Prosinec 2007

Favority prozatím zůstávají Hillary a Obama

Ota Ulč

Pramálo se daří prognostikům. V minulém utkání roku 2004 o Bílý dům, kandidát Howard Dean, médii povýšený na hvězdu k nepřebití, po prvních primárkách, které ale nevyhrál, jeho půvab spěšně vyprchal a bylo po nadějích.

Před několika měsíci vyšel můj článek s názvem Hillary versus Obama – černé na bílém, s úvodem, že v USA se o každých prezidentských volbách tvrdí, že jsou ty zdaleka nejdůležitější, co paměť sahá. Tentokrát takové tvrzení je oprávněné v tom smyslu, že poprvé v historii země se třeba podaří zvolit Hillary Rodhamovou Clintonovou, první ženu, nebo Baracka Husseina Obamu, prvního černocha či, přesněji, poločernocha, jenž však své v národě nepříliš populární middle name pomíjí. Střet bělošky a muže poločernocha z hlediska politické korektnosti obsahuje značně třeskutý potenciál – jak s obviněním z mužského šovinismu, tak z rasismu, hříchu ještě smrtelnějšího. Na takovém poli s mnoha nášlapnými minami je nutno se pohybovat zvlášť obezřetně.

Tyto nastávající volby budou unikátní také proto, že na kolbišti se nebude pohybovat ani dosavadní prezident, jemuž to ústava nedovoluje, ani viceprezident, který nemá zájem. Na straně jak Demokratů, tak Republikánů, o nominaci usilují především zákonodárci, členové Kongresu, ač už hodně dlouhou dobu - od roku 1960 – žádnému z nich se nepodařilo do Bílého domu se nastěhovat. Tam míří guvernéři, se zkušeností výkonné moci v tom kterém státě: naposledy George W. Bush, guvernér Texasu, před ním William Jefferson Clinton, guvernér Arkansasu. Tentokrát, mezi Demokraty to je jen Bill Richardson, guvernér Nového Mexika, prozatím však s nepatrnou pravděpodobností, že by mohl uspět. Mezi Republikány dosavadním favoritem není senátor McCain či exsenátor Thompson, ale Rudi Guiliani, bývalý starosta města New Yorku.

Za další unikát v tomto utkání lze považovat skutečnost, že kandidátka Clintonová, která podle všech průzkumů veřejného mínění prozatím značně předčí všechny své stranické rivaly – 35 bodů před Obamou, 40 bodů před Johnem Edwardsem - je rovněž jednou z nejvíc nenáviděných osobností, má nejvyšší negativní hodnocení v národě: 45% mužů a 36% žen ji zásadně odmítají, jsou rozhodnuti hlasovat pro kohokoliv jiného. A to nejsou jen konzervativci, na jejichž shromážděních bývá k dispozici toaletní papír s portrétem Hillary. Na toto dilema upozornil senátor Christopher Dodd při prozatím poslední televizní debatě sedmi uchazečů o nominaci Demokratickou stranou, že nominace Hillary tak zaručí vítězství Republikánů.

Čím si ale vykoledovala tolik averze? Příčin je nepochybně několik. Pew Survey zjistil, že 93% respondentů ji pokládá za přespříliš ambitious - tolik ctižádostivá, po moci bažící, což přece nemůže překvapovat, pro 78% je příliš tough - houževnatá, ale též nesnadná, tvrdá, obtížná. Takové vlastnosti, ženám přisuzované v předchozích generacích, byly ke škodě, ale ne v nynější době důkladné emancipace. Bývalá první dáma, mnohonásobně šálená manželka Billa Clintona se stále častěji rozdávanými úsměvy a výbuchy smíchu. Ale působí nepřirozeně, jakoby příliš naprogramovaná, ve skutečnosti odtažitá a moci příliš dychtivá. Její juristické vzdělání ji vybavilo schopností mistrně unikat nepříjemným otázkám, čímž ale posluchačům zpravidla neimponuje. Tak se například vyhýbala odpovědět na opakovanou otázku, zda souhlasí s rozhodnutím jejího manžela korespondenci (tzv. presidential papers) z doby jejich pobytu v Bílém domě, odtajnit až v roce 2012, kdy by končil první termín v případě jejího úspěšného zvolení. Však za Clintonovy éry v tamějších prostorách následoval jeden skandál za druhým, což zcela nepominulo ani za nynější volební kampaně. Když se do mediální pozornosti dostal Číňan Norman Hsu, na štíru s nejedním americkým zákonem, kandidátka Clintonová musela vrátit jeho finanční podporu ve výši 850.000 dolarů.

Rovněž jí nemůže být k prospěchu ono podezření z nepotismu, vyloženě nedemokratických zálusků. Tato země přece započala svou nezávislou existenci svržením monarchie a nyní již jednak dynastie Bushů plus Clinton vládla 24 roků a s Hillary by pak případně přibylo dalších osm let.

Mnozí se o Hillary vyjadřovali s dost pohrdáním a předvídali, že její nominace by zaručila porážku ve všech padesáti státech. Mezi kritiky byl například známý spisovatel Philip Roth, jenž však rovněž změnil své hodnocení k jejímu prospěchu. Je velice inteligentní, cílevědomá a pilná, energicky si počíná v senátu, ve výboru zabývajícím se obranou země (Armed Services Committee). Nicméně hlasovala – stejně jako Obama - proti přijetí zákona, který by umožňoval bez soudního souhlasu (warrant) odposlechy komunikace mezi teroristy v zahraničí. Kdyby třeba Usáma bin Ládin telefonoval Al-Kájdě do Londýna a dal příkaz k vybouchnutí nukleární bomby v New Yorku, museli by Američané napřed získat k odposlechu soudní souhlas, jehož vydání v nejlepším případě si vyžádá dva dny. Hillary ale na rozdíl od kritiků na levici v Demokratické straně zůstává v centru politického spektra, nedomáhá se okamžitého stažení vojsk z Iráku, dokonce se snaží získat sympatie v řadách náboženské pravice s tvrzením, že se modlí (praying person) a že potraty jsou „tragickým řešením.“

Ve své kampani prozatím škobrtla jen jednou – ona zapeklitá záležitost s vydáváním řidičských průkazů ilegálním přistěhovalcům v New Yorku – a když se na ni ostatní kandidáti vrhli pro její změnu stanoviska během dvou minut, svou chybu zmnožila použitím feministického trumfu, že tak učinili samí mužové proti ní, jediné ženě. Místem postěžování byla prestižní dívčí Wellesley College, její alma mater, kde vystudovaly různé značné veličiny jako například paní Čankajšková. Spíš než sympatie, taková obranná taktika vyvolala posměch (například v sarkastickém komentáři vlivné žurnalistky Maureen Dowd v The New York Times, 4. 11. 2007).

Hillary zdůrazňuje svou zkušenost, kdežto pro novice Obamu je to především změna, kterou by chtěl prosazovat. Na posluchače působí jako někdo víc bezprostřední, samozřejmější, nikoliv naprogramovaný. Prozatím Hillary, víc než poloviční černoch Obama, se těší větší podpoře u černošského obyvatelstva, nepochybně zásluhou přetrvávající popularity jejího manžela Billa.

Mezi jejími poradci v otázkách zahraniční politiky jsou naše krajanka Madeleine Albrightová a odborníci kalibru Richarda Holbrooka, bývalého velvyslance u OSN.

Naopak podporu Obamovi projevil Zbigniew Brzezinski, Albrightové (a také můj) bývalý učitel.

Obama svou rasovou identitu nezdůrazňuje, nepokládá ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na dávno pohřbeném otroctví. Komentátor Joe Klein (Time, 12. 11. 2007 : 27) se zmiňuje o námitkách, že Obama je příliš celebral (vhodný český ekvivalent mě nenapadá), že údajně předpokládá víc zralosti, dospělosti u svých posluchačů a jakož i médií, než jakou jsou obdařeni.

Obama se opakovaně zmínil, že jeho babička žije v africké chatrči u jezera Victoria, že jeho sestra je z poloviny Indonézanka provdaná za Kanaďana pocházejícího z Číny. Mám i osobní důvody souhlasit s názorem, že takový člověk má jiný rozhled, pohled na svět, než ten, kdo ze svého provinčního prostředí nikdy nevytáhl paty, nepocítil, neočenichal jiný svět. Značně bych ale nesouhlasil s některými Obamovými nápady jako například zdvojnásobením výdajů na zahraniční pomoc do roku 2012. Však za půl století a rozdáním 600 miliard dolarů se v Africe životní úroveň podarovaných téměř nezměnila.

Nedávno mi přítel povídá: „Obama rád mluví o své babičce v keňské chýši, o otci, jehož od svých dvou let neviděl, na něj se přece nemůže pamatovat, ale nic nevíme, nikde se podrobně nerozepisuje o svých mnoha letech dospívání, strávených v muslimské Indonésii, výchově v muslímské madrase v péči svého muslimského nevlastního otce Lola. Nedávno jsem četl interview s černošským, proti nám bělochům nepřátelským radikálem z Chicaga, Obamovým mentorem, který přiznal, že teď během kampaně styk spolu takticky přerušili, takže bůhví na co máme pak těšit. To tedy radši tu Hillary.“

Kdo třeba začne zdůrazňovat jeho tak důkladně deaktivované middle name Hussein? Nebo se vyrukuje s jinou nepříjemností?

Začátkem listopadu na mou adresu přišel e-mail s krátkým textem a velkou fotografií z Iowy, prvního kolbiště v primárkách, kde na podiu před velikánskou americkou vlajkou při ceremoniálu tzv. pledge of allegiance – slibu, slavnostního závazku věrnosti, loajality, kdy se sluší pravou ruku položit na srdce, takto stáli kandidáti, guvernér Richardson a senátorka Clintonová, kdežto senátor Obama ruce spustil ležérně do klína, směrem k poklopci.

Absurdit na tomto světě nebývá málo. Příliš by mě nepřekvapilo, kdyby tento záběr v mnohamilionovém rozmnožení proběhl zemí, a detail s poklopcem by Obamovi zhatil jeho prezidentské ambice a vyhrála by Hillary, pak se navrátivší do prostor, kde její záletný manžel si tak zajímavě počínal.