Leden 2008

Nebýt doma jako na Mallorce

Anneke Hudalla

A je to tu zas: Evropský parlament listoval Benešovými dekrety. Co by muselo přijít, aby byl klid?

„Budu tam a už se na to těším.“ Jan Zahradil (ODS) rozhodně nepatří k těm, kteří se konfliktů bojí. Naopak. Už několik let tento politik hájí české národní zájmy přímo tam, kde jsou – podle něj – nejvíc ohroženy: v Evropské unii, přesně řečeno v Evropském parlamentu. Nikdo proto nebyl překvapen, když europoslanec Zahradil koncem října prohlásil v Lidových novinách, že se i tentokrát chystá do boje: parlamentní výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci se totiž na podnět maďarských poslanců chtěl zabývat „diskriminací národních menšin ve státech EU“. A vzhledem k ledové atmosféře vládnoucí mezi Budapeští a Bratislavou od letošního září, kdy slovenský parlament schválil „nedotknutelnost Benešových dekretů“, čeští pozorovatelé tušili, že na schůzi asi nebude řeč jen o školách a cedulích v maďarštině, ale také o dekretech, na jejichž základě poválečné Československo vyhnalo a vyvlastnilo zhruba tři miliony sudetských Němců a několik desetitisíců Maďarů.

Hájit národní zájmy a bývalého prezidenta nakonec Zahradil nemusel: debata ve výboru se totiž přece jen omezila na aktuální situaci slovenských Maďarů. Přesto však podrážděnost, s níž na znovuobjevení dekretů zareagoval nejen poslanec Zahradil, ale (v projevu ke státnímu svátku 28. října) také prezident Václav Klaus, svědčí o tom, že krize mezi Budapeští a Bratislavou vyvolává i v Praze neklid a řadu otázek. Rýsuje se snad maďarsko-bavorsko-sudetské spojenectví, které bude společnými silami nutit Prahu a Bratislavu ke kompromisům? Nebude i bavorská CSU zase usilovat o to, aby o Benešových dekretech debatoval celý Evropský parlament? A co by česká vláda vlastně musela udělat, aby bývalé krajany jednou provždy uspokojila?

Dvě krize Bernda P.

Pro odpověď na otázky tohoto typu je nejlépe si zajít do strohé kanceláře nedaleko mnichovského hlavního nádraží. Pod krucifixem a mapou Evropy tady úřaduje jedna z hlavních osob česko-německých vztahů. Bernd Posselt je nejen předsedou německé pobočky Paneuropa-Union, už osm let také stojí v čele Sudetoněmeckého landsmanšaftu – největšího spolku sudetských krajanů v Německu. Od roku 1999 navíc reprezentuje bavorskou CSU v Evropském parlamentu.

Mohutný, 51letý Posselt se za poslední léta stal nejdůležitějším sudetoněmeckým partnerem, se kterým se bavorská vláda radí při formulaci politiky vůči českým sousedům. Tlumočit bavorskému premiérovi „stanovisko sudetských Němců“ je však složitější, než se z českého pohledu může zdát.

„Skutečný soulad mezi sudetskými Němci panuje vlastně jen ohledně tří základních věcí,“ říká Posselt. „Zaprvé: Benešovy dekrety představují porušení lidských práv. Zadruhé: vyhnání Němců z Československa musí být odsouzeno. Zatřetí: kulturní identita sudetských Němců musí být zachována.“ Otázka, jaké konkrétní důsledky či politické požadavky z těchto společných přesvědčení vyplývají, je však velmi sporná. A tak pravidelně dochází ke střetům nejen uvnitř landsmanšaftu, ale také mezi různými jinými organizacemi, které sudetští Němci od války založili: „Za dobu mého předsednictví jsem v landsmanšaftu jen dvakrát čelil vážné opozici,“ vypráví Posselt. „Jednou, když jsem prohlásil, že se zřeknu majetku svých rodičů v Jablonci, a podruhé, když jsem se v české televizi omluvil za podíl sudetských Němců na nacismu.“ Po obou výrocích Posselt dostal spoustu dopisů jak z Čech, tak z Německa. A skutečně jsou to především otázky odškodnění, historické viny a pohled na aktuální českou snahu o vyrovnání se s minulostí, které sudetoněmeckou komunitu rozdělují.

Potomci Henleina v pohybu

Na „pravém“ okraji názorového spektra už tradičně stojí Witikobund – spolek založený v roce 1950 bývalými členy NSDAP a Henleinovy SdP. Fungování tohoto spolku působí tajuplně – ve snaze nedopřát členství „nežádoucím elementům“ žádá spolek od nových zájemců dva „ručitele“ z tisícovky stávajícího členstva. Teprve v roce 1967 přestalo německé ministerstvo vnitra považovat spolek za „pravicově extremistický“. Ale před šesti lety berlínská vláda oznámila, že se ve Witikobundu zase množí příznaky extremistické ideologie: spolek prý popírá hlavní vinu Německa na druhé světové válce a rozšiřuje antisemitismus. Dlouholetý předseda Horst Rudolf Übelacker odmítal vést s Českou republikou jakýkoli dialog, dokud nebudou uznány požadavky spolku: vrácení sudetoněmeckého majetku, uznání kolektivního práva sudetských Němců na sebeurčení a likvidace Benešových dekretů. Loni zvolený Übelackerův nástupce Hans Mirtes, učitel narozený v roce 1940 v západočeském Stříbře, však slibuje, že pod jeho vedením se Witikobund vydá na smířlivější cestu.

„Musíme spolu mluvit,“ říká Mirtes. „Musíme se navzájem poslouchat a také se vcítit do utrpení toho druhého.“ Vyvést Witikobund z „pravičáckého kouta“ je podle něj dlouhodobý proces. „Ale i naši národně-konzervativní členové musejí konečně jednoznačně odsoudit zločiny, které za války spáchali Němci.“ Ochotu k dialogu však Mirtes čeká také od Čechů. „Benešovy dekrety, které tvořily základ vyhnání, musí česká strana prohlásit za neplatné,“ říká. „A měli bychom se také bavit o odškodnění. Je nám jasné, že přitom musíme být pružní a že každý nemůže dostat svůj domeček zpátky. Nechceme český stát zruinovat.“ Navzdory rétorické vstřícnosti však Mirtes v roce 2004 spolu s devadesátkou stejně smýšlejících krajanů podal vlastnickou žalobu u Evropského soudu pro lidská práva. A s faktem, že soud ji po ročním studování odmítl, se šéf Witikobundu nehodlá smířit. „Obrátíme se na OSN,“ říká.

Gesto vůči menšině

Nad takovými aktivitami Matthias Dörr jen kroutí hlavou. 31letý politolog je jednatelem organizace Ackermann-Gemeinde (AG), ve které se od roku 1946 sdružují sudetoněmečtí katolíci. Spolu se spolkem českých exulantů Opus Bonum schválila AG již v polovině osmdesátých let společné prohlášení připomínající „staletou kulturní součinnost“ Čechů a Němců v českých zemích a vyzvaly k sebekritickému dialogu v duchu smíření. Od „revoluce“ AG organizovala nejen pravidelné konference v Mariánských Lázních a Jihlavě, ale také řadu setkání mládeže, sympozií či poutí. Na rozdíl od členů Witikobundu, jejichž kontakty s Čechami se většinou omezují jenom na rodnou obec, lidé z Ackermann-Gemeinde jsou v neustálém styku se širokým spektrem české společnosti. A proto (stejně jako sudetoněmečtí sociální demokraté ze Seliger-Gemeinde) při sledování svých cílů nesázejí na politický tlak či soudy, ale na malá gesta a drobnou práci.

O Benešových dekretech si sice členové Ackermann-Gemeinde také myslí, že „nejsou v pořádku“. „Je to ale jen symbolické náhradní téma, které nám stojí v cestě,“ říká Dörr. „Důležitá je otázka, jak se česká společnost k vyhnání Němců staví. A poněvadž o dekretech momentálně žádné shody nedosáhneme, bylo by lepší to téma na nějaký čas odsunout a soustředit se na konkrétní společné projekty.“ Třeba na chátrající památky v Sudetech. Nebo na pomoc stárnoucím příslušníkům německé menšiny v Čechách, kteří coby občané druhé kategorie nemohli kdysi získat slušnou kvalifikaci a dnes živoří s minimálními důchody.

Jeden lid – dva jazyky

Soudy ve Štrasburku na straně jedné, snaha uložit dekrety k ledu na straně druhé – Bernd Posselt to s hájením „jednotných“ sudetoněmeckých zájmů opravdu nemá jednoduché. Někteří členové landsmanšaftu vyčítají předsedovi přílišnou měkkost, podle jiných by mohl vystupovat trochu vstřícněji. A v některých otázkách se shoda nenajde nikdy. Bernd Posselt je například dodnes přesvědčený, že měl pravdu, když v roce 2004 kvůli Benešovým dekretům hlasoval v Evropském parlamentu proti vstupu Česka do EU. Naproti tomu Matthias Dörr z Ackermann-Gemeinde si už tenkrát myslel, že halasné „ne“ posílá do Čech „špatný signál“.

Že by po Maďarech nastolili Benešovy dekrety v Evropském parlamentu zase Němci, toho se česká strana podle všeho bát nemusí. Ani bavorská vláda, ani sudetoněmecké organizace si od takového postupu neslibují žádný úspěch. „Dekrety vidíme stejně jako Maďaři,“ říká Bernd Posselt, „ale situace mezi Budapeští a Bratislavou je kvůli velké maďarské menšině na Slovensku úplně jiná než mezi Prahou a Mnichovem. Němci a Češi by si navzájem neměli hrozit panem učitelem ve Štrasburku.“

Lepší cesta podle Posselta spočívá například ve „fotbalové diplomacii“, v rámci níž nový bavorský premiér Günter Beckstein v říjnu před utkáním mezi Německem a Českou republikou celou hodinou jednal se svým protějškem Mirkem Topolánkem. „Co potřebujeme, je, aby Češi o vyhnání intenzivně a otevřeně debatovali mezi sebou – a k tomu musíme teprve budovat důvěru,“ říká Posselt. To, po čem totiž všichni sudetští Němci touží nejvíce, se stejně nedá vynutit: „Přeji si, aby nás česká vláda vyzvala k tomu, abychom se vrátili,“ přiznává se na závěr rozhovoru Hans Mirtes. „Že nám řeknou: Ano, i vy sudetští Němci patříte sem do Čech.“ Volný pohyb osob, který po vstupu do EU umožňuje i sudetským Němcům, aby se do Čech vrátili ihned, se prý za splnění té touhy považovat nedá. „Nechci se v Čechách cítit jako německý důchodce, který podzim života tráví někde na Mallorce,“ vysvětluje Bernd Posselt. „To, co si přejeme, je, aby s námi Češi obnovili společenství, ve kterém jsme dlouhá staletí žili. Podle mého stejně žádný rozdíl mezi Čechy a sudetskými Němci vlastně neexistuje. Existuje jeden český lid s dvěma jazyky.“

(Respekt, www.respekt.cz)