Leden 2008

O národních zájmech a kostlivcích

Luděk Frýbort

Národní zájem, potvora, se vyšumět nedá. Když už si myslíš, že povadl a není jej více, vybublá odněkud z prachu dějin a páchne se zvýšenou intenzitou dál. Já vám povím, je to strašná věc, tyhlety národní zájmy. Sám Satanáš je naložil určitým nebohým národům na hřbet, a ony se pod nimi kroutí, kroutí, vykroutit se nemohou. V království českém, to se ví, na to máme metodu: když nepříjemná patálie páchne k nebesům, sedneme si na ni a čekáme, až takříkajíc vyšumí. Jenže národní zájem, potvora, se vyšumět nedá. Když už si myslíš, že povadl a není jej více, vybublá odněkud z prachu dějin a páchne se zvýšenou intenzitou dál. Na rozdíl od milionových zpronevěr a předražených zakázek se totiž obvykle týká i nějakých cizáků; ti se jím cítí být dotčeni a křičí, dokřičet nechtějí.

Tak třeba hned tady ti Sudeťáci, plemeno zlořečené. Radoval se před nějakým týdnem v Mladé frontě pan Marjanovič, že sudetský prapor, hahaha, zplihl, když odešel z politické scény jistý Edmund Stoiber, zatvrzelý odpůrce Benešových dekretů, našemu českému srdci tak drahých. No, nevím. Pozoruji vření v Čechách i v Bavořích, docházejí k sluchu mému i všelijaké hluky z jiných světa krajů, a přemítám, jestli se pan Marjanovič s tou radostnou zvěstí drobet neunáhlil. Sudetský malér nemá svůj původ v osobě pana Stoibera, nýbrž v jistých dějích poválečného období; ty možná plní hrdostí hruď vlastence českého, jiným se však líbit nemusí.

Ba ne, odešel Edmund Stoiber, národní zájem však bublá dál a nezdá se, že by chtěl vybublat. Víc než pět tuctů let již uplynulo od těch chvil, kdy miliony Čechů německého jazyka opouštěly své domovy, zbaveny občanství i majetku, jen pocit příslušnosti k zemi, již i oni zvali svou vlastí, jim revoluční spravedlnost zabavit nedokázala. Přivezli si jej ve vyhnaneckých ranečcích do nového domova a pěstují si jej dál. Divíme se tomu? Říkáme, že by neměli? Že mají ctít náš národní, nedotknutelnými dekrety zpečetěný zájem, a svůj vlastní nemít? Ani v onom koutku duše, kde sídlívá pocit domova, byť i ztraceného? Jest v zemích českých takový názor. Ubývá jej sice, ale ještě stále je názorem většiny a lze z něj vytloukat politický prospěch. To proto, že lid český, po dvě generace držený v komunistické kleci, jaksi pozbyl základního umění, bez nějž se neobejde skutečný demokrat: podívat se na problém i očima druhé strany. Budu tak smělý a zkusím v následujících řádcích tomu deficitu odpomoci.

Jsem už starší ročník a ještě mám v paměti průvody jakýchsi lidí s bílými páskami na rukávech, hnaných řevem a kopanci do odsunu, jak se jemně v Česku říká vyhnání. Nebylo málo těch, kteří odsun nepřežili; odhady se různí od desítek tisíc po statisíce ubitých a utrápených, podle toho, jaký národní zájem komu lomcuje osrdím. Pamatuji se i na figury zdivočelé chtivostí, vylamující opuštěné byty a spěchající z nich s kořistí peřin, kožichů a vůbec všeho, co mohlo mít nějakou cenu; byl jsem kluk sice jen dvanáctiletý, ale ten druh národního zájmu mi už tenkrát nezavoněl. Někdo mi může říci, že šlo o výbuch lidového hněvu, jemuž se nedalo zabránit. Jiný může namítnout, že se zabránit dalo, ale nechtělo. Což zase lze obrátit naruby rčením, že kdo seje vítr, sklidí bouři. Dobrá. Podívejme se tedy na setí a sklízení... ani ne očima druhé strany, jen očima dvanáctiletého českého kluka a dnes podstatně staršího dědka, jenž byl ledačeho škaredého svědkem a nedovedl v tom rozpoznat národní, tudíž ani svůj vlastní zájem.

Kdybych býval byl v kůži stejně starého, do odsunu hnaného německého kluka, asi bych se čerta staral o to, za jaké a čí větry sklízím bouři. Skutečnost, že ten či onen můj strejček a tetička vlezli do Henleinovy partaje a později radostně hajlovali, bych pokládal za vlastní provinění asi stejně jako nemalý díl dnešní české mládeže, jejíž strejčkové a tetičky horlivě lezli do partaje Gottwaldovy a Husákovy a radostně zvedali soudružsky zaťaté pěsti. Kdyby kolektivní zpitomělost až do druhého a třetího pokolení měla být důvodem k odsunu - o mordech nemluvě - blížila by se dnes osídlenost zemí českých ledovým pláním Grónska; a jestli přeháním, tedy ne o moc.

Inu, mají různí národové nejen své národní zájmy, nýbrž i kostlivce ve své národní skříni přehlédnutelné jen s velkou dávkou nacionalistické zatmělosti. Jelikož žiji v Německu a velkou sílu sudetských lidí i s jejich postoji a názory osobně znám, mohu zodpovědně prohlásit, že oni už svého kostlivce ze skříně vysypali. Nevím, jestli bych byl té ochoty k neoplácení zlého zlým sám schopen, kdybych nosil v paměti krutosti a zoufalství odsunových scén; z toho hlediska si zaslouží potomci našich někdejších spoluobčanů spíš obdiv než záhrobní zášť. Naproti tomu se tón udávající česká většina dosud k vysypání kostlivce z národní skříně neodhodlala, nýbrž dělá, že tam žádný není, a když třeba i je, že je to tak v pořádku. Což, zbytečno opakovat, může s bídou obstát ve vlastním pohledu, je-li dostatečně zamlžen. V pohledu jiných - a nemusí to být jen Němci - tak do dvou, do tří let po válce. Poté už přinejmenším v té oblasti světa, jíž se říká Západ, převážil jiný mrav, národním kostlivcům nenakloněný, ať je potvrdila dávno zpráchnivělá velmocenská dohoda nebo nepotvrdila. Jsme jaksi dost pozadu za dějinami, vlastencové čeští.

Co tady tak mudruji, došly k sluchu mému, jak již řečeno, zvěsti i z jiných světa krajů, a také to z nich chrastí kostmi jakýchsi národních zájmů, ba posvátností. Začnu s nejvzdálenějším: naštval se turecký pan prezident Gül na Američany, že se opovážili označit vyhnání půl třetího milionu Arménů a vymordování víc než poloviny toho počtu za genocidu. Nezabývejme se dál tou stařičkou událostí, jen si povšimněme některých vedlejších jevů. I dnešní turecký stát má problém se svým národním kostlivcem, k jehož vysypání ze skříně dosud nenašel kuráž, nýbrž ho popudlivě, zbytku světa však nevěrohodně obhajuje. A třebaže už pátá generace arménských vyhnanců dospívá ve svém nedobrovolném exilu, paměť těch ukrutností nikterak nevyšuměla, nýbrž vynáší Turkům pověst záštiplných, k smíru neochotných svárlivců, jež by bylo na pováženou si vpustit do společné evropské domácnosti. Koho ta okolnost víc poškozuje, zda Turky s jejich národním zájmem, nebo západní svět, mající těch vzteků pomalu plné zuby, o tom mohou podumat ti, kdož pokládají Benešovy dekrety za nepostradatelnou součást českého práva.

Ale to je jen vzdálený rachot kostí; ozývají se i bližší a varovnější. Jak se dozvídáme, vyzvali představitelé rakouských politických stran své české protějšky k dialogu o Benešových dekretech, a to nikterak v úmyslu je chválit; spíš vyžadují (cituji) „společné odsouzení odsunu Němců, jejich vyvlastnění a vyřazení z restitučních zákonů“. Běda! Už ne nějaký Stoiber a pár potrhlých revanšistů, ale celý parlament země nad vší pochybnost demokratické... nezamyslíme se maličko? Nedosti na tom, vyzval k zrušení Benešových dekretů i americký exprezident Clinton a hned poté to zarachotilo znovu: strana maďarské menšiny na Slovensku navrhla jak Slovákům, tak Maďarům omluvu za poválečná zvěrstva, ba dokonce - kam se hrabe nějaký Landsmannschaft - odškodnění Maďarů postižených Benešovými dekrety. Slovenský parlament, to se ví, okamžitě kontroval prohlášením o jejich věčné nedotknutelnosti, což na oplátku ostře odsoudila celá maďarská politická reprezentace bez rozdílu partajní příslušnosti. Tak se hovínko Benešových dekretů utěšeně rozmazalo ze dvou zemí do šesti, přesáhlo na americký kontinent, a nezdá se, že by chtělo začít vonět. Co si o tom myslí zbytek Evropy... jsou výrazy, jichž se v diplomatických kruzích neužívá, ale neprohádám příliš, když povím, že totéž co o patálii turecko-arménské: že jsme si, my troubové, pouštěli ty svárlivce do naší společné domácnosti. Že jsme je i s jejich národními zájmy a kostlivci nenechali na Balkáně, kam svým chováním patří.

A to ještě stále není všechno. Aby navěky ukotvili svůj národní zájem, vtělili slovenští politikové do ústavy zákon... nu, neznám přesně jeho znění. Lze je však odvodit z českého, svou trapností velmi příbuzného. Páter Hlinka se zasloužil o stát! Zdali byl též jmenovanému bohoslovci vztyčen pomník před slovenským ministerstvem zahraničí, zpráva neuvádí, ale je to celkem jedno. Dva národní zájmy, dva kostlivci, dvojí lpění na dávno vyčichlých dekretech a z toho vyplývající dvojí křečovitý zákon, ledaže je mezi nimi jakýsi rozpor. Nepožíváť páter Andrej Hlinka v zemích českých téže skvělé pověsti národního spasitele jako pod Tatrami, nýbrž nesnášenlivce, jenž zasloužil-li se o něco, tedy o rozpad demokratického státu a následné pohlcení obou jeho polovic Hitlerem. I o všelijaké jiné škaredosti se páter Hlinka zasloužil, lze mít za to, že kdyby býval včas nezemřel, nebyl by vtělen do oslavného zákona, nýbrž oběšen spolu se svým kolegou a následníkem, páterem Tisem. Ani vlastenci slovenskému by nezaškodilo se občas podívat očima druhého.

Nebylo by, vlastencové čeští, slovenští, maďarští i jiní, nebylo by lépe nám a našemu blízkému i vzdálenějšímu zahraničí, kdybychom těch s prominutím hovadin už jednou nechali? Kdybychom vyšli jeden druhému vstříc, i kdyby nám měl spadnout náš národní hřebínek? A jestli tomu brání jakési plesnivé dekrety, kdybychom je vyškrtli ze svých zákoníků spolu s oslavou těch, jejichž skutky byly ve své době snad vysvětlitelné, i když neobhajitelné, ale dnes páchnou umrlčinou špatně pohřbeného kostlivce? Co by se vlastně stalo zemi české i slovenské, kdyby prohlásily Benešovy dekrety za zrušené? Skály by pukaly a hrobové se otvírali? Zřítil by se plzeňský pivovar? Nebo by jen ubylo naší pověsti záštiplných svárlivců? Byli bychom nejen formou, ale i citem přijati do rodiny evropských národů, v níž se nenávistná podezíravost dávno nenosí? Potomci sudetských vyhnanců, nerozpakuji se vyslovit, už tím směrem urazili velký kus cesty. Je teď na nás, abychom po ní, konečně už jednou, také vykročili. Všechny cesty jiné, vroubené křečovitými zákony k oslavě těch, jejichž skutky stěží najdou ospravedlnění před zraky světa, vedou... ohavno pověděti kam.

Co se skutečných národních zájmů týče, o nějakých bych věděl. Odpovědné nakládání se státními financemi, korupce prosté úřady, zákonodárné sbory sloužící veřejnosti a ne osobním či partajním choutkám... pokračování toho výčtu nechť si laskavý čtenář doplní sám. Jsou to, jak vidno, zájmy interní, se zájmy jiných se nekřížící. Národní zájmy však, naježené do všech stran jako husitská vozová hradba sudlicemi ... jak si někdo začne představovat, že stojí sám proti nespravedlnosti světa, smrdí krchovem, a to zejména jemu samému. Nechme toho. Minulost zrušit nemůžeme, ale pokračovat v tom bláznovství přece také nemusíme.