Leden 2008

Na okraj jednoho dopisu

Luděk Frýbort

Kdyby pravé a levé extremistické bandy tak živelně nepotřebovaly někým opovrhovat, mohly by se vzít za ruce a zatančit si společný antiizraelsko-antiamerický valčík. Jedno je jisté: zajde-li jednou Západ, zajde na vlastní pokrytectví. Na svou odporu netrpící ideologii politické korektnosti, již málokdo bere vážně, ale všichni dělají, jako by brali. Na její přirozenosti lidské se vzpírající zásady, nedovolující západnímu člověku vyslovit, co si opravdu myslí. Na své slovíčkaření; na svou pošetilou představu, že problém jest sprovozen ze světa, dáme-li mu útlocitnější název. Na svou zálibu v kajícném sebemrskačství. Na povýšenou bohorovnost svého intelektuálstva, v jehož hlavách se všechny ty nesmysly rodí. Na schlíplou nestatečnost valné části ostatních, kteří o nesmyslu vědí, že je nesmyslný, ale neodváží se vyslovit své NE. Na svou spanilomyslnost, s níž bere ohledy na zájmy kdekoho na povrchu zemském, jen ne na své vlastní. Na svou nekonečnou víru v zázračný účinek všemožných summitů, kulatých stolů, rezolucí a konferencí. Na své tisíckrát selhavší pokusy vyžvanit z Lucifera zrušení pekla. Na svou licoměrnost, s níž jeho státníci předstírají, že vidí v Luciferovi rovnocenného, ne-li dokonce demokratického partnera. Na svou neschopnost či spíš nevůli poznat, kde přestává diplomatická hra a nadchází alternativa poslední, jíž je boj.

Je zrovna osvěžení číst jednou slova někoho, kdo se rozhodl nepokračovat v opatrnickém tanci kolem horké kaše, nýbrž vmetl vysoce uctívanému pokrytci jeho vinu do očí. Ten někdo je nizozemský spisovatel židovského původu jménem Leon de Winter. Poslyšme, čím promluvil do duše jedné z nejproslavenějších postav německé politiky, Joschkovi Fischerovi:

Milý Joschko Fischere,

před několika lety, když jste ještě byl německým ministrem zahraničí, jsme se setkali v nakladatelství Axel Springer a měli jsme spolu krátkou, ale ostrou výměnu názorů. Vzpomínám si, že jsme se vzájemně velmi hlasitě kritizovali: Vy jste napadal princip „hard power“ (tvrdá síla), v jehož účinnost jsem věřil já, já jsem nebyl srozuměn s tím, co jste Vy doporučoval jako „soft power“ (měkkou sílu). Ptám se Vás: čeho jste dosáhl pomocí Vaší měkké síly, když jste vyjednával s teheránskými mulláhy? Spolu s francouzským a britským ministrem zahraničí jste se tehdy metodou dialogu pokoušel odvrátit Íránce od jejich usilování o nukleární bombu. Nemám zdání, kdo byl ten člověk, jejž mulláhové vyslali, aby vyjednával s Vámi a Vašimi partnery, s onou proslulou evropskou trojkou, k níž náležel Jack Straw, Dominique de Villepin a Vy. Muselo to být pozoruhodné divadlo: tři vcelku seriózní státníci Evropské unie v rozhovoru s jedním z oněch íránských individuí, které tak rády smlouvají, klamou a mají nás za šašky.

Po celý ten čas jste věděl, že se Íránci nenechají ničím ve svém úmyslu zastavit. Nechtěl jste to však přiznat ani nám ostatním, ani sobě samému, protože jste byl názoru, že je lepší zapírat než si přiznat drsnou pravdu: okolnosti, jaké jsou, nás někdy nutí k osudovému rozhodnutí - buď bojovat, nebo se vzdát. Nacházíme se s Íránem na cestě konfrontace. Vy, Jack Straw a Dominique de Villepin jste k tomu stavu přispěli tím, že jste dlouhá léta mulláhům nahrávali. Poskytli jste jim čas, který potřebovali, aby rozvinuli svůj nukleární projekt. Mulláhové si s Vámi hráli, a Vy jste jim to dovolil. Domníval jste se, že všechno je lepší než přiznat pravdu.

Vaše nečinnost byla nezodpovědná, a povím Vám proč: už proto, že jste tím, čím jste. S Vaší minulostí. S ohledem na Váš národ. S ohledem na jeho, jak se říká, „zvláštní zodpovědnost“ (míněna je Německem dobrovolně přijatá odpovědnost za vyvraždění židů). V květnu 2005 Vás Ústřední židovská rada, nejvlivnější židovská organizace v Německu, vyznamenala cenou Leona Becka. Oslavnou řeč při té příležitosti pronesl Amos Oz a pověděl Vám všechny ty pokrokové a mírumilovné věci, které tak rád slyšíte. Přijal jste tuto cenu s plným vědomím toho, že íránští mulláhové pracují na bombě s úmyslem vymazat z povrchu světa polovinu židů. Bylo to zjevné; každý to mohl vědět, kdo to vědět chtěl. Já jsem to věděl. Jiní to věděli. I vy jste věděl: mulláhové staví atomovou bombu, jejíž primární cíl jsou židé. Přečtěte si pozorně, co řekl prezident Ahmadínežád v budově OSN v úterý 25. září před zraky celého světa. Držel dlouhou nenávistnou řeč proti sionistům, čímž mínil židy. Nezatajoval své plány. Je na ně pyšný. Zcela v souladu se svou vášnivou vírou počítá pevně s tím, že už brzy nastane konec světa a přijde islámský Mesiáš.

Samozřejmě byste mi řekl, že jste podnikl všechno myslitelné. Zúčastnil jste se mnoha schůzek s íránskými mulláhy. Pokoušel jste se uvěřit v poctivost jejich úmyslů. Hluboko v nitru jste ale věděl, že je žádný z Vašich argumentů nemůže přimět, aby upustili od stavby své bomby. V téže hloubi Vašeho nitra jste věděl, že jediné, co by mohlo účinkovat, je hrozba silou. Zněla Vám v hlavě ta slova, ale nepřešla přes Vaše rty: „Když to nepůjde jinak, zastavíme vás násilím.“

Mulláhové chtěli bombu a byli rozhodnuti v tom zájmu vzdorovat každé hrozbě, každému bojkotu. Věděl jste to. Přesto jste se zoufale snažil chovat tak, aby se zdálo, že věříte na jejich ochotu se dohodnout na jakémsi minimálním společném zájmu. A mulláhové Vám lhali do obličeje. Klamali Vás, měli Vás za blázna. Bylo jim lhostejné, že podvádějí jednoho z největších vůdců poválečného Německa, jednoho z těch, jež zplodila šedesátá léta, muže osvěty a zastánce životního prostředí, radikálního levicového myslitele a skutečného přítele Židů, jenž si je vědom příkazů dějin. Že podvádějí Vás, Joschko.

Cítil jste se potvrzen ve své velikosti, když Vás rozumu zbavená evropská média nestačila vychvalovat pro ony bezobsažné smlouvy, jež jste Vy a Vaši kolegové s mulláhy uzavřeli. Jak obdivuhodné, psal pokrokový tisk, pohleďme na diplomaty naší Evropské unie, jak dokázali pomocí „měkké síly“ vyřešit íránský problém! Ale v hloubi nitra jste věděl, dobře jste věděl, že měkká síla bez tvrdé síly v pozadí je jen špatný vtip. Že Vaše smlouvy zůstanou bez účinku; že mulláhové nezaváhají před ničím, jelikož se zcela upsali své představě spravedlivého světa, světa radikálního islámu. Mulláhové Vás prohlédli. Poznali, že stojíte na hliněných nohou. A Vy jste věděl, že oni to vědí, stejně jako to ví Váš nynější nástupce (Frank Walter Steinmeier): že jim nic nezabrání postavit atomovou bombu. A co teď?

Váš obdivovatel

Leon de Winter

Na mou duši bych si někdy přál být žid. Ne ani tak pro tisíciletou moudrost mojžíšského učení, ale pro tu skvělou možnost volného vyjádření, aniž by člověk byl hned opatřen nálepkou rasisty, diskriminátora, válečného štváče a jinými podobnými, jichž má politická korektnost vekou zásobu. Židé mají v tom ohledu zvláštní postavení, neboť požívají respektu pro nevýslovné utrpení svého rodu. Pokrokoví duchové na židy prostě nemohou a mají je proto silně v nelásce. Ještě víc jim leží v žaludku stát Izrael, ale jak už jsou zbabělí, bojí se to dát najevo, nýbrž zaštiťujíce se posvátnými dogmaty míru a tolerance, jen tak záštiplně podpichují.

Není mi známo, zda pan Joschka Fischer na de Winterův důtklivý dopis nějak odpověděl. Nejspíš ne. Svého času nejoblíbenější postava německé politiky a vůdce strany Zelených bude asi taky pěkný pokrytec. Ostatně i my Čechové máme své zkušenosti s nejoblíbenějšími politiky, není-liž pravda, a divíme se, co se z nich nakonec obvykle vyklube. Klobouk dolů, pane de Wintře!

Napsal jsem svůj komentář k páně de Winterově korespondenci s Joschkou Fischerem mimo jiné také proto, že i česká půda nedávno vydala pěkný květ antisemitismu, ledaže ne tak tichošlápkovsky vyhýbavý, jakými dovede ventilovat utajený žár svých hrudí pokrokové intelektuálstvo. Budiž přiznáno našim holohlavcům, že jsou ve srovnání s ním ještě hoši upřímní, kteří co na srdci, to na jazyku. O mozečcích pomlčivše, ale to nebudiž tématem tohoto článku. Něco jiného mi vrtá myslí: jde o rozpor, nebo o spojitý kruh? O doklad toho, že nejblíž k sobě mají dva extrémy, jakkoli hlasitě si odporují? Pohleďme na ty hajlující mládence a pohleďme na ctné literáty a myslitele levicového vyznání: není víc toho, na čem se shodnou, než v čem se skutečně a nepředstíraně rozcházejí? Je zde zmíněný už antisemitismus: u Hitlerových pohrobků vyznání primitivní víry, pro něž nepotřebují zblízka poznat živého žida. Intelektuální levičák si nepočíná tak neandertálsky, nýbrž skryje vyznání své nechuti do přijatelnějšího převleku: je mu žinantní otevřeně láteřit na židy, i kárá s ukazovákem vysoko vztyčeným špatnosti sionistů. Ohrne opovržlivě pysk nad židovským státem, aniž, jaká shoda, do něj potřeboval nohou vkročit. Rozdíl, je-li jaký, spočívá v opatrnosti vyjádření než v citu, jenž je v zásadě týž.

A ovšem antiamerikanismus. I v něm se holá hlavička podivuhodně shodne s intelektuálním levičákem, ledaže impulzívní holohlavec zpravidla neví, co vlastně proti Americe má, kdežto levičák ano: silně je mu proti srsti země, v níž nenalezlo živnou půdu jeho pokrokové učení, a přesto - nebo právě proto - je prosperující a mocná, nejmocnější ze všech na povrchu zemském. Také že srdce západní levice hořívalo tu vyšším, tu nižším plamenem náklonnosti pro vlast světového proletariátu, v níž pravdy shora zmíněného učení - až na drobná pochybeníčka - došly uskutečnění, a ti bídní Američané si dovolili ten skvělý experiment smést do směšnosti. Rozdíl, je-li jaký, spočívá v uvědomění si příčin zášti než v zášti samé. A kapitalismus. A globalismus. A imperialismus. A mnohé další ohavnosti, jež lze opatřit předponou anti- a zplna hrdla je odsuzovat, jedni v duchaplných esejích, druzí vytloukajíce okna a perouce se s policajty.

Nevím, proč se vlastně ty dvě party tak nemají rády. Kdyby tak živelně nepotřebovaly někým opovrhovat a proti něčemu sočit, mohly by se vzít za ruce a zatančit společný antiizraelsko-antiamerický valčík. Rozdíl by velký mezi nimi nebyl, jen v eleganci tanečního kroku. Je to tak, pane de Wintře? Je to tak, Joschko Fischere?