Leden 2008

Silně pijí krev baltské národy vládci Putinovi

Luděk Frýbort

Místo aby, jako dejme tomu Jakuti nebo Mordvíni, sály svůj díl velmocenské slávy z prsu matičky Rusi, odtrhly se od něj a poskakují si po svém, ba i s jejími protivníky se buntoší, což, uznejte, nemůže nerozhněvat panovníka hrdé říše. Příčin k hněvu má dost: tak například nevděční Baltové zapomínají, kdo je ve vlastenecké válce z fašistického jha vysvobodil, a daly se do oslavování jakýchsi pomýlenců, kteří se ve zmíněné již válce přidali na stranu nepřítele. Jsou dokonce na březích baltských slyšet slova o tom, že si takové osvobození mohla matička Rus nechat a že fašista nebo bolševik ... kdyby to aspoň byla jedna pakáž. Což může znít podezřele vlastenci českému, který ví přesně, na čí straně byla v té patálii pravda; ti nemnozí, kteří u nás svého času před osvoboditeli varovali, si vysloužili titul kolaborantů a doživotní opovržení. Estonci, Litevci a Lotyšové v té věci už tak jasno nemají. Abychom pochopili, proč tomu tak je, zopakujme si několik historických faktů.

Připomeňme především, že Baltové nebyli sami, kdo v druhé světové válce bojoval na pochybné straně. Jiným a významnějším spojencem Německa byli Finové, kteří se s nesmírnou houževnatostí bili s celou mocí Stalinovy říše hned ve dvou válkách: v první, zvané zimní, sami a v druhé po boku německých jednotek. Totéž platí v pozměněné formě i pro Ukrajince; ti v celých deseti tisících přebíhali na německou stranu, na níž ustavili svou vlastní, protisovětskou armádu, která dokonce vytvořila svého druhu rekord, když ve skrytu karpatských hor vytrvala v odporu ještě dva roky po válce. Také její památku dnes Ukrajinci s velkým zaujetím slaví, čemuž se nemůže dost vynadivit vládce Putin. A byly i jiné národy Sovětského svazu, Kalmyci, Tataři, Severokavkazané, ti všichni vytvářeli dobrovolnické sbory na pomoc nepříteli sovětské vlasti. Vypadá to ... ano; vypadá to, že každý, kdo se sovětskou vlastí udělal zkušenost, se raději chápal zbraně na straně nepřítele, než aby se dočkal osvobození z nacistického jha. Lze dokonce mít za to, že kdyby se Němci bývali nechovali na obsazených územích jako dobytek a dokázali se zbavit pohrdání podřadnými rasami, mohli s pomocí všech těch malých i větších spojenců nad Sovětským svazem zvítězit, udělejž si o tom každý úsudek, jaký chceš.

Neznám počty, týkající se jiných jmenovaných národů, ale o Baltech je mám po ruce: hned po obsazení v srpnu 1940 zlikvidovaly orgány sovětské moci 50.000 třídních nepřátel v Estonsku, 35.000 v Litvě a 45.000 v Lotyšsku. Po ústupu německých armád k tomu přibylo dalších zhruba 60.000 Estonců, 175.000 Lotyšů a 250.000 Litevců, a ani tím ovšem nebyl třídnímu boji konec. Dál připočtěme etnické čistky, masové deportace a odsuny, plánovité odnárodňování baltských zemí a jejich osazování Rusy, potlačování domácí kultury a jazyka, a možná pochopíme, proč Baltové neslaví s takovým zaujetím osvobození od nacisického nepřítele, ba naopak ctí památku těch, kteří se osvoboditelům postavili na odpor se zbraní v ruce.

My Čechové jsme ovšem v tom historickém roce 1945 věděli velmi přesně, koho oslavovat. Postupem dalších desítiletí nám nadšení z osvoboditelů vyprchávalo, jelikož svoboda, již přivezli na svých tancích, se ukázala být ošidnou. Dnes se vedou řeči o tom, že je to prašť jako uhoď, čert nebo ďábel, nacista nebo bolševik, moc si mezi nimi nevybereš. Ale ani to není zcela přesný soud, což Baltové vědí o něco lépe než my. Nacistický čert a bolševický ďábel si jsou - ne zcela - rovni v milionech zavražděných a utrápených, Osvětim a Buchenwald na jedné straně, na druhé sibiřské tábory smrti, a takových žertů více. Jsou ale i srovnání jiná, a ať jsem třeba stižen prokletím, když povím, že v dlouhodobých následcích, v destrukci materiální, ale hlavně morální, vychází nacistický čert jako podstatně lepší alternativa k bolševickému ďáblovi. Když dějiny smetly nacistického čerta do pekel, vrátily se ty z podmaněných národů, u nichž nenastalo vystřídání bolševickým ďáblem, celkem rychle a bez větších potíží k bývalému standardu. I poražené, do cihly zničené Německo našlo brzy dech a během relativně krátkého času se vypracovalo k tomu, co zůstalo dodnes v paměti jako hospodářský zázrak. To proto, že nacista, ať byl jaký byl, si nevzal do hlavy zničení hospodářského, ale zejména prastarého morálního řádu, z nějž vyrůstá západní civilizace. Leninská odrůda marxismu naproti tomu došla k přesvědčení, že je třeba od základů zničit všechno staré a přežité, buržoazní řád, buržoazní morálku, a na jejich troskách teprve vystavět nový, nádherný svět. Následek toho - nu, rozhlédněme se. Kéž bychom bývali padli za oběť jen nacistickému čertovi, když už nebylo vůle k obraně, a socialistický ďábel nám zůstal ušetřen!

Měl jsem před několika lety příležitost poznat Estonce, Litevce i Lotyše v jejich zemích. Očekával jsem, že se tam shledám s obdobou stavu, jenž v mravním ohledu panuje i ve vlastech českých, jen ještě o něco zoufalejším vzhledem k delší době trvání a podstatně krutější formě nevolnictví. Byl jsem velmi překvapen a naplněn úctou, zjistiv, že tomu tak není; že se morální destrukce dotkla baltských lidí v daleko nižší míře než jiných postkomunistických národů. Snad proto, že si od samého začátku nedělali iluze o povaze bolševického ďábla. Snad i proto, že dovedli zvednout zbraň, ne na pomoc Hitlerovi, ta vyšla z volby mezi čertem a ďáblem jako přijatelnější zlo, ale ke své vlastní obraně. Věděli dobře před čím, a vědí to dodnes. Není divu, že se vládce Putin rozčiluje.