Leden 2008

Einsteinův „obyčejný násobilkář“

František Houdek

V roce 1953 Albert Einstein v jednom z rozhovorů pro tisk řekl, že pokud vůbec někdo vypočítá jeho rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to profesor Václav Hlavatý. V té době tento český matematik patřil ve svém oboru k absolutní světové špičce. A ještě k tomu stihl založit Společnost pro vědy a umění, která organizovala Severoameričany českého a slovenského původu.

Světočára (řečeno terminologií teorie relativity) Václava Hlavatého se začala vinout 27. ledna 1894 v Lounech. Otec byl úředníkem a vzdělání svého potomka vyloženě přál. Koncem jara 1913 Václav odmaturoval a zapsal si na Univerzitě Karlově hned dva obory: matematiku a hudební estetiku (tehdy se obé učilo na filozofické fakultě). Matematika však brzy převládla, muzika zůstala „pouhým“ doživotním koníčkem, relaxací a inspirací.

Po promoci v roce 1919 učil matematiku na několika středních školách a současně už intenzivně vědecky pracoval. Jeho badatelskými parketami se staly dvě matematické „princezny na hrášku“. Proč princezny? Diferenciální geometrie a topologie totiž jsou i v rámci matematiky nesmírně náročné na představivost a znalosti řady matematických disciplín.

Na jaře 1925 se stal docentem, šest let nato profesorem UK, v roce 1926 byl jako teprve dvaatřicetiletý zvolen členem Královské české společnosti nauk, po devíti letech pak členem České akademie věd a umění. Semestr 1937–38 strávil na pozvání Alberta Einsteina v „jeho“ Ústavu pro pokročilá studia, následující půlrok pak jako hostující profesor na univerzitě ve východoamerickém Princetonu.

Od pasivní rezistence k emigraci

Německou okupaci prožíval Hlavatý v pasivní rezistenci, doma však pilně sepisoval vědecké práce a učebnice. Pražské povstání strávil na barikádách. Po obnovení činnosti českých vysokých škol v květnu 1945 okamžitě vstoupil za univerzitní katedru. V té době se také – poprvé a naposledy – zapojil i do politiky. Roku 1945 se stal členem národně socialistické strany, napřesrok byl dokonce na pět týdnů poslancem Prozatímního národního shromáždění.

Při svém pobytu v politice si nemohl nepovšimnout měkkosti řady nekomunistických politiků vůči Klementu Gottwaldovi a jeho kamarile. Proto ho únorový puč příliš nepřekvapil. Ostatně, měl namířeno ven a zřejmě doufal, že situace doma se časem alespoň trochu srovná. Počátkem roku 1948 totiž dostal, opět rovnou od Einsteina, pozvání k dlouhodobému přednáškovému cyklu ve Spojených státech. Soudruzi ho zprvu nechtěli pustit, nicméně v červenci 1948 profesor Hlavatý s manželkou a dcerou konečně vyjel. Jeho působištěm se stala Indiana University v Bloomingtonu.

V čele amerických krajanů

Z dopisů českým přátelům vyplývalo, že se zpočátku chtěl vrátit. Odradily ho až hrůzostrašné politické procesy koncem 40. a počátkem 50. let. V roce 1952 získal v Bloomingtonu definitivní profesuru. „Vzal jsem si s sebou do ciziny jen jednu věc, památku na domov: Dykovu báseň Země mluví. Končí: ‚Prosím Tě, matka Tvá, braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti jdeš! Opustíšli mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš!‘ Tu báseň jsem vozil a vozím s sebou po všech svých cestách životem a jejím čtením se modlím ke ztracené vlasti, kterou jsem opustil bez boje. Tak za to jsem si umínil, že svou prací budu propagovat české jméno. Dělám to poctivě, nemohu vám to prokázat, to bych se musel chlubit, ale snad mi věříte i takto, že skutečně hledím odčinit svůj hřích, který jsem na vlasti spáchal, když jsem ji opustil. Já vím, že kdybych byl zůstal, asi by mne čekal osud generála Píky a Milady Horákové, ale to pro poctivého člověka není výmluva. Tak to skutečně hledím napravit poctivou prací ve svém oboru… Tak, když budete číst v novinách, že emigranti jsou odpadlíci, není to vždy pravda, a vždy to bolí,“ obhajoval své rozhodnutí.

Vedle intenzivní vědecké práce se profesor zapojil i do práce v československém exilu – už v roce 1949 se stal členem Rady svobodného Československa. Roku 1956 vydal v Chicagu spisek s názvem O obrodu exilu. Měl lví podíl na založení Československé společnosti pro vědy a umění a celkem logicky byl zvolen jejím prvním prezidentem. Tuto funkci zastával v letech 1958 až 1962 a poté 1966 až 1968.

Sjednocený svět přírodních sil

Jeho dlouholetý přítel a obdivovatel, básník Ivan Jelínek, v pamětech Jablko se kouše o Hlavatém z počátku 60. let napsal: „Byl ve společnosti nesmírně oblíben, ale přes všechny své úspěchy byl v duši nešťastný, a snad i proto se stal hluboce věřícím. Přemíra práce a intenzivního vypětí zapříčinily jeho pozdější psychickou labilitu. Snad jako každý geniální člověk měl i on své výkyvy: často podléhal pesimismu, býval nevyzpytatelný, svéhlavý…“ V březnu 1928 tvůrce teorie relativity Albert Einstein dokončil svoji verzi sjednocené teorie gravitace a elektřiny. Po jejím zveřejnění v lednu 1929 propukl rumraj; noviny psaly o vyřešení největší záhady vesmíru. Akademie věd v Berlíně práci vydala v nezvyklém počtu tisíce exemplářů, poté ještě dvakrát v témže nákladu. Stať byla kupříkladu vystavena ve všech svých šesti stránkách rozsahu ve výkladu jednoho londýnského obchodního domu a lidé se tlačili, aby si ji mohli přečíst… Přitom šlo o velmi rafinovanou matematiku (konkrétně diferenciální geometrii). Avšak kolegové z řad fyziků tuto Einsteinovu teorii odmítli. Ne snad že by ji nepochopili, ale proto, zjednodušeně řečeno, že nesouhlasili s některými autorovými východisky ani s jeho způsobem matematického zpracování. Vylepšováním a obhajobou své unitární teorie se pak Einstein zabýval až do smrti.

Když v roce 1954 vybíral deník The New York Herald Tribune desítku nejvýznamnějších amerických vědeckých objevů loňského roku, ze státu Indiana pocházely dva – Kinseyova zpráva o sexuálním chování žen a Einsteinovo oznámení, že konečně formuloval matematické rovnice, „o kterých věří, že mohou popsat jakýkoli fyzikální jev“. Mělo to ovšem vadu. Einsteinem sestavené rovnice nikdo neuměl vyřešit. První, komu se to podařilo, byl právě Václav Hlavatý.

Finální verze Hlavatého řešení v knižní podobě vyšla roku 1958 pod názvem Geometry of Einstein’s Unified Field Theory v nizozemském Groningenu. Z čistě počtářského hlediska tu autor podal vskutku impozantní výkon (řešení soustavy komplikovaných rovnic o čtyřiašedesáti neznámých) – však také odborníci toto dílo vysoce cení. Nicméně vzhledem k tomu, že pojednává chybnou teorii, má význam toliko teoretický. Lakonicky řečeno: Einstein se mýlil a Hlavatý, který nebyl fyzik, jeho omylu dal dokonalou matematickou formu.

Duší básník

Ivan Jelínek vzpomínal na Hlavatého jako na člověka kromobyčejně vzdělaného, s živým zájmem o každou tvůrčí činnost. Vášnivě se prý zabýval filozofií a náboženstvím. „Když jsem se ho dotazoval na řešení slavné Einsteinovy rovnice, řekl, že mu pojednou svitlo, že měl štěstí, protože jinak je obyčejný násobilkář, což byl jeho obvyklý způsob, jak mluvil o své práci.“

Někdy před polovinou 60. let ho Jelínek požádal o tip na matematickou rovnici, která má co dělat s vesmírem, poněvadž měl pocit, že jeho nové básnické sbírce právě něco takového chybí. Hlavatý odpověděl až po několika měsících z nemocnice: „Zcela správně jste se domníval, že by tam patřila matematická formule. Znám jednu, která by pro to byla jako stvořena svou mystickou podstatou, která je lidské duši nepochopitelná. Je to formule, která vyjadřuje v teorii relativity, že energie (E) a hmota (m) jsou jen různé formy téže substance: E = mc2 (c je rychlost světla). Oba pojmy, nejen E a m, ale i c, které zde vystupuje v kvadrátu c2, jsou vesměs pojmy svou podstatou tajemné, neboť i to, že rychlost světla je nezávislá na pohybu svítícího tělesa, je nepochopitelné.“

A zde je výsledek – část Jelínkovy rozsáhlé básně Sochy, věnované Václavu Hlavatému:

Slepost znásobiv, hřímá smrtelné Hosana jara, zimy, léta, jeseně ve čtverce mříž.

On ono, ona je.

V tři rody, v těla soch smělá a posléze v kříž vše vzdělá: v Parky vznešené, v Charitky tři E =mc2.

V obavách z úplného oslepnutí – vždy nosil silné brýle – a v beznaději na návrat pramenící z okupace Československa v srpnu 1968, dožil Václav Hlavatý poslední týdny života poměrně osamocen. Zemřel 11. ledna 1969 v Bloomingtonu. V roce 1991 dostal in memoriam Řád T. G. Masaryka.

(MFDNES)