebním skladatelem Rudolfem Juristem, nar. 1911. Oba byli obviněni z trestného činu vyzvědačství podle § 86/3 tr. zák. Vyšetřováním bylo zjištěno, že dva čsl. emigranti mjr. Václav Cukr a Richard Hartman kontaktovali prostřednictvím nejmenovaného agenta SIS v polovině roku 1949 Mrázka (který se znal s Cukrem). Agent jej získal ke spolupráci, předal mu tablety pro psaní tajnopisem a arch „karbon papíru”. Zprávy měl Mrázek k odeslání předávat Juristovi, kterému se měl prokázat heslem. Touto cestou poslal pouze jednu zprávu (ve zprávě informoval, že jeho autodílna dosud nebyla vyvlastněna, a dopis formuloval jako dotaz, zda použil tajnopisu správně. V roce 1957 potkal Cukra na Deutschland Rallye ve Wiesbadenu, kde od něj dostal krycí adresu, na kterou žádnou zprávu neposlal. Dne 8. 3. 1960 odsoudil Krajský soud v Praze Jana Mrázka k pěti letům odnětí svobody, Rudolfa Jurista pak k šesti letům odnětí svobody a dále oba k propadnutí celého majetku.

Oldřich Holec, nar. 1921, zaměstnanec Texlenu Trutnov, byl dne 20. 1. 1958 zatčen orgány IV. správy MV. Již tři měsíce před zatčením byl ale příslušníky IV. správy MV sledován a byla na něj připravena i tzv. agenturní kombinace: náměstek ředitele Centrotexu (důvěrník MV) měl Holce po poradě vedení pověřit sepsáním jistého pracovního návrhu a určit mu k tomu svoji kancelář, kde měl být ponechán otevřený trezor s „upravenými” dokumenty o RVHP. Dále mu měl být předán dopis Centrotexu pro podnikového ředitele Texlenu s vymyšleným obsahem. Před odjezdem na plánovanou služební cestu z ČSR pak měla být provedena důkladná kontrola a zadržení. Plánovaná kombinace se nakonec vinou důvěrníka nezdařila. Během následného vyšetřování se nepodařilo vyšetřovatelům správy vyšetřování MV prokázat Holcovi vědomou spolupráci s CIO. V Protokolu o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování ze dne 15. 3. 1958 navrhl Holec toto doplnění: „Pokud je v mých protokolech uvedeno, že jsem věděl, že Bartoň pracuje pro amer. zprav. službu a že jsem o takovouto spolupráci žádán a dále že jsem se k takovéto spolupráci zavázal, nejsou tyto protokoly správné. Je sice pravda, že chtěli podávání zpráv a vůbec neříkali pro koho, a já jsem podávání zpráv hned při první schůzce odmítl. [...] Po přečtení protokolů jsem zjistil, že neodpovídají skutečnosti, protože byl činěn psychologický nátlak. Jiných návrhů na doplnění nemám. Pokud se týká vyšetřování ze dne 20. 1. na 21. 1., byl činěn i fyzický nátlak. Dne 18. březen 1954 Holec Oldřich.” Přesto byl dne 18. 6. 1958 Holec odsouzen podle § 86/3 tr. zák. – vyzvědačství ke třem letům odnětí svobody.

V průběhu října 1957 předal LIGHT podrobné informace o kontaktech CIO s ing. Otakarem Vojtíškem v červenci 1957 ve Velké Británii a s Janem Poulou, ředitelem PZO Koospol, v dubnu 1957. Oba byli zpravodajsky „vytěženi”, aniž si pravděpodobně byli vědomi kontaktu se zpravodajskou službou. Dále předal i informaci o neúspěšné snaze šéfa CIO plk. Karla Procházky získat ke spolupráci čs. lékaře prof. MUDr. Rudolfa Petra a prof. MUDr. Miroslava Šercla z neurologické kliniky Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové na sjezdu neurologů v Bruselu ve dnech 21.–24. 7. 1957. Tato zjištění byla předána I. správou MV ministru Barákovi dne 17. 8. 1957.)

V září 1957 předal LIGHT zprávy o kontaktech CIO s ing. Karlem Hůlou, technikem Výzkumného ústavu pro textilní technologii v Liberci, které se měly uskutečnit v prosinci 1956, o kontaktech CIO s trenérem čsl. fotbalového reprezentačního mužstva Antonín Rýgrem, s čsl. tenisovým mužstvem ve Wimbledonu v červnu a červenci 1957, o delegacích čsl. občanů v zahraničí a jejich doprovodu, příslušnících MV.

Vzhledem k tomu, že se vedení I. správy MV zdály momentální LIGHTOVY výsledky slabé, navrhl řídicí orgán akce npor. OSVALD dne 13. 9. 1957 vyslat na měsíc k řízení akce do Londýna náčelníka I. správy (!) plk. J. Millera. Na další dvě schůzky s LIGHTEM měl spolu s npor. Mrázkem jít i zástupce rezidenta v Londýně kpt. Zdeněk J., krycí jméno JURAN. Podle tohoto návrhu se zdál vedení I. správy MV způsob Mrázkova vedení příliš pasivní, protože LIGHT nedodával podle zadání bližší informace k již identifikovaným agentům, takže jejich usvědčování bylo pro vyšetřovatele StB velmi obtížné. Ministr vnitra Barák návrh ale neschválil, podle něj byl takový postup příliš radikální a riskantní.

VII. Rozpuštění CIO a období 1957–1962

SIS pravděpodobně po řadě zatčení usoudila, že zdroj provalu je v CIO, a když se jej nedařilo konkrétně lokalizovat, byl v říjnu 1957 celý CIO rozpuštěn. Jeho zaměstnanci byli nejprve posláni na tříměsíční dovolenou a poté (až na vedoucího Procházku) propuštěni. LIGHT o tom podal zprávu na schůzce dne 8. 10. 1957.)

Materiály ústředí zrušeného úřadu byly dne 16. 10. 1957 přestěhovány z budovy ve Francis Street na adresu 51 Brodway Building.

SIS v souvislosti s provalem prověřovala dva nejvíce podezřelé: zaměstnance bezpečnostního oddělení ústředí CIO Ilju K. Hrušáka a samotného Karla Zbytka. LIGHT proto na schůzce dne 2. 11. 1957 navrhl npor. Mrázkovi tříměsíční přerušení spolupráce z bezpečnostních důvodů. S tímto opatřením bylo ústředí I. správy MV nuceno vyslovit 12. 11. 1957 souhlas. Zájem o pokračování spolupráce ze strany I. správy MV s dosud tak vydatným pramenem informací ovšem trval i za této změněné situace, a to i pro případ, že by LIGHT již v budoucnu nebyl do činnosti CIO zapojen.

Projevem tohoto zájmu byl plán na celodenní schůzku k projednání perspektiv další spolupráce s LIGHTEM v nové situaci v bezpečnějším prostředí ve Francii, kam měl LIGHT na několik dní odjet. Schůzka byla I. správou MV plánována na 18. 12. 1957 v Meux u Paříže. Rezidentura I. správy v Paříži dostala v této věci za úkol prověřit plánované místo schůzky, ovšem z LIGHTOVY cesty do Francie nakonec z neznámých důvodů sešlo a schůzka tohoto druhu se vůbec neuskutečnila.

Ústředí I. správy MV v Praze využilo vynucené tříměsíční přestávky alespoň k zpracování informací získaných od LIGHTA již v minulosti a k jejich postoupení zainteresovaným součástem MV. Jednalo se o následující informace:

Vedoucím čsl. emigrační výzvědné skupiny v USA je mjr. Karol Kukuča, adresa 2609 S. Walter Reed Drive, Arlington 6 Va., USA. Informace o „vytěžení” čsl. občanů, kteří vyjeli v roce 1957 do Velké Británie. Jednalo se o Jana Müllera, který se ve Velké Británii, kde byl na návštěvě dcery, setkal s gen. Miroslavem, aby mu předal vzkazy od příbuzných. Miroslav jej „vytěžil” bez jeho vědomí a zprávy předal SIS. Čsl. tenisoví reprezentanti Antonín Zedníček, Jiří Javorský a Věra Pužejová se v červnu a červenci 1957 setkali s nezjištěnými čsl. emigranty, kteří je otipovali a navrhli SIS zprostředkovat jejich kontaktování při příštím výjezdu do zahraničí. Informace o činnosti Karla Kasala a jeho manželky po příjezdu z ČSR do Velké Británie. Informace o činnosti čsl. usedlíků v Maroku a o zájmu SIS o židovské vědce z ČSR. Poznatky o činnosti agenta CIO, prezidenta čsl. obchodní komory dr. ing. Františka Adámka, zájem CIO o ing. Tomáška, informace o činnosti skupiny SIS na Slovensku, známé pod krycím jménem ENTERPRISE, o Miloslavu Šťovíčkovi – krycím jménem TIGER – a jeho schůzce s rezidentem CIO v Kodani Tomášem Vybíralem, o rozpracování Jaroslava Maťhy, ředitele obchodní skupiny ve Skloexportu, poznatky CIO o Jiřině Freundové, Jaroslavu Pátkovi, Václavu Špičkovi a Jaroslavu Stříbrném, kteří často vyjížděli na Západ a byli vytipováni k zavázání do služeb CIO.)

K 22. 4. 1958 bylo na základě LIGHTOVÝCH zpráv zatčeno 22 osob. Jejich tzv. operativní rozpracování prováděly: II., IV. a V. správa MV (problematika dopravy).

První schůzka po tříměsíční přestávce se uskutečnila dne 14. 4. 1958. LIGHT na ní předal Mrázkovi informace o situaci bývalé CIO i o své vlastní. LIGHT potvrdil, že on a Hrušák jsou nejvíce podezříváni z provalu. LIGHT si v lednu 1958 zakoupil hotel ve Westbourne Gardens – Folkestone. O nově zřizovaném „československém” oddělení v SIS nebylo LIGHTOVI nic známo. Zajímavou novinkou bylo ale pro Mrázka probíhající jednání SIS se Zbytkem o možnosti využití jeho hotelu ve Folkestone jako utajeného školicího střediska vojáků a pracovníků SIS.)

Další schůzka proběhla podle plánu dne 17. 4. 1958 v Doveru. Nejprve byl navázán vizuální kontakt před městskou radnicí, vlastní schůzka pak proběhla na nábřeží. Rovněž v Doveru se uskutečnily i další schůzky ve dnech 28. 4. a 21. 5. 1958, kdy LIGHT předal Mrázkovi Memorandum se svým životopisem a oficiálně v něm přiznal svoji identitu (takřka rok poté, co ji rozvědka zjistila sama).

Ve Folkestone (tedy v místě LIGHTOVA bydliště) se dne 26. 5. 1958 uskutečnila schůzka, na níž bylo LIGHTOVI předáno 335 Lstg – na předcházející schůzce požadoval další peníze, aby mohl dokončit rekonstrukci hotelu a dotovat své prozatím ztrátové podnikání.

Dne 25. 6. 1958 na schůzce v Doveru (která byla náhradní, na řádnou schůzku dohodnutou na 24. 6. se nedostavil) vyslovil LIGHT požadavek na dalších 400 Lstg. Příslušník SIS Harisson LIGHTOVI sdělil souhlasné rozhodnutí SIS o využívání jeho hotelu ve Folkestone SIS a to od října toho roku. Mrázek v hlášení o schůzce zaznamenal, že Zbytek byl zcela zaujat a zaneprázdněn provozem svého hotelu. Znervózněl, když od Mrázka nedostal peníze, a žádal další s poukazem na nutnost dokončení rekonstrukce hotelu, dovolával se svých dřívějších zásluh, byl útočný a nespokojený. Jak rozdílný stav oproti období počátků spolupráce. Mrázek si v té době stěžoval i na nedodržování konspirace z LIGHTOVI strany a své dojmy formuloval v jednom ze svých hlášení velmi otevřeně:

„LIGHT je zejména v otázkách spojení nemožně paličatý a přestože normálně souhlasí a vyjadřuje se sám k navrženým místům a časování schůzek, tak tyto dohody zásadně neplní. Otázka peněz ho zaslepuje do té míry, že mnohdy ani neví, co říká, a mám skutečně někdy dojem, že to nemá v hlavě v nejlepším pořádku. Ať mu to člověk říká, jak chce, tak souhlasí a nakonec si jedná podle svého. Jeho hlavním argumentem je, že riskuje pouze on, a nedá si říci, že mluví nesmysly. Pokud je na schůzku připraven a hovoří neb píše o určitých operativních úkolech, tak se jeví jako normální a zkušený rozvědčík. Jakmile mu však několikrát skočím do připravené řeči, tak je z toho zmatek a jenom po velmi trpělivém vytěžování z něho dostanu něco, co má nějaký smysl. Je náladový a někdy nesouhlasí s něčím, co krátce předtím pokládal za samozřejmé. Konečně je pyšný na minulost a někdy až neuvěřitelně cynický k tomu, co se děje kolem. [...] Na celkovou lhostejnost LIGHTA mají myslím také vliv jeho celkem beznadějné rodinné poměry a připadá mi to, že se nutí násilím do všeho, co dnes dělá. Jeho neochota, zaslepenost k penězům, nenávist k manželce a celková pohodlnost, která má vliv hlavně na otázky konspirace, způsobená pravděpodobně jeho stářím, jsou známky, které je nutné brát v úvahu. Někdy na mne působí jeho chování dojmem, že chce zajistit finančně hlavně dceru, nějak manželku a později se sám uklidit někam do ústraní.”

V červenci byl z Londýna odvolán dosavadní LIGHTŮV řídicí orgán Mrázek a na jeho místo byl povolán kpt. JURAN.

V souvislosti s již dříve předanými informacemi o britských agentech v ČSR vzrůstaly při vyšetřování StB obtíže s jejich usvědčením bez prozrazení cenného zdroje informací. V době od 20. do 25. 9. 1958 měla být proto vyvolána mimořádná schůzka, aby mohl LIGHT dodat podrobnější informace k osobám Hledík, Tuček a Adámek (Hledík byl již zatčen). Schůzka měla být vyvolána následujícím způsobem: na ohlašovací desce ve Westminsterské katedrále se napíše křídou malé „x”. Značka bude pro LIGHTA znamením, že schůzka bude týž den večer v 10 hod. v prostoru parku Clapham Common. Náhradní schůzka se měla uskutečnit druhý den. LIGHT se ovšem nedostavil ani na jeden termín.

Uvedený „problém” kontrarozvědky a vyšetřovatelů StB se v případě zmíněného ing. Františka Adámka prokazatelně vyřešit nepodařilo. Bylo proti němu vedeno vyšetřování od 3. 5. do 2. 7. 1960 v tr. věci podle § § 86 a 245 tr. zák. (vyzvědačství a rozkrádání majetku v soc. vlastnictví). Jako generální ředitel Čsl. textilních závodů, Centrotexu a Čsl. obchodní komory se měl účastnit obchodních transakcí v neprospěch ČSR a provádět machinace při vyúčtování zahraničních cest. Podezření se ale nepodařilo prokázat a vyšetřování muselo být dne 30. 12. 1960 odloženo.

V závěru jedné ze schůzek (dne 2. 10. 1958 v Canterbury) zpozorovali příslušníci I. správy v okolí podezřelý pohyb dvou mužů a vyslovili podezření, že se mohlo jednat o britskou kontrarozvědku.

Na domluvenou schůzku dne 22. 10. ani na náhradní termín dne 23. 10. se LIGHT nedostavil, ovšem 10. 11. 1958 proběhla schůzka bez závad. Mrázek předal LIGHTOVI další úkoly s termínem splnění 25. 2. 1959 – dokončit prověření možnosti vrátit se do objektu SIS přes příslušníka SIS Harrissona a dále předat Mrázkovi všechny zbývající vědomosti o CIO.)

Vážný problém vidělo vedení I. správy MV v opatření věrohodné „legendy” pro zdůvodnění zdroje peněz předaných LIGHTOVI během spolupráce. Tuto otázku, opětovně vznášenou Mrázkem, LIGHT stále odbýval s tím, že má pro tento účel připravenu legendu věrohodnou, o níž ale odmítl hovořit.

Poslední známý dohodnutý termín schůzky byl stanoven na 18. 3. 1959. Zda se tato schůzka uskutečnila a kolik se uskutečnilo schůzek dalších, již nevíme.

Podle souhrnných informací I. správy MV z plánu SIS na využití Zbytkova hotelu ve Folkestone nakonec sešlo. K. Zbytek byl pravděpodobně dále rozpracováván SIS, protože v lednu 1960 k němu byl vyslán příslušník SIS David provést kontrolu jeho nezdůvodněných příjmů. Zdroj těchto příjmů David neodhalil, přestože měl Zbytek připravenu jen velmi slabou legendu. Tvrdil, že dostal po smrti dr. Klingera (bývalého lékaře prezidenta Beneše) do úschovy 1500 Lstg z jeho pozůstalosti a část těchto peněz zpronevěřil.

Protože se Zbytkovo znovupřijetí k SIS jevilo jako nereálné, byl na schůzce v září 1960 úkolován proniknout díky své profesi učitele jazyků do institutu Slovanských studií, kde byli školeni zaměstnanci SIS pracující proti ČSSR, a pokusit se tam získat zaměstnání. Mimoto se měl přiblížit k čsl. politické emigraci v Londýně. Nedochovaly se doklady o tom, jak a zda vůbec byly tyto úkoly splněny, poslední fáze spolupráce je v dokumentech popsána jen velmi kuse.

Dne 6. 9. 1961 se měla uskutečnit první schůzka po předchozím časově neupřesněném „zakonzervování”. Na tuto schůzku, kterou měl opět zajišťovat osvědčený Mrázek, ani na náhradní termín se LIGHT nedostavil. Se zmíněným zakonzervováním snad souvisí nedatované memorandum k uložení osobního svazku do archivu, v němž je uvedeno, že je plánováno ponechat LIGHTA ve Velké Británii jako „spícího agenta”, který by v případě válečného konfliktu mohl být znovu přijat do SIS (kontakt s čsl. rozvědkou mu nebyl dokázán) a mohl by tak podávat velmi cenné zprávy. Pokud by přece jen do SIS nebyl přijat ani za takové situace, mohl by podle návrhu provádět diverzní nebo teroristickou činnost podle požadavků centrály na území Anglie. K tomu podotýkám, že v roce 1961, kdy byl tento návrh sepsán, bylo Karlu Zbytkovi již 59 let.

Přesto ke kontaktu a obnovení činnosti na přelomu roku 1961–1962 zřejmě došlo, neboť LIGHT tehdy „prohlásil, že přestože je mu 60 let, mohl by pro nás 4–5 let pracovat a pak vážně uvažuje o návratu do ČSSR s dcerou, která studuje medicínu.” Nakolik toto prohlášení agent LIGHT – Karel „Charles” Zbytek myslel vážně, již dokázat nemohl, protože v srpnu roku 1962 náhle zemřel na srdeční mrtvici.

Osobní svazek agenta LIGHTA byl podle platných směrnic „vyskartován” a v dubnu roku 1966 uložen vzhledem k závažnosti materiálů a jejich možnému operativnímu využití „natrvalo” do archivu I. správy MV. V roce 1974 byla snížena doba uložení na časově omezenou, a to vzhledem k emigraci Josefa Frolíka alias FLORIANA a Františka Augusta alias ADAMA, kdy podle pracovníků I. správy SNB svazek ztratil na významu.

V roce 1966 byla I. správou MV zvažována myšlenka finančně podpořit Karlu Zbytkovou, která v té době studovala medicínu a byla po smrti otce v obtížné finanční situaci. Vzhledem k těžko řešitelnému problému legalizace takové podpory a z obavy, aby takový krok nenapomohl britské kontrarozvědce zjistit spolupráci Karla Zbytka s I. správou MV, nebylo pravděpodobně v této otázce přijato žádné rozhodnutí. Dcera Karla stejně jako její matka Marie (která zemřela již v roce 1960) totiž – alespoň podle přesvědčení rozvědky – o spolupráci otce s komunistickou rozvědkou nevěděla.

VIII. Vyhodnocení

Nevíme, jak dlouho Karel Zbytek svoji zradu připravoval a zda byly jeho hlavním motivem pouze peníze. Ve vlastním životopise, který předal v červnu 1958 I. správě MV, se otázce motivu věnoval velmi obsáhle:

„Politické smýšlení: před válkou bez politické stranické příslušnosti. Na předválečnou stranicko-politickou činnost se díval s despektem a tehdejší politické osobnosti vážil jen podle soukromých, individuálních vlastností. Zásadně vždy rebelant proti buržoasním tradicím zděděným první republikou z dob rakousko-uherských, a tudíž asi socialista v zásadě. Jestliže se v roce 1946, po válce přece přiřadil ke straně Národně socialistické, bylo to čistě jen z dobré známosti s tehdejším národně socialistickým poslancem Ostravska Frant. Uhlířem. S vedením a křivou linií této strany jsem nesouhlasil. Poměr ke KSČ? Zásadně dobrý, ale naprosto se nemýlím, když vysvětlím, proč jsem do ní nevstoupil. Byl to můj vžitý odpor k stranicko-politickému oportunismu a korytářství. Po válce cpali se do KSČ šmahem všichni, kdo hledali v tom materiální prospěch nebo ochranu. Lidé, kteří by byli stejně rychle stranu zapřeli, kdyby nezůstala vítěznou a vedoucí. Když pak po únoru 1948 akční výbory neměly času příliš přebírat a obvykle rozhodovaly zásadně předem proti bývalým příslušníkům čs. jednotek na Západě – a já jako učitel angličtiny byl tím více proskribován jako propagátor západní kultury – použil jsem v roce 1948 nabídky P. S. M. U., odjel s nimi v červnu na zájezd do Anglie a zůstal zde. Nikoliv z nepřátelství k socialismu, ale – přiznám se – z docela prosté lidské obavy před obvyklými nehodami revoluční doby.

Anglie mírová se však ukazovala být zcela odlišnou od doby, kdy její obyvatelstvo bylo sjednoceno ve válečném úsilí. Byl jsem velmi zklamán a zklamání mi pomohlo otevřít oči. Bezohledné třídní a individuální sobectví pěstované od dětství do smrti. Vžité a pěstované třídění společnosti jen podle bankovních kont nebo v nejlepším případě podle rodinného původu, nad tím pak kapitalismus všemožně vládnoucí pod štítem demokracie. Kolik Angličanů si je vědomo, že nikoliv ten poslanec a ministr, jemuž dal dobrovolně tajný a demokratický hlas při posledních volbách, rozhoduje o jeho osudu, ale malý počet bankéřů a hlavních majitelů obrovských koncernů (Lyons, I. C. I. atd.) jsou úplnými pány, rozhodujícími nejen o blahobytu, ale o jeho myšlení, způsobu zábavy, osobním zjevu a celém způsobu života. Ve většině zemí západního bloku jsou poměry podobné, v USA snad horší.

Tato stručně shrnutá pozorování a zkušenosti mě přivedly k poznání, že tyto poměry jsou neudržitelné a že socialismus i zde musí dojít úplného uplatnění, že spravedlnost a pravda je na té straně, kde socialismus již došel svého cíle, a konečně že dívat se vlažně na boj socialismu proti kapitalismu jako na fotbalový zápas není správné a není poctivé v dnešní době. Tak jsem došel pomalu za ta léta k rozhodnutí dát se konečně do služeb socialismu. Rozhodnutí tím snadnější, že slovanský živel, z něhož pocházím, právě tento boj vede.

Důvody ke spolupráci:

1) Vyhranění politického názoru, jak uvedeno výše. Snaha napravit starý omyl a dohonit, co zmeškáno.

2) Poznání naprosto bezohledné, sobecké, ,kšeftmanské‘ politiky, kterou je řízena činnost britské služby. To vůbec nezáleží na politických snahách emigrantských odbojů, skupin a jednotlivců, to záleží jen na takovém výsledku práce těchto služebníků, který přímo či nepřímo spolupůsobí na přínos hospodářských výhod jejich země nebo pomáhá způsobovat hospodářské nevýhody, škody druhé straně. Když jsem konečně přišel k tomu zjištění, cítil jsem se podveden, i když jsem politicky necítil již totožně s emigranty. Nestačilo tu již opustit jen tuto službu po uvědomění si vlastního omylu, ale nastala nutnost proti-činností pomoci nahradit škody, jež jsem pomáhal dělat.

3) Musel jsem počítat, podle rady jiných odstrašujících příkladů, že jednoho dne budu ze služby vyražen se zdvořilou omluvou, ale bez zajištění vlastního stáří a rodiny, věda také, že nebude pomoci ze strany bývalých zaměstnavatelů, neboť jsem poznal, že ani léta služby, ani státní příslušnost nezabrání, abych nebyl považován za cizince. Události obavu potvrdily, a jestliže se ke mně opět hlásí, tož jen aby zjistili, zdali stojím dosti pevně na vlastních nohou a jak by mne mohli lacino použít a využít.”

Kromě faktu, že Zbytek komentuje politické události svého života velmi ohebným způsobem a v souladu s momentální potřebou, je pozoruhodná ta pasáž, v níž upozorňuje na sociální motiv své zrady, obavy o existenční zajištění své budoucnosti, která nebyla v SIS podle jeho zkušeností v jiných případech řešena. Jak dále pokračuje, „události jeho obavu potvrdily.” Tedy se zadostiučiněním odsuzuje svoje propuštění z CIO, který pomohl rozbít!

O dalším možném motivu svého jednání, totiž že v jeho zradě hrály roli osobní neshody s vedením CIO, konkrétně s šéfem Procházkou (který je zmíněn ve Frolíkově knize), není v citovaném memorandu ani slovo. Jak jsme měli možnost sledovat životní cestu K. Zbytka a konfrontovat ji s jeho pohledem, lze snad říci, že morální důvody vyjmenované Zbytkem jsou alibi a skutečným důvodem jeho jednání byly peníze.

V závěru životopisu uvažuje pak naprosto věcně o budoucnosti, o hotelu ve Folkestone a vypočítává náklady na dokončení jeho rekonstrukce. Upozorňuje i na možnou nerentabilitu podnikání. Tato pasáž působí dojmem, jako by to byla čsl. rozvědka, která jej do tohoto podnikání nutí.

Jaký byl ale vlastně význam spolupráce Karla Zbytka s československým komunistickým režimem? Jaká byla vlastně „aktiva a pasiva” této činnosti? A byla vůbec nějaká skutečná aktiva?

Aktiva pro Karla Zbytka: celkem 11 035 Lstg, které mu byly v průběhu spolupráce vyplaceny. Tyto peníze pocházely ze státního rozpočtu ČSSR.

„Od té doby (tedy od května 1956) se spolupráce s LIGHTEM velmi úspěšně rozvíjela a během jednoho roku předal čs. rozvědce prakticky celé výsledky práce protičeskoslovenské rozvědné centrály.” Karel Zbytek předal čsl. komunistické rozvědce skutečně velmi podrobné, možná veškeré informace o CIO, o jeho organizační struktuře, kádrovém obsazení i agenturní síti, včetně podrobných zpráv o řadě provedených operací.

A jakou protihodnotu za peníze vyplacené LIGHTOVI obdrželi českoslovenští občané? Jeho činnost stála dva lidské životy: Josef Potoček a Václav Kvíčera byli popraveni v roce 1957. Jak bylo dosud ověřeno, celkem bylo na základě LIGHTOVÝCH zpráv odsouzeno dalších osm osob k celkem 62,5 letům vězení.

Odhalení rozsáhlé sítě CIO na území ČSR znamenalo argument v rukou bezpečnostního aparátu, přebujelého v legendárních padesátých letech. Byl to argument, který umožňoval tomuto aparátu dále se rozvíjet a v zájmu „bezpečnosti” státu polykat množství finančních prostředků a terorizovat občany.

Jedním ze závěrů komunistické rozvědky bylo upozornění zodpovědných míst na údajně benevolentní postup při umožňování zahraničních cest nespolehlivým osobám:

„Dosavadní praxe při povolování výjezdů našich občanů do zahraničí nevytváří podmínky pro paralyzování těchto nepřátelských snah (činnosti CIO), ale naopak jim v řadě případů napomáhá, zejména tím, že výjezdy jsou v mnoha případech povolovány lidem nepřátelsky zaměřeným a příslušníkům bývalých vykořisťovatelských tříd, kteří mají mnoho známých zejména v řadách zrádné emigrace a cizích státních příslušníků nepřátelsky vůči nám zaměřených. Tito lidé, zejména pokud jedou individuálně, nemohou být v zahraničí kontrolováni a mají možnost navazovat závadné styky, event. využívají cest k svému osobnímu prospěchu, provozují šmelinu, žijí nedůstojným způsobem, a stávají se tak vhodným objektem pro nepřátelské rozvědky. Benevolentní přístup odpovědných činitelů při posuzování cest do zahraničí, slabá kontrola plnění služebních úkolů a dosažených výsledků z těchto cest má za následek i velké finanční ztráty pro naše národní hospodářství.”

Na druhé straně lze na případ zrušení CIO nahlížet jako na strategickou prohru československé komunistické bezpečnosti. Již LIGHT v roce 1957 oznamoval, že po rozpuštění CIO ztratil on sám veškeré možnosti dále informovat o nově organizovaném čsl. úseku SIS. V jistém smyslu se tedy zničení CIO stalo Pyrrhovým vítězstvím, protože pro I. správu MV to znamenalo začít znovu a zcela ve tmě, již bez „světla”:

„Jako chybu tehdejšího vedení StB lze označit, že nebyl dostatečně zabezpečen koordinovaný postup při operativním rozpracování jednotlivých osob v akci LIGHT a na základě toho se stalo, že SIS v důsledku našeho živelného zatýkání agentů CIO v krátké době rozpoznala agenturní pronikání československých tajných spolupracovníků do CIO, a proto učinila rázná opatření, která spočívala v tom, že rezidentury CIO rozpustila, převzala veškerou agenturně operativní činnost proti Československu do svých vlastních rukou.”

Britská SIS byla službou vysoce profesionální a v porovnání s jinými službami pracujícími proti I. správě MV daleko efektivnější a méně zasažená jejími protiakcemi. Již zpočátku padesátých let začala totiž SIS používat místo zranitelných, draze vycvičených agentů-chodců, vysílaných nelegálně do Československa, agenturu složenou z „legálně” vyjíždějících osob, získávaných v novém prostředí, kterou mohla čs. bezpečnost v zahraničí kontrolovat jen velmi nedokonale a obtížně. Čsl. komunistická kontrarozvědka tuto novou orientaci včas nezachytila a navíc věnovala při vyhledávání agentů SIS pozornost především tradičním společenským skupinám, jako byli například čsl. vojáci, kteří pobývali v letech II. světové války v Anglii, členové a bývalí zaměstnanci poboček kulturních a náboženských organizací jako British Council, Rotary Club, Armáda spásy apod.

Zda SIS sama bezpečně zjistila zdroj úniku informací z CIO už v době jeho rozpuštění, není známo. Pokud tomu tak nebylo, mohl o něm poprvé informovat přeběhlík ze ZS GŠ Josef Tišler, který měl v roce 1957 přístup k osobnímu svazku bývalého vojenského přidělence v Londýně pplk. Přibyla, v němž byla založena i zpráva o předání Zbytkova dopisu s informacemi k osobě dr. Potočka I. správě MV. A pokud to nebyl Tišler, tak po roce 1968 emigrovali na Západ bývalí příslušníci I. správy MV Josef Frolík a František August.

IX. Otázka Frolíkova svědectví

V předcházejícím textu bylo na několika místech odkazováno na svědectví Josefa Frolíka. Frolíkova svědectví se čas od času stávají předmětem polemiky. Jejich ověření představuje množství práce. V rámci této práce uveďme alespoň „recenzi” těch pasáží, které se zabývají případem LIGHT.

Doslovnou věrohodnost Frolíkova líčení akce LIGHT zpochybní již prosté porovnání jeho dvou verzí. První publikací Frolíkových svědectví byla kniha The Frolik defection / The Memoirs of an Intelligence Agent (Frolíkův útěk / Paměti rozvědčíka) od vydavatelství Leo Cooper Ltd., London 1975. Odlišná verze v češtině vyšla pod názvem Špion vypovídá několikrát v exilových nakladatelstvích, naposledy Index, Kolín nad Rýnem 1982, v roce 1990 pak v nakladatelství Orbis, Praha. Pro úplnost je možno dodat, že Frolík se o agentu LIGHTOVI bez uvedení pravého jména ještě zmínil v pěti větách během výslechu v podvýboru pro vyšetřování uplatnění zákona o vnitřní bezpečnosti a jiných právních ustanoveních o vnitřní bezpečnosti – právního výboru Senátu USA dne 18. 11. 1975.

V londýnském vydání je agentu LIGHTOVI věnována III. kapitola, nazvaná Československý Philby. Je výrazně stručnější než v českém vydání – tři strany oproti dvaceti osmi. Mezi nejvýraznější nepřesnosti patří líčení počátku spolupráce, podle něhož informace o spolupráci dr. Potočka s CIO vojenského přidělence plukovníka Přibyla „vyburcovala, poněvadž Potoček byl nejen ředitelem české pojišťovny, byl rovněž tajným agentem československé vojenské rozvědky.” Vojenský přidělenec – rezident ZS GŠ v Londýně těžko mohl vědět o činnosti agenta ZS GŠ, který byl řízen v ČSR. Další nepřesnosti jsou v chronologii: Potočkova skupina měla být zatčena počátkem září 1956 a teprve poté mělo dojít k první schůzce s LIGHTEM. Karlu Zbytkovi nebylo „něco málo přes dvacet let”, když přišel „počátkem padesátých let do CIO”, ale v lednu 1949, kdy nastoupil v době založení do CIO, mu bylo již 46 let. LIGHTOVI nebylo na odměnách vyplaceno 40 000 liber, ale něco přes 11 000. V roce 1958 nežil Zbytek spokojeně v hotelu ve Folkestone, zatímco CIO byl teprve před zhroucením, protože ten byl uzavřen již v říjnu 1957, kdy byl Zbytek a ostatní zaměstnanci propuštěni.

České vydání je značně podrobnější, ale opět se vyskytuje údaj o příjezdu do Anglie počátkem padesátých let. Obdobně jako v anglické verzi není vůbec zmíněna Zbytkova zpravodajská minulost válečná i poválečná, je charakterizován pouze jako „nadaný zpěvák” a „malý administrativní úředník”. Naopak je zde asi vcelku hodnověrně popsána první Zbytkova nabídka s popisem činnosti dr. Potočka. Rovněž následující podrobný popis akce POJISTKA – dr. Potoček a spol. – odpovídá skutečnosti. Jak by také ne, když byl Frolík v roce 1956 zařazen ve funkci zástupce náčelníka 2. oddělení 3. odboru IV. správy MV (ekonomická kontrarozvědka), kde byl tento případ „rozpracováván”. O svém podílu na tragickém osudu dr. Potočka a jeho kolegů se ale nezmiňuje. Charakteristické pro Frolíkovy „nepřesnosti” je například líčení následující příhody: při domovní prohlídce v Potočkově bytě se měl jeho syn poprat s estébáky a jednomu z nich ukousnout dva články prsteníku. V operativním svazku akce POJISTKA není o takovém incidentu zmínka. (Potoček měl navíc pouze dvě dcery.) Naopak se tam ale nachází informace o incidentu při zatýkání spoluobžalovaného JUDr. Josefa Ticháčka, který se při té příležitosti pokusil při osobní prohlídce sníst usvědčující poznámky a kousl do ruky orgána MV, který se mu v tom snažil zabránit. Frolík se rovněž správně zmiňuje o návrhu odebrat řízení agenta npor. Mrázkovi, ovšem posunuje ho přímo na začátek spolupráce, kdy mělo vedení I. správy MV kritizovat údajnou Mrázkovu pasivitu.

Je velmi pravděpodobné, že Frolík v rukou „živý” svazek LIGHTA měl. Uvádí i to, že o akci hovořil také s rezidentem I. správy MV v Londýně Loudou. Ovšem na 5. odbor I. správy MV, který byl určen k „rozpracovávání” Velké Británie, přišel Frolík až 1. 10. 1960, tedy více než čtyři roky po zahájení spolupráce s LIGHTEM a v době, kdy význam akce upadal.

Podle Frolíka měl LIGHT v úvodním dopise požadovat zatčení Potočka jako signál přijetí spolupráce ze strany rozvědky, a tedy i jako impuls k první schůzce. První schůzka s LIGHTEM se ovšem uskutečnila již 29. 5. 1956, tedy dlouho před zatčením JUDr. Potočka (14. 7. 1956). Řada podrobností, kterými Frolík své vyprávění „okořenil”, se dá obtížně potvrdit. Někdy tyto drobnosti pravděpodobně zaměnil.

Frolík mohl být dobře informován i o případu Oldřicha Holce, který byl rozpracováván v roce 1957 8. odborem IV. správy MV pod krycím jménem ROCK. Frolík byl na 2. oddělení 8. odboru zařazen od 1. 3. 1957.

K otázce hodnověrnosti Frolíkova svědectví o akci LIGHT lze tedy učinit nijak objevný závěr. Je sice v zásadě pravdivé, ale skutečnosti neodpovídá doslova a místy je i účelově přibarveno.

(ÚDV)

Zpátky