Leden 2008

Jak přečíst Čecha

Anneke Hudalla

Jeden z mých nejoblíbenějších koníčků je pátrání po zmařených životních šancích. Kde bych dnes asi byla, kdybych po maturitě dostala tu práci jako au-pair ve Francii? Nebo neměla jsem přece jen studovat teologii? Jistě, tyhle problémy jsou spíše jen zábavou. Stejně už se nedá nic z toho dohnat. Otázka, která mě dodnes ale skutečně trápí, je, co by se bylo vlastně stalo, kdybych se řídila radou, kterou mi kdysi dala sekretářka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

„Musíte si hned najít českého chlapa,“ řekla ta milá dáma, když jsem před 16 lety s těžkým kufrem a lámanou češtinou doklopýtala na práh její kanceláře. „Pak se ten náš jazyk naučíte strašně rychle.“ Nápad to určitě nebyl špatný. Přesto jsem si dodnes žádného Honzu, Pavla či Tomáše nenašla. Proč? Na to existuje celá řada odpovědí – a přitom rčení o teplém pivu a studené Němce mezi nimi nefiguruje na prvním místě. Největší bariéra mezi mnou a Čechy je totiž něco jiného. Prostě mi trvá příliš dlouho, než porozumím, co je ten druhý vůbec zač.

Možná to zní trochu překvapivě. Přece nám psychologové neustále namlouvají, že první dojem z protějšku získá člověk během několika vteřin. Z hlediska cizinky se však celá záležitost jeví trochu jinak. Když dejme tomu na večírku v Německu poznám slibného kandidáta, stačí mi pár vět a vím, na čem jsem: Říká-li „dat“ místo „das“, má tatínka horníka. Když fandí fotbalistům z VFL, hned tuším, že volí SPD, bude s ním sranda, a snad dokonce i něco víc.

Když mi do ucha šeptá ta nejosobnější vyznání nějaký Mister Czech Republic – neříká mi to nic. Že to je tím, že jsem tady nevyrostla a nevím, co znamenalo být mladý v ČSSR 80. let? Jasně. Existuje ale ještě druhý důvod.

V porovnání s Německem je česká společnost stále ještě poměrně homogenní. Pocházíš z Olomouce a tvůj otec byl účetní ve velké státní firmě? O tom, v jakém „duchu“ dotyčný člověk vyrostl, tyto informace neříkají vůbec nic. Snad jeho otec byl tajným odpůrcem režimu a večer četl dětem Václava Havla. Stejně dobře je ale možné, že otec byl vzorným průkopníkem při budování socialistického státu a syn zůstal dodnes věrný KSČM.

Velké rozdíly mezi různými částmi ČR nejsou ani v jazyce, ani v ekonomické úrovni. To jediné, podle čeho se dá Čech „číst“, jsou tedy věci, které si po revoluci vědomě vybíral. A zjistit, co to konkrétně je, vždycky trvá hrozně dlouho. Většinou pak ten člověk, do kterého jsem se právě začala zamilovávat, je už pryč. Škoda. S tou češtinou tak asi už nic nebude.

(Respekt, www.respekt.cz)