Leden 2008

Události od 16. listopadu do 16. prosince 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 19. listopadu

Premiér Topolánek v nedělních Otázkách Václava Moravce uvedl, že ČR přejde na euro nejspíš až po roce 2012. Jsem v té věci úplný laik. Topolánkovy argumenty vypadají racionálně: euro nelze zavézt, aniž by se naše mzdy přiblížily těm západoevropským, naše produktivita práce té západoevropské, a totéž platí o důchodech. Nejdřív je podle premiéra třeba provést reformu penzijního a zdravotního systému. Stejně je mi to – jako laikovi - líto: přijetí eura je další stupínek v zapojení (nebo znovuzapojení) ČR do té civilizovanější části Evropy. Přes všechny problémy, které EU má a za něž je u nás zejména zprava kritizována, většinou právem. Zase bychom se octli o pár kilometrů dál od Moskvy. Zatímco pubertální vzývání „suverenity“ nás Moskvě přibližuje – byť třeba nechtě.

Ve Valencii se sešli experti ze 140 zemí světa na konferenci Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny. Musí to být impozantní pohled na tisícihlavé shromáždění velebných bělovlasých kmetů, usnášející se mj. o tom, že hladiny oceánů se zvednou o 140 cm. Když člověk čte apokalyptické zprávy, které ctihodní učení starci vysílají do světa, získá jisté pochopení pro stanovisko Václava Klause. Co to znamená, tyto sešlosti? Je to věda, politika nebo náboženství? Nebo snad všechno dohromady?

17. listopad oslavili čelní politici, po nich skinheadi, příznivci Jiřího Čunka a odpůrci vlády a radaru (těch bylo sice nejvíc, ale stejně jen dva tisíce. Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že i Miroslav Sládek dokázal svého času v Praze zbuntovat početnější demonstraci).

Premiér Topolánek vystoupil v neděli v otázkách Václava Moravce tentokrát spolu se slovenským premiérem Ficem. Fico se choval poměrně diplomaticky, i svůj nesouhlas s radarovou základnou podal velmi zaobaleně, což je s podivem, protože český premiér se předtím (v pátek nebo v sobotu) zúčastnil v Bratislavě jakéhosi opozičního mítinku na náměstí. Jak mi pan Fico je krajně nesympatický, dovedl bych pochopit, kdyby to byl Topolánkovi ostře vytknul, protože se skandálně plete do vnitřních záležitostí sousední země. Co má co český premiér podporovat slovenskou opozici? Je to stejné, jako když si tady rakouský spolkový kancléř pouští pusu na špacír v intencích svého hostitele Paroubka – stejné, ne-li horší.

Zpěvák Jarek Nohavica si stěžuje, že StB uvedla v zápise o pohovoru s ním věci, které nikdy neřekl. Kdyby byl pan Nohavica příslušnému důstojníkovi StB řekl, že mu bude rád k dispozici, ale na služebně, musel by s ním dotyčný sepsat protokol, který by pan Nohavica buď na každé straně podepsal s tím, že to četl, nebo by si dnes mohl právem stěžovat: Jenže pan Nohavica se scházel s estébáky po hospodách a kavárnách - jak to dělávali agenti se svými řídícími důstojníky. A agenti nemohli kontrolovat, co o nich řídící orgány píší. Tato výsada byla vyhrazena sledovaným osobám.

V Právu vytýká student politologie Jiří Koubek Topolánkovi, že mlčel, když PiS v Polsku přizvala do koalice extremisty. Ovšem že mlčel, stejně jako mlčel, když si extremisty (nebo extremistu, nevím, zda je možné za extremistu označit Vladimíra Mečiara) přizval do vlády Fico. Není nejmenší důvod plést se našim sousedům do toho, kdo je zrovna v koalici, je to naopak „kontraproduktivní“, což se jasně ukázalo na případu Haiderových Svobodných v Rakousku. Celá Evropa byla na nohou, málem zorganizovali proti Rakousku křížovou výpravu, a žádná katastrofa nenastala, naopak, koaliční spoluvládnutí FPÖ fakticky zničilo (v Polsku, zdá se, koaliční spoluvládnutí zničilo všechny tři partnery). Pan Koubek je typický aktivista – člověk, který je připraven ve jménem práva a spravedlnosti strkat frňák do všeho kolem. Zaplať Pán Bůh, že to Topolánek zatím nedělá.

MfD na své pravidelné stránce „Puberťáci píší noviny“ otiskla dva pozoruhodné názory (jejich autory nejmenuji, jejich věk je omlouvá). První: „V poslední době politiku moc nesleduji, ale zdá se mi to jako dost velký cirkus, každý si dělá, co chce.“ Druhý: „Elita, to je fakt vynikající. Přijde mi to u nás jako Kocourkov. Každý si dělá, co chce, a nedokážou se na ničem domluvit. Politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe.“ Shodný soud zní, že každý si dělá, co chce. Čili, slovy našeho národního hrdiny, Karlovo náměstí a na každém stromě politik bez disciplíny. Tím se náš dnešní nepořádek liší od dřívějšího pořádku, kdy si dělat, co chtějí, mohli jen pečlivě vybraní, a i ti se museli napřed dovolit v Moskvě. Dále: politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe. Politik jako živočišný druh (např. křeček) se vyznačuje tím, že hrabe jen pro sebe. Každý politik? Nebo jen český? To jsou jen prázdné, odposlouchané hospodské žvásty. Těm starším, co tak rozjímají v hospodě, má člověk chuť říci: odkud to víš, ty kanče? Můžeš to dokázat? Jednomu politikovi po druhém? Ale k mládeži je samozřejmě třeba být shovívavější.

Paní Helena Fibingerová, která za starého režimu vynikala tím, že dovedla velice daleko hodit těžkým kulatým předmětem, se po převratu vrhla na politiku a stala se profesionální dozorčí nad veřejnoprávní televizí. Dostala se do sporu s režisérem, který chtěl pořídit její portrét pro dnešní a budoucí generace, a to kvůli tomu, že nebyl ochoten dostatečně dlouho čekat, až v její soukromé pekárně spustí stroj na rohlíky, který nějak bytostně patří k její dnešní osobnosti. Řvala na něj, že si bude stěžovat Janečkovi (generálnímu řediteli) a prohlásila, že je drzý. Předpokládám, že paní Fibingerová za totality vrhala koulí za Duklu a tam pochytila lampasácké manýry. Někdo by jí měl vysvětlit (bude to možná obtížné, vynikající fyzické dispozice se většinou s vynikajícími duchovními dispozicemi míjejí), jaká je její role coby členky rady ČT. Že to neznamená, že by měla tu instituci na povel. Když jsem si někdy na počátku osmdesátých let přečetl knížku Ivana Klímy Má veselá jitra a v ní povídku Koulařka (není samozřejmě o paní Fibingerové, ale o koulařce an sich), připadalo mi to poněkud surové a nespravedlivé. Teď ale opravdu nevím.

Úterý 20. listopadu

STEM zveřejnil „žebříček popularity“ hlavních státních institucí. Václava Klause jako instituci si pochvaluje 70% lidí (já k nim nepatřím, mé místo je vždycky v menšině), též 50% voličů KSČM, 64% sympatizantů ČSSDD, 68% zelených a 82% lidovců. Je možné tak populárního politika znovu nezvolit? Celá Praha by byla na nohou jako o výročí Křišťálové noci, tentokrát by se určitě na tu správnou stranu přidali i skinheadi. Zajímalo by mne, kolik procent anarchistů je pro Klause, předpokládám, že ti nejsou z principu pro nikoho, ani sami pro sebe (ale když už by pro někoho být museli, nebyl by to náhodou taky Klaus?). Vláda má pouhých třicet procent a pohoršila si o dva body. Z toho plyne poučení, že je daleko vděčnější být prezidentem než premiérem. (Premiér musí něco dělat, prezident musí být důstojný a moudrý – nebo se tak aspoň musí tvářit). Parlament je na tom ještě o bod méně, i když si polepšil. Nemám teď po ruce přehled průzkumů od sametové revoluce: ale byl tu někdy parlament, s nímž by byla spokojena většina lidí? Přitom jen o složení parlamentu rozhodujeme přímo. Zvolit takový parlament, abychom s ním mohli být spokojeni, se nám nedaří. V čem je chyba?

Premiér Topolánek a ministr Pospíšil předkládají návrh na reformu justice. Je zajímavé, že mezi základními právními normami, které hodlají změnit, není zákoník práce. Zato chtějí zavést odvolávání soudních funkcionářů i soudců (informace, kterou čerpám z Práva, je v tomto ohledu kusá). To by mohlo např. otevřít dveře konečnému a úplnému ovládnutí nezvedeného soudnictví naším Nejvyšším a Nejpopulárnějším, pokud by soudce nejen jmenoval, ale i odvolával.

Jiří Paroubek to má těžké: vyčítá se mu, že se oženil 17. listopadu, že jel na svatbu moc rychle a dokonce přejel dvojitou bílou čáru (přesněji řečeno nezabránil přejetí dvojité bílé čáry, protože samozřejmě neřídil) a povolal si v Mariánských lázních k zajištění bezpečnosti obřadu obecní policajty. První výtka, už jsme o tom psali, je drzá blbina, nad níž člověku zůstává rozum stát. Pokud jde o rychlou jízdu, samozřejmě, politik (a zvlášť politik) má dodržovat pravidla jako obyčejný smrtelník. Paroubek byl na stranické konferenci v Ústí nad Labem (kde má ČSSD a on osobně velký problém) a dá se lidsky pochopit, že měl naspěch, na rozdíl od těch mladých pašáků, co mne vždycky, když jedu do Prahy a domů, předjíždějí stopadesátkou v obcích. Neomlouvám ho, jen to uvádím jako jistou polehčující okolnost. Taky si nemyslím, že zrovna v tomhle případě šlo o „velkopanské jednání“ („když je někdo najednou nahoře, začne se chovat velkopansky“, řekla MfD dopravní psycholožka Jana Ambrožová). Dále: auto podle fotky přejelo bílou čáru o stopu pneumatiky. Jak to má spolujezdec poznat? A když to pozná, má dát zastavit a řidiče vyhodit? Nebo snad rovnou utratit? Paroubkovo auto sledovali v závěsu novináři, dobře vytušili, že si přijdou na své. Nezavání to malilinko hyenismem? Jen se ptám, proboha. Pokud jde o policisty, panu Paroubkovi byl za svědka premiér sousední země a nejspíš šlo jen o špatnou koordinaci mezi státní a místní policií. Mám k politice pana Paroubka tisíc a jednu výhrad, ale kdyby provedl jen tohle, považoval bych za ztrátu času se tím zabývat. A přece jen trošku chápu jeho zaujatost proti médiím.

Jihlavský státní žalobce Salichov kritizoval ostravského vyšetřovatele Šošovičku v souvislosti s vyšetřováním kauzy Čunek. Vedení protikorupční služby Policie ČR došlo k závěru, že se Šošovička při vyšetřování nedopustil trestného činu ani přestupku. Šošovička prohlásil, že podá civilní žalobu na Salichova a brněnského krajského žalobce Coufala. Zatím je to pořád dobré, můžeme doufat, že nakonec nepřijdou ke slovu zbraně.

Premiér Topolánek bude mít možná na nadcházejícím kongresu ODS problém. Ten loňský totiž zakázal politikům ODS předávat další kompetence EU a to by vládě zabránilo schválit evropskou reformní smlouvu. Premiér by rád usnesení zrušil, protože ČR musí splnit zahraniční závazky, ale zdá se, že narazí na klausovskou kliku. Senátor Kubera prohlásil, že „socialismus jsme dveřmi vyhodili a on nám oknem leze zpátky z EU“. Čemu všemu ti lidé neříkají socialismus. Náš problém není socialismus z EU, ale samoděržaví z Putinova Ruska. Užší spolupráce v rámci EU je sice malý, ale přece jen viditelný krůček k tomu, abychom se vůči tomu z východu v rámci možností ubránili. To, čemu se tady říkalo socialismus, bylo samoděržaví, a je obrovskou chybou Friedricha von Hayeka, že kdysi tyhle dvě věci ve své knize Cesta do otroctví spletl dohromady.

Předseda Zelených Bursík se zjevně rozhodl, že navrhne na místo ministra školství senátora Zlatušku. Ve straně bude mít problém. Nervozitu zelených trochu chápu, pan Bursík sice dostal a dostane na ministerstva vcelku úctyhodné kandidáty, ale zároveň to vypadá, že mu SZ posloužila jen jako výtah do vlády pro „osobnosti“, které s ní nijak bezprostředně nesouvisí. Věcně to může být dobré (nedovedu si představit, že by pan Zlatuška byl horším ministrem než paní Kuchtová), ale formálně to nějak nesedí.

Podle Petra Uhla (Právo) selhal Hutka, když emigroval, ačkoli ho nezmlátili ani nezavřeli (kolik lidí u nás emigrovalo, ač je nezmlátili ani nezavřeli - je z hlediska vyššího principu mravního nutnou podmínkou k emigraci to, že člověka zmlátí nebo zavřou?), a ne Nohavica, který se spustil s StB. Podle Uhla je třeba vystoupit proti estébákovi, který chudinku Nohavicu tak vystrašil. Proč? Zpíval či zpívá snad ten estébák někde na pódiu moralizující songy? Nikdo nechce Nohavicu zavřít. Je ovšem fakt, že má problém. Problém by neměl, kdyby např. nebyl veřejně činný. Estébák není veřejně činný. Myslí si pan Uhl, že je třeba napřed všechny estébáky zavřít (nebo snad dokonce postřílet), a pak se teprve bude moci hovořit o agentech? Na toto řešení první polistopadová garnitura, k níž pan Uhl jako ne nevýznamná postava patřil, rezignovala (a nemohu říci, že bych jí zrovna tohle zazlíval). Tak, co je to dneska za řeči?

Podobné nesmysly píše v MfD David Smoljak. „Že se nedokázal vzepřít tlaku tajné policie? Nejspíš nedokázal, stejně jako se svého času nedokázal vzepřít démonu alkoholu.“ Mezi donášením a alkoholismem je velký rozdíl. Pan Smoljak dále píše: „Označovat teď Nohavicu šmahem za „udavače z Těšína“ vyžaduje věru velkou míru zlé vůle. Asi jako kdybychom třeba Waldemarovi Matuškovi vypálili cejch „ožrala z Košic“. Pan Matuška ovšem nepráskal. Pan Smoljak zjevně patří k nějaké společnosti pro potírání alkoholismu, já k němu mám podstatně tolerantnější přístup, i když si ho bohužel už prakticky nemohu dovolit. „Morálně odsoudit je třeba především ty, co podlehli!“, volá ironicky a vyčítavě pan Smoljak. Jaképak především. Podlehnutí patří k věcem, které je třeba odsoudit. Podlehnout je lidské, ale rozhodně nemá znaménko plus, a odsouzení si zaslouží. Ostatně, základem pověrčivého vidění světa, který sdílejí křesťané, je, že hřích je podlehnutí a selhání. Ďábel nežije mezi námi, jen nás svádí. Z toho hlediska nechápu, proč by se na toho estébáka, co s Nohavicou pracoval, mělo pohlížet jinak než jako na člověka, který podlehl zlu – stejně jako Nohavica, ovšem ve větší míře.

Neznámí výtržníci nabarvili pomníku prezidenta Beneše před ministerstvem zahraničí hlavu na červeno. Stařičtí veteráni z druhé světové války (jmenovitě pan Horal, který proslul tím, že ač tankista, vydával se za letce) monument svého zesnulého guru demonstrativně očistili a vytkli ministerstvu zahraničí, že jim na něj nedává dost pozor. Viníky jsou podle nich „náckové“. Člověk nemusí být zrovna nácek, aby měl k zesnulému politikovi výrazně záporný vztah. Podle těch kmetů se ale nácek pozná podle toho, že nemá rád Beneše. Barvící akce byla samozřejmě přehnaná, jednak červená barva není žádný argument, a jednak, když už kdysi při přemalování tanku na Smíchově použili pan David a poslanci FS růžovou barvu, nebyl v tomto případě žádný důvod sahat přímo po rudé.

Vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn se při slavnostní mši za Ottu von Habsburga vyjádřil pozitivně o habsburské monarchii, čímž vzbudil jakousi slabou nelibost ČTK. Prohlásil, že svou otevřenou univerzalitou byla monarchie lepší, než mnohé jiné státní útvary předtím i potom. Český člověk v tom nejspíš vycítí skrytou výtku vůči předválečné ČSR. Snad bychom se po tak velkém časovém odstupu mohli smířit aspoň s tím, že habsburská monarchie měla kromě svých stinných i četné světlé stránky, například tím, že v jejím rámci se český politický národ mohl rozvinout k tomu, aby byl schopen ustavit svůj vlastní stát. A že první republika měla kromě svých světlých stránek i stinné, zejména pokud jde o velmi nedokonalé uskutečnění občanské rovnosti.

Středa 21. listopadu

Státní zástupce Salichov zastavil stíhání Jiřího Čunka s tím, že trestný čin, z něhož byl obviněn, se nestal. Rozhodnutí může ještě zvrátit nejvyšší státní zástupkyně, předpokládá se, že tak neučiní. Zároveň státní zástupce v Šumperku rozhodl, že Čunek nespáchal trestný čin sexuálního obtěžování své sekretářky Urbanové, a že na druhé straně Urbanová Čunka nepomlouvala a nevydírala. Tenhle druhý případ vypadal od počátku jako účelový a vycucaný z prstu a aspoň v mých očích Urbanovou jako svědkyni ve věci úplatku zpochybňuje. Podle průzkumu Faktum Invenio 2/3 lidí požadují, aby všichni politici, kteří jsou nařčeni z trestného nebo i jen nečestného jednání, ihned odstoupili. Rozuměl bych tomu, kdyby šlo o ty, co byli oficiálně obviněni. Jinak by to znamenalo, že by si kterýkoli psychopat nebo darebák mohl na kteréhokoli politika cokoli vymyslit, a tak ho zničit.

Pokud jde o záležitost s tolik propíranou cestou předsedy Paroubka z Ústí do Mariánských lázní, udělal pan předseda podle mého názoru jedinou neodpustitelnou věc: shodil všechno na řidiče. Požádal agenturu, která ho zaměstnává, aby vyvodila důsledky z jeho dopravních přestupků, a dokud se věc nevyšetří, aby s ním ten řidič nejezdil. Je samozřejmě možné, že řidič volil způsob cesty (rámcově samozřejmě, třeba instrukcí „spěcháme“) zcela o své újmě, ale řekl bych, že je to pravděpodobné asi tak, jako že je na Marsu život.

„Některé archivní dokumenty potvrzují, že StB vyvíjela na zpěváka Jaromíra Nohavicu nátlak a vyhrožovala mu“., píší v Právu. Samozřejmě, copak lze k udávání získat někoho dobrovolně? Jako formy nátlaku (obecně, ne v případu pana Nohavici) uvádí článek „vyloučení ze školy, hlášení do zaměstnání, odebrání pasu“. To všechno se přece dá přežít. Za protektorátu se lidé stávali konfidenty Gestapa, aby se vyhnuli mučení, koncentráku nebo gilotině. Po válce většinou skončili na popravišti, nevidím důvod, proč to zpochybňovat. A nikdo je dnes neprohlašuje za ubohé svedené chudáky a oběti gestapáků, pravých viníků. Pravda, ti lidé mohli nadělat a zpravidla nadělali daleko větší paseku než agenti StB za normalizace. Byla válka. Ale agenty StB zase nikdo nestaví ke zdi, nikdo nezavírá. Jde jen o to, aby se o tom vědělo a otevřeně mluvilo.

Kdo je v showbyznysu větší morální zrůda, ptá se v MfD pateticky Karel Škrabal, Nohavica nebo hvězdy normalizační pop-music? To je, jak by řekl náš pan prezident, úplně špatně položená otázka. Pan Nohavica samozřejmě není morální zrůda. Je to člověk, který pod tlakem selhal a dělal věci, které se dělat nesmějí. Kdyby tohle přiznal, byl by jeho případ tak říkajíc před lidmi i před Bohem vyřízen. Bohužel by to poznamenalo i jeho profesní kariéru, a proto to neudělá. Taky považuji za sprosté označovat Gotta, Vondráčkovou atd. za morální zrůdy. To, co provozovali po roce 1968, mi připadalo a připadá v některých ohledech nechutné a směšné, to je všechno. I oni pod tlakem selhali a dělali občas věci, které se dělat nemají. Jenže ani pan Gott, ani paní Vondráčková nepředstírali, že zpívají protestsongy, a pokud je mi známo, nespolupracovali s StB.

Tamtéž píše místopředseda PS Zaorálek: „Často slyšíme, že naší prioritou je politika respektování lidských práv všude na světě. Budiž. Jen bychom si měli vyjasnit, co se tím přesně myslí. Jestli to není také arogance a povýšenost vůči některým, kterým příliš nerozumíme.“ To by chtělo malounko konkretizovat. Např. já příliš nerozumím Rusku, kde se upevňuje tradiční samoděržaví a současně taky obnovuje chuť znovu sežrat to, co museli na konci osmdesátých let pustit (tj. taky nás). Taky příliš nerozumím tomu, když nějací prasáci v jedné zemi vyvezou holku za město, tam ji kolektivně znásilní a ona má podle čehosi, co v té zemi nazývají právem, být ještě bičována a uvězněna. Na rozdíl od pana místopředsedy mi to má vrozená povýšenost a arogance brání brát jako folklorní zvláštnosti.

Čtvrtek 22. listopadu

Agentura Faktum Invenio a CVVM zveřejnily své volební modely. Z obou shodně vypovídá, že náskok ČSSD před ODS se zvětšil (činí v obou případech přes 6%). Pokud by teď byly volby, měl by rudý blok na pohodlnou neformální vládní spolupráci. Podle CVVM se přitom lidovci nebezpečně blíží pětiprocentní hranici. V Událostech by se dalo dohledat, jak vypadaly preference po roce Špidlovy vlády (v rychlosti, nemám moc času, jsem zjistil jen, že ČSSD byla v listopadu 2003 podle Faktum Invenio pod 10% a předstihli ji i komunisté). Situace se tehdy ovšem nezdála být tak napjatá, hlavně v mezinárodní oblasti terorismus tolik nepokročil a Rusko se ještě natolik nehlásilo ke svým imperiálním ambicím. v Lidovém domě s ním ovšem spokojeni nebyli. Ale možná, že si minulost zkrášluji. V každém případě má ODS ještě co dohánět. Přece jen se mi nechce věřit, že by Paroubkova a Rothova ČSSD mohla v budoucnosti ODS v preferencích tak převálcovat. Respektive ODS by musela udělat nějaké ještě o hodně strašnější chyby, než jaké dělá teď.

Právo informuje o tom, že podle BIS u nás roste tlak organizovaného zločinu na stát. Vláda prý zločinu otvírá dveře. Je zajímavé, že v Právu v této souvislosti nezmiňují rozval ÚOOZ, ÚOOZ je tabu, protože údajně prohrál Paroubkovi volby. Jednak si myslím, že se tím Kubiceho vystoupení necelý týden před volbami trochu přeceňuje (bylo to ovšem velmi nekorektní a taky velká chyba), a jednak možná právě za to, že ten rozval přinejmenším dopustil, by si ministr Langer zasloužil dosti drsnou kritiku.

Poslanec Liška taktéž v Právu říká, že „zatím není naděje, abychom“ (my zelení) „byli pro radar“. Vyjadřuje se krajně opovržlivě o nynější vládě USA (mj. prý nemá důvěru ani kongresu, ani vlastních občanů, pokud se nemýlím, v americkém systému vláda důvěru Kongresu nepotřebuje a nemívá ji velmi často, a v případě pana Lišky je to řeč o provaze v domě oběšencově, protože „jeho“ vláda má v parlamentu důvěru jen díky dvěma přeběhlíkům a s podporou veřejnosti to taky není nic moc (viz výše o koaličních preferencích). Chtěl by taky čekat na novou administrativu v USA (i když dokonce i Jiří Paroubek už v USA zjistil, že stanovisko demokratů se od stanoviska republikánů v této věci v podstatě neliší). Pan Liška je v zahraniční politice trojským koněm opozice v koalici a spolu s lidoveckým poslancem Hovorkou by v budoucnu vyrůst do pohankovsko-mlčákovských výšin.

Zákonodárné shromáždění Petrohradu vyzvalo voliče k podpoře prezidenta Putina: „My, zákonodárci, bez ohledu na politickou příslušnost, vás žádáme, abyste se semkli kolem, národního vůdce Vladimíra Putina a učinili tak volbu ve prospěch stability a rozvoje Ruska.“ Usnesení neodhlasovali všichni vstoje, ale prosadila je Putinova strana Jednotné Rusko přes odpor ústavně právního výboru. Preference stran před volbami do dumy prý vypadají tak, že by taky mohlo překonat nutnou 7% hranici pouze Jednotné Rusko (komunisté jsou zatím slabě pod). Rusové by si tak demokraticky odhlasovali vládu jedné strany. Pana Paroubka jistě potěší, že to nebude KSSS a že v Kremlu nesedí Brežněv. Ovšemže ne, sedí tam někdo daleko nebezpečnější. Pokud nynější ruské vedení neztratí nervy a českého králíka příliš nevystraší, bude ho mít za pět – šest let už zase na pekáči. Průkopníci typu pana poslance Lišky k tomu u nás už mocně pracují. Kdyby to aspoň dělali za Putinovy prachy! Ale ne, oni to dělají rádi a z čistého srdce (hulvát by řekl, z blbosti). To je na tom zdaleka nejstrašnější.

Pátek 23. listopadu

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká potvrdila (opětné) rozhodnutí jihlavského žalobce Salichova zastavit trestní stíhání vicepremiéra Čunka. Případ je tím formálně uzavřen, problém ne. Je těžko se zbavit dojmu, že tu politika intervenovala do oblasti justice – jenže původní plán, který byl od počátku za případem Čunek cítit – vznést obvinění, které se nedá ani dokázat, ani vyvrátit, a tím lidoveckého předsedu znemožnit – je taky politický. Policie, která Čunkův případ původně vyšetřovala, se cítí být zkrácena ve své kompetenci (nevím, zda se těm lidem lze příliš divit) a navrhla obvinit vsetínského místostarostu Kudlíka a bývalého Čunkova náměstka Půčka z křivého svědectví v Čunkův prospěch. Čunek zřejmě uvažuje o návratu do vlády - je to jakýsi zombie Topolánkova týmu.

Koalice čelí další pohromě: dvě poslankyně (mj. Olga Zubová, která aspiruje na místo ministryně školství) váhají, zda podpoří státní rozpočet, a paní Zubová neví, zda dá důvěru Topolánkově vládě. Bursíkovým oponentům se podařilo konečně zasáhnout poslanecký klub strany. Vzhledem k tomu, že i v lidoveckém klubu je minimálně jeden nevypočitatelný poslanec (p. Hovorka), vláda už zase balancuje nad propastí. Dá se takhle vůbec dělat nějaká rozumná politika?

Paní Topolánková opět práskla svého bývalého manžela, tentokrát ve věci jeho lyžování v Alpách. Připadá mi to ohavné, nemohla by si své soukromé účty s ním vyřizovat mimo politiku?

Ministr Langer je pro to, aby inspekce ministra vnitra zůstala tak, jak je. František Bublan (stínový ministr ČSSD) je naopak pro to, aby se osamostatnila. Pánové si tak říkajíc vyměnili názory (před volbami do PS se na to každý z nich díval opačně).

Jiří Paroubek znovu kritizovat zahraniční politiku Topolánkovy vlády a klade jí za příklad sebe sama: po volbách do dumy navštíví Rusko. Pak jede do Izraele. Zároveň kritizoval vládu za postoj k Číně, Čína je komunistická, ale „ten komunistický režim není tak rigidní, jako byl Jakešův komunistický režim“ (proto se s ní zjevně můžeme kamarádit). ČSSD má svou vlastní zahraniční linii, a z té jde děs a hrůza. Vzpomínám si, jak se mi kdysi ještě za totality hnusili západní politici, kteří využívali situace, koketovali s Moskvou a vozili se po amerických zádech (např. řecký premiér Papandreu). U nás je od Klause po Paroubka řada pretendentů na tuto odpornou roli.

Američané udělali Rusům řadu vstřícných návrhů pokud jde o spolupráci na protiraketové obraně. Rusové se chvíli tvářili uvážlivě a pak briskně prohlásili, že návrhy nepředstavují nic nového a jsou pro ně nepřijatelné. Jako za nebožtíka Gromyka. A i tenkrát si spousta moulů myslila, že se ruský odpor dá zlomit větší a větší vstřícností.

Jiří Paroubek se na ústecké okresní konferenci, z níž pak tolik spěchal na vlastní svatbu, choval jako za starých časů v RaJ. Například chtěl perlustrovat delegáty, zda jsou tam oprávněně, a na jednom žádal občanku. Jenže doba se změnila a pana předsedu, pokud je aspoň pravda to, co píší v MfD, v podstatě vyhodili. Snaha pana Paroubka připodobnit dnešní situaci (samozřejmě jen „v tom pozitivním“) té před dvaceti lety, zatím, jak se zdá, naráží. Dokonce bych řekl, že pan Paroubek na to nemá.

V dnešní MfD si Bohumil Pečinka za klasusovskou novinářskou lobby vyřizuje účty s Topolánkem. Jistě, vláda je slabá. Ale až padne a ODS udělá koalici s Paroubkem, bude si pan Paroubek moci s vládou a s koaličním partnerem dělat, co si zamane. Při nestabilitě dnešního vládního tábora nebude nic snadnějšího než si najít své přeběhlíky a pokud by se ODS cukala, dát jí kopačky a vládnout s komunisty. Jsem velmi zvědav, jak by za takové změněné situace Klaus a jeho novinářští zbrojnoši prosadili odmítnutí reformní smlouvy.

Sobota 24. listopadu

Vedoucí činitelé Strany zelených se navzájem v médiích titulují jako lháři a po tiskové konferenci paní Kuchtové a jejích stoupenců to prý (podle Práva) vypadalo, že se budou fackovat. Je to nepochybně pozoruhodný příspěvek k české politické kultuře, i když to není nic nového (o lhářích se mluvilo v konfliktu mezi Tlustým a vedením strany v ODS, facky už padaly v ČSSD). Alexandr Mitrofanov (taktéž v Právu) hájí proti Zeleným ČSSD tím, že na rozdíl od Zelených ČSSD nikdy neslibovala, že v politice zavede morálku Mirků Dušínů. To je skutečně vynikající. Zároveň ale taky neslibovala, že si problémy místo standardním hlasováním bude řešit nestandardním fackováním. Tedy: chovali jsme se sice jako dobytek, ale nikdy jsme nikomu neslibovali, že se budeme chovat jinak.

Kongres ODS je zatím v běhu, a tak jen malá poznámka na okraj vystoupení předsedy Topolánka. Pan Topolánek mimo jiné prohlásil: „Mafiánské metody, díky kterým (ČSSD) ovládla tento stát, dnes z velké části ovládají tento stát samy. Nejde pouze o propojení zločinu a státní správy, o bezprecedentní manipulace s orgány činnými v trestním řízení, ovlivňování výběrových řízení, rozdělování dotací. Jde také o masivní korupci novinářů a účelové zneužívání médií, jde o redistribuci politické a výkonné moci v této republice.“ To je zvláštní duchaření. Všechny ty neřesti musí někdo dělat, samy od sebe nevzniknou, a pan Topolánek by měl toho někoho pojmenovat, když už to nemůže dále svádět na ČSSD, která už není u kormidla. Kdo propojuje zločin as orgány státní správy? Kdo manipuluje s orgány činnými v trestním řízení (po uzavření případu Čunek je to tak trochu řeč o provaze v domě oběšencově)? Kdo ovlivňuje výběrová řízení a rozděluje dotace? Kdo redistribuuje politickou a výkonnou moc v politice? Pokud jde o masivní korupci novinářů a účelové zneužívání médií, je tuplem třeba říci: kdo koho kdy kde za jakým účelem, jinak je to útok na svobodu projevu, který nemá praktické důsledky jen kvůli poměrné bezmocnosti této vlády. Pan Topolánek by si měl dávat pozor na jazyk, po krku mu nejde nějaké záhadné „ono“, ale např. hradní Mladá fronta Dnes, která si objednala lehce účelový průzkum ohledně jeho údajného hulvátství u agentury Median. Průzkum vyšel ke spokojenosti zadavatele, většina lidí si prý myslí, že se Topolánek na funkci nehodí nebo zklamal, i když je lepší, než býval Paroubek. Problém je v tom, že v této situaci není moc na výběr. Na „přirozeného nástupce v čele ODS Pavla Béma“ vůbec nevěřím, co by dělal? To samé, co Topolánek, ale taktněji? Nebo velkou koalici – v téhle situaci? Nebo nové volby – při dnešním stavu preferencí ODS? Musíme si vybírat mezi špatným a o něco lepším a je to naše vina.

Pražská a královéhradecká organizace KDU-ČSL se ohradila proti usnesení pražské organizace ODS (když neprojde Klaus coby prezident, padá vláda), považuje to za vydírání. Což je do slova a do písmene pravda.

V Právu se ještě vracejí k případu nehody, při níž řidič jel příliš rychle po hlavní silnici, řidička z vedlejší silnice mu nedala přednost a došlo ke srážce s tragickými následky. Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že viníkem je řidič. Tomu (jako laik) vůbec nerozumím: pravidla porušili oba, jsou tedy spoluviníci. Nebo si náš právní řád žádá, aby vinen byl jen jeden, a ten druhý musí být tím pádem nevinným?

V rozhovoru pro Právo říká prezident ČLK Milan Kubek: „V té hektické kampani v roce 2006 si ČLK – na rozdíl od kolegů stomatologů a lékárníků – zachovala striktní neutralitu.“ Chválím pana prezidenta, že si zachovává smysl pro humor. Zatímco stomatologové a lékárníci podpořili ODS, ČLK byla a je prodlouženou rukou exministra Ratha a ČSSD, a za zpolitizování lékařských komor může v první řadě ona, resp. její předchozí prezident, jehož je pan doktor Kubek blízkým přítelem (zlomyslný komentátor by řekl podržtaškou). Vznikl tak systém, který působí jako mlýnek na maso pro každého jiného ministra než je pan doktor Rath, i pro ministra stokrát schopnějšího než je pan dr. Julínek. Šikovně vymyšleno. Pan prezident se dále pokouší čtenáře přesvědčit, že problém zdravotnictví spočívá v neustále se prohlubujícím nepoměru mezi nedostatečnými finančními zdroji zdravotnictví a obrovským očekáváním veřejnosti, pokud jde o kvalitu a dostupnost zdravotní péče. To je jistě pravda, pan prezident vidí cestu ven v tom, že je třeba zvýšit cenu práce lékařů (tj. jejich platy). Aby se mohly zvýšit lékařské platy, musí se ovšem od lidí vybrat výrazně víc peněz.

Taktéž v Právu si stěžuje syn Rudolfa Margolia, odsouzeného k smrti v procese se Slánským, že mu, když chtěl, aby Lidové noviny připomněly výročí procesu, „jeden mladý redaktor“ napsal: „Já Vašeho otce neznám, ale Váš otec byl komunista na vysokém místě, a proto si trest smrti zasloužil.“ K tomu je třeba říci: Rudolf Margolius byl odsouzen za něco, co neudělal. V tom smyslu byl obětí justiční vraždy. Zároveň je nesporné, že ve vysoké státní funkci významně napomáhal upevnění zločinného režimu, navíc dirigovaného cizí koloniální mocností (Ruskem), a musel mimo jiné nutně spoustě lidí velmi ublížit. Rehabilitaci si zasloužil (lidé nemají být souzeni za to, co neudělali, a soudit za to, co případně udělali, ty, co už jsou mrtví, se v civilizovaném světě nedělá – je ale možné a potřebné jejich činnost hodnotit). Vyznamenání ne. Vůbec se nedivím tomu, že takovou věc nelze panu Margoliovi ml. vysvětlit (žádat na někom, aby odsuzoval, byť jen morálně, svého otce, by bylo nelidské a neslušné), ale je to tak.

Mladá fronta Dnes otiskla lehce patafyzikou úvahu o Rusku z pera Marka Leonarda a Nicu Popescua. Píše se v ní mj.: „Evropská unie naléhavě potřebuje nový přístup. Místo snahy Rusko demokratizovat nebo zadržovat by se Unie měla shodnout na omezenějším cíli spočívajícím v úsilí proměnit Rusko ve spolehlivého partnera vázaného právním řádem. Společný přístup přinese Bruselu mnoho mocných pák, jimiž si zajistí, aby Moskva dodržovala smlouvy a vzájemné dohody.“ To je směšné: Rusko je supervelmoc s agresivními imperiálními zájmy, která má nyní v čele velmi schopného politika, EU je sbor rozhádaných líných strejců, z nichž většina myslí jen na to, jak zajistit tou nejpohodlnější cestou svým ovečkám blahobyt a pohodlí. Jak by měli tito tajtrlíci „proměňovat Rusko“? Je to, jako když se skupinka vypasených myší rozhodne, že bude vychovávat kocoura.

Pondělí 26. listopadu

Na kongresu ODS dosáhl předseda Topolánek přesně toho, co potřeboval: místo striktního pokynu donutit koaliční partnery k volbě Klause s nimi má pouze jednat, není zavázán odmítnout evropskou reformní smlouvu. Kritizováno bylo (právem) pouze to, jak se Topolánek prezentuje na veřejnosti. Že má první místopředseda Bém jiný názor než Topolánek i v lecčems dalším, vyplynulo ze dvou vizí (špatné a dobré), které kongresu předestřel. Protože vize jsou dnes v módě, nemohu si odpustit svou vlastní, katastrofickou: poté, co dvě poslankyně zelených a poslanec Hovorka ze zásadních důvodů podpoří vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě (to je přece něco úplně jiného než přeběhlictví, jsou to bytosti krystalicky čisté!), Topolánkova vláda padne. Přichází hvězdná chvíle Pavla Béma. Po dlouhých jednáních se s předsedou ČSSD Paroubkem dohodne na velké koalici. Paroubek se stane předsedou PS, ministrem zahraničí bude Lubomír Zaorálek. ČR vystoupí z vojenských struktur NATO (velká rána pro alianci) a stáhne své jednotky odevšad, kde je jen má. Žádný radar pochopitelně nebude. Zato budeme mít trojdohodu o míru, přátelství a spolupráci s Ruskem a Čínou. V následujících tahanicích o zdokonalení reformy veřejných financí se vláda dostane do krize. S pomocí tří výše zmíněných bytostí (posl. Zubová a ta druhá, jejíž jméno jsem zapomněl, a posl. Hovorka) vznikne menšinová vláda ČSSD, shodou okolností podporovaná komunisty. Vystoupí z NATO a v duchu vyváženosti požádá o vstup do SNS (proč bychom nemohli zároveň být v EU a SNS?). Když tento vývoj zkomplikuje vztahy se západními zeměmi a povzbudí domácí reakci k tomu, aby proti vládě, která si už říká vláda národní jednoty, kula pikle, požádá vláda Rusko o bratrskou pomoc (v tomto případě nepůjde jen o radarové základny) a pochopitelně ji dostane. V následném procese s vlastizrádci bude odsouzen k smrti a pověšen expremiér Bém (exprezident Klaus bude tou dobou už dávno přednášet o užitečnosti globálního oteplování na univerzitě v Honolulu). ČSSD a KSČM splynou ve stranu „Jednotné Česko“. Předsedou se stane pan Paroubek, generálním tajemníkem pan Filip. Pan Filip se zřekne marxismu-leninismu a přestoupí na pravoslaví. Posléze se ukáže, že i předseda Paroubek kul pikle s reakcí, a poté, co se ke všemu přizná, bude rovněž pověšen. Strana „Jednotné Česko“ získá v následujících volbách 95% hlasů. Reforma veřejných financí bude ukončena slavnostním přechodem na novou společnou měnu – rubl. Všestranný rozvoj naší vlasti pod křídly ruského orla bohužel ukončí velká exploze temelínské elektrárny, která učiní Českou republiku a okolní oblasti na pár století neobyvatelnými.

Premiér Topolánek dostal tedy na kongresu úkol „trpezlivo presvedčovať“ koaliční partnery o nutnosti, aby volili Klause. Bursík okamžitě vyloučil, že by zelení mohli dát Klausovi své hlasy. Zároveň prohlásil, že vidí diametrální rozdíl mezi Topolánkem a Bémem. Opravdu, ten lze stěží přehlédnout.

Podle průzkumu agentury SC & C jsou sympatie ke Klausovi a Švejnarovi u voličů všech stran (pochopitelně s výjimkou ODS) rozloženy zhruba rovnoměrně. Na tom není nic pozoruhodného, vzhledem k síle sympatizantů ODS je Klausova převaha stejně jasná. Zajímavější je, že se přitom celých 55% domnívá, že Havel byl jako prezident lepší než Klaus. I já mám takový dojem, už jsem o tom psal. Asi to trochu to souvisí s přirozeným lidským sklonem idealizovat si minulost. Ale divil bych se, že by to bylo dáno jenom tím.

Úterý 27. listopadu

Předsednictvo Strany zelených těsnou většinou schválilo nominaci poslance Lišky na ministra školství. Ve straně zjevně bojují dvě frakce, Bursíkova (ta má momentálně mocensky navrch, Bursík si zajistil dobrou výchozí pozici, v poslaneckém klubu jsou jen dva poslanci – přesněji řečeno poslankyně – protivné strany) a Kuchtové. O svržení vlády prý zatím nepůjde, o rozpočet možná ano. Prezident Klaus se pozastavuje nad nízkým věkem nominovaného ministra (v tomhle případě se mu tolik nedivím), ale pokud bude Liška navržen, jmenuje ho. Nechce asi Bursíkovi zbytečně zatápět, což je projev jakési velkorysosti.

K útoku na Írán vyzývá z vysočinských hvozdů Miloš Zeman. Doprovází tímto bojovým rykem svou podporu odpůrcům radarové základny.

Mirek Topolánek a Robert Fico se na Evropském jaderném fóru v Bratislavě shodli v tom, že je potřeba využívat i jadernou energii. Vzhledem k dosti brutálnímu a iracionálnímu nátlaku z Rakouska je to užitečný tah.

Soudcovská unie je znepokojená tím, že podle nového návrhu ministerstva financí mají v kárných senátech kromě soudců zasednout i experti delegovaní „akademiky“ a parlamentem ČR. Je znepokojená právem, návrh nabourává nezávislost soudní moci. Pokud by v senátech seděli jen soudci, mohlo by se sice stát, že v tom či onom případě budou chránit své kolegy, ale škoda, která tak vznikne, by byla menší než ta, kterou způsobí „nesystémový“ ministerský návrh.

Prezident Klaus si není jistý, zda by uspořádání olympijských her v ČR přineslo Česku jen klady. Zastupitelům v Brně řekl, že je olympiáda velmi obtížná na to, aby byla zvládnuta pořadatelsky a měla přínos pro celou zemi. To je řečeno kulantně předvolebně a s ohledem na Pavla Béma, který si olympiádu dal na štít. My si můžeme dovolit říci, že nápad s olympiádou v ČR je nesmírně riskantní podnik a v podstatě zhovadilost.

Zemřel známý český bojovník proti alkoholismu doc. Jaroslav Skála. Aniž bych chtěl snižovat jeho zásluhy a porušovat zásadu de mortuis nihil nisi bene, nemohu se zbavit dojmu, že jeho přístup ke konzumaci alkoholu a metody boje s ním byly tu a tam poněkud poplatné době, v níž mu nikoli jeho vinou bylo žít a působit. V té souvislosti si vzpomínám na anekdotický příběh: v automatu Koruna (jak je to dávno, co vzal za své!) stojí u pultíku dva vyléčení Skálovi pacienti a ládují do sebe jednoho panáka za druhým. Kolem prochází dr. Skála. Jakmile ho spatří, oba dva se okamžitě pozvracejí.

Středa 28. listopadu

Mirek Topolánek prý uvažuje o tom, že by Čunka znovu jmenoval do vlády. Má ovšem obavy z koaličních partnerů (zelení jsou ostře proti) a z médií. Mirek Topolánek se občas projevuje jako kamikadze. Možná však, že mu nic jiného nezbývá (potřebuje lidovce k vládnutí a ke zvolení Klause prezidentem, protože když se to nepovede, obuje se do něho vší silou mocná klausovská lobby v ODS). Za těchto okolností důvěra ve vládu klesá. Bude klesat dál, případná úspěšnost této vlády je běh na velmi dlouhou trať.

Karel Steigerwald se v MfD zastává reformy ministra spravedlnosti Pospíšila, která má podle názoru soudcovské unie (a taky podle mého názoru) omezit nezávislost soudní moci na moci zákonodárné. Vítr samozřejmě fouká z Hradu, kde momentálně sedí a bohužel ještě dlouho bude sedět úhlavní nepřítel „takzvané nezávislosti“ (o „takzvané nezávislosti“ se u nás s pohrdáním mluví od padesátých let minulého století). Pan Steigerwald píše: „S nezávislostí máme potíže skoro všude. Je to vlajková loď moderní doby. Nezávislý chce být každý, i ten nejzávislejší. Co je ale nezávislost, co je svévole, kdo bude hlídat nezávislého hlídače, neví nikdo. Když se nezávislost neopírá o nějaké přirozené pozadí, které každému jasně říká, co se nedělá, co se dělá, co je slušné, co nikoliv, mění se nezávislost často ve svévoli nebo v šlendrián a mizérii, která se za nezávislostí skrývá.“ To je jistě pravda. Jenomže u nás v podstatě každý ví, co se nedělá, co se dělá, co je slušné, co nikoli. Ví to i pan Steigwerwald. Bohužel ne každá se podle toho řídí, v tom je problém. Nemyslím si, že by soudci byli horší, než jiní, a mám obavy z toho, že by se mohli stát závislými na darebácích, kteří dobře vědí, co je slušné a co nikoli, jen se podle toho zásadně a odhodlaně neřídí.

Paní Jílková podala rovněž v MfD v rozhovoru se středočeským hejtmanem a novopečeným předsedou středočeské ODS Petrem Bendlem jeden ze svých vrcholných výkonů. Pamatuji se na to, jak v šedesátém osmém roce, když v Polsku komunisté roznítili odpornou antisemitskou kampaň (a u nás se o tom v té době smělo bez servítků psát) pronášel polský Nejvyšší Władislaw Gomułka před nějakým vysokým stranickým fórem řeč, která měla kampaň řídit a usměrňovat, některým zvlášť rozparáděným komunistickým antisemitům se to zdálo málo a volali na toho kašpara: „Směleji, směleji, soudruhu Wiesłave“ (tak mu údajně říkali v dobách, kdy byla polská komunistická strana v ilegalitě). Paní Jílková se tentokrát omezila na to, že pana Bendla soustavně a úspěšně hecovala, aby si to vyřizoval s Topolánkem: směleji, směleji, soudruhu Bendle. Myslím, že úkolem velkého a vlivného média není rozehřívat vnitrostranické půtky v ODS.

„Konspirační vidění světa ohlupuje. Jakoby odpor k radaru nemohl kořenit v přirozených náklonnostech, jako by ho musel někdo financovat,“ píše v Lidových novinách Zbyněk Petráček. Samozřejmě, že odpor k radaru koření v přirozených náklonnostech. To ale vůbec neznamená, že by ho nemohl tu a tam někdo přiživit. Ostatně, nehovoříme v těchto dnech o „někom“, ale o našich slovanských bratrech z východu. Ti tradičně pouhým přirozeným náklonnostem příliš nedůvěřují. Ví se, že to v minulosti intenzivně prováděli a že s tím mají dost dobré zkušenosti. A zdá se, že některé české kompetentní státní instituce toho vědí ještě o trochu víc.

Paroubek si žádá oficiálního vládního stanoviska ke globálnímu oteplování – nepochybně vzhledem ke Klausově tažení proti tomu, co hlava státu považuje nikoli úplně neprávem za jakousi velmi agresivní ideologii. Pan Paroubek ví dobře, že vláda vzhledem k účasti Zelených by se do té věci velmi zamotala a vznikl by problém. Jenže proč by k tomu měla mít vláda stanovisko. Nežijeme už v komunismu. Vláda se má starat o praktické záležitosti, týkající se prospěchu České republiky, a ne o záležitosti, z nichž se, když jsou zpolitizovány na „globální“ úrovni, stávají ideologické pseudospory, které beztak nikam nevedou. Ať se o to stará OSN, stejně se už pomalu k ničemu jinému nehodí. (Aby se např. nějaký spor dal vyřešit na půdě OSN, musí k němu být tak vysoká míra konsensu mezi znesvářenými mocnými státy, jaká je možná jen ve věcech relativně bezvýznamných).

V LN píše Martin Weiss: „Akce Děkujeme, odejděte! zprvu vypadala jako výzva k odchodu opotřebovaných, svářících se politiků, pak se ale člověk s údivem dozvěděl, že opotřebovaní jsou jen Klaus a Zeman, ale třeba Lux kupodivu ne.“ To je úplně pravda, jen je to třeba trochu upřesnit: místo Lux má být Havel. Klaus, Zeman a Havel byli tři nejvýraznější (a opotřebované) politické osobnosti. Zpočátku se taky z různých zdálo, že se iniciativa obrátí proti těmto třem, Havel to pak vyřešil tím, že ji zaštítil a tím se z problému vyzul.

Čtvrtek 29. listopadu

Strana zelených požaduje, aby vláda vyškrtla z rozpočtu financování některých dálnic a suchdolskou část pražského okruhu, a získané peníze pak byly věnovány rozvoji ekologické městské dopravy a výstavbě obchvatů. To je dobré, pražský okruh je taky obchvat a velmi by ulehčil největší obci (vlastně konglomerátu obcí) v ČR. Taky nevím, co je ekologická městská doprava, nejspíš bicykly. Bral bych to, ale jsem na to už příliš starý. Takových je nás tady víc. Měli by tedy zelení uvažovat také o tom, jak přestárlá individua, která mají sklon se chovat neekologicky, ekologicky utratit. Zplynování a následné spálení je neekologické a příliš energeticky náročné. Nejlepší by bylo utlouci je (nás) baseballovými pálkami a pak využít coby hnojivo pro polnosti, kde se pěstují ekologické potraviny. Pan Bursík je ovšem realista a státní rozpočet nenechá padnout, takže na nejhorší hned tak nedojde. A mám dobrou naději, že se mi podaří umřít dřív, než se prosadí ekologické zásady v plné síle.

Dva ruští turisté napadli na Klínovci českého lyžaře za to, že jim vyčítal předbíhání ve frontě. Zlomili mu na několikrát klíční kost. Je pozoruhodné, že v MfD (na rozdíl od Práva) neuvedli národnost útočníků. To se zatím dělalo jen u Romů.

V Rusku se budou v neděli konat volby do Státní dumy. Prezidentská strana Jednotné Rusko má v preferencích 69%, do Dumy se dostanou ještě komunisté se 14 procenty, třetí nejsilnější strana, Žirinovského „liberální demokraté“ (uvozovky by měly být trojité; jinak je pozoruhodné, že kryptofašistické strany jsou v různých zemích, ale nápad pojmenovat takovou stranu „liberálně demokratickou“ se může zrodit jen v Rusku) se nejspíš do Dumy nedostanou. Politický systém, v němž jedinou opozicí jsou komunisté, se trochu podobá tomu, co původně zamýšleli neúspěšní manipulátoři z OF (jeden čert na levici - komunisté, druhý čert na pravici – Sládek, a uprostřed OF, které je pro všechny), jen je ještě dokonalejší a už bohužel prakticky „reálný“. K neúčasti Žirinovského poznamenal ruský sociolog Sedov: „Putin je méně legrační a méně zábavný Žirinovský“. To zjevně sedí, měl jsem kdysi příležitost se s tím kašparem setkat na samém počátku jeho hvězdné kariéry), a dokud se smějí v Rusku říkat a psát takové věci, ještě není úplně všechno ztraceno.

Slováci se rozhodli, že budou z humanitních důvodů exportovat do států Unie medvědy (jinak by museli zahájit vyhlazovací akci, protože chlupáči se přemnožili a po jánošíkovsku olupují turisty o potraviny). Tento záměr na rozdíl od spousty jiných panu Ficovi chválím, je hezké, že je ohleduplný ke zvířátkům. Dokonce v tušení, že o tento vývozní artikl nebude v zemích EU takový zájem, je ochoten je nabízet zadarmo.

Zbyněk Petráček uvažuje v Lidovkách o tom, co vlastně nabídnout Srbsku, aby to převážilo ztrátu Kosova. Jedna možnost by byla: podle téhož principu, podle něhož se Kosovo osamostatní (ostatně nechápu, proč by mělo být samostatné, proč by měly být v Evropě dva albánské státy), připojit k Srbsku bosenskou Republiku srbskou. A srbské oblasti Kosova tam, kde lze vytýčit etnickou hranici, by pochopitelně Srbsku zůstaly. Nikdo o tom neuvažuje, všichni se bojí o stabilitu Makedonie a muslimské části Bosny. To je jistě problém, ale nynější neurčitý statut Kosova je problém ještě větší.

Pražský magistrát a primátor Bém nejsou příznivě nakloněni návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Jeho stržení byl jistě projev dost velkého barbarství, ale musím se přiznat, že by se mi obnovení památky nelíbilo. Jsem konzervativní člověk a chtěl bych, aby náměstí zůstalo tak, jak ho znám od dětství (z téhož důvodu mi připadá jako hloupost např. obnovit novogotickou budovu Staroměstské radnice, zničenou za revoluce v r. 1945. pamatuji si ji jako dítě, připadala mi vždycky šeredná).

Pátek 30. listopadu

Premiér Topolánek musel při poslaneckých interpelacích čelit soustředěnému útoku opozičních poslanců vedených dr. Rathem kvůli odbočce do Innsbrucku na závěr své návštěvy do Bulharska. Debata se vyznačovala, jak je u nás zvykem, oboustrannou nekulturností. Topolánek se jen bránil a člověku by ho bylo skoro líto, ale způsobil si tu nepříjemnost sám.

Opozice, podpořena zelenými a větší částí lidovců, uhájila opět MDŽ. O jeho zrušení (coby významného dne) usiluje už několik let senátor Mejstřík. Ten pseudosvátek je mi odjakživa z duše odporný, ale překvapuje mne, že pan Mejstřík nemá na práci nic naléhavějšího. MDŽ lze prostě ignorovat, dělá to tak značná část české populace. Pokud jde o senátní návrh přejmenovat 1. květen, svátek práce, na „svátek jara a práce“, považuji jej za obludnou pitomost.

Vladimír Mečiar se v nejnovějším konfliktu s premiérem Ficem několikrát pokusil vzepřít, a nakonec pokaždé kapituloval. Pohled na někdejšího krále slovenské politiky, který se chová jako starý, zkrocený tygr s bolavými zuby, rád by kousal, ale nemůže, je i zvenku (tj. z ČR) poněkud nezvyklý. Vypadá to, že Robert Fico je jakási slovenská replika Vladimíra Putina.

Podle MfD pronikají do armády ČR „pravicoví“ extremisté. Mohlo by se tedy jednou v budoucnu stát, že při nějakém opakovaném pokusu uspořádat na výročí Křišťálové noci pochodňový průvod Maislovou ulicí budou proti sobě stát Policie ČR a Armáda ČR. Pokud ovšem do té doby nebude už infiltrována i policie. Zdá se, že bojovat se u nás chce už jen extremistům.

Architektu Kaplickému v poslední době, co ho přizvali k diskusím o osudu jeho „blobu“, zjevně narostl hřebínek. Už mu nejde jen o knihovnu, ale taky o nový stadion Sparty a o vyústění tunelu, který mu připadá smradlavý a odporný. Milý pane, Vám se to povídá, v Praze nežijete a nemusíte jako spousta lidí tady po ní tu a tam jezdit autem. Má osobní zkušenost je, že to skoro nejde. Dostat se odpoledne třeba ze Střešovic na Vinohrady je dobrodružství pro silné nervy a vyžaduje značnou časovou rezervu. Mějte si svůj blob, ale nemluvte nám do věcí, které se týkají našeho, ne Vašeho, života.

Sobota 1. prosince

Profesor Klener odmítl kandidovat v senátních volbách za ČSSD, kandidoval už totiž jednou za zelené a neuspěl. Při té příležitosti zjistil, že se osoby do parlamentu volí podle partajního klíče, že i kdyby byl nositelem Nobelovy ceny, neměl by šanci proti jinému partajníkovi a „že už prostě nechce dělat kašpara“. K tomu je třeba poznamenat, že Nobelova cena není žádnou vstupenkou do Senátu, že v Senátu mají sedět politici, kdežto vynikající lékaři mají sedět v nemocnicích, tam je jejich místo. Jako kašpaři se cítí silně teprve tenkrát, když jsou zvoleni.

Ve Straně zelených se zřejmě otvírá propast mezi jihočeskými matkami, otci, dcerami a syny na jedné a Bursíkovými stoupenci na druhé straně. V této souvislosti je třeba upozornit, že uvnitř ministrany mohou být síly rozloženy fifty – fifty, ale voličská podpora těch prvních absolutně nestačí na to, aby se vůbec do parlamentu dostali. Problém Strany zelených je, že je to zelená strana s liberálním elektorátem. Tím se liší od německých zelených. Expředseda republikové rady Stráský nemá pravdu, když varuje: „Jakmile vstoupili do vlády Zelení v Německu a začali dělat kompromisy, spousta voličů jim utekla.“ Němečtí voliči volili cílevědomě stranu jurodivých excentriků, naši Pravdu a Lásku.

Podle Práva má být volební systém, který poskytne vítězné straně bonus, aby se vyloučilo opakovanému patu, „smrtící ranou pro malé strany“. Není jasné proč, naopak, pokud by se zároveň hlasovalo poměrně, nepřišli by zelení tak zkrátka jako v posledních volbách. Problém je, že je to řešení „nestandardní“, i když se v politicky poměrně nevyrovnaném prostředí (Itálie, Řecko) používá. Daleko účinnější by bylo výrazné zvýšení počtu poslanců (tak, aby jich byl lichý počet) a samozřejmě návrat k poměrnému systému. Velmi prospěšné (i když náročné, mj. i na politický konsensus) by bylo spojení PS a Senátu do jednoho tělesa.

Na závěr ruské předvolební kanonády podepsal prezident Putin zákon, jímž Rusko odstupuje od plnění Smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě. Vzhledem k tomu by mohlo velmi rychle obnovit svou tradiční vojenskou převahu v této oblasti. Pak by se třeba jednou mohlo stát, že by během dvou tří dnů, dříve než by Západ a NATO stačily škytnout, s pomocí běloruských přátel „osvobodilo“ Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Čili opakovala by se situace z roku 1939 v ještě horší podobě. Co by pak dělala nebojechtivá Evropa?

Americký spisovatel Doctorow (kdysi jsem s i přečetl jeho román Ragtime a musím říci, že něco tak hnusného se mi dostane do ruky jen zřídka) vydal novou knihu, podle níž prý v občanské válce unionistická armáda pod veleném generála Shermana zmasakrovala jižní státy. Před časem jsme si mohli přečíst v novinách, jak se boří legenda o Janě z Arcu. Ježíš neumřel na kříži, dal přednost sexuálním hrátkám s Marií z Magdaly. Křesťanské církve, zejména ta katolická, jsou zločinecké organizace. Atp. atp. Západní civilizace se vnitřně rozkládá a cítí nutkavou potřebu se za svou samotnou existenci omlouvat různým křovákům. Jen mi není jasné, komu je třeba se omlouvat za vítězství Severu proti Jihu.

V novinách doznívá konsternace nad faktem, že v profesionální české armádě působí neonacisté (zatím je jich jen pár). Není čemu se divit, žijeme v zemi, kde jsou, jak se zdá, připraveni bránit se jen primitivové, psychopati a pak snad hrstka podivínů, která sama o sobě nic nespraví.

V MfD jsem si přečetl v souvislosti s ruskými volbami a Putinem tyto útěšné řádky: „Střední Evropa dosti pocítila další z oblíbených Putinových zbraní – věren pradávné a osvědčené taktice politiků i válečníků s gustem straší nepřítelem. Významná část verbálních útoků na české radarové plány byla určena domácímu publiku.“ To je pravda poloviční, a tedy nepravda. Kromě toho mají ještě upřímnou chuť nás znovu sežrat, protože jsou přesvědčeni, že na nás mají právo a že o to právo byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let záludně připraveni.

Podle Renaty Kalenské (rozhovor s mluvčím ministerstva zdravotnictví Cikrtem, nemám důvod jí nevěřit) tvrdí prý dr. Rath, že pan Cikrt je příliš drzý. To je opravdu mimořádně zábavné, promluvil ten pravý. Kdyby totiž někdo chtěl doplnit alegorické postavy na Staroměstském orloji o Drzost, musel by ji tesat dle dr. Ratha.

Pondělí 3. prosince

Putinova podpůrná strana Jednotné Rusko (prezident sám není jejím členem, je to tak šikovnější) podle očekávání drtivě vyhrála ruské volby. Do Státní dumy pronikly ještě dvě uskupení kývalů a v roli nespokojených remcalů komunisté. To je poměrně rafinované: nelíbím se vám, holoubkové – tak máte možnost, volte komunisty. Jinak se Putin přes zjevně zmanipulovaný průběh voleb těší na Rusi veliké veřejné podpoře.

Poslanec zelených Ondřej Liška dostal bez velkých problémů podporu Republikové rady zelených pro nominaci na funkci ministra školství. Z šedesátičlenné rady bylo 29 pro, 12 se zdrželo, proti nebyl nikdo. Co dělalo zbývajících devatenáct, se ve zprávě nepraví. K zeleným patří něco bohémské ležérnosti. Vypadá to, že pan Liška se svým poměrně zarputilým odporem k americkému radaru je ve straně chápán jako autentičtější zelený mužík než liberální oportunista Bursík, jako jakýsi centristra, a že reptání, kterým bylo jednání rady provázeno a o němž referovala tisku místopředsedkyně Kuchtová, platilo spíše předsedovi strany.

ČTK přineslo zprávu o papežově údajné kritice vědy. Papež prý v nedělním proslovu k poutníkům prohlásil, že věda nemůže lidstvu nabídnout vykoupení a nahradit člověku Boha a víru. Zpráva se mi nějak nezdála a našel jsem si přesný citát, který zní: „Člověk je vykoupen láskou, která činí osobní a sociální život dobrým a krásným. Věda sice velmi přispěla k blahu lidstva, ale během svého vývoje zatlačila víru a naději stále víc do oblasti soukromí. Dnes se ale dramaticky ukazuje, že svět přesto Boha potřebuje. Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením zjevil Boží lásku a tím dal základ neotřesitelné naději.“ Ta formulace je poněkud nešikovná a nahrává militantním ateistům. To, o čem papež mluví, není ani tak problém vědy, jako těch, co ji dělají. Věda tu není proto, aby člověka spasila. To neznamená, že není významná a důležitá, jej od ní nikdo nemůže chtít něco, co mu dát nemůže, protože v tom nespočívá její poslání.

Stařičký Radomír Luža se svěřil Lidovým novinám s plánem na únos prezidenta Beneše v létě 1948. Únos prý naplánoval společně s francouzskou rozvědkou. Nápad to byl nesmírně výstřední, protože pan Luža a Francouzi měli proti sobě efektivní ruskou špionáž a její české pomocníky (osvědčili se předtím na případu Jana Masaryka, kterému zabránili emigrovat nejúčinnějším možným způsobem). Prezident Beneš byl v létě 1948 už polomrtvý a před světem i zjevně sám před sebou totálně zkompromitovaný. Celý plán byl nesmysl.

Ŕ propos Jan Masaryk. V LN se píše, že český poúnorový exil neměl žádnou čelnou osobnost. Během únorového puče přišel za Benešem Jan Masaryk, člověk nerozhodný, málo energický a přitom natolik korektní, že nechtěl Beneše nechat ve štychu (cítil se k tomu být zavázán svým otcem), a ptal se prezidenta, co má dělat. Kdyby bylo v Benešovi jen kapka slušnosti a politického pragmatismu, byl by mu býval řekl: člověče nešťastná, závazek nezávazek, sbalte si svých pět švestek a ať už jste za kopečky, tam budete užitečnější než tady, já už pryč nemohu. Beneš mu místo toho řekl: Jó, milý Jene, to si musíte rozhodnout sám. Do tří neděl byl Masaryk mrtvý.

Úterý 4. prosince

Prezidentský kandidát Švejnar se sejde k tête ŕ tête rozhovoru s předsedou KSČM Filipem. Paroubek se obrátil na KSČM s otevřeným dopisem, v němž komunisty prosí, aby pomohli národ zachránit před „modrou totalitou“. Ten člověk se snad zbláznil, nebo spíš předpokládá, že se tady zbláznili všichni a že nám může pověsit na nos cokoli. ODS je strana buranská (podobně jako ČSSD, jen snad poslední dobou o něco méně, jen nevím, zda je to zásluhou ODS nebo přičiněním ČSSD) a vyčůraná, ale obviňovat ji z „totality“ a obracet se v té věci na komunisty, to je tedy síla.

Do náměstkovské funkce na ministerstvo školství se vrací pravá ruka paní Kuchtové, jihočeská matka Dušan Lužný. To jen posiluje dojem, že Bursík se musel uchýlit k dost velkému kompromisu. Není náhodou pan Liška coby co by představitel zlatého (lépe řečeno zeleného) středu nakonec pretendent i na jeho místo?

Nový polský premiér se chce profilovat proti PiS a prezidentovi Kaczyńskému tím nejvyčůranějším způsobem, totiž že bude dělat Američanům zejména ve věci protiraketové základny potíže (Američané jsou už na to zvyklí), kdežto Rusům poleze do zadnice. Šplhne si tím u lidu, odpor k základně roste. Polská společnost je zvláštní: zatímco pravice občas vykazuje znaky něčeho, co máme u nás nutkání považovat za šílenství, všechno, co je od ní nalevo, se čím dál tím víc podobá nám.

Snad v rámci prezidentské kampaně se rozhořel spor mezi kandidáty Klausem a Švejnarem o podíl na ekonomické reformě. Pokud tomu dobře rozumím, Švejnar Klause obviňuje, že byl jen vykonavatelem cizích plánů, Klaus (ten začal) říká o Švejnarovi, že jeho podíl na reformě byl nulový. Švejnarova kritika Klause stojí na vyšším principu mravním: kuponová privatizace nestála na pevných právních základech, jejím výsledkem bylo rozsáhlé tunelování státních podniků. Nevím, zda ta kritika není přehnaná. Samotný nápad transformovat vlastnické vztahy tím způsobem, že veřejnost dostane příležitost vzít na tom podíl, mi coby neodborníkovi v ekonomice s odstupem připadá správná a politicky šikovná. Taky by mne zajímalo, zda náhodou výsledkem nebylo, že drtivá většina toho majetku skončila tak říkajíc v relativně dobrých rukou. Problém se mi zdá být jenom v tom, že mezi lid a nové vlastníky se vklínilo nemálo podvodníků z manažerského prostředí starého režimu: dost z nich je už mimo, ale někteří na své krátké pouti hospodářským výsluním prolétli i českým politickým Olympem. Dalo se to ale opravdu udělat jinak?

Europoslankyně Hybášková se zasadila o to, že v prostorách Evropského parlamentu byla otevřena výstava o bitvě na Soči (Soča, řeka v dnešním Slovinsku a v Itálii) v první světové válce. Na straně Centrálních mocností tam bojovala a padla i řada Čechů. Hybášková k tomu říká: „Byli to velice hrdinní vojáci, kteří bojovali za stát, v němž se narodili. Prokázali občanskou povinnost a odvahu. Tak bychom je taky měli nyní ctít.“ Myslím si, přes ryk, kteří spustí různí bojovníci, že jsou to důležitá slova. Ti lidé si zaslouží úctu, i když věc, za niž bojovali, nakonec nezvítězila (a já si osobně myslím, že je to dobře). Pokud se k tomu odhodláme, sníží se zase o trošku hladina nenávisti v české společnosti, šikovně rozněcovaná mj. různými agenty Kremlu. Připadá mi užitečné znovu tu ocitovat to, co před drahným časem napsal jeden z mých oblíbených politiků (a politických spisovatelů) John F. Kennedy: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Snad se jednou dobereme tohoto stupně politické kultury. Hned tak to nebude. Paní europoslankyně nás k tomu trošku posunula a zaslouží si uznání.

Podle pana Kandy v dnešní MfD Chávez nesouhlasí s Marxovými teoriemi. Pravil totiž: „Karel Marx se mýlil. Říkal, že jediná cesta k socialismu vede přes rozvinutý kapitalismus a imperialismus. Ale tím odsoudil všechny naše americké, indiánské, zaostalé národy. Tady přece žádný rozvinutý kapitalismus nemáme, a ještě dlouho bychom neměli. Znamená to tedy, že nemůžeme nikdy dojít k socialismu? Že k němu nemůžeme dojít vlastní cestou?“ Pan Chávez sice snad není ortodoxní marxista, ale zato je ortodoxní leninovec. Hlavní Leninovou snahou bylo zdůvodnit, proč kapitalismus a imperialismus může být nejdřív poražen v tak zapadlé a zaostalé díře, jakou bylo Rusko (teorie „nejslabšího článku imperialistického řetězu“).

Tamtéž píše Jakub Pokorný o integraci ČR do schengenského prostoru a zmiňuje se mj. o dosavadní hranici v Těšíně, která tím jaksi padne. Bylo by dobré v té souvislosti připomenout, jak vznikla: ČSR si činila po první světové válce nárok na celé rakouské Slezsko včetně čistě nebo převážně polských oblastí (kdyby se to povedlo, vedly by naše dnešní hranice dost hluboko v Polsku). Čeští politici to nedělali, jak by se mohlo na první pohled zdát, z nějaké vrozené národní kleptomanie, ale protože dost nedůvěřovali tomu, že nový stát může být životaschopný i bez zásob černého uhlí a strategické dráhy na Slovensko. Nicméně byla to nejen nepatřičná malověrnost, ale i hrubý prohřešek proti zásadě práva na sebeurčení národů, na níž svůj nárok na národní a státní samostatnost postavili. Využili dokonce situace, kdy bylo Polsko zaměstnáno válkou s ruskými bolševiky, a pokusili se celé území vojensky anektovat. Dohoda energicky zasáhla, ale hranice, stanovená pak mezinárodní arbitráží, byla výhodnější pro Čechy: do našich rukou se dostaly převážně polské oblasti, a také jižní předměstí Těšína včetně nádraží (převážná část města, které bylo tehdy víceméně německé, zůstala na polské straně). Česko-polské vztahy tak byly otráveny na dlouhá léta dopředu a dnešní opovržlivý přístup mnohých polských intelektuálů k Čechům má kořeny zde. To, že se dnes formalizuje tahle hranice (Český Těšín je dnes jako ostatně celá oblast, kterou Poláci nazývají Zaolší, ze značné části bohemizován) lze chápat jako jakousi bezděčnou normalizaci a ústup od ohavné tradice, kdy se kvůli národnostní a jiné nenávisti rozdělují města.

Rovněž MfD přináší článek o smrti Rudolfa Hesse. Zaráží mne titulek: Divná smrt Hitlerova přisluhovače. Proč „přisluhovač“? Autor zřejmě potřeboval nějak ozřejmit negativní charakteristiku Rudolfa Hesse (a učinil tak výrazivem Rudého práva). Jsou snad nějaké významné pochybnosti o povaze Hitlerova a Hessova působení, kterým je třeba čelit takhle primitivními prostředky? Proč se nemůže říci „spolupracovník“? A pak stojí za úvahu to, co k Hessovu dlouhému věznění řekl britský guvernér Robert de Burlet: „Pokud ho budete věznit až do smrti, učiníte z něj mučedníka. Jeho zločiny budou zapomenuty. Vzpomínat se bude pouze na nelidské zacházení, které ho přivedlo až k smrti.“ Což se do jisté míry stalo, Hessův kult je v neonacistických kruzích velmi rozšířen.

Středa 5. prosince

Předsednictvo KDU-ČSL jednomyslně schválilo rozhodnutí Jiřího Čunka vrátit se do vládních funkcí. Proti jsou zelení, ministr Schwarzenberg, někteří Čunkovi straničtí kolegové (ministr Jehlička), a po počátečním souhlasu se začal cukat i premiér Topolánek. Těžko se mu divit. Problém Jiřího Čunka ještě neodezněl, otázka bezprizorných milionů nebyla uspokojivě uzavřena a lidovecký předseda bude ve vládě něco jako neúmyslný sebevražedný atentátník. Jeho případ je stále nálož, a pokud se někomu podaří ji úspěšně odpálit, může to rozmetat celou vládu a vládní koalici. Na druhou stranu, pokud budou lidovci Čunka tvrdě protlačovat do vlády a ostatní tvrdě odmítat, může to koalici rozmetat taky. Navíc Jiří Čunek má v rukou trumf: jeho strana může být jazýčkem na vahách v prezidentské volbě. Sotva se vláda přehoupla přes schválení rozpočtu a odolala pokusu o vyslovení nedůvěry, má před sebou další pořádný problém.

Debata ohledně nedůvěry vládě byla živá, lépe řečeno místy divoká a nechutná, jak už je to ve Sněmovně ve vyhrocených situacích pravidlem. Kravál byl zbytečný, opozice jen demonstrovala svou nesmiřitelnost, vláda nakonec svých sto jedna hlasů dostala. Bude napříště hlasování o nedůvěře pravidelnou součástí každé schůze Sněmovny? Naturelu pana Paroubka by to odpovídalo.

Hlasovalo se dnes taky o rozpočtu. Zajímavé je, že rozpočet dostal jen sto hlasů (stejně hravě prošel), protože poslankyně Zelených Jakubková se zapříčila (požadovala úpravy v kapitole dopravy). Paní Jakubková patří ke křídlu zelených temelínských matek místopředsedkyně Kuchtové a řekl bych, že spíš než o dopravu šlo o jakousi demonstraci síly protibursíkovské opozice ve straně. Další problém Topolánkovy vlády.

Exposlanec Kott, když se ukázalo, že nezíská místo na žádné kandidátce, přilnul k dr. Rathovi, jenž ho učinil ředitelem středočeské odbočky VZP. Po změně vlády o místo zjevně přišel, teď vstoupil do ČSSD a bude Rathovi dělat poradce. ČSSD je podle něho jediná síla, která může zastavit ODS, a pan Kott nechce, aby tuto zemi řídili dalších dvacet třicet let modří papaláši. Případ pana Kotta je pozoruhodným příkladem toho, jak mocným čarodějem je alkohol: inicioval hladké a poměrně rychlé politické přepólování pana exposlance zprava doleva (těm, kteří tou nebo obrácenou cestou procházejí bez takového dopingu, to často trvá celá léta).

Podle americké rozvědky Írán v roce 2003 zastavil práce na vývoji atomové bomby a do dnešního dne je neobnovil. Tím dostali argumenty všichni odpůrci základen v Polsku a v ČR – a pro nás zůstává otevřená základní otázka: mají Rusové právo veta v základních bezpečnostních záležitostech ČR? Rusové, Rakušané a levá polovina německé koalice si myslí, že ano. Jinak je obdivuhodné, že v USA zprávu, která pořádně komplikuje život prezidentovi a vládě, nezatlučou, jak by se tomu stalo nepochybně v Rusku a možná i u nás.

V roce 1904 došlo v německé Jihozápadní Africe k povstání jednoho domorodého kmene, které německé koloniální úřady potlačily způsobem tehdy běžným, tedy brutálně. Postup německých jednotek vyvolal už tenkrát v Německu rozhořčení a velící důstojník byl odvolán. Německá ministryně pro rozvojovou pomoc se v roce 2004 (sto let od události), jak je dnes německým zvykem, pokorně omluvila a SRN poskytla Namibii (následnický stát) finanční pomoc. Kmen však žádá dvě miliardy dolarů odškodnění a obrátil se na soudy v Evropě a v USA. Neuspěl. Zatím. Jinak myslím, že má dobrou šanci, jde přece o Němce, a ty je třeba ždímat a ždímat, aby náhodou zase nedostali roupy. Jaká příležitost pro Eda Fagana!

Europoslanec Zahradil polemizuje v MfD s Lukášem Mackem. Jeho hlavní argument je, že Macek patří ke „zlaté“ evropské mládeži, která napřed dlouhá léta proplouvá evropskými vzdělávacími ústavy, výzkumnými pracovišti a úřady, aby se v nich pak definitivně usadila a zabývala se Evropskou unií. To má pana Macka zjevně diskvalifikovat. Slušní lidé polemizují argumenty a ne osobními pomluvami. Nejde o to, kde kdy pan Macek seděl, ale zda má pravdu nebo ne. I „profesionální Evropan“ může mít pravdu.

Čtvrtek 6. prosince

Včerejší den byl plný velkých událostí: ČSSD přestala čekat na to, až se koalice dokonale zkompromituje návratem pana Čunka do vládních funkcí (proces návratu se zadrhl) a tak se mohlo hlasovat o nedůvěře vládě. Opozice, jak se očekávalo, neuspěla. Neuspěla ani ve věci rozpočtu, rozpočet prošel. A nezdá se, že by chtěla uposlechnout dobré rady pana Paroubka a tak nějak chlapsky odstoupit. Což ovšem neznamená, že by neměla problémů až po uši.

Jiří Čunek přitom pokračuje ve svém bezelstně sebevražedném počínání: původně oznámil, že zveřejní usnesení jihlavského žalobce, kterým jej zprostil obvinění. Pak se začal kroutit, teď si to docela rozmyslil. I kdyby byl býval řekl rovnou ne, bylo by to lepší než tenhle podivný balet. Znovu se mi vnucuje představa, že pan Čunek je pro premiéra Topolánka podobný problém, jako byl Švejk pro nadporučíka Lukáše.

Vládní koalice má problém se zprávou americké CIA o tom, že Írán v roce 2003 zastavil vývoj jaderné pumy. Pro vládu i koalici je nepříjemné, že kdyby od vybudování radaru ustoupila, bude to znamenat, že ji opozice porazila. Stanovisko opozice, podporované veřejností, přitom je, že v obranných záležitostech musí ČR dbát zájmů Ruské federace (sociální demokraté by řekli „mimo jiné také“, aby to nevypadalo tak hloupě). Generál Šedivý vyjádřil nad americkým postupem své rozhořčení, cítí to jako svého druhu podraz. Něco podobného lze vyvodit i z toho, co řekla novinám ředitelka odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí paní Kuchyňová-Šmigolová. Jejich reakce jsou pochopitelné, ale součástí ceny, která se platí za svobodu a demokracii, jsou mj. i velmi omylné a nadmíru „transparentní“ tajné služby demokratických států (jak může být transparentní tajná služba funkční?). Mistry v oboru tajné služby bývají totalitní a autoritativní státy.

„Varování, že teroristé někde přepadnou základnu s balistickými raketami a odpálí je, jak to někdy stoupenci radaru prezentují, totiž nelze brát vůbec vážně“, píše v Právu Jiří Roškot. Nevím, kdo ten nesmysl říkal. Věc je přece daleko prostší: vlastník jaderných zbraní je pod rukou dodá teroristům, s nimiž má idylické vztahy, a bude z obliga. Podobně to v minulosti dělali Rusové se zbraněmi konvenčními: s jadernými si to nedovolili, jednak jim v tom bránila zbabělost (mohlo to prasknout) a jednak svým odběratelům zase až tak nedůvěřovali. Takový Ahmadínežád by rozhodně neměl ruské zábrany.

Tamtéž cituje Alexandr Mitrofanov senátora Novotného ze SNK-ED: „Kolem výstavby radarové základny na území naší republiky chodí politici jako kolem horké kaše a bojí se na rovinu říci, že radar potřebujeme především kvůli Rusku, které obnovuje svoje velmocenské postavení a vliv na celou Evropu.“ To je samozřejmě pravda: ne snad v tom smyslu, že by americká základna nás, Evropu a USA chránila přímo před ruskými raketami, proti nim je ta obrana neúčinná. Jde jen o to, zda česká politika a diplomacie prosadí stanovisko, že Rusové nemají a nebudou mít co mluvit do způsobu, jakým zajišťujeme svou národní bezpečnost. Zatím 70% lidí u nás podporuje – z drtivé většiny nevědomky - ruské stanovisko, že na to mají právo. A za druhé, pokud budou na našem území američtí vojáci, jen tak se sem nenacpou ruští. Ruský imperialismus je velmi zbabělý (Rusové jsou neporazitelní tam, kde se národ brání. Tam, kde papaláši útočí, dostanou zpravidla na frak).

Organizace s dlouhým a velmi výmluvným zájmem „Středisko pro právo na bydlení a proti vystěhování“ kritizuje Slovensko za to, že se nedokázalo vypořádat s romskými osadami a porušuje zákony při vystěhování neplatičů nájemného. „Nejsou zde mechanismy, které by předcházely nuceným vystěhováním“, řekl představitel Střediska. Jeden velmi účinný mechanismus je možné hned navrhnout: nechť je placení nájemného dobrovolné! Bylo by dobré to zakotvit v zákoně. Podobně se včera jakási americká autorka v MfD pohoršovala nad tím, že jsou u nás zvláštní školy pro Romy a že je to totéž, jako kdysi rasová segregace v USA. To je indolentní pitomost. Do USA nejdřív přivezli černochy (smí se to říci?) jako otrockou pracovní sílu a pak probíhal dlouhý a obtížný proces jejich integrace do „většinové“ společnosti. U nás existovaly „pomocné“ školy už za mého dětství, romských dětí v nich bylo pomálu, protože i Romů u nás tehdy bylo pomálu. Situace se pak měnila. Nicméně: zvláštní školy nejsou jen pro Romy a jsou Romové, kteří chodí do „normálních“ škol. Zvláštní školy byly koncipovány jako praktická záležitost a ne jako nástroj segregace, třeba neplní svůj účel, ale mělo by se o nich mluvit věcně a bez lidskoprávní (Václav Klaus by možná řekl humanrightistické) hysterie. Instituce na výrobu hraběcích rad a osoby, které hraběcí rady štědře rozdávají, jsou při tom pro kočku.

„Putin by u Rusů neprošel jako „vůdce národa““, tvrdí v LN Luboš Palata a odkazuje na průzkumy veřejného mínění, podle nichž by pro jmenování ruského prezidenta do této pomyslné funkce bylo je 17% lidí. Obávám se, že pan Palata je v téhle věci moc veliký optimista: problém je jen, že se to musí nějak šikovně zabalit, a Rusko má v této věci velmi inspirující tradice.

Pátek 7. prosince

Ačkoli zelení dali najevo velmi silný nesouhlas s návratem Jiřího Čunka do vlády (dodatečně ho zmírnili tím, že neohlašují jednoznačně odchod z koalice), ačkoli premiér Topolánek je krajně zdrženlivý a další lidé z vedení ODS vysloveně odmítaví, ačkoli pan Čunek pořád nemá jasnou a jednoznačnou podporu k tomu kroku i ve vlastní straně, usilovně se dere zpátky do vládní pozice, kterou musil před pár dny opustit. Problémy nevnímá. „Kdo chce odejít, tak ať odejde, každý je individualita, má osobní svobodu.“ Tahle veselá nonšalance je poněkud zarážející. Člověk se jen těžko brání poněkud paranoidnímu dojmu, že to ten člověk dělá schválně, aby vládní koalici co nejvíc roze… (laskavý čtenář si doplní vhodné neslušné slovo). Pan Čunek je sice právně čistý, ale politicky má obrovský problém, který navíc nezvládá. To si nemyslím jen já, ale 82% lidí v ČR (výjimečná situace, kdy je mi dáno rezonovat s většinou).

Podle průzkumu agentury Median vede ve veřejné podpoře ČSSD před ODS o necelá 4% (což zatím není žádná katastrofa) a zelení by se s 4,4 procenty vůbec nedostali do vlády. Tohle číslo je překvapivé a revoluční, zelení byli doposud u všech agentur spolehlivě nad 5% hranicí. Je třeba vyčkat, jaké budou výsledky konkurence. Jinak by bylo dobré nějak prozkoumat, nakolik výsledky agenturních průzkumů veřejné mínění odrážejí, a nakolik ovlivňují výsledky konkurence a tím pomáhají veřejné mínění formovat.

Opočno je a bude naše! Nejvyšší soud vyrval tento národní skvost z chtivých pracek odrodilé a kolaborantské šlechty. Všichni upřímní vlastenci se radují, mně to přijde hnusné.

Namlouvání pana Švejnara s komunisty zatím není uzavřeno. Předseda Filip prohlásil, že „nálada v klubu není taková, aby všichni zákonodárci KSČM mu odevzdali hlas. Je na něm, jak bude reagovat.“ Čili: přidat musíš, holoubku.

Pavel Kosatík, který se už dlouho a zevrubně zabývá osudem Jana Masaryka, polemizuje v Mladé frontě Dnes s názorem, že Masaryka zabili komunisté: „…ve všech podstatných záležitostech, tj. ve spolupráci se Sovětským svazem, při odmítnutí Marshallova plánu, při přijetí účasti v Gottwaldově „obrozené“ vládě atd., hrál Masaryk hru podle komunistických not. Jeho sentimentální obdivovatelé to ještě dnes neradi slyší, ale Gottwald měl všechny důvody těšit se na to, že si s ním Masaryk „rád zavládne“, jak ostatně sám veřejnosti slíbil. Úvahy o tom, že pachatelé vraždy (pokud šlo o vraždu) se rekrutovali ze sovětských tajných služeb, pochopitelně nelze vyloučit. I zde však platí, že počátkem roku 1948 Masaryk nebyl pro Stalina nebezpečný protivník.“ Znovu opakuji, že nejpravděpodobnější varianta je ta, kterou zveřejnil někdy v šedesátých letech minulého století Der Spiegel: totiž že Masaryka zavraždilo (pětičlenné) komando NKVD pod velením majora Augustina Schramma, protože Rusové správně vyčuchali, že se Masaryk chystá tajně emigrovat (čeští komunisté o tom neměli ani ponětí a Masaryka potřebovali pro zachování iluze mírového přechodu od demokracie k samoděržaví). V emigraci by byl Jan Masaryk pro Moskvu a její české nohsledy daleko nebezpečnější než Beneš, protože jaksi mimoděk spíše fyzicky než duchovně ztělesňoval kontinuitu československé státnosti. Článek ve Spiegelu obsahuje řadu věcných chyb, ale základní osnova je víc než pravděpodobná. Vysvětluje taky, proč putinovská administrativa odmítá vydat archivní dokumenty v té věci – byla by to moc velká ostuda.

Zbyněk Petráček cituje v LN výrok Winstona Churchilla, že nejtvrdším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s běžným voličem. Nic naplat, Winston Churchill byl opravdový génius výstižných aforismů.

61% Poláků je prý nyní proti americké základně, protože se obávají útoku islámských extremistů. Polsko se, jak se zdá, bohemizuje.

Sobota 8. prosince

Mezi KSČM a ČSSD panuje v současné době jakási krize důvěry, pokud jde o upřímnost podpory zatím neoficiálního prezidentského kandidáta Švejnara. Komunisté se zatím nedohodli, zda jej podpoří (i když údajně „pochopení pro Švejnara stoupá“), protože ČSSD podezírají, že část jejích volitelů dá své hlasy Klausovi. V KSČM to ovšem vypadá podobně. Navíc představa, že KSČM je ukázněná polovojenská organizace, kde poslanci a senátoři v tajné volbě zavolí, jak načalstvo přikáže, patří, řekl bych, minulosti. Aspoň v téhle jedné jediné věci se ta strana trochu normalizovala. Oba političtí spojenci se teď budou navzájem testovat. Dovedu předem odhadnout, co vytestují, ale nemohu to napsat, je to neslušné slovo. Prof. Švejnara to nechává chladným: „Můj dojem je, že jsem pro KSČM v určitém smyslu relevantní kandidát, ale ještě budou potřebovat nějakou dobu, než se dohodnou.“ Aspoň jedno tedy mají oba kandidáti na prezidentský trůn, Klaus i Švejnar, společné: oba jsou pro KSČM v určitém smyslu relevantní. Švejnar, podporován Paroubkem, vyzval Klause k veřejné televizní debatě, Klaus to odmítl s tím, že prezidenta nevolí lid, ale poslanci a senátoři, a že taková veřejná kampaň je zbytečná. Na tom něco je a navíc nás tím oba pánové ušetří lehce nechutné podívané na to, jak lezou do zadku komunistickým volitelům, nebo se aspoň úporně snaží je příliš nerozdráždit.

Předseda KDU-ČSL Čunek se ve věci svého návratu do vládních funkcí sešel separátně s premiérem Topolánkem. Jednání prý bude pokračovat. Premiér se k problému vyjádřil s decentností u něj poněkud neobvyklou: „Ten jeho požadavek – a požadavek KDU-ČSL – pokládám za legitimní, nicméně v dané chvíli za velmi nešťastný.“ Akcent by měl být na druhé části sdělení. V rozhovoru pro MfD argumentuje pan Čunek proti nesouhlasu zelených s jeho návratem do vlády tím, že oni se taky nevměšovali do nominace poslance Lišky do vlády. Poslanec Liška je ovšem na rozdíl od pana Čunka z hlediska policejního vyšetřovatele a státního zástupce šedý a bezvýznamný člověk a nekrouží kolem něho jako měsíce kolem Jupitera bezprizorné miliony.

Právo uvádí na druhé straně dole „další z billboardů, který se v rámci kampaně k rozmístění amerického radaru objevil v Praze“. Je na něm strýček Sam, jak zpupně ukazuje prstem na diváka a u toho nápis „Já chci svůj radar, ať se vám to líbí nebo ne!“ Podepsána je iniciativa Ne základnám. Zvláštnost tohoto způsobu propagandy mne vede k návrhu obrátit pozornost k tušeným sponzorům akcí proti základně. Obrázek by byl velmi podobný. Byl by na něm Vladimír Vladimírovič (Putin) v rudoarmějské čepici s velikánskou rudou hvězdou ve známé výhružné pozici: ukazuje hněvně do publika (pod ním by měl být prapor Ruské federace, aby to bylo analogické s plakátem z Práva), a volá, jak již laskavý čtenář jistě tuší: „I ty souhlasíš s radarem v ČR?“ Obávám se ovšem, že zůstane jen u projektu, protože na to mi ruská ambasáda jistě rublíky nedá.

Právo přináší jako pravidelně nenávistně zajíkavý článek Jiřího Hanáka proti vládní koalici, Topolánkovi atd. Mluví tam o Jiřím Čunkovi, „soudem nikdy z podezření z korupce neočištěném“. Ne že bych se chtěl nějak moc zastávat pana Čunka, ale máme tu, jak vidno, dalšího „sprostého podezřelého“. Znamená to, že když mne pan Hanák obviní z krádeže v samoobsluze, musím se obrátit na soud, aby mne očistil?

V procesu se sbormistrem Kulínským vystupuje jedna svědkyně za druhou a vypovídá o neuvěřitelných poměrech ve sboru. Mluví o věcech, k nimž došlo ještě před převratem. Proč to nikdo z nich neoznámil hned? Vysvětlení mne napadá jediné: protože by pak děvenky nemohly vyjíždět na atraktivní zájezdy na Západ. Milé dámy, to by se dalo docela dobře přežít: já jsem si mohl o cestě na Západ jen nechat zdát, a nebylo to jen proto, že neumím zpívat a neměli ve mně zálibu sbormistři. Napřed si to nechat líbit, protože to bylo k dobru věci, a když už nám nemůže být ten dotyčný k ničemu dobrý, tak ho prásknout, mi nepřipadá dvakrát moc konzistentní.

Hradní MfD přináší velikánský rozhovor s prezidentem a prezidentským kandidátem Klausem. Prezident se v něm vyznává ze zalíbení v majestátu svého ouřadu: „Nicméně jsem přesvědčen, že jistý majestát k této funkci patří. Lacinou líbivostí se toho zbavovat není rozumné.“ Jakápak laciná líbivost, laciná líbivost je to šaškování, které je nyní s výkonem prezidentské funkce spojené.

Pondělí 10. prosince

Jiří Čunek se realisticky rozhodl, že je ochoten si na návrat do vlády počkat, i když se úmyslu na něj nevzdává. Zjevně ani on si nepřeje koalici zbourat (spočítal si, že by na tom tratil). Lidovecký pragmatismus zformuloval ministr Kalousek: Čunek se může do vlády vrátit jen tehdy, když to nepovede k roztržce v koalici. Já bych řekl, že za současného stavu věcí je brát si Čunka do vlády totéž, jako umístit ve vládní zasedačce pod koberec nášlapnou minu.

Rod majitelů BMW obklopily stíny nacistické minulosti, píše pateticky dnešní MfD. Německo mělo smůlu, že jeho totalitní režim nebyl po ruském způsobu důsledný a veškerý soukromý majetek nezestátnil (v Evropě to asi nejde). A protože jsou majitelé zámožní, budou ještě přinejmenším tři sta let přitahovat pozornost potenciálních žadatelů o odškodnění. Že by se mohli z této pozice nějak vyplatit, je nemožné: MfD píše, že majetek dotyčné rodiny „příliš nevysálo ani to, že se Varta (jejich podnik, který se podílel na dodávkách pro Třetí říši, přičemž zaměstnával a vykořisťoval totálně nasazené a lidi persekvované z rasových důvodů) na přelomu tisíciletí zapojila do odškodnění nuceně nasazených, mezi nimiž byli i občané Česka“. Vida, jediné co by mohlo usmířit rozhněvané a lačné bohy z MfD, by bylo, kdyby to bylo jejich majetek „příliš vysálo“. Navíc přestože platili jako mourovatí, „nechtějí se ke své hnědé minulosti znát“. Je mi líto, ale takový způsob psaní zavání hyenismem. V Česku, a pokud autor informace převzal z německého tisku, tak i v Německu.

Ministr Schwarzenberg se dnes dožívá sedmdesáti let. Po Zemanovu ministrovi zahraničí Kavanovi měla ČR na vykonavatele této funkce relativní štěstí (i když být lepší než Kavan není žádné velké umění). Po volbách se řízením osudu událo, že se funkce neujal „modrý Kavan“ Zahradil. Ministr Schwarzenberg si za tu krátkou dobu, během níž úřad vykonává, počínal dobře: má jasno o tom, že největší nebezpečí, které ČR hrozí, není přehánění problémů, které přináší globální oteplování, a že naopak problémem je staronový vítr, co fouká z východu: proto se musí smířit s tím, že nedostává Puškinovy ceny. Nepovažuje taky za největší ohrožení naší suverenity Evropskou unii. Na druhé straně nedělal zbytečné úlitby zeleným tlakům z Rakouska. Před nástupem své funkce musel vyslechnout nejapné poznámky z úst prezidenta Klause. To, že Klausovi nesedí, je dobré znamení. Ministru Schwarzenbergovi (tentokrát bez ironie) gratuluji. Zatím jsem po celou dobu, co Události vycházejí, nic podobného neudělal, pro jednou mi to snad čtenáři odpustí.

Úterý 11. prosince

Kdosi práskl předsedu zelených Bursíka za údajný daňový únik. Udělal to, jak jinak, anonymně. Podle ředitele pražské hospodářské kriminálky oznámení neobsahuje žádný doklad a je ve velmi obecné rovině. Policie se jím ovšem musí zabývat. Anonymní udání patří, jak se zdá, k našemu národnímu koloritu. Zajímá mne, kolik je v této zemi lidí, které ještě nikdo anonymně nepráskl. Anonymní udání přišlo i na předsedu KDU-ČSL Čunka, jenže tam bylo jasné, odkud vítr fouká, a Čunek prokázal obdivuhodnou bezbrannost. Jak obstojí Bursík? Mají politické strany (ty ve vládě i ty v opozici) vlastní detektivní útvary, které se zabývají sháněním kompromitujících materiálů na oponenty? (Ostatně potřebují je ty u kormidla, nebo si mohou v případě nutnosti posloužit státními orgány?) Považuji v této souvislosti za potřebné zdůraznit, že anonymní udávání je ohavnost, a to dokonce i tenkrát, kdyby se týkalo např. dr. Ratha. Obávám se, že tento názor se u nás hned tak neprosadí.

V Ostravě (a v Beskydech) se sešli premiéři Visegrádských zemí. Přijeli všichni a pozvali navíc i svého slovinského kolegu. Přichází Visegrád ke cti? Možná, že už je pozdě, že se členské země od sebe zatím příliš vzdálily.

Jakási brožura ministerstva zdravotnictví (doporučuje mj. podobně jako kdysi Martin Luther, „dobrý sex aspoň dvakrát týdně“) posloužila Právu jako záminka k anketě „poslanecký sex“. Palmu vítězství si mezi respondenty odnesl Jiří Paroubek, který projevil voyeurské sklony (vyjádřil přání vidět „při tom“ nenáviděného ministra zdravotnictví a jeho mluvčího). Paroubek opět výrazně překonal laťku, nastavenou jeho předchůdcem a nynějším rivalem Zemanem – a že byla nastavena hodně vysoko.

Alexandr Mitrofanov bere v Právu za věc, o níž nutno vážně uvažovat, to, co prý řekl italský exprezident Cossiga: všechny výzvědné služby Ameriky a Evropy nyní dobře vědí, že útok na newyorská dvojčata 11. září 2001 byl naplánován a proveden CIA a Mossadem za pomoci sionistického světa, aby z něj mohly být obviněny arabské státy a aby západní síly mohly do Iráku a Afghánistánu. Tvrzení pana Cossigy je stejné povahy jako to, že listopadový převrat u nás byl výsledkem spiknutí KGB, CIA a Mossadu, že Štefánikovu leteckou nehodu zorganizovali Masaryk s Benešem nebo – konec konců – že holocaust je nafouknut „sionistickou propagandou“. A zaslouží si brát na vědomí se stejnou „vážností“.

Ruský prezident Putin doporučil za svého nástupce „holubici“ Dmitrije Medvěděva, a ne „jestřába“ Sergeje Ivanova. Medvěděv dokonce nikdy neměl nic společného s KGB! Je prý v Putinově okolí v tomto smyslu bílá vrána. Pozoruhodné je, že už zase si lidé na Západě dělí pro svou potřebu ruské papaláše na „jestřáby“ a „holubice“ a východiskem jsou spekulace, protože spolehlivých informací, opřených o samostatnou politickou praxi dotyčných ruských politiků a její hodnocení ve svobodném tisku, se spíše nedostává. Věc má však i svou dobrou stránku: tentokrát k těm „lidem na Západě“ patříme i my. Prozatím.

Premiér Topolánek se zdráhá poskytnout vládní záruku pro pořádání olympiády a ministr Kalousek mluví o tom, že akce by představovala obrovské riziko. Ve hře bude jistě i lehce konkurenční vztah mezi Topolánkem a primátorem Bémem, nicméně vláda má pravdu, jde o nesmyslně megalomanský populistický projekt, který si ČR může přinejmenším klidně odpustit.

Středa 12. prosince

Poslanci zelených odmítnou smlouvu o americkém radaru, pokud bude pouze dvoustranná, tj. mezi ČR a USA, a ne mezi ČR a NATO. Sdělila to předsedkyně poslaneckého klubu Kateřina Jacques s odkazem na usnesení letošního sjezdu SZ. Stejné stanovisko zaujímá i místopředseda strany Liška. Jeho podmínka je, že systém má být začleněn do velení NATO, což znamená, že by s jeho vybudováním musely souhlasit všechny členské země. Jde o špatně zastřené veto projektu, protože v NATO jsou země (Slovensko), které budou radar s chutí vetovat. NATO je dost zvláštní organizace. Spočívá na tom, že Evropa Američanům milostivě dovolí, aby ji bránili, protože sama se ubránit není schopná ani ochotná, ale zároveň bedlivě dbá na to, aby to měli co nejtěžší, aby je to přišlo pořádně draho a aby si při tom bránění moc nevyskakovali.

Ministr Bursík má jakýsi problém s daněmi, psali jsme o tom včera. V souvislosti s tím se nechal slyšet, že jediný, kdo kromě berňáku disponuje informacemi o jeho výdajích a příjmech, je údajně jeho někdejší daňový poradce Jaromír Soukup. Soukup SZ sponozoroval, pak se stal náměstkem ministryně Kuchtové, s Bursíkem se rozkmotřil a z ministerstva musel s Kuchtovou odejít. Zelení jsou malá strana, ale jejich vnitřní vztahy jsou komplikované jako vztahy na čínském císařském dvoře. Pan Soukup, resp. jeho firma, hodlá Bursíka žalovat, protože naznačil, že ho mohli prásknout (to, že je člověk součástí právnické osoby, mu dává právo používat pluralis majestaticus), čímž poškodil jejich dobré jméno. Skutečností zůstává, že Bursíka někdo prásknul.

Pozastavil jsem se včera nad případem poslance Wolfa (ČSSD), ale svou poznámku jsem honem vypustil, protože podle ČT se pan poslanec v době hlasování o rozpočtu a nedůvěře vládě vzpamatovával z infarktu netradičním způsobem: totiž pokoušel se získat (údajně neúpspěšně) profesuru na Vysoké škole báňské v Ostravě. Ti, kdo se jako dr. Rath stavěli k poslancově chorobě s nedůvěrou, nemluvili tedy jen tak do větru. O poslanci Wolfovi je známo, že má např. na americký radar odlišný názor než jeho strana. To je věc natolik zásadní, že stojí za to, aby se svou stranou rozžehnal, aniž by mohl být obviňován z nekalých postranních úmyslů. Nebo to může překousnout a zůstat straně věrný, protože si to dokáže vyřídit se svým svědomím. Pan poslanec však, jak se zdá, volí střední cestu mezi oběma těmi krajnostmi, a to je to jediné, co dělat nemůže.

Jan Kašpar píše v MfD o smrti Benita Mussoliniho. Diktátor měl u sebe při svém zatčení údajně zlato, které se mělo dostat do rukou italských komunistů, neboť: „Jisté je, že komunistická strana disponovala po II. světové válce značnými finančními prostředky, a nikdo nezjistil, odkud se vzaly.“ Řekl bych, že to není vůbec žádná záhada, že ty bezprizorné finanční prostředky mohly pocházet a nepochybně taky pocházely z jediného zdroje, a tím určitě nebyl Benito Mussolini.

Polský premiér Tusk navštívil Berlín a jednal s kancléřkou Merkelovou. Pan Tusk má tytéž problémy jako jeho předchůdci (rusko-německý plynovod, obavy z majetkových nároků vyhnaných a projekt dokumentačního Centra o osudech „nucených vysídlenců“ - to je otřesná terminologie). Navrhl zbudovat v Gdańsku památník druhé světové války, který by ctil česko-polskou teorii příčiny a následků (Němci si všechno zasloužili). Merkelová ho ujistila, že Německo nepodporuje majetkové nároky vyhnaných (takové ujišťování ovšem není nic platné, polští politici by si představovali, že jim to má zakázat, a když neposlechnou tak je zavřít – na jejich utracení by možná v rámci kompromisu netrvali), dala najevo ochotu nějak zohlednit polské obavy z plynovodu (projekt si Kaczyństí svým obratným manévrováním mezi Ruskem a Německem vykoledovali) a nápad s památníkem v Gdańsku prohlásila diplomaticky za zajímavý, nikoli však konkurenční k německému projektu Dokumentačního centra o vyhnání. Pokud se Centrum bude týkat jen německých vyhnaných, nemají do toho Poláci ani nikdo jiný co mluvit. Za úspěch lze považovat, že se pan Tusk během návštěvy smrtelně neurazil a nevyhrožoval kancléřce reparacemi. Teď jede do Moskvy, kde ho čeká poněkud tvrdší soupeř. Proti němu nemají Poláci s teorií o příčinách a následcích moc velkou šanci.

Čtvrtek 13. prosince

Klaus svatosvatě slíbil, že nebude Čunkovi bránit v návratu do vlády. Tento slib je pro něj o to snadnější, že mu nijak účinně v návratu vrátit nemůže (pokud by chtěl respektovat ústavu, mohl by nanejvýš nějaký čas dělat fóry) a o to příjemnější, že by mu mohl otevřít cestu k lidoveckým hlasům, které k prezidentské volbě tolik potřebuje. Pozitivní (bez ironie) je, že je prezident ochotný v rámci „volební kampaně“ navštívit i klub zelených, kteří ho úporně odmítají. V rámci této chvályhodné tolerance by možná bylo vhodné, kdyby domluvil svým Parteigenossen, aby připustili k slyšení na svých klubech i prof. Švejcara. Je to věc elementární slušnosti.

„Politici a umělci“ se obracejí na obyvatele ČR s výzvou, aby po Novém roce neplatili poplatky lékařům. Petici zorganizoval redaktor Práva Kamer a byla by úplně v pořádku, kdyby pod ní byly podepsány levicově orientované osobnosti veřejně činné. Taky by bylo formálně pochopitelné, kdyby tak učinili poslanci ČSSD a spřízněných politických stran (KSČM, levice zelených) bez pana Kramera. Pod peticí jsou však podepsáni jedni i druzí, a to je tak říkajíc mnoho dobrého najednou.

Jiří Paroubek v interním materiálu pro potřeby ČSSD (citovalo ho dnešní Právo) zopakoval předpoklady, za nichž by byla možná užší spolupráce ČSSD a KSČM. Šlo by to, pokud KSČM odsoudí jednoznačně všechny formy stalinismu, zejména zločiny komunistického režimu, přihlásí se k euroatlantické orientaci země (členství v EU a v NATO) a zřekne se představy o emancipaci lidstva na základě násilné likvidace soukromého vlastnictví a s ním spojených společenských vrstev. To je řečeno velmi pěkně, jen by to měla být podmínka nikoli užší spolupráce, ale vůbec jakékoli spolupráce, a také by se mělo počítat s tím, že komunisté, když se jim to hodí, slíbí leccos, co vůbec nehodlají dodržovat.

Sociálně demokratická strana se chce vyhnout nepříjemnostem při volbě prezidenta tím, že bude kontrolovat, jak tajné volbě hlasovali její poslanci. To je úroveň zhruba odpovídající někdejším Sládkovým republikánům. Že něco takového napadne Paroubka, není překvapující, tak se asi volilo v RaJ do orgánů ROH. Pokud si to ovšem jeho straničtí přátelé nechají líbit, klesli už poměrně dost hluboko.

Pátek 14. prosince

V Lisabonu byla podepsána nová smlouva Evropské unie. Pokud by znamenala aspoň výhledově omezení „suverenity“ českých politiků typu Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo dr. Ratha, bylo by to pozitivní. Obávám se, že na to je EU příliš slabá. Horší možnost je, že se otevře prostor pro utopické iniciativy některých eurooptimistů a Unie se v během toho, co se bude postupně ukazovat jejich neuskutečnitelnost, znemožní a oslabí.

Předseda ÚS Rychetský se vyjádřil k petici za neplacení poplatků u lékaře. Prohlásil, že je to forma občanské neposlušnosti, ale nepožívá ochrany podle ústavy. A považuje za zvláštní, že k občanské neposlušnosti vyzývají někteří zákonodárci.

Vedoucí představitelé ČSSD si lámou hlavu problémem, jak to zařídit, aby jejich volitelé nevolili Klause. Zdá se, že vzájemná důvěra mezi přáteli zrovna nekvete. Komunisté nevyjádřili a asi nevyjádří podporu žádnému z prezidentských kandidátů, ale podle slov předsedy Filipa „nepřipustí souboj Klause proti Klausovi“ (tj. podpoří v prvním kole v PS Švejnara, aby se dostal do dalších kol. Je ovšem otázka, zda se jim to povede. Prof. Švejnar mezitím oficiálně oznámil svou kandidaturu a uvedl jména deseti senátorů, kteří ho navrhli. V desítce není žádný komunista a žádný senátor za ODS, jinak je to výběr jmen „napříč politickým spektrem“.

ČSSD má problém s poslancem Wolfem. Potřebovala by ho exemplárně potrestat, ale on se už nechal slyšet, že v takovém případě „existuje mnoho variant“. Na základě této temné výhrůžky jeho kritici podstatně zmírnili tón. Zdá se, že nakonec bude Wolfovi přiznáno, že jako každý má právo pochybit a dostane šanci to napravit, jak navrhuje místopředseda Vícha. Kázeň v přátelských řadách to asi neutuží.

Filozof ČSSD Erazim Kohák se v Právu věnuje obhajobě petice oproti placení lékařům. Je pozoruhodné, že předseda Paroubek by rád viděl, kdyby prezidentský kandidát Švejnar rozšířil svůj tým spolupracovníků právě o tohoto člověka. Inu, podpora ČSSD něco stojí.

Na základě protestů příslušnic švédské armády byl lev ve znaku švédských mírových jednotek připraven o svou mužnou pýchu. Dámy se cítily být lvím přirozením znevažovány.

Sobota 15. prosince

Jan Švejnar včera oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta a předložil podpisy deseti senátorů, kteří jej formálně jako kandidáta navrhli. V prohlášení řekl, že chce udělat tečku za nepřátelstvím v české politice, ale prakticky mluvil jen o tečce za nepřátelstvím ke KSČM. Jak je to s tečkou za nepřátelstvím té pestré skupiny, která ho podporuje, k ODS a ke Klausovi? Je pravda, že ODS Švejnarovi dala najevo, že mu neumožní, aby oslovil její poslance a senátory. To je dosti buranské, ale pan Švejnar proto ještě není z obliga, aby dodržel svůj závazek. Nejde jen o poslance a senátory, ale o tu početnou skupinu obyvatel, která stranu podporuje a u níž je nynější prezident populární. Chápu, je to složité, Klaus je Švejnarův soupeř. Ale tečku za nepřátelstvím si vymyslil sám Švejnar.

Švejnar získal dnes pro svou kandidaturu drtivou podporu v Ústředním výkonném výboru ČSSD (nikdo nebyl proti, pár lidí se zdrželo, ale mezi nimi i místopředseda Škromach). KSČM (ústřední výbor strany) se rozhodla pouze, že svým volitelům doporučí volit nestranického kandidáta (má ovšem další podmínky, které Švejnar dost dobře nemůže splnit, protože by ztratil zase jiné významné hlasy) a že nedopustí, aby do druhého kola postoupil jen Klaus. Ani lidovci se na celostátní konferenci nevyjádřili, předseda Čunek odmítl podepsat dopis se Švejnarovou nominací. Mezi voliteli KDU-ČSL je to podle něho půl na půl – to by ovšem Klausovi ke zvolení nestačilo, pokud by mu nevypomohli komunisté.

Klaus odmítl veřejnou debatu se Švejnarem. Jeho argumenty jsou jako obvykle zcela logické (prezidenta nevolí veřejnost, ale volitelé; protože Švejnar je na rozdíl od Klause poměrně neznámý, z debaty by těžil hlavně on), ale stejně logické je, že se ta argumentace bude mnoha lidem zdát nedostatečná a hlavně poněkud vyčůraná. Klaus by měl pravdu, kdyby ten první argument rozvedl: halasnou volební kampaní se z prezidentského úřadu dělá něco jiného a významnějšího, než co doopravdy je, jenže to se mu nejspíš vůbec nelíbí, a proto to taky neříká.

Petr Pithart polemizuje v Právu se signatáři petice za neoplacení poplatků u lékaře. Stává se málokdy, že bych s ním souhlasil, tentokrát ano. Petr Pithart je ovšem právník a věc se ho asi dotkla (právem) profesně. Mýlí se myslím jen v jedné věci: že by pro signatáře byl hlavní autoritou Ústavní soud. Řekl bych, že jen zkoušejí, zda jim náhodou nepůjde na ruku, pokud to nevyjde, budou pokračovat tak říkajíc přes jeho mrtvolu, protože se v jejich očích přiřadí ke zrádnému establishmentu. Když je revoluce, musejí jít instituce stranou.

V EU se ustavila „skupina moudrých“ (oficiálně „reflexní skupina). Má předložit „návrhy pro budoucnost EU“. Ač se v zásadě nepovažuju za euroskeptika nebo „eurorealistu“ zahradilovského typu, při podobných nápadech mi běhá mráz po zádech. Alexandr Vondra si myslí, že se budou zabývat tím, co má Evropa udělat, aby ji nepřeválcovala Indie a Čína. To je mimořádně pitomý nápad. Ať se zabývají tím, aby je nepřeválcovalo Rusko v tichém neoficiálním spojenectví s islámskými extremisty (taková tichá spojenectví uzavírali Rusové s chutí v době, kdy si ještě říkali „SSSR“; tehdy ovšem měla ještě Evropa plná kaťata a nepomýšlela na to, jak se emancipovat od USA).

Zdeněk Škromach říká v rozhovoru pro Právo: „Zažil jsem to za minulého režimu, když za mnou přišli a říkali: Soudruhu, jak jsi myslel tuhle větu, kterou jsi řekl na konferenci ROH nebo která vyšla v Rudém právu?“ Je hezké, že ČSSD má místopředsedu, jehož věty v Rudém právu za normalizace (jindy to vzhledem k věku pana Škromacha nešlo) citovali nebo tam dokonce publikoval (z rozhovoru to není zřejmé). Po převratu jsem doufal, že tihle lidé se budou věnovat méně veřejné činnosti, než je politika.

V MfD píší, že pokud komunisté v prvním kole prezidentské volby v PS odevzdají nevyplněné lístky, vyřadí tím ze hry Švejnara. Tomu nerozumím. V ústavě se říká, že postupuje ten, který dostane v PS nejvyšší počet hlasů. Švejnar by postoupil, kdyby dostal jeden hlas, pokud by ostatní lístky byly nevyplněné. Švejnar musí dát dohromady víc hlasů, než kolik jich dá pro Klause ODS. V případě, že komunistické hlasy nebudou ve hře, potřebuje deset hlasů ze zbývajících patnácti (KDU-ČSL a dva nezařazení). Je ovšem otázka, zda se najde těch 8 – 10 lidoveckých poslanců, ochotných pro něho hlasovat. To není docela nevýznamné: Švejnar teoreticky potřebuje, aby žádní komunisté nehlasovali pro Klause. Ostatní pak záleží na KDU-ČSL.

Darina Křivánková si v článku o čertech z dnešních pohádek v kulturní revue LN klade otázku, „kdo je dnes nositelem oné temné, čertovské zlomyslnosti, kdo dnes hází hrdinům klacky pod nohy“, když na čerta zbyla role kašpárka, baviče, glosátora. Odpověď je jednoduchá: je to knížepán, flanďák a skopčák. Možná je i dvoj- nebo dokonce trojkombinace: knížepán, který je zároveň flanďákem a skopčákem (kombinace knížepána a skopčáka je velmi častá). To je ideologie klausovsko-zahradilovského křídla ODS, přenesená do říše pohádek. Navazuje přitom na domácí nejedlovsko-drdovské kořeny.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky