Prosinec 2007

Požadavky omluv i za hodně minulé špatnosti

Ota Ulč

V kanadských novinách (National Post, 13. 8. 2007) jsem se pohroužil do článku s nadpisem PACIFIC TRIBE APOLOGIZES FOR PAST CANNIBALISM – o gestu v mně poněkud známém státu Papua New Guinea, kde v Rabaulu, hlavním městě ostrova New Britain, za účasti tisíců domorodců došlo k reconciliation ceremony s omluvami za kulinární preference předků. Jako jeden z mnohých příkladů, uváděn je úděl čtyř misionářů v roce 1878 tam zabitých, uvařených a pozřených. Tito idealisté, kaloricky takto posílivší příslušníky kmene Tolai, se dostavili z ostrovů Fidži, dřív známých jako Cannibal Islands. Omluvný ceremoniál vyslechl a ocenil fidžanský velvyslanec.

Kolik let či desetiletí – a v případě požadavku některých amerických černošských velebníčků, i století – je nutno se omlouvat, má to snad být ad infinitum? Má být naší povinností se hlásit k přestupkům, prohřeškům, zločinům našich předků a prapředků? V poválečném Německu dopadal popel na hlavy víc či míň provinilé nebo i zcela nevinné. Současné generace ale požadavky nadále trvajícího pokání odmítají a nevidí důvod stydět se za své patriotické pocity. Značně zhřešivší Japonsko se ke své hanebné minulosti vůbec nehlásí, popírá ji, nestydatě ji přetváří, jako by nebyly existovaly horory vraždění v Nankingu, experimenty s biologickými zbraněmi na válečných zajatcích či úděl korejských a filipínských žen, nahnaných do vojenských císařských bordelů. Nakolik se v našem případě máme stydět za hanebnosti poválečného divokého vyhnání sudetských Němců, potomků mnohá staletí tam sídlících generací? Jak se mohou nynější naši mladí pyšnit výkony svých rodičů a prarodičů za léta padesátá – jejich kolaboraci, kývání, přihrblý oportunismus?

Před několika týdny jsem kráčel ke slavnostnímu obědu pro nás kantory penzisty, kteří v městě dosud setrvali, aniž dali přednost k přestěhování na slunnou, vlhkým horkem a hurikány obšťastňovanou Floridu. Cestou jsem potkal kolegu, původem ze Sýrie a se zásluhou, že jeho synovec obohatil pražskou kulturní scénu. Strýc mu totiž poradil, aby ke studiu filmařského umění si místo Kalifornie vybral Prahu, tam pak FAMU absolvoval, oženil, talentované potomky zplodil a leckdo se dovtípí, o kom se tu zmiňuji. Tento kolega se mi svěřil, že americkou zemi brzo natrvalo opustí, odtud je vypuzován projevy averze proti všemu arabskému.

Odvětil jsem s překvapením, proč se diví, když ne všichni Arabové by byli teroristy, ale naprostá většina teroristů Arabové jsou, jak přece velmi dobře známo.

Mé zdůvodnění odmítl odkazem na osmnácté století, kdy u těchto břehů kolonisté, dosavadní poddaní britské koruny, se vzepřeli a přetvořili v teroristy.

Nereagoval jsem na paralelu tolik kulhavou, že by o nezávislost usilující zbožní Puritáni se byli například sebevražedně obalovali třaskavinami. Změnil jsem téma otázkou, kam že míní zamířit, permanentně se usadit.

Volí Skandinávii, konkrétně Švédsko. Tam se jeho arabského původu nikdo nevšimne, a pokud by se všiml, natolik bude taktní, že se o něm nezmíní.

Pominul jsem domněnku tak nepravděpodobnou otázkou, zda to skutečně byli švédské pohostinnosti se těšící Kurdové, kteří zavraždili Olofa Palmeho, premiéra štědré země.

Kolega předpoklad potvrdil a my přešli k tématům, aktuálním z hlediska mezinárodní a zejména americké politiky. Jednak o rozhodnutí turecké vlády pořádně zasáhnout a definitivně potřít kurdské povstalce, Kurdistánskou dělnickou stranu PKK, věnující se aktivitám, které nejen Ankara pokládá za terorismus. Ač tak dosud neučinila, vláda je rozhodnuta vojensky zasáhnout v Kurdistánu, na území sousedního státu Iráku, čímž by se již beztoho prekérní vztah mezi Washingtonem a Ankarou povážlivě zhoršil.

Druhý ten konflikt je bližší hlavnímu tématu tohoto textu: dosah, rozsah odpovědnosti za minulost a ochota se k ní hlásit, vůbec si ji připustit – totiž onen masakr arménského obyvatelstva v roce 1915, v době první světové války, v níž se tehdejší skomírající otomanská říše podílela na straně posléze poražené. Arméni, tato křesťanská menšina v převážně muslimském státě, právem či neprávem podezíraná ze sympatií k Rusku, tehdejšímu nepříteli, byla krutě postižena, decimována. Teď, téměř po sto letech, se těmto krutostem dostalo označení jako genocida – diagnóza v té době neznámá.

Turecká vláda reaguje mimořádně popudlivě, způsobem pro demokratický stát neobvyklým, věru nehorázným: podle paragrafu 301 trestního zákona jakákoliv zmínka o této hodně krvavé historické události a její charakterizace jako genocidy je kvalifikována jako zločin urážky turectví. Již nejeden intelektuál uvízl ve vězení kvůli tak pofidernímu deliktu a vzdor tlaku, též z Evropské unie, zlověstný paragraf 301 prozatím zůstává nedotčen.

Turecko je jediný muslimský stát se sekulární vládou a demokratickým zřízením, je členem společenství NATO, s bilaterálními smluvními závazky s USA. Rovněž ale sympatie turecké veřejnosti vůči USA jsou rekordně minimální (pouhých 11%).

Rozhodně k vřelejšímu vztahu nepřispěje iniciativa některých členů amerického Kongresu, zejména reprezentantů z Kalifornie s tamějším, početně silným a bohatým voličstvem arménského původu. Mezi nimi je i Nancy Pelosi, předsedkyně Sněmovny, nyní usilující o přijetí deklarace, že Turecko tehdy skutečně se dopustilo genocidy. Reprezentanka Demokratické strany tak činí značné potíže v Bílém domě dosud působícímu Republikánu George W. Bushovi. Hrozí totiž nebezpečí, že ultrasenzitivní turecká vláda zareaguje znemožněním dalšího používání jak svých přístavů, tak letecké báze Incirklik, na nichž závisí notná část přísunu zásob vojenským jednotkám v Iráku a Afghánistánu.

Osm amerických bývalých ministrů zahraničí již apelovalo v Kongresu, aby se přestal zabývat tak zbytečnou, pouze symbolickou iniciativou protestovat proti dávné události, na níž je druhá strana tolik háklivá. Tamější vládnoucí, k islámu tíhnoucí strana AK (Spravedlnost a vývoj) získala v posledních volbách rekordně vysokou (47%) podporu voličstva. Předseda vlády Recep Tayyip Erdogan, se vyjadřuje rozumně, umírněně, stejně jako se životem v zahraničí obeznámený, anglicky plynně hovořící prezident Abdullah Gul. Opoziční CHP (Republikánská lidová strana), jak liberální intelektuálové, tak sekulární generálové, se ocitají v defenzivě, s pocitem, že ztrácejí vliv, natož pak kontrolu nad společností. K primitivním rurálním oblastem jakoby přibývali noví bojovníci – pobožná buržoasie v Anatolii.

Erdogan prohlašuje, že momentálně nemá v plánu prosazovat odstranění onoho paragrafu 301 o urážce turectví. Alergie proti onomu označení genocida však neutuchá, ač k ní došlo v době otomanské. Však již též vyprchal smysl adjektiva byzantský jako asociace s něčím příliš formálním, ceremoniálním, nepružným, dogmatickým. I když Byzanc se nikdy nestala adekvátním pokračovatelem antického Řecka a nejeden historik, jako například Irčan William Lecky v 19. století, charakterizoval byzantské impérium jako nejopovržlivější výtvor jakékoliv civilizace, přece jenom až do roku 1453 – dobytí a pádu Cařihradu – byla hrází, opevněním proti ambicím islámu převálcovat evropský kontinent.

Nebude bez zajímavosti sledovat další vývoj: ono přetrvávající pojetí urážky turectví, zda dojde k zahájení diplomatických kontaktů a otevření hranic s Arménií, odříznuté od přístupu k moři (landlocked), zda a jak uspějí ambice Turecka získat členství v Evropské unii. Istanbul, onen někdejší Cařihrad, by se svým počtem obyvatel se tak mohl stát největší metropolí kontinentu.