Leden 2008

Dodatečná poznámka k pražskému křišťálu

Luděk Frýbort

Uplynulo už pár týdnů od těch křišťálových kraválů a já se ještě pořád v novinách dočítám jejich hodnocení, nesoucí se vesměs onou věčnou otázkou - co s tím teď dál. Nejmoudřejší z nich přinesl, aspoň dle mého soudu, pan Karel Steigerwald 12. listopadu v listu Dnes. Vyznělo mu značně pesimisticky: anarchisté nebo náckové, rozdíl je mezi nimi jako mezi morem a cholerou. Vzít si svou tupohlavou domýšlivost nedají, nepřesvědčí je nikdo, ani kdyby jedněm Osvětim, druhým Gulag tisíckrát o nos omazal, budou se prát, otravovat nás a stát nás peníze, dokud ... bůhví. Bůhví jak dlouho trvá, než revoluční ideologie vyčichne natolik, že už kvůli ní nikdo nepořádá kravály. Jisto je, že v pražských ulicích nebyli zřít husité v kuklách a šišácích, mydlící se s policajty sudlicemi a řemdihy, což vnuká kousek naděje. Ale to, pravda, neříká pan Steigerwald, to zrovna napadlo mě. Ostatně, vyčichne-li jednou ideologie jak leninská, tak hitlerovská, dozajista bude nahrazena nějakou čerstvější a tak pořád až do skonání věkův. Nebo dokud nepřijde nějaká diktatura jako řemen a rozjíveným panáčkům jejich špásy nezatrhne. Nebo dokud se nedostaví katastrofa dostatečně hrůzná, aby jim na ně dala zapomenout.

Něco ale pan Steigerwald nedopověděl: není zde jakási souvislost mezi sklonem k pořádání kraválů a věkem? Tvářičky mladé, sotva ochmýřené ... proč zrovna ony? Proč nespatříme mezi těmi jak holohlavě nařvanými, tak černě zakuklenými figurami kmetské šediny? Tím, že by zralý člověk neměl názor, o nějž by mu stálo za to se přít, to nebude; názory věkem spíš sílí a košatějí než uvadají. Čeho naopak věkem ubývá, je stoprocentní jistota. Člověk postupem času zjišťuje, že je pláténko událostí utkáno z nekonečného množství všelijak propletených vláken, a že je všechny do prstů nepobere, aby z nich usoukal všeobecně platnou pravdu. I pozbude chuti mašírovat pod prapory, vřeštět a jančit. Dle zpráv tisku se prý v židovském městě pražském a v přilehlých ulicích shromáždilo na půldruha tisíce vzteklounů obojí víry. Vytřiďme z nich všechny pod třicet, a zůstane jich čtyři sta. Vytřiďme všechny pod čtyřicet, a zůstanou tři desítky. Vytřiďme všechny pod padesát a zůstane jich pět, neboť jsou i tací, jimž radikalistické bláznovství věkem neslábne, nýbrž si je nesou životem až do hrobu. Demokracie asi nemá prostředky, jimiž by mladistvým vyjevencům účinně zabránila převracet popelnice a mlátit se s policajty i mezi sebou navzájem. Ale aspoň by je nemusela brát tak děsně vážně. V jednom kuse o nich nepsat a nerozčilovat se nad nimi; rozčilováním ochmýřenečky jen utvrzujeme v pocitu důležitosti. Nad brikulemi pětiletých holátek se také nerozčilujeme. Jest otázka, zda by hranice rozčilování neměla být posunuta dejme tomu na pětadvacet. Ale třeba by pak žádného nebylo a noviny by neměly o čem psát.

Ať jsem zatracen, ale nikdy v dějinách lidstva nebylo vysloveno pokrytečtější, záludnější heslo než Mladí vpřed. Vyslovili je ti, kteří si spočítali, že mladé, snadno ovlivnitelné dušičky úspěšně pochytají do svých hrníčků, kdežto duše o něco zralejší se do nich tak pěkně nacpat nenechají. Nikoli. Zobáčky zelené, sotva dvacetileté, nepatří vpřed, nýbrž do škamen. Připravovat se na život, sbírat drobty zkušeností, z nichž se teprve rodívá skutečný, ne nakukaný názor. Až něčeho dosáhnou, až založí rodinu a budou platit daně, pak bude jejich názor hoden pozornosti, pak za něj mohou demonstrovat, budou-li o to ještě stát. Jako že nejspíš nebudou.

A odpusťme si i druhé pokrytectví: dělat, že věříme, jako by jedno bláznovství bylo lepší či ušlechtilejší druhého. Že jedna parta pitomců jsou opovrženíhodní náckové, kdežto druhá drobátko divocí, ale v zájmu dobré věci bojující antifašisté. Houby, pravím. Pusťme k moci nácky, a budou pravděpodobně koukat jako telata. Pusťme k ní ty, co si zrovna říkají anarchisté, a můžeme si chystat raneček do nějakého převýchovného lágru. Jsou k tomu kvalifikovanější, jak jsme mohli pozorovat o pražské křišťálové noci, kdy anarchistické tlupy jevily mnohem vyšší stupeň organizované profesionality a ukázněně cílevědomé rvavosti než nafouklí, ale zmatení holohlavci. Cosi to naznačuje a nezakazujme si to vidět.