Leden 2008

Trní a růže demokracie

Alexandre Gajdamacký

V Gruzii to vypadalo s demokratickým vývojem slibně, události posledních týdnů ale vyrazily spojencům v Evropě i Spojených státech dech. Nadějný prezident Saakašvili náhle jedná jako tradiční vůdce, jemuž není cizí ani násilí. Bylo by Gruzii lépe bez něj?

Ticho a dusný klid. Tohle po nedávných šestidenních demonstracích zažívá gruzínská metropole Tbilisi. Protesty proti politice prezidenta Saakašviliho a následné tvrdé zásahy speciálních jednotek policie skončily. Otázkou však zůstává, jestli je klid výsledkem trvajícího výjimečného stavu vyhlášeného úřady, nebo uspokojením opozice, jíž hlava státu slíbila mimořádné prezidentské volby.

Zavržený reformátor

Západní svět, jak se zdá, je připraven zavrhnout svého včerejšího oblíbence – gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho (39) – za to, že příliš tvrdě zasáhl proti opozici. Znamená to, že Západ s ní souhlasí, když mluví o „fašistickém vůdcovství“ Saakašviliho a o tom, že jako prezident má příliš pravomocí a zneužívá je? Na východ od hranic EU jsou však země, kde je společnost více nakloněna silným vůdcům a autoritě jedné osoby. V tomto smyslu Gruzie není výjimkou. Jenže v běloruském či kazašském parlamentu vůbec není opozice. Zato v gruzínském parlamentu tvoří dost značnou část.

Před čtyřmi lety v Gruzii zvítězil vůdce tzv. „revoluci růží“, mladý, prozápadně naladěný, plynně anglicky mluvící amerikanofil Michail Saakašvili, rozhodnutý vymanit Gruzii z vlivu Moskvy, přivést ji do EU a NATO. Čekalo se, že v této malé republice rozvrácené 15 lety válek a ekonomického zhroucení zavládnou klid, blahobyt a veřejné nadšení pro euroatlantické pojetí státního zřízení. Gruzie má přitom ke stabilitě hodně daleko. Například mezi 15 postsovětskými republikami je se svými 3038 dolary HDP na hlavu až na jedenáctém místě; následují už jen nejchudší evropská země Moldávie a středoasijské státy Kyrgystán, Uzbekistán a Tádžikistán.

Po pádu Sovětského svazu zažila Gruzie občanské války, boje se separatisty, ztrátu důležitých území, obrovskou migraci, strmý pád ekonomiky a obrovský deficit zahraničního obchodu. Byla a je nucena investovat 12 % státního rozpočtu do armády a zbraní, protože si dobře pamatuje porážky z 90. let v tzv. abcházské a jihoosetské válce a stále nevyřešené územní spory. Dědictví, které v roce 2004 dostal čerstvě zvolený prezident Saakašvili do vínku, tedy nebylo zrovna záviděníhodné. Přesto se mu během čtyř let podařilo nastartovat mnohé změny.

Sestřelíme ho

Vládě se daří zvyšovat rezervy Národní banky (ze 180 milionů dolarů v roce 2004 na 630 milionů) a hodně peněz a majetku bylo také zabaveno během nekompromisního boje proti korupci. Saakašviliho příznivci teď také naznačují, že mezi listopadovými demonstranty bylo mnoho těch, kteří během protikorupčního tažení přišli o teplá státní místa. V posledních letech se výrazně zvýšila mezinárodní pomoc a slibně se rozbíhá i privatizace. Tempo růstu ekonomiky je 7 až 8 % ročně. Saakašviliho režim udělal také hodně pro odstranění byrokracie. Rozjet svůj vlastní podnik nebo se zbavit nevýkonného zaměstnance je dnes mnohem jednodušší. Během posledních dvou let bylo v zemi postaveno více silnic než během předchozích 15 let. Saakašvili reformoval pracovní legislativu, chystá se reforma zdravotnictví a penzijního systému. Světová banka ve zprávě Doing Business-2007 nazvala Gruzii nejradikálnějším reformátorem světa. Život se v Gruzii pomalu mění, ale polovina Gruzínců pořád žije na hranici chudoby a musí vyjít s několikanásobně nižšími příjmy než v Čechách a přitom platit např. stejné ceny za potraviny.

Nespokojenost a opoziční odboj začaly vrcholit v září 2007. Bývalý ministr obrany a jeden z gruzínských „jestřábů“, kteří sní o návratu v 90. letech ztracených území Abcházie a Jižní Osetie, Iraklij Okruašvili se postavil na stranu opozice, založil svou politickou stranu Pro jednotnou Gruzii a obvinil prezidenta Saakašviliho ze spáchání trestných činů, jako je např. spoluúčast na vraždě bývalého premiéra Zuraba Žvaniji nebo nabádání k vraždě miliardáře a oligarchy Badriho Patarkacišviliho. Výpověď exministra Okruašviliho odvysílala nezávislá televize Imedi (Naděje), která Patarkacišvilimu patří. Skandál nabral obrátky: Okruašvili je zatčen a obviněn z „trestné činnosti“; ve vězení se překvapivě zříká všech obvinění na adresu prezidenta a brzy je propuštěn na svobodu na kauci šest milionů dolarů. To vše zavání neprůhlednou machinací obou stran; jindy rozhádaná opozice se však snaží situaci využít a Saakašviliho „sestřelit“.

Snadná kořist

V listopadu se jí podařilo dát dohromady několik tisíc demonstrantů; protesty proti Saakašvilimu i s požadavkem na jeho odstoupení pokračovaly šest dnů. Pak zasáhla policie, která postupovala brutálně, používala vodní děla, slzný plyn a gumové projektily a zranila přes 600 demonstrantů. Saakašvili vyhlásil v zemi výjimečný stav a obvinil opozici z toho, že je manipulovaná Moskvou, nicméně své výroky nedoložil a v průběhu krize je zmírnil.

Předsedkyně parlamentu a nejpopulárnější gruzínská politička Nino Burdžanadzeová se však domnívá, že i přes veškerá pochybení „je Saakašvili nejlepším prezidentem“. Jeden z opozičních kandidátů na prezidenta Lenan Gačečiladze si však myslí opak: „Režim diktátora Saakašviliho uzurpoval moc. Jeho cílem je vydělávat peníze a vládnout co nejdéle.“ Volby, které by se měly konat 5. ledna, tedy ukáží, co si o tom myslí 4,5milionový gruzínský národ. Hromadné demonstrace totiž přinutily Saakašviliho k tomu, aby souhlasil nejen s předčasnými prezidentskými volbami, ale i s referendem, které vyřeší otázku termínu voleb parlamentních. Opozice trvá na jaře 2008, vláda prosazuje podzimní termín.

Pak ale prezident dostal podporu parlamentu a ten jednohlasně posvětil prodloužení výjimečného stavu, který se nakonec prezident rozhodl zrušit dříve. Přítomných 149 poslanců z celkových 225 schválilo prezidentský dekret jednomyslně. Není divu: v parlamentu má proprezidentská strana Jednotné národní hnutí pohodlnou většinu 135 poslanců. Rozpolcená opozice je sice zastoupena ve sněmovně, ale zatím se jí nepodařilo dohodnout na společném postupu proti Saakašvilimu. Opozičníci nejsou jednotní ani při návrhu prezidentských kandidátů a ti, které zatím navrhují, budou pro Saakašviliho většinou snadnou kořistí. Např. předseda Labouristické strany Šalva Natelašvili je hledán policií jako podezřelý ze špionáže a spiknutí. Říká se, že již i s rodinou požádal o politický azyl v USA. Lídr strany Svoboda Konstantin Gamsachurdia a někdejší ministr Georgij Chaindrava jsou také na seznamu hledaných. Opozici však zůstává jedna naděje na to, že těsně před volbami většina lídrů stáhne svoje kandidatury ve prospěch jednoho – nejmocnějšího.

Těžký soupeř

Jediným reálným soupeřem pro Saakašviliho by mohl být boháč Badri Patarkacišvili. Jeho šance na zvolení je mnohem vyšší než u všech opozičních lídrů dohromady. Pokud se miliardář voleb zúčastní, bude pro Saakašviliho tvrdým oříškem. Gruzínská generální prokuratura už tedy raději začala Patarkacišviliho od 9. listopadu trestně stíhat pro podezření ze „spiknutí s cílem svržení státní moci“. Přišel také o svůj televizní kanál Imedi. Patarkacišvili proto žádá, aby prezident zastavil pronásledování z politických důvodů, anuloval umělé překážky pro registraci prezidentských kandidátů, dovolil médiím znovu normálně pracovat a umožnil mezinárodním pozorovatelům sledovat průběh voleb.

Kdo je Badri Patarkacišvili?

Narodil se v roce 1955 v Tbilisi v nábožensky založené židovské rodině. Absolvoval Gruzínskou vysokou školu technickou. Pracoval jako náměstek ředitele Tbiliského textilního kombinátu, pak se postupně stal jedním z hlavních obchodních partnerů známého ruského oligarchy Borise Berezovského: pracoval pro jeho společnosti jako LogoVAZ, Ruští automobiloví dealeři, ORT a TV-6 (televizní kanály v Rusku) a ropnou Sibněfť. Od roku 2001 je hledán ruskou generální prokuraturou pro několik majetkových trestných činů. Tentýž rok se přestěhoval do Gruzie. Většinu času ale pobývá ve Velké Británii.

(Respekt, www.respekt.cz)