Leden 2008

Rozjímání nad digitální televizí

Luděk Frýbort

Stalo se poslední dobou v zemích českých oblíbeným tématem novinových článků zavedení digitální televize. Jak tak sleduji jejich podtón, jsou cítit nejistotou, ba jakýmisi obavami: co se, probůh, zase hrne na naši nebohou hlavu? Proč nám nenechají naši starou, osvědčenou televizi? Bude ta digitální ještě ke koukání? Nechtějí nás páni jen sedřít z prachů?

Trochu je mi to divné, protože u nás v Německu takové nálady při zavádění digitální televize nepanovaly. Došlo k tomu, tuším, před třemi roky; museli jsme tenkrát zakoupit takovou bedýnku, připojit ji na náš přístroj, obraz měl pak nějaký čas tendenci se trhat do pestrých čtverečků, až kdesi závadu odstranili a je to. Za jedinou slabinu té věci bych označil skutečnost, že mít čtyřicet (nebo kolik) televizních programů ještě neznamená mít čtyřicet programů dobrých; ale pravda, nejsem televizní vášnivec, takže třeba nemám to správné oko. Co mě zajímá spíš, je ta jistá poplašená odmítavost, s níž nemalý díl českého lidu reaguje na řečený vynález. Je táž, s jakou reaguje vůbec na všechno neznámé, v domácích podmínkách nevyzkoušené, kdovíodkud přišlé: euro, evropská ústava, americký radar, a kdyby se v Čechách filiálka království nebeského zřídit měla, i ji přivítají protesty občanských iniciativ a nevlídné řeči kolem hospodských stolů. S jakou chytristikou na nás zase páni z Prahy (o Evropské unii ani nemluvě) jdou? S jakým švindlem? Oč nás chtějí ošidit, co pěkného a navyklého nám vzít? Jak nás na našich svobodách omezit? Neboť jest známo, že všechno je jedna veliká lumpárna a nevěřme nikomu ve světě širém, jak dí národní básník.

Rád bych věděl, jestli je tahle apriorní nedůvěra organickým článkem české národní povahy, jak by naznačoval citovaný verš, nebo ji do ní zaselo čtyřicet let komunistického nevolnictví, kdy všechno byla lež a ze všeho koukal nějaký panský podraz. Nebo, sejměme blánu z očí svých, ji do ní zaselo málem už dvacet let poddanství postkomunistického, ve svých dopadech na občanskou morálku ještě katastrofálnějšího? Tehdy, za dob všelijakých Indrů, Biľaků a Jakešů, jsme nevěřívali našemu komunistickému panstvu (až na dušičky telecí, které mu věřily všechno), ale důvěřovali jsme aspoň a posilu hledali u západních demokracií. Dnes zavládla negace všeho, mnohými nejen s povzdechem přijímaná, nýbrž i s jakýmsi podivným zalíbením pěstovaná. Jen nepodat nikomu prst! Jen se k ničemu nezavázat! Vzít si od toho Bruselu peníze, no prosím, ale jinak si ho držet od těla!

Z českého dvorečka to tak možná nevypadá, ale ze své pozice za jeho plotem chci upozornit, že vztah tak křečovitě nedůvěřivý i k nicotnostem rázu digitální televize, o radarech a jiných jevech nemluvě, není právě známkou duševního zdraví. Všemu hned věřit a na každý lep skočit by ovšem mohl také jen trouba; ale rozumný člověk, nemaje vlastní zkušenost, se aspoň rozhlédne kolem a řekne si - když ten krám funguje všude jinde, proč bych se jej měl bát já? Když všem přináší užitek, proč zrovna mě by měl uvrhnout do zkázy?

Kdo je chronicky nedůvěřivý, může být člověk světa znalý, ale světem zklamaný; to se někdy stává. Nebo také člověk světa nezkušený, jejž však na domácím dvorečku nepotkalo nic dobrého; i to je pochopitelné a omluvitelné. Ale normální to není; kdo se dívá zvenčí na takové počínání a nezkoumá blíž příčiny, může mluvit o bláznech, kteří škodí sami sobě. Je pomalu čas si přivykat jiným způsobům, drazí Čechové, a jsou i příklady toho, jakým. Mohu-li ve vší skromnosti posloužit vlastní zkušeností, nejlépe se žije tam, kde k sobě lidé přistupují ve vzájemné důvěře, aniž by to co ubralo na jejich zámožnosti: v Austrálii, ve skandinávských zemích, ba i v těch Spojených státech, co je teď módou nad nimi ohrnovat nos. Až teprve je-li důvěra zklamána, následuje protiakce. Učme se rozlišovat, vyplatí se to.