Leden 2008

Dědečkovo koště aneb Jak na netvora

Luděk Frýbort

Není-li v selhavším systému skutečné opozice, musí ji nahradit veřejnost. Když se vůz nehne z místa, nepomůže měnit jednu chromou kobylu za druhou, nýbrž je třeba přivést jiné spřežení.

Můj dědeček, dejž mu pámbu věčnou slávu, byl ročník 1870 a pamatoval počátky dělnického hnutí v zemích českých. Ba nejenže pamatoval; pocítiv jakožto zámečnický tovaryš třídní uvědomění, vstoupil do rodící se strany sociálně demokratické, nějaký čas v ní pracoval a politické zkušenosti sbíral, nelze říci, že vždy pozitivní. Stalo se pak, že na jakési valné schůzi povstal, ukázal prstem na předsednický stůl a obrátiv se k publiku, zahovořil takto: „Lidičky! Kdybyste vy tyhlety pány znali, vzali byste na ně po...ný koště!“ Netřeba dodávat, že jeho stranické kariéře byl tím dnem konec.

Více než sto let již uplynulo od dědečkova památného vystoupení. Vlny dějin se přelévaly přes vlast českou. Vlídný císařský režim vystřídala republika, republiku protektorát, protektorát uprázdnil místo Národní frontě, Národní frontu i s prezidentem Benešem pohltil komunismus a komunismus se přirozenou kontinuitou přerodil v postkomunismus, jen esence dědečkova výroku odolala bouřím času a platí s drobnou odchylkou dodnes. Odchylka záleží v tom, že pány, zasloužící si hnát výše dotčeným koštětem, lze nalézt za předsednickými stoly i jiných stran než pouze sociálně demokratické, a že k jejich zapuzení nepostačí jakkoli po... koště, nýbrž snad ani všechny mocnosti pekelné. Nebo to tak alespoň vypadá.

Ale abych začal odjinud: pomalu mi leze krkem jistý pan Čunek. Ne že bych ho chtěl hájit, ale týden po týdnu mě s ním otravují noviny, otevřu je v pondělí, kouká na mě pomačkaná tvář pana Čunka, otevřu ve čtvrtek, čtu nejapné výmluvy páně Čunkovy ... to neznáte jinou zábavu, drazí žurnalisté? S panem Čunkem už mohou konkurovat jen ta jakousi nemocnicí zaměněná robátka, snad že noviny, majíce bezpečné téma, od něj nerady upouštějí ve prospěch námětu ožehavějšího a nečekanými maléry hrozícího. Jsouť noviny hlídací pes demokracie, ale trochu lenivý pes, řekl bych; štěká na neškodné vandráky, a zloděje lezoucího přes plot raději pomine, aby nedostal za uši. Než zanechme podobenství a mluvme zpříma.

Do pana Čunka se dobře řeže, protože je to takový malý chytráček, který si zřetelně obul o tři čísla větší boty, postoupiv z okresního ouřadu své valašské domoviny na stolec ministerský. Dohnaly ho jeho chytračinky a teď holt se kroutí, hloupé výmluvy vymýšlí. Výjimkou v národě českém nikterak není; švindlíkem ze slavného eráru pár stovek vyrazit, který Čechie věrný syn by tím pohrdl. Jenže na vysokých politických místech platí - nebo by spíš měla platit - jiná měřítka než v přízemních sférách obecného lidu. Což pan Čunek nemůže ve svém okresním mozečku pochopit a skýtá tak znamenitý terč těm, kteří rádi vystřelí šíp sžíravé kritiky, dbajíce ovšem toho, aby nemířili příliš vysoko. Snad aby se jim ta smělost obloukem nevrátila. Nebo ještě spíš, aby nepozbyli posledního drobku iluzí o stavu věcí veřejných.

A jen tak ve stínu čunkovské aféry, téměř mimochodem, čtu cosi o muži jménem Jan Kubice, jenž ... inu, také si vystřelil výš než zdrávo. O jakémsi Františku Mrázkovi, o jehož propojení do nejvyšších pater české politiky se ví skoro všechno, jen ne kdo ho zamordoval a proč. Nájemný vrah, prý. Kdo vraha najal a zda vůbec nějakého najal, se nejen neví, ale kupodivu to nikoho ani zvlášť nezajímá. Vyšetřovatel nevyšetřil, policie odložila, prosím. Rád bych viděl tu hromadu, kam policie v jednom kuse všechno odkládá; snad už musí být vyšší než ta Kaplického knihovna. Ono také ... jak má policie něco odhalit, že, když to ten filuta Mrázek tak vychytrale navlékl. Ta jeho krycí jména... Becherovka například pro slovutného expremiéra Zemana, no, na to by snad nepřišel ani sám Sherlock Holmes. A na nic jiného. On ten Mrázek sice chodil do úřadu vlády jako do hospody, i do parlamentu a na jiná slavná místa, ale s nikým se tam nepotkal, nikdo se s ním nebavil, nikdo se s ním na kšeftech nedomlouval, nikdo si na nic nevzpomíná... Mrázek? Který Mrázek? Neznám žádného Mrázka. A když, tak jen tak zběžně, že jsem s ním jednou u piva postál. Kdopak by si býval pomyslel, že je to takový lump.

O jiných aktérech toho kusu ani nemluvě. Jako červená nit se Mrázkovým případem táhne jméno ... nějaký Martin Hejl, ředitel bezpečnostního odboru. Sjednával prý lumpovi Mrázkovi kontakty na nejvyšší politické činitele, kde zatlačit radil, vhodné lidi na vlivná místa dosadit pomáhal, toho ministrem ustanovil, toho zas šéfem České konsolidační agentury, aby se zlodějské miliony lépe točily ... nu, dořediteloval ten jistý Hejl, pravda. Je prý nyní soukromým konzultantem. S kým to pořád konzultuje a o čem, noviny nepíší a snad je to i každému jedno. Jsou země, kde by konzultanta takových kvalit zavřeli, až by zčernal, ale Republika česká jest stát vlídný, kdepak nějaké vykutálených hejlů zavírání. Ostatně ujistil řečený Hejl pochybovače, že se neprovinil ničím protizákonným, nejvýš se choval tak drobet neeticky. S tím, jak každý pochopí, se musí spokojit i vyšetřovací orgán. A nespokojí-li se, letí, jako pan Kubice.

Zločinem totiž není dlouholeté prorůstání mafiánského podhoubí nejvyššími patry politiky, zločinem je, když to někdo na ctihodné pány poslance, ministry, poradce, lobbisty a jiné takové vyžvaní. Každý přece musí uznat, že není ve státním zájmu, aby ošemetné vědomosti pronikly mezi chátru. Kdo ji s hříchy mocných seznámí - čepelem tu zrádnou hruď, jak zpívávali Sokolové. Lze pochopit, proč ctný pan Paroubek, jak jen se o té proradnosti dozvěděl, hned hněvy zrudl, zlolajného plukovníka Kubiceho nejstrašlivějšími prokletími častoval a nepovolil, až ten hnusný člověk sebral svých pět švestek a z policie odešel. Ale teď tomu už jinak bude: nedovolí prý velkomožné panstvo, aby se kdejaký policajt dal do pátrání, jak ho samotného napadne, a kdovíčeho se třeba dopátral. Každý policajtík musí vrchnosti předem ohlásit, co bude předmětem jeho slídění. Tak, rozumějme, budou uťaty drápy hydře korupce a o nějakém prorůstání organizovaného zločinu do státní správy nebude moci být řeči. A jestli snad přesto bude - potrestáme.

Pozoruhodné je, že toto moudře preventivní opatření již není plodem snah partaje páně Paroubkovy, dlouhými lety panování rozličně poskvrněné. Domnívaly se naivní dušičky, že až ji ve vládních křeslech vystřídá partaj erbu modrého ptáka, bude podvodných kejklů konec. Že bude promptně vyšetřeno vše, čeho se dopídil nezbedný plukovník Kubice, nitky organizovaného zločinu budou rozpleteny, ba že se i brány kriminálu za ledakým zavřou. Chachá! Co rudá růže započala, modrý pták dokončil, a víc než to: postavil pevný základ opatření, aby nikdy více žádný nešlechetník na všelijak proháčkované panstvo nic vyzraditi nemohl. Tak totiž jedná právní stát. To je pravá demokracie, jak ji formuloval již moudrý náš pan prezident: zvolte si nějaké poslance z té či oné partaje, poddaná holoto, toho vám rádi dopřejeme. Dál už se své vrchnosti do řemesla nemotejte a na prsty jí nekoukejte, jelikož by to odporovalo zásadám zastupitelské demokracie. Jak nerozumět takové výzvě.

Dificile est satiram non scribere, pravil by latiník, těžko jest netropiti si hořké, bezmocné šoufky. Kdybych byl občanem této země - blahoslavený den, kdy mě napadlo odejít do exilu - musel bych si klást otázky: je tohle vůbec můj stát? Mohu se s ním identifikovat, o nějaké hrdosti ani nemluvě? Není to spíš nejstudenější ze všech studených netvorů, za jaký označil svůj podstatně nezkaženější stát už Friedrich Nietzsche? Svému státu by člověk měl při vší pochopitelné kritice důvěřovat, vidět v něm svou záštitu před silami zla; ale jaká záštita v tom klubku ziskuchtivců, ochotných se spřáhnout se sílou zla pokaždé, když se jim zazdá, že by z toho mohli vytlouct kus osobní moci a majetku?

Snad nejblaženějším obdobím posledních osmnácti let v zemích českých byl onen půlrok loňského bezvládí, tak pravím. Co mohlo fungovat, fungovalo i bez vládních zásahů, život běžel svou přirozenou cestou... Bylo pak slávy, když z porodních křečí vyšla jakás takás neladně slátaná koalice, ale ani ona se nezmohla na víc než na krmení studeného netvora, a jak se zdá, ani se zmoci nechtěla a nechce. Je otázka, dá-li se s tím ještě něco dělat. Jestli ano, je bláhové očekávat, že by se cestou nápravy vydal studený netvor. Snad jsou ještě mužové spravedliví v nejvyšších orgánech Republiky české, ale čím dál víc se vtírá otázka, proč tam vůbec jsou, když nic kloudného prosadit nemohou, leda se v tom rmutném prostředí sami ušpinit. Bude to muset být sám poddaný - vědomě nepíši obyvatel - kdo dá najevo, že se té opelichané hry, jednou já, jednou ty, jednou švec za vraty, nemíní dál účastnit. Že není v jeho zájmu, aby politická kasta měla klid na práci, jak se tak rádo říká, nýbrž naopak: bude muset dělat všechno pro to, aby se jí snadno a po svém nevládlo, aby žila v neklidu a nejistotě, možno-li i ve strachu. Není-li skutečné opozice v selhavším politickém systému, musí ji nahradit kritická veřejnost. To nepůjde dalším pokračováním toho, co se nenapravitelně zvrhlo; když se vůz nehne z místa, nepomůže vyměňovat jednu chromou kobylu za druhou a pak zase zpátky, nýbrž je třeba přivést z maštale jiné spřežení.

Jak by takové přepřáhnutí mohlo za daných podmínek vypadat, je ovšem nejisté. Snad kdyby publicisté a jiní lidé, mající ve veřejnosti morální kredit, přestali zkoumat, který z pánů je víc zapletený v mafiánských sítích, nýbrž vycházeli nadále z toho, že celý státní systém je neuzdravitelně nemocný. Osobnosti jako Václav Havel a jemu podobní by mohly nechat bádání nad celoplanetárními problémy a spojit se s kritickou částí veřejnosti do zásadní opozice. Dokázaly to, když dospíval ke svému bankrotu komunismus, proč to nezkusit znovu, když se dobral dna svých možností postkomunismus. A bezejmenný lid v hlubokém podzámčí ... snad by se mohl poohlédnout, kde dědeček nechal stát své koště. Jakmile některý vysoký pán třeba i cípkem upadne v podezření nekalých rejdů a spolčenectví, vyloučit ze své volby nejen jej, nýbrž i celou partaj, jež ho svým ochranným pláštěm přikrývá. Oni totiž studení netvoři vypadají velmi mohutně a neporazitelně, ale ve skutečnosti to bývají poseroutkové; aby se mohli naparovat, potřebují aspoň částečnou podporu svých obětí. Odeberme jim ji.