Leden 2008

Ó zazni, písni vznešená

Luděk Frýbort

Zazni, ó písni, o tom, jak jsem se před třiceti lety strašlivě po..., nechutno líčiti co, a to v přímé souvislosti s Velkou říjnovou revolucí, jejíž devadesáté výročí si proletariát všech zemí v těchto dnech slavně připomíná. Vracel jsem se právě z cesty po Japonsku (abych předešel podezření z nějakých papalášských privilegií, sděluji tímto, že na složitě vyšvindlovaný a podplacený devizový příslib) a neuvědomil jsem si, že mi bude cestovati přes Sovětský svaz zrovna v předvečer dotyčného svátku. To se mi stalo osudným, a nejen mně, nýbrž i všem ostatním, kteří se mnou absolvovali let ve stroji společnosti Aeroflot. V tak slavný den totiž v letadle i slavnou večeři podávali, řádný krajíc uzeného lososa. Losos měl podle všeho své lepší dny už za sebou, a kdo jej pojedl, ten se... a ne málo a nejen jednou. Dodnes se na uzeného lososa podívat nemohu. Ale proč o tom vyprávím.

Do matičky Moskvy, Velkou říjnovou oslavit, s námi nejprve lodí, potom vlakem a nakonec letadlem cestovala i delegace japonské komunistické strany. Ještě na lodi koukali soudruzi jako kyselé zelí, leč jakmile nohou na půdě proletářské vlasti stanuli, rozjasnily se jejich líce nadšením a nelíčeným obdivem. Těch zázraků, těch důkazů nadřazenosti socialistického systému nad prohnilým kapitalismem co všude viděli a horlivě fotografovali! Tu polorozpadlé nádraží z pusté křoviny ční, tam plísní olezlé, otlučené paneláky krajinu zdobí, a zde, hle! V plevelném poli shluk chaloupek šedivých, nakřivených, jistě už cara pamatují a nikdo na ně od té doby prkýnka nepřibil ... přetrhnout se soudruzi mohli, navzájem se v obdivu posilovali, za brýlemi lesk třídního uvědomění, neboť teprve nyní smysl lidského života spatřili. Volové, říkali jsme si s manželkou a ještě s hrstkou Čechů jakýchsi. Avšak nebyli to volové, nýbrž příslušníci intelektuální levice, což jsem pochopil teprve v exilu, vydatně s tou podivnou sortou Božího stvoření konfrontován.

Zkouším od té doby vyřešit záhadu: čím to, že inteligentní, ba vysoce inteligentní lidé jsou schopni nevidět ten utahaný rozpad, k němuž to přivedla jejich slavná idea, a místo toho spatřují zemský ráj ne-li dočista uskutečněný, tedy na dosah? „Viděl jsem budoucnost - a ona funguje!“ radoval se G. B. Shaw, uznávaně nejbystřejší hlava svého času, navštíviv SSSR zrovna uprostřed nejkrutějších hladomorů a stalinských poprav. Vysvětlení toho jevu podává anglický publicista Paul Johnson: předváleční intelektuálové nejezdili do Sovětského svazu se dívat, ale věřit. Dobře; řekněme, že víra v nich převážila nad viditelnou skutečností, protože se ještě nedožili konců. Rovněž současné západní levici přiznejme jisté právo blbnout; konců se dožili, ale zkušenost s výsledky své víry mají pouze nepřímou. Člověk by však řekl, že v zemi materiálně i morálně zdevastované čtyřiceti lety žalostné šaškárny jménem socialismus by vysokou inteligencí nadaní lidé mohli mít lepší rozum. A nemají, alespoň velmi mnozí z nich. Čteme-li články důmyslných pánů levicového vyznání (jména si každý doplň sám), najdeme v nich tutéž soudnost jako v Shawově výroku, jen současným poměrům přizpůsobenou. Nevidí, neanalyzují, jen věří. Věří, protože věřit chtějí a potřebují, ve věčném omylu všech povrchních proroků, kteří si nejprve stanoví zářný cíl a teprve potom němu začnou přitesávat skutečnost.

Ale nic, však i my nelevičáci a reakcionáři jsme se mýlili toho roku 1989: domnívali jsme se, že zesměšnění pokrokových receptů je definitivní a odteď už od nich bude chválabohu navěky pokoj. A on není, jen levicová víra zmutovala do aktuálnější podoby, její velekněží si navlékli jinak barevné roucho a dál káží, poučují, zlobí se a pohrdají.

Nebylo mi dopřáno být svědkem, v jakém stavu ducha a útrob se tenkrát japonští soudruzi dostavili k oslavám VŘSR. Soudě dle mého vlastního, museli si s sebou brát na tribunu nočníček. Třeba je u toho i něco napadlo, rouhavé myšlenky v jejich neochvějném nitru probudilo. Přemýšlím, zda by se týž princip nedal aplikovat i dnes. Společnost Aeroflot ještě existuje, i z Chabarovska do Moskvy létá, a nějaký dobře uleželý kousek uzeného lososa by se snad také našel; což takhle, vizionáři oduševnělí, k nejslavnějšímu ze všech výročí se na Rus vydat? Podívat se, v co se obrátily světaspásné ideje a znovu se obrátí, i když, pravda, nechutno se dívati? Ale nevím. Nevím, lze-li odvrátit od jeho počínání blázna, jemuž straší v hlavě vidina krásného zámku a sedě před hromádkou písku se jej pokouší, výsledek nevýsledek, zkušenost nezkušenost, znovu a znovu postavit.