Leden 2008

Co se právě děje ve Švýcarsku

Luděk Frýbort

Sledujme švýcarského občana na jeho cestě. Jde po ní první, takže vzbuzuje údiv a rozpaky; budeme ho ale muset následovat i my ostatní, nechceme-li, aby se naše civilizace rozplynula v rozvratu.

Už několikrát jsem vyslovil své uznání švýcarské demokracii, jediné na celém světě, která plným právem nosí ten titul. Co mezi sebou jinde plichtí uzavřené spolky politických profesionálů, o tom v kantonech Švýcarského spříseženectví (Eidgenossenschaft) rozhoduje svým přímým a nezprostředkovaným hlasem svobodný občan; o čem se v jiných zemích z takticko-korektních důvodů raději nemluví, je ve Švýcarsku předmětem veřejné diskuse, jejímuž vyznění se političtí hodnostáři musí podřídit, byť i někteří s lamentem přenáramným. V alpských údolích prostě jdou politické hodiny o hodný kousek napřed. Jsou problémy nesnadné a naléhavé, jež Švýcaři řeší, když se vyskytnou, kdežto ostatní národové Západu, až když jim hoří koudel pod zadečkem a obvykle pozdě. Takovým problémem přítomného času je ... ale k tomu se dostanu o kousek dál.

Dnes, osmnáct let po rozpadu sovětského impéria a konečném zesměšnění světaspásných ideologií, lze v jisté bezradnosti konstatovat, že systém zastupitelské demokracie, jak je v zemích Západu vesměs praktikován, má své lepší časy za sebou. Byl založen na konkurenci idejí, ale jakápak je to konkurence, když všechny partaje dělají víceméně totéž, třebaže na sebe ze starého zvyku malebně sočí. Takzvaná pravice opisuje od zdánlivé levice, údajná levice volky nevolky upouští od svých starožitných dogmat a chová se tak, že by jí to ještě nepříliš dávno vyneslo obvinění z pravicového revizionismu. Přerozdělovací recept ovšem, ač prokazatelně destruktivní, nahání politikům hlasy prostomyslnější části voličstva, pročež musí tuto část levicové agendy vtělit do svých programů i nejpravicovatější pravice; jelikož to s nimi zákonitě domydlí k deficitům, nezaplatitelným dluhům a jiným kvadraturám ekonomického kruhu, musí i nejlevicovatější levice přikročit k radikálním šetrnostním řezům, za což je jí od socialistických starověrců rozhořčeně spíláno. Je to cirkus už dávno okoukaný a také notně praštěný, ale jak praví staré cirkusácké rčení, pes tento jiných kousků neumí, i drží se jej politická reprezentace a držet se bude, dokud...

...dokud neuhodí malér, jenž by voličskému lidu dal zapomenout na procenta nezaměstnanosti a sociální nerovnost, na níž může i nejobratnější politický kouzelník houbeles změnit, a stal se volebním tématem číslo jedna. Je pochopitelné, že demokraté z povolání budou existenci takového maléru jako jeden muž popírat a jeho řešení se bránit, jelikož by museli opustit svůj vyležený důlek a konečně začít přemýšlet. Kteroužto oklikou se dostávám zpět do Švýcar.

Je zde totiž jistá zapeklitost, trvá už dlouho a spíš jí přibývá, než aby jí ubývalo. Švýcaři v ní nejsou sami, ve větší či menší míře se týká všech vyspělejších zemí Evropy, ale politická kasta a korektní tón udávající intelektuální kruhy se doposud zdráhaly ji přiznat, domnívajíce se, že ji sprovodí ze světa šlechetnými řečmi. Zapeklitost má název ... ale kdepak cizinci, jak se tak s obviněním z xenofobie na rtech rádo říká. I moji přátelé z řad švýcarského exilu, i já sám v Německu, všichni jsme svým původem cizinci, a ještě se ani jim, ani mně nestalo, abychom byli konfrontováni s nějakou xenobobií. Nařčení z rasismu je z téhož děravého pytle, běhají po curyšských ulicích krom jiných i Japonci, a ani jim jejich šikmookost nikdo o nos neomazává. Čím je švýcarský občan - nad mrzkosti světa povznesené krasoduchy vyjímaje - znepokojen, je sběh pokoutních přistěhovalců ze všech koutů Afriky a Asie, kteří přilákáni výdobytky sociálního státu žijí na podporách, rozhodnuti nesáhnout prstem na práci, ani kdyby je kolem lámali. Protože z téhož prostředí se do jejich donedávna čisté a bezpečné zemičky přelévá i špína, kriminalita a jiné neplechy, nelze se Švýcarům příliš divit.

To je ale ještě menší z patálií. Druhá a povážlivější nese jméno islám. Nikoli víra v Boha jako každá jiná, jak konejšivě tvrdí šamani politické korektnosti, nýbrž víra aspoň v té podobě, jak o sobě dává nejčastěji vědět, agresivní, nesnášenlivá, kdekomu smrtí hrozící a smrt vzývající, navrch s úžasnou rozplozovací schopností, jež nebude-li odkázána do patřičných mezí, do několika málo desítiletí změní Švýcarsko a s ním celou Evropu k svému silně nevábnému obrazu. Což tuší i ta část společnosti, která jinak nebývá nadána velkou předvídavostí a instinktivně se takovým koncům brání.

To se ovšem děje, aniž by pohnulo politické kruhy k ostřejší reakci než k občasnému utínání drápů teroristické hydře, když hrozí zase nějaký útok ve jménu krvelačného boha. Ale jak již řečeno, ve Švýcarsku jdou hodiny jinak. Občanská veřejnost, která si vyřeší podstatnou část svých záležitostí v přímém hlasování sama, odsunula obvyklá volební témata na druhé místo a postavila do popředí výše zmíněný problém. Měšťansko-pravicová strana SVP/UDC (Schweizerische Volkspartei/Union Démocratique du Centre) byla první, která našla tu kuráž a učinila jeho řešení částí svého programu, za což ji uznalá veřejnost odměnila: s 26,7 procenta hlasů se stala nejsilnější stranou v předposledních volbách, v neděli 21. října svůj náskok navzdory mohutné a značně křečovité protikampani ještě zvýšila na 29 procent. Je to nejvyšší podíl hlasů pro jednu stranu od zavedení poměrného volebního systému v roce 1919 a pro švýcarské poměry hotový zázrak. Poznamenejme, že vítězství nemuselo být tak vysoké, kdyby krajní levice krátce před volbami nezpunktovala nenávistné kravály, při nichž hořela auta, sypaly se výkladní skříně a bezradná policie se nezmohla na účinný zásah. Naproti tomu odešla z voleb se ztrátou 4,2 procenta socialistická strana SP, věrná propagátorka multikulturní společnosti i všeho ostatního politicky korektního inventáře. Zahraniční tisk, českého nevyjímaje, přijal tu zvěst s rozpačitou nevolí a s řečmi o intolerantním pravicovém populismu, jenž se nyní zmocnil dosud tak liberálního, pohostinného Švýcarska. Budu tak smělý a zkusím ten výrok podrobit bližšímu zkoumání.

Je zde slovo populismus, jejž z vlastní vůle nepoužívám, jelikož ani ďábel sám neví, co vlastně znamená. Je populista ten, kdo vycházeje z požadavků občanské veřejnosti, zahrne je do svého programu? Jestli ano, koho pak chceme nazývat demokratem? Toho, kdo naslouchá hlasu veřejnosti, jen pokud odpovídá jeho vznešené ideji a ohrne nad ním povýšeně nos, nezdá-li se mu dostatečně rezonovat jeho utopické představy? Navrhoval bych vypustit termín populista z novinářského slovníku a nahradit jej starým českým tlučhubou, o němž aspoň víme, co označuje: bezcharakterního rozsévače slibů, jež ho ani nenapadne plnit. Ne že by se, aniž bych chtěl na někoho ukazovat prstem, leckde takových nenašlo dost; ale švýcarská společnost se svou osmisetletou zkušeností přímé demokracie je příliš vyspělá, než aby naletěla tlučhubům.

Pan Christoph Blocher, šéf švýcarských lidovců, musel přijít s něčím podstatně jiným, aby v míře tak neobvyklé zaujal voliče: s konkrétním programem jednání s lidmi, kteří se rozhodli být ve Švýcarsku hosty. Kdo přišel na základě platného povolení, chová se řádně, živí se z výtěžku svého povolání a nedopouští se kriminálních činů, najde zemi takovou, jaká odevždy byla: vlídné útočiště pronásledovaných, ráj svobody pro toho, kdo ctí svobodu druhých. Kdo naopak přichází, aby se nechal bezpracně vydržovat, kdo si plete svobodu s bezuzdností, kdo krade, přepadá a podvádí, kdo navíc ještě ve své neskonalé domýšlivosti hodlá pokojné a spořádané Švýcarsko změnit v ušmudlaný, středověkými zákony šaríje ovládaný chaos, budiž bez omluvných tanců vypovězen tam, kde jsou takové móresy domovem a odkud nikdy neměl odcházet. Vyjádřením toho byl volební plakát v podobě švýcarské vlajky, na němž bílé ovečky úderem kopýtka vykopávají ven černou. Netřeba dodávat, že vzbudil krajní pobouření etických duší, které se pak sešly ve městě Bernu, aby zapalovaly zmíněná již auta a vytloukaly výklady. Inu, etika, etika.

Je to všechno jinak. Švýcarský občan není nezodpovědný blázen, kterého musí majitelé eticko-korektních pravd vést za ručičku, aby si neublížil, nýbrž pravděpodobně nejvyspělejší, demokraticky nejkvalifikovanější občan západního světa. Jako takový zřetelně vidí přicházet, co jiní jen mlhavě tuší, a když i vidí, předstírají slepotu. To, co evropský tisk zhnuseně označuje za příklon k pravicovému radikalismu, je jen předzvěst obratu, jenž čeká i ostatní země Západu, a dejž jen Bůh, aby přišel dřív, než bude pozdě. Neboť malér se šmajchlovnými řečmi neurovnává, nýbrž bobtná až k explozi. Jakž dějiny už nejednou prokázaly, ale blázni se pokaždé domnívají, že tentokrát to půjde jinak a po jejich.

Zbývá určit, proč vlastně levicové duše tolik stojí o to, aby se z jejich zemí stala kopie islámského Orientu se vší jeho zaostalostí, svinčíkem, rámusem a sklony k záštiplnému sektářství. Na prvním místě příčin, tuším, je partajně-politický výpočet: evropská populace stárne a stává se nechytlavou pro sliby spravedlivějších zítřků. Mládí zůstává rebelantské jako vždy, ale přece jen už je zkušenější a ne pokaždé se zdaří je nalapat na řeči o sociální rovnosti. Nekvalifikovaný, jazykově ani kulturně neintegrovaný, na příjem z veřejných pokladen odkázaný přistěhovalec ze světa islámu, rozvráceného ustrnulostí své vlastní nauky, je však ideální levicový volič, jen mu to právo spolu s občanstvím udělit. Výsledkem té snahy jsou krom jiného britští, němečtí, švédští i jiní občané exotických jmen, jež bezpečnostní orgány honí po světě pro spolčení s teroristickými bratrstvy a nezřídka i bručí v Guantánamu. Někoho by snad mohlo trknout, že ušlechtilá snaha odbočila jaksi na podivnou kolej. A třeba i trkne, ale bez účinku, neboť budoucnost se levicovým snivcům vždycky vznášela v luzných výšinách, ne v syrové realitě.

A ještě ovšem zbývá ješitnost, s níž se výjimečnická duše ráda roztáčí nad neuvědomělým davem. A záliba v poučovatelství. Potřeba odlišnosti, již je tak krásné dávat najevo; komu není dána soudnost, touží být aspoň zajímavý. Představa tupého měšťáckého stáda, jež je třeba vyburcovat z letargie nějakým šokem, třeba těmi hořícími auty a vytlučenými výklady; jinak by se radikální horlivec mohl ptát, jestli tím vlastně nedosáhl opaku zamýšleného efektu. Nu, dost už. Nedejme se zhloupnout frázovitými odsudky a sledujme švýcarského občana na jeho cestě. Jde po ní první, takže vzbuzuje údiv a rozpaky; budeme ho ale muset následovat i my ostatní, nechceme-li, aby se naše civilizace rozplynula v bídě, rozvratu a nevolnictví. Snad jsou tací, kteří si nic jiného nepřejí, ale těm by nemělo být nasloucháno, spíš by s nimi mělo být nakládáno jako s nebezpečnými šílenci.