Prosinec 2007

Když se žáku zachce mnoha milionů

Ota Ulč

Kantořit jsem začal v Binghamtonu, na půl cesty mezi veleměstem New Yorkem a Niagarskými viodopády. Pobyt jsem tam původně odhadoval na dva roky a vydržel tam až do penze. Škola nevelkého rozsahu zmohutněla v dost prestižní instituci – State University of New York at Binghamton - s početným profesorským sborem a s víc než deseti tisíci studentů. Podle 15 kritérií (U.S. News and World Report, 20.8.2007), tato naše SUNY-B v hodnocení 1400 institucí to dotáhla na 82. místo. Fiske Guide to Colleges ve svém 2008 vydání nám polichotil slovy „premier public university in North East“.

Přijíždějí zájemci i z jiných států Unie a též ze zahraničí, vzdáleného zámoří. Z celkového počtu 1628 (podzimní semestr 2006) nejpočetnější byli Korejci (284), Číňané (281) a Indové (276). Z České republiky tu před lety získal doktorát jeden geolog, teď k nám na oddělení politologie přibyla pohledná dívčina z Beskyd, od Radhoště, v úmyslu získat doktorát. Nejzdárněji se daří zájemcům o studium na Thomas J. Watson School of Engineering and Applied Science (pojmenováno po místním rodákovi, zakladateli kolosu I.B.M.). Zejména vynikl jeden Ostravan, prosadivší se v nových odvětvích tzv. information security (steganography, steganalysis), již získal 18 tučných grantů, též se podílel na řadě patentů. Rovněž obdržel i profesuru a letos ocenění v podobě tzv. Chancellor’s Award for Excellence in Scholarship and Creative Activities.

Úspěšně si prozatím počíná několik našinců v oboru chemie. Mezi zahraničními studenty jsou však výjimky. Nedávno v obchodě, kde jsem kupoval The New York Times, jehož nedělní vydání o několika set stranách mi spolehlivě pozře celý den, ke mně přišel bývalý student a zeptal se, co říkám aféře na naší škole.

Nic jsem neříkal, poněvadž jsem nic nevěděl. Dotyčný ukázal na palcový titulek na první straně místních novin, s fotografií Afričana: Charles Ogindo, již nikoliv nejmladší (39 roků), bývalý student, který neúspěšně usiloval o získání doktorátu v oboru chemie a teď žaloval školu o náhradu škody ve výši 202 milionů dolarů. Helemese, proč nechce 202 miliard, částku případně převyšující celonárodní rozpočet jeho keňské vlasti?

Všeho všudy jsem jen jednou měl studenta z oné končiny. Gilbert Onyango si v semináři mezinárodních vztahů zdárně počínal, po jeho návratu do Afriky jsme spolu občas komunikovali. (Měl slíbeno zaměstnání v prezidentské kanceláři, ale když jsem na první své cestě kolem světa do Nairobi přiletěl a po něm se sháněl, dozvěděl jsem se, že mu byla přidělena funkce soudce a zároveň výběrčího daní ve vzdálené buši.) Obezřetnost byla spíš na místě v případě chlapíků z Nigérie, což ale nepřekvapí po zkušenosti se záplavou podvodných nabídek k báječnému obohacení právě takového původu. Leckdo na lep pak sedl a matně si vzpomínám na případ ošáleného českého lékaře, jenž, notně popuzen, zareagoval zastřelením nevinného nigerijského diplomata v Praze.

Tento náš bývalý student Ogindo započal s výhodami preferenčního zacházení. Jako příslušník rasové menšiny získal tzv. Clark Fellowship, štědrou pomlázku 18.000 dolarů a navíc osvobození od všech školních poplatků. Obdarovaný předpokládal získání doktorátu v roce 2006, k němuž nedošlo. Teď obviňuje svého profesora, že mu zabránil studia dokončit, disertaci obhájit a navíc že uveřejnil pod svým jménem výsledky studentovy pilné práce.

Opisovat se ovšem nemá, nicméně k plagiátorství dochází na všech rovnoběžkách a polednících, tedy i v České republice, tam s občasným nutkáním prohřešky ututlat či dokonce ospravedlňovat. S něčím takovým jsem se setkal již v začátcích svého amerického profesorování. Čtvrtletník Soviet Studies, vycházející v Glasgow ve Skotsku, uveřejnil (duben 1969) můj text Communist National Minority Policy: The Case of the Gypsies in Czechoslovakia, zabývající se do té doby pomíjenou tématikou o obyvatelstvu, jemuž se tehdy politicky korektně ještě nemuselo říkat Romové. Řadu roků poté jsem objevil publikaci s příspěvky několika autorů, z nichž jeden – historik, patriot z exilové vlny roku 1948 – mé pasáže opsal a na obsažném seznamu citací použitých zdrojů pominul. Potlačil jsem nutkání ho kontaktovat, prohřešek mu připomenout.

Teď tedy v Binghamtonu má jít o miliony a případnou profesioniální demolici Ogindova původního mentora jménem John J. Eisch, německého původu, s titulem distinguished (významný, vynikající) professor. (Tak je též oceněn Jiří Klír, přítel a velevědec v oboru tzv. System Sciences, autor knih tolik náročných, že z nich nepochopím ani jednu stránku. Naprostá většina nás profesorského sboru je tedy nevýznamná, nevynikající, leč může mi být útěchou ocenění v podobě tzv. Chancellor’s Award for Excellence in Teaching. Dostávali to v průměru jen dva příjemci ročně, což tedy při počtu několika set kantorů jsem mohl přijít na řadu až za tři sta roků.)

Akademický rok 2005-2006 dotyčný Eisch strávil na univerzitě v Mnichově. S Ogindou komunikoval e-mailem s neradostnými výsledky. Kandidátovi se nedařila jeho laboratorní práce, profesor měl řadu námitek proti jeho počínání a došlo to tak daleko, že Oginda ztratil oprávnění práce v laboratoři a Eisch pověřil jiného studenta, aby neúspěšnému kolegovi vypomohl k získání potřebné techniky. Dalším problémem byla Ogindova neschopnost zaznamenávat postup práce v laboratoři. (Extreme disappointment to keep such an unacceptably and unrealiably poor record of your work.)

V červenci 2006, Ogindo ztratil oprávnění podílet se na Eischově výzkumném programu. Dostal ale příležitost dokončit studia s titulem Master of Sciences, což ale odmítl a naopak se pokusil své materiály na doktorské práci uveřejnit ve dvou odborných časopisech. Eisch se marně snažil mu takovou iniciativu rozmluvit s varováním, že by to byl poslední krok, jak si totálně zničit budoucnost. Editoři obou časopisů byli překvapeni neobvyklostí, že by student jen pod svým jménem, bez uvedení spoluautorů, se o takovou publikaci pokusil. Však šlo o výsledky kolektivní práce v Eischově laboratoři. Ogindo požádal Eische o spoluautorství, což on odmítl s odkazem na lajdáckou dokumentaci a nemožnost ověřit uváděné výsledky. Univerzita si vyžádala posudek od nezávislého odborníka. Ten vyhodnotil Ogindovu disertaci jako práci s „mimořádně omezenými vědeckými zásluhami.“ Jenže za necelý rok, 2007, Eisch uveřejnil v Evropě (European Journal of Inorganic Chemistry) studii, o níž Ogindo tvrdí, že vychází z jeho vlastní práce. Teď to tedy máme – žalobu o spoustu milionů dolarů. Ogindo, momentálně zaměstnán jako laboratorní technik u soukromé firmy, aby nyní zápolil s notným problémem přesvědčit soud o oprávněnosti své kauzy.

Záplavy nezřídka absurdních požadavků umožňuje skutečnost, že v USA neplatí pravidlo loser pays – všeobecně ve světě uplatňovaná odpovědnost žalobce hradit náklady řízení a výlohy protistrany v případě prohry. Všechny snahy o uzákonění tohoto nejsamozřejmějšího principu, jenž by účinně odrazoval od podáváním frivolních žalob, prozatím ztroskotaly zásluhou mocné lobby advokátů, kteří by tak přišli o přemnoho lukrativního byznysu. Praxe tzv. contingency fee jim zaručuje, že budou mít o práci postaráno. Je to totiž dohoda s klientem, že v případě prohry to klient bude mít zadarmo, nebude nic platit, nemůže tratit, kdežto v případě výhry se podělí, třeba půl na půl.

Zájemci z řad advokátů se ale k Ogindovi nehrnou. Jeden z nich údajně požadoval zálohu 3.500 dolarů, jiný si mínil účtovat 190 dolarů na hodinu, což Ogindo si nemůže dovolit a tak si žalobu podal sám. Naděje na multimilionové obohacení není valná, ale publicitu již má zaručenu, jakož má zaručena i univerzita, takto pošramocená.