Leden 2008

Vraťte Baťovi čest. A cvičky...

Štěpán Filípek

Někomu při výročí událostí 17. listopadu v uších zvonily klíče, jinému hlas Jaroslava Hutky, jenž se svým písňovým knokautem pokusil složit k zemi Jaromíra Nohavicu. A do toho dolehla ozvěna ještě starších časů, které dodnes také vzbuzují pochybnosti o síle spravedlnosti a nepohodlném účtování s minulostí. Jako kdyby se zdáli ozývaly kroky v dobře padnoucích botách.

Teprve nedávno soudy strhly nálepku kolaboranta z prvorepublikového obuvnického krále Jana Antonína Bati, jenž byl v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení. A nyní se jeho synovec Tomáš Baťa hodlá domoci odškodnění za to, že byl kvůli nařčení po válce zabaven bez náhrady veškerý majetek známé dynastie.

Proč se tím zabývat? Protože tato křivda bolí víc než ty, které se staly za komunismu. S Baťou zatočila republika, jejímž prezidentem byl Edvard Beneš a která ještě neztratila všechny demokratické atributy, byť valná část už nezadržitelně mizela v moskevské mlze. Revoluční poválečný vichr kácel bezmocné soušky i silné stromy – a rodina stojící za mocným zlínským impériem byla tučným soustem. Vždyť se dodnes říká: Seká to jako Baťa cvičky...

Výkonný botostroj bylo třeba zastavit, a tak byl J. A. Baťa odsouzen za to, že se veřejně nepřihlásil k protinacistickému odboji. Co na tom, že posílal do Londýna exilové vládě peníze, o nichž Beneš musel vědět, nebo pomohl uprchnout židovským rodinám. Jsi kolaborant a basta!

Tento příběh nebyl zdaleka ojedinělý. Podobně dopadlo mnoho jiných osobností. Zvlášť takových, které neodjely do Anglie či Spojených států, a musely proplouvat nejistými protektorátními vodami. Po roce 1945 se začala stahovat ještě černější mračna nad Barrandovem a filmovými podnikateli bratry Havlovými, kteří za války zaměstnávali a kryli přední spisovatele a umělce – a mnozí z nich je pak udávali.

Jsou tu i další pozoruhodné osudy. Ani to, že jde o kontroverzní jména, by nemělo zamést pod koberec otazníky, které se nad jejich koncem vznášejí. Třeba politik a zavilý nepřítel Hradu Jiří Stříbrný se za okupace stáhl do ústraní. V roce 1947 však byl odsouzen na doživotí. Agrárník a do dubna 1939 premiér Rudolf Beran byl Němci zatčen za finanční pomoc odboji a odsouzen na deset let. Po osvobození dostal rovnou dvojnásobný trest – od Čechů. Stejně jako generál Jan Syrový, předchozí předseda vlády po Benešově útěku a ministr obrany, jenž nechal převést do odboje peníze z fondu legionářů. Ti i mnozí další mají za sebou rozporuplné story, ale jejich poslední kapitoly provází podezření, že si v poválečné době plné antifašistů z leknutí a tribunů lidu možná někdo vyřizoval staré účty. Ani Baťa se do nových pořádků nehodil, byť z jiných důvodů.

I kdyby si jeden pomyslel, že jeho potomci nemají zapotřebí žádat odškodnění, mají na to právo. Nebojím se toho, že by kvůli tomu republika zbankrotovala. Důležitější je vzít si z kauzy Baťa dvojí poučení. Zaprvé: stát nesmí lidem jen tak něco vzít. A zadruhé: pokud se tak stane, zaplatí to vždycky ten, kdo za nic nemůže.

(MFDNES)