Leden 2008

Běhu dokolečka, bití do úmoru a kříšení říkali strážci tanec smrti

Petr Broulík

Historik Jiří Nebeský z Hranic přijel představit německým rodákům z Krnova své poznatky o internačních táborech pro odsunované německé obyvatelstvo měst. Přestože mnoho lidí pokládá odsud Němců za nezpochybnitelný výsledek druhé světové války, snaží se někteří historici dokázat, že odsun obyvatelstva, které často mělo s německou propagandou a nacismem málo společného, byl zbytečně krutý a bezlítostný. Právě taková svědectví z vyprávění, ale často i policejních a úředních protokolů o hranickém internačním táboře soustředil Jiří Nebeský.

Jeden z internovaných Němců Franz Schneider popsal například své zatčení takto: „Sebrali mě osmého května na ulici, vedli mě na náměstí, kde po mně lidé plivali. Pak mne odvedli do tábora. Tam nám vzali všechno, co jsme měli. Co neskončilo v kapsách strážných a dozorců, skončilo na hromadách. Bez zápisu. Po dvou dnech pobytu v jedné světnici nám dali práci a do té nás poháněli býkovci,“ vzpomíná.

Policejní zpráva z podzimu 1945, kdy policisté museli začít vyšetřovat násilí v lágru, potvrzuje, že internační tábor číslo jedna v Hranicích vedli lidé, kteří si opatřili býkovce, ocelové pruty, pendreky a důtky. Na prostranství tábora stála šibenice. Specialitou strážců byl takzvaný „tanec smrti“, kdy Němce vyháněli na prostranství. Tam internovaní, často bez rozdílu věku běhali dokola. A strážní je bili, až někteří padli na zem. Ty polévali vodou a nutili je opět běhat, dokud neleželi všichni poloomdlelí a vysílení na zemi.

Policisté tehdy zdokumentovali devět případů usmrcení v hranickém táboře. Dobová farní kronika ovšem zaznamenává čtyřiadvacet Němců, kteří zemřeli v táboře „hrubým jednáním a nedostatkem potravy“. Přičemž poznamenává, že číslo není úplné, protože v jiných případech byly v úmrtních listech fingovány příčiny úmrtí. Dva pamětníci uvádějí, že počet zavražděných v táboře se pohybuje kolem tří set.

Jeden z otřesných případů popisuje Jiří Nebeský dokonce jako tragický omyl správců tábora. Ti 27. května 1945 zatkli na nádraží v Hranicích pět cizinců. Označili je za chorvatské SS a šéf tábora prý osobně po táboře vykřikoval, že večer bude představení. Těch pět mužů muselo čekat na večer se vzpaženýma rukama u zdi. Strážci je střídavě bili a křísili vodou. Večer je na prostranství bili a na smrt utýrané odstřelili. Jednoho dokonce zabil muž, který přišel do tábora jako „návštěva“ a podle svědků měl být bývalým vězněm koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Teď už můžou shnít...

Ti lidé byli podle průkazů pouze muži, které si Němci najímali k vlakovým transportům. Nebyli příslušníci SS. „Když to německý účetní řekl strážcům, nejprve byli udiveni, pak se snažili o ubitých nemluvit a nakonec se ztratily průkazy mrtvých,“ říká Jiří Nebeský a dodává, že když se hrobník přišel zeptat, jaká jména mají napsat na hroby, strážci jim nadiktovali vymyšlená. „Nakonec se prý domluvili, že kdyby se náhodou někdo na ty mrtvé ptal, tak jejich zabití svedou na Rusy,“ říká Jiří Nebeský.

Účetní Franz Schneider nakonec v Německu vypověděl, že hrobníci odváželi mrtvé z tábora na hřbitov na malém vozíku a tak po nich zůstávala na cestě krvavá stopa. Pohřbívalo se prý i šest těl do jednoho hrobu. Strážní, kteří je přivezli na hrob, prý kopali do mrtvol se slovy: „Teď už můžou ty německé svině shnít.“

Na násilnosti v Hranicích se přišlo, až když policisté vyslýchali později v Novém Jičíně jednoho z Němců, kteří byli v hranickém internačním táboře. To bylo v době, kdy samozvané strážce, kteří si jeden den říkali strážci a druhý partyzáni, nahradili konečně policisté a v táboře nastal klidnější režim. „Vyšetřovací spisy jsou velmi zajímavé. Zprvu se v nich mluví o rozkrádání německého majetku a týrání. Pak se druhá část podezření bagatelizuje a nakonec byli viníci obviněni jen z rozkrádání. I z toho byli nakonec osvobozeni,“ líčí Nebeský.

Pouze jednoho strážce z Hranic pak soud opravdu odsoudil za násilný čin na pět měsíců žaláře. Jmenoval se Jaromír Pavlas a šel do vězení za to, že „svedl ke smilstvu“ jednu z internovaných žen. „To dokazuje, že soudy mohly podle tehdejších zákonů podobná zvěrstva odsoudit. Ovšem stalo se to málokdy,“ říká historik Nebeský.

(MFDNES)

01.10.2007 - PETR BROULÍK - str. 04

Všichni Němci museli z domovů

Tisíce obyvatel Krnova muselo po válce do internačních táborů. Ženy mají dodnes trauma, řada Němců nepřežila

Lidé a proměny

Krnov - Každý rok se dnes do Krnova sjíždějí v rámci Německo-českého týdne bývalí rodáci.

Jsou mezi nimi většinou lidé, kteří jako malé děti nebo mladí lidé museli se svými rodiči opustit rodný dům a nastoupit do transportu do neznámé země.

Ti první zažili často ještě takzvaný divoký odsun, který panoval v prvních týdnech po osvobození.

Například častý účastník setkání Němců a Čechů v Krnově Horst Kaller měl v roce 1945 šest let a vzpomíná, že jeho babička šla jednou dopoledne jenom v bačkorách nakoupit jídlo a potraviny.

„Na chodníku ji však zastavili ozbrojení lidé a zařadili ji do skupiny, již zavedli na hranice a přiměli je odejít z Československa,“ vzpomíná a dodává, že tam nastala jejich dlouhá pěší pouť někam na území dnešního Německa přes Poláky obsazené území. Město Krnov sice dnes leží blízko hranice s Polskem, ovšem tehdy, až do srpna 1945, byla tato hranice ještě oficiálně hranice československoněmecká.

Na návštěvách německých rodáků v Krnově, jejichž tradice začala v devadesátých letech, většinou chybí ženy. Především ty, které zažily jako mladé dívky v Krnově konec války a často skončily znásilněné vojáky Rudé armády.

„To bylo vlastně téměř první, po čem se ruští vojáci po příchodu do Krnova sháněli. Po německých ženách, které by znásilnili,“ vzpomíná Kurt Schmidt, který jako dítě rovněž prošel lágry. „Ženy, které v Krnově zažily znásilnění, z nich mají do nynějška taková traumata, že málokterá chce s námi Krnov navštěvovat,“ tvrdí Kurt Schmidt, předseda sdružení Němců, odsunutých po válce z okresu Krnov.

V internačních táborech v Krnově skončily tisíce Němců, prakticky většina obyvatel předválečného Krnova a téměř všichni obyvatelé obcí na Krnovsku a Osoblažsku.

„Je třeba si uvědomit, že před válkou žilo v tehdejším krnovském okrese přes dvaašedesát tisíc Němců a pouze dva a půl tisíce Čechů. Jen ve městě Krnov žilo pětadvacet tisíc Němců a asi patnáct set Čechů,“ říká Pavel Kuča z občanského sdružení Krnovská synagoga. A dodává, že téměř dvě třetiny tohoto počtu skončily během let 1945 a 1946 právě v internačních táborech.

Ostatní už byli vyhnáni. Například němečtí muži z Krnova, kteří museli do armády a konec války je zastihnul na frontě či v zajetí, se už do města vrátit nesměli.

Nacisté a lidé se špatným svědomím už před koncem války raději utekli na západ a nechali se zajmout Američany.

„Většina obyvatel však zůstala doma a tak je čekalo od května 1945 divoké vyhánění a potom od srpnového podpisu Postupimské dohody organizovaný odsun,“ říká Kuča.

Popisuje, že Němci museli nejprve do krnovských táborů, poté odjížděli do Německa z vlakové zastávky Krnov-Cvilín. „Sudetští Němci odhadují, že v krnovských táborech zemřelo pět set padesát lidí. Jejich těla prý jsou naházena v hromadném hrobu v pravém rohu městského hřbitova,“ říká Pavel Kuča.

A jak to v takových internačních táborech vypadalo, líčí například Jiří Nebeský v knize Příběh lágru. Ta vypráví o poměrech v internačním táboře v Hranicích na Moravě.

„Nelze si však dělat iluze, že v jiných táborech to vypadalo krátce po válce lépe,“ upozorňuje Pavel Kuča.

Středomoravské město Hranice mělo celkem tři internační tábory. Ve městě, kde byli s deseti procenty obyvatelstva Němci v menšině, přijali radní hned v květnu 1945 vyhlášku, která jako by kopírovala německé protižidovské zákony. „Němci například nesměli používat dopravní prostředky, nesměli tvořit na ulicích hloučky, nesměli vycházet po osmnácté hodině z domu a museli nosit označení N,“ popisuje Jiří Nebeský.

Do internačních táborů museli i Němci ze smíšených manželství a Češi, kteří se přihlásili v době okupace k Němcům. Internační tábor v Hranicích založil druhý náměstek národního výboru. První týdny však vládli v táboře lidé, kteří se vynořili bůhví odkud nebo byli vězni v německých koncentračních táborech a věznicích. A ti neměli slitování.