Prosinec 2007

Politici a věrohodnost jejich slov

Ota Ulč

Jak značné bývá nutkání politiků šálit veřejnost? „Všichni politici lžou a manželé Clintonovi to dovedou přímo virtuozně“ – v tom smyslu se nedávno vyjádřil jeden hollywoodský mogul, jejich dřívější mnohamilionový mecenáš.

Anglická řeč má výraz FLIP-FLOP, takto s pomlčkou, o sklonech prezentovat realitu podle momentálních potřeb. Marně přemýšlím o použitelném ekvivalentu v české řeči, ač jistěže důkazů o popularitě fenoménu, jeho používání, ba i nadužívání, existuje habaděj. Stačí nahlédnout do nedávné doby budovatelů beztřídní společnosti, nirvány vědeckého socialismu. Začátkem padesátých let, národ s velkou pompou oslavoval padesáté narozeniny Rudolfa Slánského, generálního tajemníka KSČ, avantgardy pracujícího lidu, nejlepšího z nejlepších. Významným řádem dekorován a zanedlouho tentýž nejznamenitější syn národa byl s nemenší vervou přetvořen ve zlosyna a houpal se na šibenici. A tento flip-flop doprovázelo ujištění „Věřte straně, soudruzi!“

Koncem posledního týdne měsíce května roku 1953, který tak optimisticky započal ukončením pozemské dráhy Stalina jakož i jeho syfilitického učedníka Gottwalda a jejich zaslouženým přesunem do pekel, dočasný dědic rudého žezla Antonín Zápotocký ujistil národ, že československá koruna je pevná, vzdor tvrzení štvavé rozhlasové vysílačky Svobodná Evropa, této ideodiverzní centrály o připravované měnové reformě. A hned v pondělí po víkendovém ujištění nastala zcela jiná realita, nicméně věř straně, ožebračený národe!

V totalitních režimech vládci, údajní prosazovatelé těch nejlepších zájmů národa veřejností v podstatě pohrdají a mediální zdroje – oni masově sdělující pracovníci aby se smířili s potupnou rolí propagandistických kašpárků, vysvětlovatelů, obhájců těch sebevětších nehorázností.

Teprve v demokraciích, pluralistických systémech bez jakéhokoliv monopolisty moci, může dojít ke kontrole a případné konfrontaci politiků, kdy se zkoumají a porovnávají slova a činy dřívější s těmi pozdějšími. Že třeba Paroubkovi dřív nepřijatelný Jan Švejnar by mu teď docela vyhovoval, ovšem bez záruky, že zítra tomu třeba bude zas jinak.

Poněvadž českou realitu se snažím většinu času sledovat jen z dáli amerického kontinentu, soustředím se na zdejší ilustrace onoho flip-flop počínání, teď v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami, jež na rozdíl od záviděníhodné výhody České republiky tady zabírají tolik času, pozornosti, energie a pozřou hory peněz.

Média, též v roli dravců, lačnících po kořisti, čekají na sebemenší úlet, kdy i pouhé jedno slovo se může stát umíráčkem všech ambicích (třeba případ o znovuzvolení usilujícího senátora Allena ve Virginii v roce 2006). Lapit politiky, jak si protiřečí, kdy mění své postoje, zbavují se svých dřívějších svatosvatých ujišťování. Poněvadž však život není statický, přizpůsobení novým okolnostem je přece nevyhnutelné. Nutno pak rozumně balancovat onu tolik kritizovanou INCONSISTENCY (nedůslednost, neslučitelnost) s FLEXIBILITY (pružnost, přizpůsobivost).

V roce 1932 tehdejší prezident Herbert Hoover označil svého protivníka F. D. Roosevelta za chameleona pro jeho změněné postoje, což osočený vysvětlil jako nutný pragmatismus jímž se vypořádat s tehdy panující velkou hospodářskou krizí. V době ještě dávnější, během kampaně v roce 1860, Abraham Lincoln, radikálně změnil svůj postoj, který pak vedl k občanské válce ale též ke zrušení otroctví.

V dobách nynějších, libyjský plukovník Kaddáfí přestal podporovat mezinárodní terorismus, což pak vedlo v příslušně pozitivní reakci ve Washingtonu. Tam přijel na oficiální návštěvu a značně potěšil nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který na rozdíl od svého předchůdce Jacques Chiraca se odvrátil od již tradiční galské orientace (antiamerické, proarabské a k tomu již hodně zvetšelá de Gaullova koncepce Francie jako balancující moci a arbitra mezi Washingtonem a Moskvou). Určitě se i opačným směrem změnil postoj USA vůči Venezuele zásluhou počínání tamějšího Hugo Chavéze.

Změnily se okolnosti a tedy i reakce druhé strany. Média by se ale určitě povšimla, kdyby politik k jednomu druhu posluchačů třeba tohoto Chavéze chválil a před jinými zatracoval.

S výjimkou důkladného zahraničně politického problému, jímž je ovšem mezinárodní terorismus a válka v Iráku, se kandidáti usilující o nominaci své strany na prezidentský úřad soustřeďují na domácí problémy, problematiku mnohdy s příchutí kyselého ovoce, případně i s potenciálem zabijáckých výbušnin – daňové břemeno, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, legalizace potratů, co si počít s ilegálními přistěhovalci. Problémy hospodářské, nezaměstnanost, tentokrát nejsou tou nejožehavější záležitostí - ekonomice, vzdor nedávno propuknuvšímu maléru na trhu s riskantními hypotékami, se vesměs daří dobře, nezaměstnanost je nízká.

Média ale bedlivě sledují, do jaké míry kandidáti přizpůsobují své prezentace podle druhu před nimi přítomného posluchačstva. Bude vyjádřený postoj, třeba na otázku práva nosit zbraň, totožný mezi intelektuály na východním pobřeží jako mezi rurálními samorosty ve Wyomingu či Montaně? Legalizaci homosexuálních manželství obhajovat v Bostonu a současně ji zatracovat v jižanském Birminghamu? Republikánský kandidát Mitt Romney, guvernér dost levicově orientovaného státu Massachusetts, v úmyslu získat podporu konzervativních voličů, se teď ztotožňuje s požadavkem zákazu přerušení těhotenství.

Politici kdekoliv dávají ovšem přednost projevům, o nichž se domnívají, že budou k prospěchu jejich popularity. Sdělovat to, co lidé chtějí slyšet a ne to, co by měli slyšet. Obtížně se sdělují nepříjemnosti. Takovou výjimkou je můj oblíbený John McCain, senátor z Arizony, který podporuje poslední iniciativu George W. Bushe, svého někdejšího rivala a rozhodně ne přítele s onou iniciativou surge v Iráku pod komandem generála Davida Petraeuse (která se momentálně daří a proto pokrokové kruhy dávají přednost ji ignorovat). McCain totiž opakovaně prohlásil, že i když jeho postoj mu u veřejnosti ublíží a on volby prohraje, bude to pro něj přijatelnější, než představa prohrané války.

Při sledování televizních interview, nezřídka vidíme pokusy politika se vyzout z úzkých střevíců, s odpovědí se vypořádat vágní samozřejmostí, místo aby přiznali, že o tom kterém problému dosud uvažují, ještě se zcela nerozhodli, je to zapeklitě obtížná záležitost – či že změnili stanovisko a dokonce se třeba i mýlili.

Senátor John Kerry, potomek předků ze severní Moravy ve své snaze vystrnadit Bushe z Bílého domu v roce 2004 si dost ublížil vysvětlováním „for and against“ svého postoje k válce v Iráku, v médiích pak opakovaně rozmáznutým, když napřed hlasoval ve prospěch invaze, ale pak hlasoval proti jejímu financování.

V nynějším soupeření o prezidentský úřad, prozatím největší flip-flop zaznamenala Hillary Clintonová, rovněž prozatím největší favoritka o získání nominace svou Demokratickou stranou. Zatímco k flip-flopům dochází k před různým druhem posluchačů, zde se tak stalo při televizí celonárodně vysílané debatě se sedmi kandidáty. Dostala totiž otázku, jaký že je její názor na iniciativu Eliota Spitzera, guvernéra státu New Yorku, který jako senátorka reprezentuje ve Washingtonu, obdařit řidičskými průkazy ilegálně pobývající cizince (politicky korektním eufemismem přejmenované na undocumented aliens) – otázka pro outsidera málo pochopitelná: proč by měli být ilegálové nárok na řidičský průkaz, však nemají mít nárok na nic, pryč s nimi ze země. Ovšem, to je Amerika.

Aniž ilegály miluje, Spitzer tak rozhodl z pragmatických důvodů: ve státě jich má něco mezi půl milionem a jedním milionem, nikdo ovšem přesně neví, a s řidičským průkazem by také získali pojištění proti nehodě, lépe se seznamovali s dopravními pravidly, ubylo by silničních karambolů a smrtelných úrazů (doufejme). Osm dalších států již něco takového dovoluje a je to přece proto, že federální Kongres ve Washingtonu není schopen se na novém imigračním zákonu dohodnout.

Dotázaná kandidátka na Spitzerovu iniciativu napřed zareagovala pozitivně (makes a lot of sense – dává to dost smyslu), ale pak si zřejmě uvědomila, že značná většina – 70 procent – Newyorčanů se Spitzerem nesouhlasí, a během další minuty své pozitivum popřela (I did not say that it should be done - neřekla jsem, že by se to tak mělo udělat). Oponenti na podiu se jejího škobrtnutí na tak tenkém ledu chytili a radostně rozmázli.

Dosud ale zůstává v čele peletonu.

České veřejnosti bych přál příležitost pokochat se utkáním svých uchazečů o prezidenství za předpokladu, třeba málo realistického, že vybraní žurnalisté budou schopni se inteligentně přeptávat.