Prosinec 2007

Státní stroj na neštěstí

Petr Třešňák

Čísla mají velkou moc. Stačí ve správnou chvíli vytáhnout jedno přesné a věci, jež léta vypadaly jako neřešitelný problém, se dají do pohybu. Příklad? Každý druhý člověk, který vyrostl v českém dětském domově, skončí ve vězení.

Přišel na to minulý týden (od 15. 10. 2007 – pozn. red. CS-magazínu) ministr vnitra Ivan Langer, když porovnal statistiku sedmnácti tisíc odchovanců „děcáků“ s policejními záznamy. Něco podobného jsme tušili už dávno. Životopisy řady recidivistů, bezdomovců nebo narkomanů začínají touhle položkou – dětství v ústavu. Nevládní organizace už léta upozorňují na to, že zdejší systém dětských domovů potřebuje zásadně reformovat. Sociálnědemokratičtí ministři si ale zacpávali uši a profesionálové z ústavů se tvářili, že není tak zle. Před Langrovým číslem se už nedá uhnout pohledem. Vláda je vyděšená a ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas dostal za úkol do Vánoc navrhnout řešení.

Je s podivem, jak dlouho tenhle neúspěšný a drahý státní stroj na výchovu vydržel. Sponzoři děcáky sice zahrnuli dary, takže každé dítě tu vyrůstá dobře oblékané, s mobilem na krku a v létě se jezdí koupat k moři. To nejdůležitější se však nezměnilo: dospívajícímu člověku chybí vztahy a kompetence postarat se sám o sebe. Na prahu dospělosti se ocitá v situaci, jako kdyby ho vyhodili z domova a musel se o sebe postarat v cizím městě, bez rodiny, přátel a prakticky bez prostředků.

Demontáž děcáků, zjednodušení adopcí a podpora pěstounské péče jsou jednou stránkou nutné reformy. Mnohem důležitější je teď ale rázně zastavit praxi zbytečného odebírání dětí z rodin, v němž patří Češi ke světovým rekordmanům. Část z dvou tisíc dětí, které stát každoročně do ústavů pošle, tu končí jen proto, že jejich rodina je chudá. Neplatíš za plyn? Nestíháš vařit a prát? Šup s dítětem do děcáku. Sociální pracovníci by si teď konečně mohli uvědomit, jaké dobrodiní tímhle receptem dítěti nabízejí: padesátiprocentní šanci, že jednou zoufalé a vykořeněné skončí v kriminále.

V Česku je katastrofálně zanedbaná sociální práce s rodinami v krizi, na což nejvíc doplácejí Romové. Sebrat dítě a nechat z něj za čtvrt milionu dotací ročně vyrábět kriminálníka, je nejen nesmyslné plýtvání, ale také zlovolná křivda. Kdyby zlomek téhle částky stát věnoval na podpůrnou práci s rodinami v terénu, ušetří sobě peníze a tisícům dětí zpackaný život.

Takhle si Česko koleduje o to, aby se jednou „ukradené generace“ chopil šikovný právník a podobně jako v případě sterilizovaných Romek nebo vyděděnců ze zvláštních škol stát zažaloval o odškodné. Mohlo by to být jiné docela zajímavé číslo.

(Respekt, www.respekt.cz)