Leden 2008

Opět jako za Marie Terezie aneb Cesta z Rusína do Hlubčic

Ludmila Čajanová

Podle starých zpráv cesta od Liptaně, přes Horní Povelice, Rudoltice a Hrozovou do Rusína pokračovala dále jako okresní cesta do Hlubčic. Ostatní cesty byly většinou polní cesty, spojující sousední obce. Sounáležitost Rusína a Hlubčic (Głubczyce) dokládají historické záznamy. Již ve 12. století patřila obec řádu johanitů, kteří postavili kostel i v sousedních Goluszowicích. Toto území patřilo v té době knížectví opavsko-hlubčickému.

Roku 1331 koupil obec Heyniko z Hlubčic (von Leobschütz), který založil klášter chudých jeptišek. Ty dostávaly z rusínského mlýna obilí. K hlubčickému území patřil Rusín až do roku 1434, teprve později přešel pod správu „kraje osoblažského“, který patřil biskupství Olomouckému. V první slezské válce vedené roku 1742 pruským králem Friedrichem II. proti habsburské císařovně Marii Terezii ztratila rakouská monarchie velkou část Slezska. Území od Vratislavi (Wrocław) až po Krnov tak bylo připojeno k pruskému království. Po vzniku Německé říše se tak Rusín (stejně jako Krnov) ocitl na hranici s Německem. Proto byla v Rusíně dne 1. září 1887 postavena celnice II. třídy. Zde působili finanční celníci i po vzniku Československa (roku 1918) až do 2. sv. války. Po válce bylo sousední území bývalého Německa připojeno k Polsku, byla celnice zrušena. Cesta do Hlubčic byla od 2. sv. války poprvé otevřena 8. srpna 1993, kdy se konala první pouť na rusínském kopci – vysvěcení nové kaple. Tehdejší starosta Jan Krnáč promluvil do televizní kamery o potřebě této komunikace s Polskem a uvedl hned několik důvodů. Od té doby je nutnost obnovy této cesty zmiňována ve všech novinových článcích, které u příležitosti rusínských poutí byly napsány se záměrem, aby se tato myšlenka šířila a nakonec zabydlila i v hlavách kompetentních politiků.

Myšlenka se stala skutečností dne 5. října 2007, kdy zastupitelstvo Moravskoslezského kraje s podporou hejtmana Tošenovského a jeho náměstka Lukši, odhlasovalo finanční podporu pro stavbu této cesty. Počínaje rokem 2008 se cesta z Rusína do Hlubčic po dlouhých dvou stech šedesáti letech (260) stane opět bez jakýchkoli překážek volně průchozí, tak jak tomu bylo za Marie Terezie před její prohranou válkou s Pruskem. Rusínské celnici věnuje pozornost také hrozovský rodák, profesor Josef Scharbert (iniciátor výstavby rusínské kaple) ve své knize: „Neboj se! Jsem s tebou“. Ve své knize vzpomínek píše: „Hrozovský potok, k němuž sahala naše zahrada, tvořil státní hranici s Německou říší. O víkendu vtrhly do Hrozové masy vesničanů ze sousedních obcí a Hlubčic kvůli nízkým cenám nápojů a zaplnili naše hostince, aby popíjeli společně s našimi opilci. Jeden z nejčastějších hostů naší hospody byl představený pruského celního úřadu z Rovného (Równe). Ten musel být často buď našimi četníky, nebo financi „přátelsky“ převeden přes hranice, neboť nebyl schopen stát na vlastních nohou…Tehdy samozřejmě vzkvétalo také pašování. Někteří rolníci měli svá pole za hranicí. A tak často pod fůrou hnoje nebo pod snopy obilí ukrývali pašované zboží. Z Rovného (vesnice na tehdejším německém území) nebo z Hlubčic se vozilo řemeslné nářadí, potřeby pro domácnost, zemědělské přístroje apod., protože to tam bylo levnější a lepší. Od nás zase vozili Prusové boty, oblečení, kuřivo a alkohol, což zase bylo levnější a lepší u nás. Obzvlášť žádaným zbožím byly naše boty od Bati… Nás děti posílala maminka do Rovného pro sůl, cukr, margarín, rybí konzervy a prací prostředky, samozřejmě jsme se tam zásobili i sladkostmi. Jako měna nám sloužila vajíčka. Za jedno vejce nám obchodnice za hranicemi počítala 1 Kč, zatímco u nás stálo pouze 20 haléřů. S vajíčky jsme však nesměli padnout do rukou celníkům, kterým stačilo jen tak poplácat rukama nohavice a kapsy našich kalhot a připravit nám tak nežádoucí vaječinu. Podél hranice však bylo tolik křoví, že jsme se celníkům úspěšně vyhýbali.“