Leden 2008

K jedné anketě: Není se čemu divit, Češi

Luděk Frýbort

Na kořistech a lúpežích životóv netraťte... (z husitského chorálu)

Oni tenkrát naši předkové měli na mysli život věčný, o který nestojí za to přijít kvůli nějakým kořistem a lúpežím, ale s určitou obměnou bychom si mohli tu husitskou píseň zapět i v těchto bezbožnických časech. Dočítám se totiž o jistém o průzkumu, jejž provedl list Mladá fronta Dnes mezi mladými Čechy narozenými v posledním roce totality. Větší množství dospívajících chlapců a děvčat bylo dotázáno, co vědí a jak smýšlejí o komunistickém režimu; výsledek nelze hodnotit jinak než jako zarážející a varující. Má-li být mládí nadějí národa, jak zní už poněkud opotřebovaná fráze, je nedobře postaráno o budoucnost království českého. Vědomosti těch mládenců a panen o době nejhlubšího úpadku jejich vlasti jsou z největší části povrchní, po výtce spotřební: byly fronty na to či ono a nebyly k dostání - jaká hrůza - rifle. Hlubší pohled, v němž by se zračil aspoň podiv nad atmosférou strachu té doby, nad útlakem lidských duší, nad morální hnilobou, projevil jen málokterý z nich a vesměs jen tehdy, byl-li mezi oběťmi komunistické tyranie někdo z jeho rodiny. V celkovém hodnocení jim vychází čtyřicetileté rudé temno, no, tak na slabší trojku. Nebylo to zvlášť dobré, usuzuje dotázaný dorost. Není žádná škoda, že to skončilo. Velmi mnozí jsou ovšem názoru, že toho škoda je a že komunistický režim byl dobrý, ba velevýborný, jelikož byl pořádek a všichni měli práci.

Inu, co se doma do hlaviček nalije, chtělo by se říci, to v nich pak šplouchá. Toho názoru jsou i pořadatelé průzkumu: rodiče mluví s dětmi o poměrech v komunismu málo, povrchně a neradi. Ani škola se v tom ohledu zvlášť nevyznamenává. Ale že by to byla tečka za celým problémem? Jen škola a rodiče a nic víc? Nu, není; to uznává i autor hodnocení, jak jej uveřejnila MfD 12. listopadu. Také jemu chybí vysvětlení: jak to, že v Německu a v Rakousku to po zhroucení nacismu vypadalo úplně jinak? Proč mladí Němci kladli svým rodičům naléhavé, obviňující otázky, a dnešní mladí Češi ne? A opravdu; německé domácnosti se v těch poválečných letech zachvívaly lecjakou bouří. „Jak to, že jste věděli o všech těch hrůzách a zločinech a mlčky jste je trpěli?“ naléhali synové a dcerky. „Proč jste neprotestovali? Proč jste se nevzbouřili?“

Samozřejmě bylo v těch otázkách dost naivity. Také nevedly ve všem všudy jen k dobrému: tehdy započalo odmítání nejen rodičovské, ale i vší ostatní autority s výjimkou kazatelů radikálně levicových nauk. Toho výsledkem byl odklon od hodnot, na nichž od tisíciletí spočívá západní civilizace, a i ji se stalo módou zpochybňovat. Připomínám to, aby se vědělo, že každý kabátek má i svůj rub. Ale aspoň ti mladí Němci a Rakušané takové otázky kladli. Dělali si svědomí, které jaksi nenacházeli u starších. Byli ochotni převzít svůj díl odpovědnosti za zahanbující minulost, což, potvrzuji, trvá v Německu dodnes. U současných mladých Čechů taková hnutí mysli nenacházíme. Pravda, svalit všechno jen na školu a na rodiče nepostačí. Kde tedy hledat skulinu, jíž v Čechách unikla vůle k pochopení minulosti? Národního zájmu jsou plné huby. Národní spoluodpovědnosti nikoliv. Proč?

Proto, pravím, že jsme si ten rozchod s komunismem udělali náramně pohodlný. V Německu byl nacionální socialismus nejen oficiálně prohlášen za zločinný, ale také důsledně a bez ohledů na kohokoli stíhán - i to trvá až dodnes. Když se po prohrané válce tvořila politická scéna, nebyla připuštěna žádná strana demokratického nacismu. Když se obnovoval demokratický právní řád, nebyla prohlášena kontinuita nacistických paragrafů; nacističtí soudci byli první, komu byla bez pardonu vylita perka, aniž nastalo bědování, že tak stát přichází o nenahraditelné odborníky. A pochopitelně nebylo nenápadného přechodu vlivných nacistů do vysokých míst hospodářské a civilně správní sféry. Takové pokusy se dály a nejeden se i podařil, ale jakmile se na takovou neplechu přišlo, okamžitě jí byla učiněna přítrž, třeba i po dlouhých letech. Následkem toho ani nedošlo, jak se tak pěkně říká, k prorůstání organizovaného zločinu do politiky. Po pádu berlínské zdi a sjednocení Německa se v jeho východní části podobné tendence projevily, ale nedostaly příležitost se rozvinout. To proto, že byla bývalá NDR s jejími móresy podřízena účinnému dozoru. Z německého Západu byli vysláni úředníci, kteří dohlíželi, neděje-li se kde lotrovina; kde ji zjistili, v zárodku ji likvidovali. Ne všechno se podařilo a ne všechno bylo úplně rozumné, co podnikala Kohlova administrativa na území znovunalezených bratří, ale toto ano.

V poválečném Německu tím spíš. Mělo možná štěstí, že mu hned nebyla udělena plná suverenita, nýbrž na ně byl pro prvních několik let uvalen okupační režim; jest se domnívati, že by si Němci, čerstvě spadlí z Hitlerovy hrobnické lopaty, s plnou suverenitou nic moudrého nepočali. Z komunistické lopaty spadlým Čechům - zvlášť některým - se žádný cizácký dohližitel na prsty nekoukal, i jali se vyvádět koniny, ano zlodějny a švindle. Je ovšem obtížné si představit sametové Čechy pod okupačním jařmem. Ale pravda je, že spojenecká okupace přinesla Němcům nejen pokoření národní hrdosti, zůstala-li nějaká, ale i příležitost. Čas poskytnutý k nabrání dechu, k porozhlédnutí se ve svobodném světě, k převzetí jeho obyčejů. Bylo jej využito. Mám totiž svou zkušenost se starší německou generací a tuším, že sama by si nacistické blechy tak radikálně z kožichu nevyprášila. Teď už ty řeči nejsou slyšet, ale já je ještě pamatuji. Že za nacistů nebylo všechno tak úplně špatné. Že se stavěly dálnice, nebyla nezaměstnanost a panoval pořádek jako řemen. Že bychom dneska potřebovali - mluvčí si přitom zpravidla dělal centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem - tááákovéhleho malinkého Hitlera. Což, jak patrno, není až na jistý lokální kolorit nic jiného, než co se v určitých kruzích traduje i ve vlastech českých. S tím rozdílem, že ve vlastech českých se tak děje ještě osmnáct let po sametovém převratu, byl-li vůbec převratem. Nedostatečně přešitý totalitní kabát se stal tolerovaným - přinejmenším - rouchem jedné uznávané a obletované strany, a jak patrno ze zmiňovaného průzkumu, dědictvím, jejž se učenlivě chápe dorůstající mládež. Z německého šatníku odchodem první poválečné generace vymizel. Souvislost je, myslím, zřejmá.

Namítnete mi asi, že to není tak úplně pravda; že i v Německu existují a své randály pořádají neonacistické skupinky. Uznávám, ale upřesňuji. Ne všeobecně v Německu, nýbrž v pěti spolkových zemích, které tvořívaly komunistickou NDR. Důvodů je víc, ale hlavním je, že tam poválečná denacifikace, ač zdánlivě radikální, proběhla polovičatě a dialekticky: když se to hodilo, nacista se přeškolil na komunistu a kočár jel dál. Přelom roku 1989 pak proběhl až příliš sametově, bez onoho nutného předpokladu pokory a zatíženého svědomí, jež chybí i mladým Čechům. I není se čemu zvlášť divit: rudé semeno vydalo hnědý plod, což není tak obtížná metamorfóza, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Je však i jiná a dost možná nejzávažnější příčina té patálie: jakžtakž jsme se rozešli s komunismem, ne však s tím, co mu přecházelo. S oním nesmírně destruktivním údobím mezi květnem 1945 a únorem 1948, v němž cokoli se vykonalo, všechno bylo chybné, pošetilé, často zákeřné, podlé a zločinné. S celonárodní zhlouplostí toho času, bez níž by Stalin tak snadno a bez odporu neudělal Československo jedním ze svých satelitů. Také v Německu proběhlo o tucet let dříve cosi... no, nelze říci, že ve všem všudy podobného. Výmarská republika nebyla republikou Národní fronty a kancléř Hindenburg nebyl prezident Beneš. Rozdílný je i kořen obojího zhloupnutí: německé vyplynulo ze zdeptání porážkou v I. světové válce, české z vítězného opojení. Ale v obojím případě byla výsledkem diktatura, tam hitlerovská, tady stalinská. Rozdíl je v tom, že Němci dnes Výmar a Hindenburga až do úpadu neoslavují, za nepostradatelný základ svého právního řádu a identity nemají, pomníky jim nestaví a do ústavy nevtělují, nýbrž to období z vysoce kritického odstupu zkoumají. Co jim z toho vychází, není váhavý souhlas jako u Čechů, spíš jim je Výmarská republika varovnou připomínkou času, v němž jejich národ pozbyl imunity proti virům zla. V Německu se o ní nemluví úplně ve zlém; přece jen to byl jakýs takýs pokus o demokracii. Ale panuje shoda v tom, že se její omyly nesmí už nikdy opakovat.

Tolik tedy k pochopení toho, nač se tak bezradně ptal hodnotitel zmíněného průzkumu: proč se Češi tak nesnadno zbavují pozůstatků komunistického myšlení. Proč mladého Čecha, má-li říci, co na komunistickém režimu shledává negativního, nenapadne nic lepšího než fronty na banány a nedostatek moderní elektroniky (i taková byla jedna odpověď). Proč mu tak málo říká útlak, zvůle, proč v nucené zaměstnanosti a pořádku jako řemen nevidí symptomy otroctví, nýbrž dosaženíhodný vzor. Byla v této zemi doba, kdy zákon kázal jedny zvýhodnit, druhé stíhat nenávistí. Kdo spadl do druhé z kategorií, nepříslušela mu ochrana jeho osoby a majetku, mohl být okraden, ponížen, zotročen, vyhnán, buď jako sudeťácký zrádce do odsunu, nebo jako kulak do pastoušky v nejtemnějším pohraničí. A národ to rozdělení nejen přijal, nýbrž se na něm i pilně podílel, plnilo jej zadostiučiněním. Proto je dnes jeho morálka, jaká je: krást je hřích, ale přijde na to komu a kdy. Podvod je odpustitelný, ba obdivuhodný: podívejme se toho šikulu, jak na všechny vyzrál! A egoismus. A bezohlednost. A hrubost. Neurvalé hospodské chlapáctví chápané jako znak lidové ryzosti.

Velký díl toho má kořeny v době, která zavrhla odvěkou lidskou slušnost, nahradivši ji jednak třídní, jednak nacionální necitelností, nedůvěrou, záští. Nikomu už ani nepřijde, jak zvrhlé, vší slušnosti odporující jsou tahanice kolem šlechtického či církevního majetku, o Benešových dekretech ani nemluvě. Spadli do třídy ponížených, feudálové, flanďáci, Němčouři, tak co by chtěli. Je to tento zděděný morální guláš, nikoli nedostatek informací, z nějž vyplynul laxní postoj mladých Čechů k hříchům totality: vědí o nich, ale moc jim neříkají. Čeho by bylo třeba k nápravě… inu, jako v Německu po zhroucení jiné zločinecké ideologie: pokory a pokání. Převzetí svého dílu odpovědnosti za zahanbující minulost. Znovunalezení dobrého svědomí, ztraceného kdysi na kořistech a lúpežích. Zlehoučka, po chytrácku, cestičkami kliček a výmluv to nepůjde, drazí Čechové, nám ni budoucím.