Prosinec 2007

Manželky předáků, vítané vylepšení příležitostí

Ota Ulč

Nevalná, málo viditelná politická role žen, onoho údajně slabšího pohlaví, bývá v diktaturách, s občasnými výjimkami – kdysi třeba dračice paní Mao Ce-tungová v Číně či pěknice Evita Peronová v Argentině. V roce 1954 do Ženevy na nepříliš úspěšnou mírovou konferenci přijeli americký John Foster Dulles s chotí, britský Anthony Eden s chotí, reprezentant Francie rovněž s manželkou a Nikita Sergějevič Chruščov s Bulganinem. Reprezentanti zemí tábora míru tehdy pořádali téměř výlučně pánské jízdy. O Juriji Andropovovi se CIA se všemi miliony výdajů na špionské čenichání domnívala, že je vdovec. Jaké pak překvapení, když se vdova ukázala na jeho pohřbu. Podstatnou změnu zavedl Michail Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na zahraniční setkávání přijížděl v doprovodu choti Raisy.

Svět již zažil první dámy ve všemožném provedení – od neviditelných po snaživě patrné. Takových extrémů byl československý a pak český stát ušetřen. Z dosavadní dvanáctky prvních manželek se zviditelňovala noblesní Hana Benešová a pak značně odlišná Marta Gottwaldová, zdroj nelichotivých úsměšků.

V mohamedánských zemích manželky vládců zůstávají v pozadí, zabalené, a bývá jich víc než jedna. Pozoruhodnou výjimkou je v Pákistánu Benazir Bhutto, dcera otce, který ale v téže vůdčí roli skončil na popravišti. V Indonésii se v čelo státu dočasně dostala dcera jeho zakladatele Sukarna s rozkošným jménem Megawati Sukarnoputri.

V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a nejpočetnější demokracii vůbec, po otci Džavahárlálu Nehrúovi, prvním premiérovi, moc převzala jeho dcera Indíra. Ve Srí Lance po zavraždění premiéra Bandanaraike volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova.

Výraznější bývá role žen v některých monarchiích. V pacifickém království Tonga dlouho dominovala mohutná vládkyně Salote, v Evropě se vyznamenaly Marie Terezie, Kateřina Veliká, rekord ve výdrži na trůnu vytvořila královna Victoria v dobách největší prosperity britského impéria. V současné době, v nejednom evropském státě je to žena, jež mu předsedá. A zanedlouho se tak třeba stane i v USA, na opačném břehu Atlantiku.

Tam se prozatím velké mediální pozornosti těšily ony „první dámy“, o nichž v ústavě není ani slovo. Jeho si zvolil národ, ji si zvolil on – jediná její zásluha. Záleželo pak na temperamentu dotyčné, jakož i na ochotě pana manžela angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích. Zatím co Bess Trumanová, Mamie Eisenhowerová, Patricia Nixonová setrvávaly v pozadí, manželka vážně churavějícího Woodrowa Wilsona se stala rozhodujícím činitelem v Bílém domě. V aktivitách, prosazujících osvícené a pro mnohé obtížně stravitelné novoty, se vyznamenala Eleanor Rooseveltová. A teď, poprvé v historii země, bývalá první dáma usiluje se stát první prezidentkou.

Americká média věnují velkou pozornost nejen jí, ale i manželským protějškům kandidátů, bažících po tomtéž triumfu. Ledacos se teď dozvídáme – a uvědomujeme, jak časy a hodnoty se kvapně mění. Ronald Reagan s obtížemi překonával prohřešek, že je po druhé ženat. Tentokrát takových absolventů „triumfu naděje nad zkušeností“ je několik – McCain, Thompson, a v případě Giulianiho jeho již třetí manželství. Své první manželky, matky pěti dětí, se stále drží Mitt Romney, guvernér státu Massachusetts, mormon s tradicí polygamie, jehož předci si libovali v mnohoženství.

Média se všímají i věkového rozdílu kandidátů a jejich partnerek. McCainova choť Cindy je o osmnáct a Thompsonova Jeri o dvacet čtyři roků mladší. Ještě víc se vyznamenal šedesátiletý kandidát, kongresman Dennis J. Kucinich, bývalý starosta Clevelandu, manželkou Elizabetou, věk 29, se cvočkem v jazyku a s oblibou citovat pasáže z filmu Kama Sutra. Kucinich je cvok sám o sobě: Po útoku 11. 9. 2001 prohlásil, že místo otázek, proč nás nepřátelé nenávidí, zeptat bychom se měli, proč že my je nemáme rádi. Rovněž slíbil, v případě svého zvolení, k němuž ovšem nedojde, zřídit nový vládní obor a sice ministerstvo míru.

Ledacos se veřejnost dozvídá – též o zdravotním stavu dotyčných dam, který v některých případech (multiple sclerosis Romneyho Ann, Edwardsova Elisabeth postižená nevyléčitelnou rakovinou prsu) je vážný. Edwardsová, původním povoláním právnička, se ale energicky podílí na kampani svého muže jako jeho téměř spolukandidát.

Aktivně si počíná Obamova manželka Michelle, rovněž právnička. Svůdně elegantní paní Thompsonová s důkladnou dekoltáží se prosazuje jako energická až dominantní manažerka manželovy kampaně a o něco podobného se pokouší paní Kusiničová, ta s cvočkem v jazyku.

Rudy Giuliani prohlásil, že jako prezident by své manželce dovolil účastnit se zasedání vlády. K něčemu takovému ale máme již precedens. Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn ke schůzkám s ministry, aby se mohla vyjadřovat k národním a mezinárodním otázkám. V pravděpodobném případě zvolení Hillary Clintonové, její záletný Bill by nepochybně znovu okusil slast moci, která mu osm let patřila.

Počínání tohoto manželského páru má svou přímo podivuhodnou paralelu v Argentině, na opačném konci amerického kontinentu. Porovnejme Billa a Hillary s Néstorem Kirchnerem a jeho manželkou Cristinou, jimž se tam začíná občas říkat Clintoni Jihu: v obou případech došlo k seznámení na studiích práv. Manželé se stali guvernéry (jeden v Arkansasu, druhý v Patagonii), oba docílili zvolení prezidentů země. Obě manželky docílily zvolení do senátu, jedna z nich už svého manžela v prezidentské funkci nahradila vítězstvím ve volbách, druhá o vítězství usiluje.

Cristina Fernández de Kirchner, elegantní fotogenická dáma, věk 54, je první ženou, tam ve volbách s mandátem stát se hlavou státu. V roce 2007 se stala tou nejmocnější ženou v historii Argentiny, od dob Evy Peronové, která společně s manželem Juanem Domingo Peronem ovládala zemi až do své předčasné smrti v roce 1952. Peronova třetí manželka Isabelita, jíž učinil svou viceprezidentkou, po jeho smrti převzala i jeho úřad, v němž ale krátce pobyla do vojenského převratu v roce 1976.

Cristina se s oblibou přirovnává k Hillary, kdežto málo má společného s legendární Evitou, miláčkem národa tak značným, že dokonce došlo k pokusům přimět Vatikán, aby ji prohlásil za svatou. Na rozdíl od populismem hýřící, z nuzného prostředí pocházející Evity, intelektuální juristka Cristina nevyhledává davy, horlit k nim z balkonu prezidentského paláce. Je však lepší řečník než její manžel, který se zajímá především o národní hospodářství a ne o zahraniční záležitosti. Jedinou výjimkou je jeho aliance s venezuelským Hugo Chavézem, jenž byl ochoten utratit 5 miliard dolarů k nákupu argentinských vládních dluhopisů. Politická orientace Cristiny v tradici peronismu je mírně levicová a převládá předpoklad, že se pokusí vylepšit vztah jak s USA, tak se státy Evropské unie.

Mění se jihoamerický kontinent s tradicí machisma, kde zásadně vládla mužská pěst a ženám se přisuzovala role poslušných putiček. Zatímco Cristina Krchnerová vyhrála volby rámci předpokladu pokračování úspěšné hospodářské politiky jejího manžela, v případě Chile prezidentský úřad ve volbách v předchozím roce bez rodinných konexí v nejvyšších místech získala Michelle Bachelet, původním povoláním lékařka, z exilu se vrátivší bývalý politický vězeň.

V téže době na Jamajce Portia Simpson-Miller jako první kdy žena docílila zvolení za předsedkyni vlády. A téměř takové vítězství se zdařilo prezidentské kandidátce Lourdes Flores v Peru.

V parlamentech Argentiny a Kostariky 39 procent zákonodárců jsou ženy – v USA to je pouhých 16 procent. Argentina byla první, kde došlo k oficiální vyměře tzv. gender quotas - porcí zastoupení podle pohlaví, zda v kalhotách či sukních. Všechny o zvolení usilující strany se musí prezentovat s aspoň třetinou žen na kandidátské listině. Již tucet dalších zemí na kontinentu následuje týž, pro leckoho problematicky stravitelný příklad.

V jihoamerických končinách se bortí i jiné bariéry. V Brazílii, zdaleka nejmocnějším státě, prezidentem se stal Luiz Inácio Lula da Silva, bývalý automechanik s pouze základním vzděláním. V Peru vyhrál Alejandro Toledo a v Bolivii Evo Morales, oba indiánského původu, kteří v ještě nedávných dobách by neměli reálnou šanci.

Netroufám si odhadnout, k jakým šancím se podaří v USA či Evropě dospět.