Leden 2008

Všichni Němci museli z domovů

Petr Broulík

Tisíce obyvatel Krnova muselo po válce do internačních táborů. Ženy mají dodnes trauma, řada Němců nepřežila.

Každý rok se dnes do Krnova sjíždějí v rámci Německo-českého týdne bývalí rodáci. Jsou mezi nimi většinou lidé, kteří jako malé děti nebo mladí lidé museli se svými rodiči opustit rodný dům a nastoupit do transportu do neznámé země. Ti první zažili často ještě takzvaný divoký odsun, který panoval v prvních týdnech po osvobození.

Například častý účastník setkání Němců a Čechů v Krnově Horst Kaller měl v roce 1945 šest let a vzpomíná, že jeho babička šla jednou dopoledne jenom v bačkorách nakoupit jídlo a potraviny. „Na chodníku ji však zastavili ozbrojení lidé a zařadili ji do skupiny, již zavedli na hranice a přiměli je odejít z Československa,“ vzpomíná a dodává, že tam nastala jejich dlouhá pěší pouť někam na území dnešního Německa přes Poláky obsazené území. Město Krnov sice dnes leží blízko hranice s Polskem, ovšem tehdy, až do srpna 1945, byla tato hranice ještě oficiálně hranice československo-německá.

Na návštěvách německých rodáků v Krnově, jejichž tradice začala v devadesátých letech, většinou chybí ženy. Především ty, které zažily jako mladé dívky v Krnově konec války a často skončily znásilněné vojáky Rudé armády. „To bylo vlastně téměř první, po čem se ruští vojáci po příchodu do Krnova sháněli. Po německých ženách, které by znásilnili,“ vzpomíná Kurt Schmidt, který jako dítě rovněž prošel lágry. „Ženy, které v Krnově zažily znásilnění, z nich mají do nynějška taková traumata, že málokterá chce s námi Krnov navštěvovat,“ tvrdí Kurt Schmidt, předseda sdružení Němců, odsunutých po válce z okresu Krnov.

V internačních táborech v Krnově skončily tisíce Němců, prakticky většina obyvatel předválečného Krnova a téměř všichni obyvatelé obcí na Krnovsku a Osoblažsku. „Je třeba si uvědomit, že před válkou žilo v tehdejším krnovském okrese přes dvaašedesát tisíc Němců a pouze dva a půl tisíce Čechů. Jen ve městě Krnov žilo pětadvacet tisíc Němců a asi patnáct set Čechů,“ říká Pavel Kuča z občanského sdružení Krnovská synagoga. A dodává, že téměř dvě třetiny tohoto počtu skončily během let 1945 a 1946 právě v internačních táborech. Ostatní už byli vyhnáni. Například němečtí muži z Krnova, kteří museli do armády a konec války je zastihnul na frontě či v zajetí, se už do města vrátit nesměli. Nacisté a lidé se špatným svědomím už před koncem války raději utekli na západ a nechali se zajmout Američany. „Většina obyvatel však zůstala doma a tak je čekalo od května 1945 divoké vyhánění a potom od srpnového podpisu Postupimské dohody organizovaný odsun,“ říká Kuča. Popisuje, že Němci museli nejprve do krnovských táborů, poté odjížděli do Německa z vlakové zastávky Krnov-Cvilín. „Sudetští Němci odhadují, že v krnovských táborech zemřelo pět set padesát lidí. Jejich těla prý jsou naházena v hromadném hrobu v pravém rohu městského hřbitova,“ říká Pavel Kuča.

A jak to v takových internačních táborech vypadalo, líčí například Jiří Nebeský v knize Příběh lágru. Ta vypráví o poměrech v internačním táboře v Hranicích na Moravě. „Nelze si však dělat iluze, že v jiných táborech to vypadalo krátce po válce lépe,“ upozorňuje Pavel Kuča.

Středomoravské město Hranice mělo celkem tři internační tábory. Ve městě, kde byli s deseti procenty obyvatelstva Němci v menšině, přijali radní hned v květnu 1945 vyhlášku, která jako by kopírovala německé protižidovské zákony. „Němci například nesměli používat dopravní prostředky, nesměli tvořit na ulicích hloučky, nesměli vycházet po osmnácté hodině z domu a museli nosit označení N,“ popisuje Jiří Nebeský.

Do internačních táborů museli i Němci ze smíšených manželství a Češi, kteří se přihlásili v době okupace k Němcům. Internační tábor v Hranicích založil druhý náměstek národního výboru. První týdny však vládli v táboře lidé, kteří se vynořili bůhví odkud nebo byli vězni v německých koncentračních táborech a věznicích. A ti neměli slitování.

(MFDNES)