Prosinec 2007

Návštěva jednoho z Kolumbusů

Ota Ulč

Snad jen islámští fanatici usilují o totální zničení Ameriky, avšak této téměř univerzálně proklínané končině, údajné pohromě planety pramálo sympatií se dostává ve většině evropských států, od Islandu po Turecko, jež by rádo se k této Unii připojilo. Evropu tak důkladně zmohamedánštit, s prozatím obtížnou představou mešit svou mohutností převyšujících středověké katedrály, že Češi by zavrhli pivo, začali holdovat jiným druhům osvěžení, například zkyslému velbloudímu mléku.

Leč neodbíhejme. Nelze-li USA zcela zlikvidovat, aspoň by se zatracovatelé mohli pokusit o vyhlazení této „Ameriky“ jako jména. Taková iniciativa by totiž nepostrádala svou logiku: oním kmotrem přece je ve Florencii roku 1454 narozený mořeplavec Amerigo Vespucci, jenž ale zamířil hodně dál na jih, k ústí Amazonky. V té době se novým teritoriím dávala jména po příjmeních a nikoliv křestních jménech jejich objevitelů. Takže správným označením by tedy bylo Vespucciana, ale ani to by zřejmě nebylo správné. Ze solidního zdroje (The Economist, 22. 9. 2007 : 23) se dozvídám o legitimním nároku velšského obchodníka jménem Richard Ameryk - s ypsilonem. Ten totiž financoval transatlantickou expedici, jíž velel Giovanni Caboto, v historii pak přejmenovaný na Johna Cabota.

Ten náš Kolumbus Cristoforo Colombo, o tři roky starší (1451, Genoa) než kolega mořeplavec Vespucci, americký kontinent neobjevil: dorazil k ostrůvku San Salvador v souostroví Bahamy, nynější již dlouhodobé adrese Viktora Koženého, finančníka jiného druhu. Nicméně, v USA je po Kolumbovi pojmenováno ledacos, jak si může návštěvník ověřit při první inspekci Manhattanu: kulaté náměstí Columbus Circle, kousek dál na sever Columbia University, moje alma mater. Jsou po něm pojmenována města, kraje, řeky, hory, ledacos. Neodolal jsem a napočítal, že 25 států (Alabama, Arkansas, California, Florida, Georgia, Illinois, Indiana, Iowa, Kansas, Kentucky, Maryland, Minnesota, Mississippi, Missouri, Montana, Nebraska, New Mexico, New York, North Carolina, Ohio, Oregon, Pennsylvania, South Carolina, Texas, Wisconsin) čili přesná polovina všech součástí Unie má nějaký ten Columbus či Columbii. Stát Ohio má dokonce dva Columbusy a jednu Columbianu.

Tentokrát jsem měl namířeno do Columbusu ve státě Indiana. Proč jsem se tam pachtil: konalo se totiž shromáždění části mého vyženěného čínského klanu, k oslavě jedněch kulatých narozenin. Většinu tvořili stoprocentní Asiaté, k tomu pak tvorové padesátiprocentní jako má napůl švýcarská manželka a k tomu dva přiženění či přivdaní barbaři, bílí ďáblové – já a Angličanka, v tomto případě tedy ďáblice, choť našeho bratrance.

K události přilétávali příbuzní z Kalifornie, též z Evropy. Jedna z neteří, zajímavá kumštýřka, sídlící v Luganu, lahodné, italsky mluvící části Švýcarska, pak referovala o potížích na letišti – ne se zouváním bot, ale kvůli inspekčnímu zjištění, že na krku měla přívěsek ze slonoviny, starobylou rodinnou památku, nyní však mezinárodně potíraný kontraband. (V této souvislosti neodolám se zmínit o výhodě zpravidla nepříjemné ztráty zavazadla v letecké přepravě. Před časem jsem v Botswaně zakoupil dost vzácné kůže divé zvěře, v příslušném ministerstvu za příslušný úplatek získal povolení k vývozu, načež se pak oprávněně strachoval, jaké potíže mě asi postihnou po přistání v New Yorku u ekologicky přísných orgánů. Letěl jsem z Namibie, přesedal na Kapverdských ostrovech, tam se ale kufr při přesunu ztratil, takže jsem na letišti J. F.Kennedyho vylezl s prázdnem. Za pár dní aerolinka mi nalezené zavazadlo přivezla s omluvami až do domu, s pominutím jakékoliv úřední kontroly. Šelmy mi tu teď visí na zdi.)

V říjnu, v sezoně onoho náramně barevného „indiánského léta“ v naší končině státu New Yorku, jsme nastartovali vehikl a s manželkou se střídali na cestě asi tak dlouhé jako z Prahy do Cařihradu. Napřed kopcovitou severní Pennsylvánií, pak spíš fádními rovinami Ohia, za metropolí Columbus (ovšem) s dvěma miliony obyvatel, začíná neméně plochá Indiana. Dálnice, na rozdíl od většiny těch evropských, jsou méně frekventované, až příjemně poloprázdné, stihli jsme to s jedním přespáním v motelu.

Před lety jsem měl profesorskou přednášku v tamějším hlavním městě Indianapolisu, obyvatel necelý jeden milion, známé spíš stadionem, kde se každoročně konají automobilové závody s nezřídka tragickými karamboly. Též jsem se jednou či dvakrát stavěl v desetkrát menším Bloomingtonu, jehož téměř polovinu (40.000 plus) tvoří studenti tamější Indiana University. Není to učiliště bez zajímavosti pro našince s českými kořeny. Hodně se o to zasloužil Václav Hlavatý, matematik, spolupracovník Alberta Einsteina, vědec světového formátu, který – jak mi bylo řečeno - ale místo Princetonu zvolil tamější prérie. Hlavatý, první prezident naší SVU (Czechoslovak Society of Arts and Sciences) patrioticky prosazoval slovanská studia. (Já se tam tehdy seznámil s rodinou politologa Václava Beneše, synovce našeho bývalého prezidenta Edvarda Beneše, též otce dcery, jež se stala manželkou Zbigniewa Brzezinského. A jejich dcera, inteligentní sličná Mika Brzezinská, je známa americké veřejnosti z televizní obrazovky jako významná žurnalistka kolosu NBC.)

Jak z Indianapolisu tak z Bloomingtonu to do onoho Columbusu, městečka skrovného rozsahu (necelých 40.000 obyv.) je jen jedna hodina jízdy. Proč ale existovat právě tam? Odpověď na otázku, co koho přivedlo do tamějších prérií, není bez zajímavosti. Na rozdíl od těch kterých nezřetelných začátků s osídlováním, budováním v Evropě, tady to mají značně jednodušší. Zde se o zrod v roce 1821 postaral generál John Tipton, který věnoval 300 akrů půdy na výstavbu města, pojmenového ovšem jako Tiptonia, jež započalo s třemi sruby. Poté však došlo k přejmenování na onen Columbus, pominutý generál se urazil, nevděčnou končinu opustil a převzal funkci budovatele silnic v okolní pustině.

Rozkvět započal v roce 1919 šofér jménem Clessie Cummins, který s podporou finančníka Williama Irwina se pustil do výroby dieselových motorů. Firma CUMMINS, Inc. se časem značně rozmohla, s globálním uplatněním, dnes i v České republice. Velmi se o rozvoj zasloužilo osvícené vedení, jež se po světě začalo rozhlížet po talentovaných zájemcích. Tak se dostalo i na našeho příbuzného, inženýra odborníka, který ale po víc než dvacetiletém působení v Anglii již dobře věděl, že kariéra žlutého vetřelce mezi britskými gentlemany nikam nepovede. Nabídku do Indiany přijal a nikdy nelitoval.

Přilákat vidinou kariéry a blahobytu někam do prázdnoty však nestačilo. Z původních tří srubů vykvetlo cosi dost unikátního, s lichotivým pojmenováním na Athens of the Prairie. Tyto Athény na prérii hodnotily The New York Times jako jedno z šesti míst s nejpozoruhodnější architekturou v USA. Těch dalších pět jsou New York, Boston, Chicago, San Francisco a Washington, D.C. (District of Columbia, už to zase máme). Osvícené hlavy přilákaly do tohoto Columbusu v Indianě architekty kalibru jako I. M. Pei, finského Eliela Saarina a pak jeho syna Eera, se svým dílem přispěli sochaři jako Henry Moore. Město teď krášlí víc než šedesát výtvorů – veřejné budovy, kostely, školy, knihovny, musea. Finančník Irwin věnoval kopie zahrad rodinného přítele císaře Tiberia v Pompejích, jak to tehdy vypadalo, než Vesuv explodoval. Město má sedm rozsáhlých parků, na téměř třiceti kilometrech tzv. trails - stezky pečlivě udržované, na nich lze joggovat, prohánět se na bicyklu, případně cválat na oři.

Obyvatelé městečka jsou převážně (91%) evropského původu, mezi Slovany nejpočetnější jsou Poláci. Asiatů je víc než hispánců či černochů. Onoho říjnového dne jsme se přichomýtli k velké etnické parádě, když městem pochodovali, s náramně zdobenými alegorickými vozy projížděli Němci, Francouzové, Italové, Korejci, Číňané, Indové, jiní další přivandrovalci. Všichni mávali americkými prapory, nezdálo se mi, že mi některý z nich tuto zemi nenáviděl, tak jak je rozšířeným zvykem jinde ve světě.

Zvolili jsme jinou zpáteční cestu domů do New Yorku – totiž směrem přes stát West Virginia a Pennsylvánii podél Pittsburghu, tam kde se kdysi vlastenci domlouvali na ústavním uspořádání tehdy ještě nevzniknuvšího československého státu. Z mapy se nedal předpokládal nějaký zádrhel, k němž pak došlo kvůli opravě mostu a bylo po pohodlném pohybu po dálnici. Zácpy obrovské, hodina promarněna centimetrovým popostrkáváním a mým láteřením, jímž se ovšem nic nevyřešilo. Další nové Columbie jsem nepostřehl. Konec hlášení.