Leden 2008

Koho blahořečit aneb Panu Hekrdlovi do památníčku

Luděk Frýbort

Nejsem náruživým čtenářem listu Právo, ale komentáře pana Hekrdly mám rád. Někdy se mezi nimi najde perla vhodná k vytesání do žuly. Jako například tuhle koncem října, když ... ale posuďte sami: Vatikán se prostřednictvím kardinála José Saraiva Martinse odvážil blahořečit, považte, hned 498 mučedníků a mučednic naráz, samé španělské kněze a řeholníky, co přišli k zamordování během občanské války v letech 1934 až 1937, nehledě k těm 471, co je blahořečil už papež Jan Pavel II. Pan Hekrdla jest názoru, že jde o nespravedlivost. O jednostrannost a nevyváženost. Ty svaté muže a ženy pomordovali, jak už je revolučním zvykem, španělští komunisté, anarchisté, trockisté, souhrnně republikáni (o sovětských poraděncích se pan Hekrdla nezmiňuje). Pravda; ale byli přece také komunisté, anarchisté atd., jež pro vyrovnanost pomordovaly zase jednotky generála Franka. Jak to, že Vatikán oslavuje jedny a opomíná druhé? Jak to, zlobí se komentátor, že španělská katolická církev nikdy neodsoudila generála Franka, že nepožádala společnost o odpuštění za podporu, již mu poskytovala?

Nu; první výtku bych zodpověděl celkem snadno: snad sám pan Hekrdla nahlédne, že by bylo příliš, žádat Vatikán v tomto případě o vyváženost. Aby pan kardinál blahořečil týž počet bolševiků ... nějak si to nedovedu představit. Když už na tom tolik záleží, mohl by se toho úkolu chopit například soudruh Dolejš nebo Exner. Vymyslet k tomu nějaký pěkný obřad za zvuků Pochodu padlých revolucionářů: tádydydydy, tádydydydy, šrum šrum šrum ... no, to už bych nechal na nich, aby se nedali zahanbit tmářským Vatikánem.

S druhou výtkou je to už háklivější. Pan Hekrdla, zdá se, klade utrpení zamordovaného revolucionáře nad utrpení nějaké jeptišky nebo flanďáka, a v souhlasu s tím je mu frankistické mordování mnohem zavrženíhodnější než mordování republikánské, přesněji řečeno bolševické. Oni to v té španělské patálii totiž nebyli, víme, jen tak nějací republikáni, kteří v rámci ateistického boje vytahovali mnichy z jejich klášterů a stavěli je ke zdi, nýbrž komunisté pod dohledem extra k tomu ze SSSR přichvátavších odborníků. Činili se velice; v jedné provincii sprovodili ze světa 88% všeho kněžstva, v devíti jiných přes polovinu. Sám jsem viděl na katedrále v Seville tabuli se jmény povražděných mužů a žen církve, a mohu oznámit, že byl ten seznam pěkně dlouhý. Neutrálnější hodnotitel by asi řekl, že si bolševici s frankisty nemají co vyčítat: byla to krvavá pakáž jedna jako druhá. Jenže ani to není zcela vyčerpávající závěr.

Španělským republikánům lze přičíst v té mele poctivý úmysl, ale znevážili jej svým paktováním se Stalinovými bolševiky. Generál Francisco Franco y Bahamonde se po svém vítězství stal diktátorem a vládl Španělsku tvrdou rukou až do své smrti v roce 1975. Jenže když dovládl, přešlo Španělsko celkem bez obtíží a větších otřesů na demokratický způsob vlády a dnes je váženým členem Evropské unie, dosáhnuvši prosperity a blahobytu, jaký v tom tradičním chudobinci Evropy nikdy nebyl vídán. Že by z něj pro svět vycházelo nějaké nebezpečí, o tom je snad škoda mluvit. Kdyby však bývali zvítězili republikáni - nelze dostatečně zdůraznit, že za rozhodujícího vlivu komunistů a na špagátku Moskvy - oho. Sovětský svaz a pás komunistických satelitů z jedné strany, bolševické - jinou alternativu si nemalujme - Španělsko z druhé ... zle by se asi vedlo Evropě. Není vůbec jisté, že by se sovětský komunismus dočkal svého konce a země česká svého sametu, spíš by dnes byla Evropa zbídačelá a posázená gulagy od Uralu až po mys Tarifa. A kdoví, jestli jen ona. Ne, nemyslím si, že dějiny udělaly velkou chybu, když nedaly zvítězit španělské revoluci. Ani si nemyslím, že mají španělští katolíci příliš zač prosit o odpuštění. Franco nebo Stalin, čert nebo ďábel, ale i mezi čerty jsou někteří o chlup přijatelnější.