Leden 2008

Poslední možnost: volit beznadějné?

Luděk Frýbort

Nad oběma nejsilnějšími partajemi je možno nejpozději od vypuzení šťouravého pana Kubiceho udělat kříž; kdo od nich čeká nějakou obrodu českého politického života, blázen jest.

Abych tak pravdu děl, trochu se divím panu profesoru Švejnarovi, že je žádostiv trůnu prezidentského. Jak z něj chce vládnout? Čeho dosáhnout? A především: jak si za okolností, jaké jsou, na něm chce uchovat dobré jméno a pověst? Jak se nezesměšnit? Jak to zařídit, aby nevešel do dějin jako vrtácký dobrák, úmyslů snad poctivých, ale účinku přežalostného? Český prezident disponuje mocí leda symbolickou a morální; aby se z nadaného člověka stal úspěšný vykonavatel toho úřadu, potřebuje k tomu kvalitní, spolehlivou práci ve vládě, v zákonodárných sborech i všude jinde, kde se vyrábí praktická politika. Není-li tomu tak, nadarmo promrhává svou hřivnu. Nemusím být nadán schopnostmi jasnovidce, abych předpověděl, jak pan Švejnar dopadne, dosáhne-li skutečně svého: buď se opotřebuje a unaví v beznadějném zápase s démony chamtivosti a korupce, kteří už pevně ovládli českou politiku a nedají se z ní vypudit jen tak někým, což by byla škoda. Nebo bude dělat, jako že mafiánské kejkle nevidí a bude se věnovat kladení věnců a jiné takové činnosti, což by bylo přinejmenším zbytečné; uhýbavých pokrytců máme i tak dost. Možnost třetí, že by se pan Švejnar, obléknuv roucho prezidentské, móresům české politiky při- způsobil a rval se o kořist spolu s hejnem postkomunistických krkavců ... no, nevypadá na to. Ale trapnou figuru by ze sebe udělat mohl. Protože je mi sympatický, nepřál bych mu to. Ač tuším, že se od lidí smýšlením blízkých mému nedočkám souhlasu, dovoluji si tvrdit, že nejvhodnějším kandidátem prezidentství je za současného politického mravu pan Václav Klaus, pravý obraz země, jíž vládne. Važme si ho, protože kdoví jaký vykutálenec může přijít po něm.

Je asi notně zbytečné se rozepisovat o tom, co jsem označil za současný politický mrav v zemích Koruny české. Sotva se noviny stačily podivit finančnímu kouzelnictví páně Grossovu, už je tu pan Čunek s jeho chudinskými dávkami, a ještě se nezavřely vody nad Čunkem, už si říká o pozornost našeptávač mocných pan Šlouf se svými vazbami na zamordovaného arcizloděje Mrázka. I jiní, duchem spříznění, milionové loupeže se střídají s miliardovými, vyšetřovatelé vyšetřují, ale nic nevyšetří, soudcové soudí, ale nikoho neodsoudí, těžko věřit, že jen z pouhého lajdáctví či z hlouposti. A kdo se pokusí o nápravu, skončí jako pan Kubice, čest budiž památce muže spravedlivého. Neboť zapředena jest Republika česká ve vláknech zločinu jako bourec morušový ve svém kokonu, a nerozpřede je ani ďábel sám, natož pak nějaký pan Švejnar, amen.

Měl bych teď asi položit obligátní otázku co s tím, ale ono asi není žádné co s tím. Náprava by musela vyjít z prostředí dnešní vysoké politiky - a nemalujme si, že nějaká příští by mohla být příliš jiná - což by ovšem mohl očekávat jen všeho rozumu a zkušenosti zbavený blázen. Leda by jistou špetku naděje skýtala ... inu, ta hojně proklínaná a posmívaná bruselská byrokracie, kdyby se odvážila o něco nešetrněji zasáhnout do naší nezadatelné suverenity, o niž se mnozí pánové tolik bojí. Lze pochopit, že mají proč: suverenita jim znamená nekontrolovatelnost jejich kousků a podpovrchových vazeb, která by ovšem mohla bruselským dohledem utrpět. Vyčítám bruselské byrokracii spíš, že je v té věci příliš měkká, váhavá a důvěřivá. Vyčítám jí zadruhé, že přijímá do svého spolku postkomunistické státy a hned jim uděluje plná členská práva. Jsem toho kacířského názoru, že by nejeden adept evropského členství měl být přijat, pokud vůbec, formou protektorátu. Alespoň na čas, než mu z roucha vyvane zápach zlodějského socialismu. To se zajisté nestane, i mám obavy o osud Evropské unie, neboť špatné mravy se šíří mnohem úspěšněji než dobré.

Avšak opusťme bruselské sály, na jejichž dění má neprivilegovaný občan pramalý vliv, a vraťme se k dění tuzemskému, na něž by jakýsi vliv mít mohl, třebaže jen velice vzdálený a nepřímý. Ústavní věta, dle níž všechna moc pochází z lidu, je značně pokrytecká i v zemích mnohem kvalitnější demokratické kultury, než jakou se může chlubit paroubko-topolánkovské království české. Ale aspoň má neprivilegovaný občan možnost jít jednou za pár let k volbám. Co je mu to platné, je druhá věc. Vzpomínám si na atmosféru kolem loňských voleb, kdy mi i velmi soudní a skeptičtí lidé říkali: „Člověče, ty víš, co si myslím o těch ódéesácích. Jakživ bych je ... ale teď jde o všechno!“ A nesouhlasili se mnou, když jsem se vyjádřil, že ono všechno, oč teď jde, bude nejspíš zase nějaká opoziční smlouva nebo jiná odrůda kumpánského lišáctví, nýbrž šli a volili to, co bylo dle jejich mínění menší zlo. Minul rok a vizme: nová opoziční smlouva sice uzavřena nebyla, ale účelná spolčenectví v tom či onom případě bez velkého hluku ano. Slavné programy byly vytyčeny, až se zdálo, že nastává nová etapa českých dějin; co však z nich zbylo, je méně než psí štěk, a ani ten se neliší zvlášť od výsledků, jichž by bylo možno se nadít i od Paroubkovy komandy. Rázné vyčištění české politiky od korupčních manýrů, jak je sliboval, tuším, pan Langer, nenastalo nikterak, zlodějských afér spíš přibylo a řešení se nedočkaly, k čemuž věru nebylo třeba voleb. Odhalení provázanosti vysokých politických kruhů s kriminálním podsvětím, jak s ním přišel pan Kubice, způsobilo sice značný rozruch, ale ke snaze o dopadení miliardových podvodníků a námezdných vrahů nevedlo, spíš k zlobnému pátrání, kdo to, hergot, vykecal novinám, a v konečném efektu k rozprášení policejního útvaru pro potírání organizovaného zločinu. My vám dáme, holoto, v kalné louži se šťourat, v níž je tolik vlivných pánů až po uši namočeno! Ale nechme popisování stavu, jenž je dostatečně znám.

Za pozornost stojí toto: byla to páně Paroubkova parta, již Kubiceho odhalení naplnilo chtivostí pomsty. A byla to parta páně Topolánkova, jež pomstu ochotně dokonala. Úsudek si z toho udělej každý sám, lehko uhodnout jaký. Takže co, milí lidé, ještě stále si myslíte, že jde o všechno, když volíte jednou tu, podruhé onu v každé všivárně vyválenou partu? A příště zase naopak, ve věčném kolotání menšího a většího zla, ve svých důsledcích se podobajících jedno druhému jako vejce vejci? Nač vlastně potřebujeme volby? Abychom v nich pokaždé potvrdili ty, jimž se za starších časů říkalo škůdcové zemští? Ty, jimž sobecky soukromý, ne-li zločinný zájem vysoko převládá nad jakýmkoli zájmem veřejným? Pravda; v prostších vrstvách lidu převládá pojetí voleb jako napínavého fotbalového zápasu, v němž se lze dosyta vyfandit. Ale jsou i tací, kteří jejich téměř už zapomenutý účel dosud chápou. Co jim poradit?

Nad oběma nejsilnějšími partajemi je možno nejpozději od vypuzení šťouravého pana Kubiceho udělat kříž, kdo od nich čeká nějakou obrodu českého politického života, blázen jest. Komunisty, kteří ještě nevyšli ze stínu šibenic a koncentráků a ani takovou snahu nejeví, lze vyloučit z volby přinejmenším stejně rozhodně. Strana takzvaně lidová, křesťanstvím se zaštiťující, skýtá žalostný obraz; ani v ní nepřevládá zájem o věci veřejné, nýbrž osobní rivality a křečovitá touha po udržení dobře honorovaných sesliček. Strana zelených nepostrádá jisté přitažlivosti, pro niž ji posledně volila taková spousta demokraticky smýšlejících lidí; to je však téměř bezezbytku dáno osobou pana Bursíka. Kdyby ten rozumně umírněný muž podlehl v nějakých vnitropartajních tahanicích, o něž není mezi zelenými nouze, volitelnost strany by rychle poklesla pod osudnou mez, protože o levičáctvím načichlé ideologické tanečky jen málokdo stojí; a stojí-li, obrací se spíš k rudému kováři než k zelenému kováříčkovi.

A dál ... dál už nic, jen houf beznadějných stran a straniček, jež neberou vážně ani jejich vlastní členové. Kdyby opravdu měly vypuknout předčasné volby - je ostatně příznačné pro kšeftařský ráz české politiky, že o ně pan Paroubek usiluje právě teď - koho má volit zodpovědný občan? Asi vůbec nikoho, že. Zůstat spánembohem doma, buďte mi ukradeni, partajníci, ničeho dobrého se od vás nedočkám a o špatné nestojím ... je to tak? Asi. Možná. Znatelný pokles účasti lze v případě paroubkovských voleb očekávat, pakli ovšem se luhy českými opět nerozlehne pokřik, že tentokrát jde o všechno. Není to tak úplně hloupý postkomunistický trik.

Dávám k uvážení, nelze-li otrávenost mafiánskou politikou vyjádřit i jinak než neúčastí na volbách. S tím, že jeho hlas je ztracený, se musí znechucený občan smířit. Je stejně ztracený, zůstane-li sedět doma, jako udělí-li jej některé z nechvalně proslulých velkopartají; účelná volba prostě neexistuje. Což tedy volit některou z těch beznadějných stran a straniček, jak o nich byla řeč výše? Nějakou tu Cestu změny, Evropské demokraty. Korunu českou, Demokratickou unii nebo čert ví koho ještě, ne že bychom od něj očekávali díru do postkomunistického světa, ale že bychom aspoň vyslali signál - pozor, velkomožné panstvo, měli jsme s vámi dlouho trpělivost, ale už nám došla! Třeba by se velkomožné panstvo aspoň zamyslelo. Třeba by dostalo tak trochu strach a nepočínalo by si ve svém kupčení tak neomaleně. Třeba by obratem nevypudilo každého, kdo s ním odmítá hrát zlodějský mariáš. Třeba by všechna ta drobná procenta hlasů pro beznadějné strany dala dohromady sumu, o niž by se snížila sebejistota gigantů, k velkému prospěchu toho, čemu se v Čechách nedopatřením říká politika. A třeba - kdož ví - by se některá z těch straniček omylem přešvihla přes magickou pětiprocentní hranici jako před rokem zelení, což by mohl být úvod k poněkud jinému mariáši. Třeba. Kdož ví. Jen jedno je jisté: kdo nic neriskuje, nic nevyhraje. A prohrát není co, jen jeden beztak promarněný hlas.

Vraťme se ještě na závěr k prezidentské volbě, jak o ní byla řeč v úvodu tohoto článku. Nestane-li se něco neočekávaného, vyjde z ní i tentokrát vítězně Václav Klaus, což bude jen dobře; uvedl jsem již důvody, pro něž bych nepřál ten triumf sympatickému panu Švejnarovi. Ale bude i nějaké příště. Je dost možné, že příště bude oprášen požadavek přímé volby, spočítá-li si někdo, že by na ní vydělal. V takovém případě bych si dovolil vydat už předem doporučení. Kdo se nebojí rizika a nepokládá hlas svého rozumu za ztracený, ať vpíše do volebního lístku jméno Jana Kubiceho, muže neúplatně statečného, jenž se v zájmu poctivé věci nebojí vrhnout do zoufalého zápasu s devítihlavou saní mafie. Může být, že takové budeme po čertech potřebovat, ne tanečníky kolem vlastní ješitnosti a světové poučovatele.