Leden 2008

Velká říjnová cena trapnosti

Luděk Frýbort

Jsouť Čechové národ slavný. Co celosvětově uznávaných géniů již vzešlo z půdy jejich vlasti! Ledaže... Ale začnu raději od poslední novinky, jak s ní přispěchal veškeren tisk dne desátého října: Nobelovu cenu v oboru fyziky získal našinec! Rodák z Plzně! Ledaže ... ano, je tu jakési ledaže, pro něž oslavný jásot zaznívá tentokrát poněkud rozpačitě. Nositelem Nobelovy ceny se totiž stal jistý Peter Grünberg, již dle jména Němec jako poleno, což se jaksi nerýmuje s tuzemským pojetím vlastenecké hrdosti. Nu, ani to by ještě nemuselo být na závadu české vášni pro oslavování, je zde například jistý Sigmund Freud, jistý Franz Kafka, Adalbert Stifter i mnozí další Němci jak to poleno, jejichž proslulostí lze rozmnožit slávu vlastí českých. Potíž tohoto případu spočívá v tom, že řečený Peter Grünberg, vynálezce gigantické magnetorezistence (čert má vědět, co to je) se v té Plzni sice narodil, ale už v útlém věku šesti let ho z ní hnali s ostatními nacisty a národními zrádci do odsunu. I lze předpokládat, že vztah toho muže k rodné zemi nebude právě nejvřelejší, leda by byl krom toho fyzika i všeodpouštějící světec. V tom případě by si mohl k Nobelově ceně zažádat i o svatořečení, ale to už začínám trochu šaškovat, promiňte.

Třeba uznat, že má vlast česká se svými Nobelovými oslavenci tak trochu pech. Šest již se jich na její půdě urodilo, ale jen dva na ní také zůstali a pracovali: básník Jaroslav Seifert a chemik Jaroslav Heyrovský. Ostatní čtyři z ní byli zčásti vyhnáni, zčásti sami utekli, a dílo, jež jim vyneslo nejvyšší světovou cenu, započali za hraničními horami, kdoví,jak o místě svého zrodu smýšlejíce. Není pak divu, že se do oslavné muziky mísí trapný tón. Nicméně je hodno ocenění, že se dnešní tisk už nevyhýbá příčinám toho jevu, ba ani slovu vyhnání, které by se ještě před nemnoha lety nesmělo na jeho stránkách objevit. Určitý pokrok to bezpochyby je. Otázkou zůstává, jestli též dostatečný. Co dělat, abychom my Čechové tuzemští i zahraniční mohli pokládat hraběnku Berthu von Suttner, rozenou Kinskou, manžele Coriovy i toho Petera Grünberga opravdu a bez trapnosti za své?

Asi by toho bylo dost. Víc než snese duše dřevního vlastence, jehož hlavní ctností je naježené vymezování proti jiným. Museli bychom uznat, že česká půda zrodila nikoli jen čtyři výše jmenované génie, jež lze oslavovat, když se nám to právě hodí, ale i mnoho milionů lidí téže řeči a původu, jimž naši tatíci upřeli v této zemi nejen právo na pobyt a majetek, nýbrž i nazývat ji svou vlastí. Náprava, je-li vůbec možná, by musela jít hluboko do minulosti, až tam, kde Čechem byl prostě ten, kdo žil na půdě tohoto staroslavného království a k němu se hlásil, ne pouze ten, kdo z dopuštění Božího hovořil jedním z obou jazyků zemských. I lecjakou jinou pilulku bychom museli spolknout, například zrušení restituční hranice, velice lišácky nastavené tak, aby se nad ni nevešli ti, kteří odtud kdysi dílem odcházeli, dílem byli po úplném ožebračení vyhozeni. Muselo by přestat světově unikátní zkoumání, zda ten či onen žadatel vyhovuje ustanovením jakýchsi plesnivých dekretů; museli bychom upustit od představy, již s námi sdílejí jen některá obzvlášť zaostalá stepní etnika, že oloupit soukmenovce jest zavrženíhodné, avšak připravit o majetek člověka odlišné řeči je přijatelné, ba vlastenecky chvályhodné.

Je dost možné, že bychom se tak octli v poněkud jiném světě, což by nám asi pro první čas přicházelo podivné. Poté bychom si však všimli, že je to týž svět, který se prostírá západně od hraničních horstev a do nějž jsme po tolik beznadějných desítiletí toužili být přijati. V něm teprve by mohli být doma i vypuzení Nobelovi ověnčenci včetně Petera Grünberga, pokud by o to ovšem stáli. Nám by ale zmizel pocit trapnosti a vypadali bychom lépe před tváří Boha i lidí.