Leden 2008

O užitečnosti nůžek a dvojím pojetí prognostiky

Luděk Frýbort

Odmítání kritiky ne proto, že nemá k předmětu sporu co říci, ale že se rouhá imperativně hlásanému ideálu, je startem velice neblahého vývoje.

Prognostika je dost ošidné řemeslo. V každém svém počinu je odsouzena k omylu, jde jen o to, k jak velkému. Prognostik pracuje se skutečnostmi; a jakákoli skutečnost se podobá tkanině sestávající z nekonečného množství navzájem propletených a navzájem se podmiňujících nitek. Jen malou jejich část může do své kalkulace zahrnout; některé nevidí, jiné opomene, protože se mu nezdají důležité, ještě jiné zapojí do nesprávné souvislosti, nemluvě ani o těch, jež působí na náš viditelný svět z vyšších dimenzí, člověčímu poznání nedosažitelných. Proto se i nejdůmyslnější prognóza může osvědčit nejvýš z poloviny, a většinou ani to ne; a čím vzdálenější je čas, do nějž se dobývá, tím vyšší je i možnost omylu. Ještě podstatnější je otázka badatelské poctivosti. Seriózní prognostik si seřadí všechna dostupná fakta a pak z nich odvozuje pravděpodobný budoucí vývoj, vyjdi, co vyjdi. Šarlatán si naopak stanoví předem výsledek a k němu přitesává fakta. Naštěstí pro něj je lidská společnost (jednotlivec ani tak ne) zapomnětlivá, takže když se prognóza dočká fiaska, dávno už o ní ani o jejím původci nikdo neví. Prognostický šarlatán také zpravidla nepracuje pro budoucnost, nýbrž v zájmu nějaké současné tendence.

Existuje však předmět, jímž můžeme proti zapomnětlivosti účinně zasáhnout: nůžky. Sám jsem si už někdy v běhu devadesátých let založil svůj výstřižkový archiv, a co v něm nacházím, dovede být až žertovné. Jeden obstárlý výtisk Lidových novin například varuje takto: Již roku 2007 se kvůli silným bouřím stanou velké části Nizozemska neobyvatelnými a města jako Haag se začnou vylidňovat... Inu, vrátil jsem se zrovna před týdnem z království nizozemského, a mohu oznámit, že jsem je nenašel ani zaplavené vzedmutými vodami oceánu, ani jsem nepotkával davy uprchlíků z neobyvatelného Haagu, což mě poněkud uklidnilo. Oni se totiž Holanďané už před staletími naučili s brikulemi svého moře zacházet, takže když si umíní vystoupat o nějaký decimetr, nelamentují lomíce rukama, nýbrž vezmou kolečka a lopaty a o týž kousek nastaví své hráze. I to je jednou z vlastností povrchních prognostiků: zahrnou do svých propočtů všelicos, jen lidskou aktivitu ne. Aby si někdo nemyslel, že se předpověď tonoucího Haagu urodila v hlavě nějakého blázna, dodejme, že pochází ze zprávy samotného Pentagonu z roku 2004. Jak vidno, ani zdroj tak slovutný není prost občasného ujetí.

Týž článek pak obsahuje předpověď sibiřských zim, jež v nedaleké budoucnosti ochromí Evropu, což poněkud odporuje zvěstem z jiných pramenů, ujišťujících, že se v Evropě budou vbrzku s úspěchem pěstovat banány. I neví jeden, co si z toho má vybrat. O něco zažloutlejší výstřižek zvěstuje pro tento pomalu už končící rok další pohromy: Rok 2007 bude rokem hrůzy. Vítr bude tak silný, že nad Letnou budou létat střechy domů... Vida, chystám se zrovna do Prahy a jsem napjat, jestli uvidím v povětří lítat ty střechy. Jestli ne ... no, třeba to přijde na Mikuláše. Ale měli by si živlové drobet přispíšit. Pouze jeden z mých výstřižků se strefil přímo do černého: obsahuje věštbu jisté tuzemské vědmy, pravící, že rok 2005 bude pro lidstvo osudový. Lidé budou sklízet, co si zaseli. Nevzpomínám si přesně, co se dělo onoho osudového roku 2005, ale bezpochyby lidé nejdřív cosi zaseli a poté sklízeli. Činí tak už od dob neolitických, proč by toho měli nechat zrovna teď. Vydávat proroctví mlhavá, jež si každý dle své libosti může vyložit tak či onak, také už od dob biblických náleží k arzenálu kdejakého prognostického šarlatána.

Dopouštět se proroctví na tři či pět let dopředu je ovšem dětinské. Skuteční mistři toho umění to také nečiní, nýbrž stanoví datem katastrofy prostředek nebo ještě lépe konec století; tak je zažehnána možnost, že by někdo přiběhl s výstřižkem v ruce, koukej, troubo, co jsi tenkrát vyhlašoval. Co se mě týče, odvážil bych se jen jedné prognózy: ať bude za ten dlouhý čas, co bude, určitě to bude něco jiného, než je dnes prorokováno. Kdo si myslí opak, ať si tuhle větičku vystřihne a za sto let mi ji přinese ukázat.

Čímž jsem vpadl rovnýma nohama do sporu, jejž jsem se původně nechtěl účastnit, jelikož nemá žádného konce a nic kloudného z něj nemůže vypadnout. Jelikož však již nabývá rázu globální paniky a výsledek žádné paniky ještě nebyl a nemůže být pozitivní, chtěl bych ze svých slabých sil podpořit hlas středu, jenž v té hádanici žalostně chybí.

To zaprvé vytýkám současné diskusi o klimatických změnách: je křečovitě vyhraněná. Střetají se v ní dva extrémní názory a nic neleží mezi nimi. Na jedné straně šik chmurných proroků, vedený neúspěšným kandidátem prezidentství Al Gorem (a ne že by nemohl mít kus pravdy), na druhé směr reprezentovaný krom jiných dánským klimatologem Björnem Lombogem a z poněkud laického povzdálí naším rozmilým panem prezidentem (a ne že by nemohl mít kus pravdy). Sám bych ... nu, procestoval jsem kus světa a maje oči kolem nosu jsem nemohl nepostřehnout jisté zneklidňující náznaky. Když nejen čínská města, ale i rozsáhlé venkovské oblasti zahaluje hustý oblak permanentního smogu, když rapidně se množící indické obyvatelstvo už stačilo v domácích ohništích spálit poslední zbytky své kdysi kypící přírody, když jsou tropická velkoměsta jediným peklem jedovatých zplodin z motorových stařečků, jaké by u nás nevzali ani na šrotiště, tu jest nesnadno být optimistou. Co mi ale silně vadí, je pokrytectví, s nímž k řečenému problému přistupuje goreovské křídlo. Jako by nebylo jiných znečišťovatelů než západních. Jako by nikdo jiný nemohl přispět kouskem zodpovědnosti k nápravě.

Západ se o ni aspoň poctivě a s jistým úspěchem snaží: statistika ukazuje stagnaci nebo i mírný pokles produkce oxidu uhličitého u západních zemí mezi lety 1991 až 2006 (od 20% nárůstu v USA až k 10% poklesu v Německu) ve srovnání se zbytkem světa (50% nárůstu v Jižní Americe a až 235% v Číně). Navíc není ze statistiky zjevno, zahrnuje-li kromě průmyslu a dopravy i miliardy domácích topenišť, vypalování lesů a jiné obyčeje rozvojových zemí; podle toho, jak rozvojový svět vypadá, spíš ne. Skutečnost může být dost jiná, než jak nám ji prezentuje politicko-korektní jemnocit. A ani všichni bohové nedovedou zodpovědět otázku, jaký díl klimatických změn lze přičíst činnosti lidské (tudíž i lidským úsilím napravitelné) a jaký šprýmařce Přírodě, která si se zemským klimatem pohrává už stamiliony let a nezdá se, že by nám pro radost chtěla svých žertů nechat. Možná před sebou tlačíme káru náprav, obtížně, ale přece jen k jakémusi výsledku, byť i nepatrnému. Možná se ruinujeme v úsilí míjejícím se s příčinami. Soudil bych, že než začneme vynakládat obrovské prostředky na odvrácení hypotetické potopy světa, měli bychom mít v té závažné věci alespoň zčásti jasno.

Nicméně je až k tomuto bodu bilance sporu vyrovnaná: jeví-li jedna jeho strana sklon k panikaření, tíhne druhá ke snaze o žehlení problému. Je ale jeden aspekt, v němž bych se velmi rozhodně postavil proti křídlu reprezentovanému panem Al Gorem. Má-li či nemá pravdu, ukáže budoucnost; kladu mu však za vinu, že se pokouší zmocnit práva na pravdu. Nárokovat si ji pro svůj názor, vyloučit oprávněnost jiného, zesměšnit jej a vystavit opovržení. Ví Bůh, že nenáležím mezi obdivovatele pana Václava Klause; ale budiž mu přiznána alespoň ta zásluha, že vnesl do věci prvek kritiky. Je-li totiž vyhlášeno, že pravdu netřeba hledat, jelikož již byla nad veškerou pochybnost nalezena, rýsuje se nám na obzoru malér. Domnělá pravda zposvátní, z jejích objevitelů se stanou žreci ustrnulého ceremoniálu, přesvědčení, že jimi čas končí a nic už nemůže být nalezeno ani zlepšeno. Odmítání kritiky ne proto, že nemá k předmětu sporu co říci, ale že se rouhá imperativně hlásanému ideálu, je startem velice neblahého vývoje.

Pozitivní rozvoj jakékoliv myšlenky je přímo závislý na přípustnosti pochybování. Všimněme si nápadného jevu: všechny velké civilizace dosahovaly vrcholu tvůrčí potence ve svých začátcích. Složitý zavlažovací systém, hieroglyfické písmo, stavební i jiné techniky, to všechno vytrysklo z tvůrčího kvasu už za prvních dynastií egyptských. Plodných myšlenek se pak zmocnila kněžská kasta, prohlásila je za božsky nedotknutelné a nadělala kolem nich posvátných ceremonií; další tři tisíce let už egyptská civilizace jen stagnovala až k svému zániku; to proto, že byla vyřazena z provozu soutěž myšlenek, jejímž vyjádřením je kritika. Týž vzorec lze uplatnit i na staré civilizace mezopotámské, na řecko-římskou antiku, na křesťanský středověk, o novodobých ideologických paskvilech, vloživších si sbírku autoritativních nesmyslů už do svého základu, ani nemluvě.

Hledím na dějiny západní civilizace a nemohu se zbavit dojmu, že se týž scénář opakuje: nejprve úžasný vzestup, objevování nových kontinentů, rozvoj vědy, průmyslu, obchodu a dopravy. Následuje zpomalení dynamiky v důsledku stavění doprovodných jevů nad výchozí základ; z toho vyplynuvší deziluze, móda zpochybňování a relativizování, móda přešla v příkaz kajícnického sebeobviňování, až přítomný čas dospěl k témuž jako úpadkové dynastie egyptské: domněle dokonalý, nekritizovatelný systém politicko-ekologických pravd. Nad názor sprostého lidu povznesená velekněžská kasta oprávněná určovat, co je korektní a co není. Imperativně vyhlášená cesta ke spáse, z níž kdo se opováží sestoupit, propadá prokletí. Když k tomu připočteme ještě ústupnost, neřku-li podlézavost vůči jisté podřadnější civilizaci, neskrývající se s úmyslem Západ zničit, je jakýsi značně žalostný konec odhadnutelný. Vystoupení teplot o několik desetin stupně a mořských hladin o několik desítek centimetrů se ve srovnání s tím může jevit jako podružné.

Ale snad ještě není tak zle. Navzdory všem skutečným i teoretickým pohromám Západ dosud neztrácí svou tvořivou schopnost, jeho z pradávných kořenů vyrostlý způsob nelze jen tak potlačit. Ještě stále a navzdory rostoucím potížím je daleko vpředu ve vědeckém pokroku, růst jeho prosperity se sice zpomaluje, ale stále ještě dokáže poskytovat nejen pěkný kus blahobytu svému obyvatelstvu, nýbrž i nemalou pomoc méně šťastným končinám světa. To všechno může zůstat zachováno, nepřeváží-li v něm idea, ať správná nebo falešná, která se oděje v háv jediné a nepochybné, kritiku vylučující pravdivosti. Jestli pan Václav Klaus v debatě o klimatických změnách přihodil kousek protiváhy k téměř už zmonopolizovanému katastrofickému názoru, neučinil málo. I když trochu méně škrobené křečovitosti a ne tak poučovatelský tón by také neuškodil.