Leden 2008

Přešlap

Martin Komárek

Z mnoha úhlů je připomínáno masarykovské výročí. Osoba prvního československého prezidenta je vyzdvihována skoro jako za časů mé školní docházky osoba Leninova – Masaryk teď víc než dřív „žije“a „bude žít“. Při vší úctě k Masarykově osobní statečnosti, obrovské vůli a životnímu výkonu je však třeba poznamenat: myslitel to byl okrajový, politik provinční a státník neúspěšný.

Kult s pachem naftalínu

Život velkého muže tragicky vyvrcholil při prezidentské volbě v roce 1934. Nebyl už schopen přečíst ani slib. Pětaosmdesátiletý stařec však, podpírán, cosi mele, neboť ho ujistili, že není nikdo jiný. Ve skutečnosti však jeho klika hledá jen výhodnější startovní pozici pro nástupce Beneše. Symbol ubohosti prý slavné éry.

V jednom je mi Masaryk sympatický – nebyl ničím víc, i přes filozofická studia, než žurnalistou. Jeho základní spisy, to není mudrosloví, ale takové objemné v kůži vázané noviny. Skákal po faktech, do hloubky se neodvažoval nebo nechtěl. Možná v hloubku nevěřil, i když ji tušil. Podobné to bylo s jeho náboženstvím – ani věřící, ani nevěřící, v tomto typický Čech.

Ti, kdo dnes připomínají jeho myšlenkový odkaz, ho buď příliš neznají, nebo se vezou na masarykovské vlně. Žádný odkaz totiž není. Po Masarykovi z hlediska filozofického zůstalo do jedenadvacátého století jen heslo: Sokolovat a větrat světnice. Vše ostatní má pach muzeálního naftalínu.

Jako politik vytvořil Masaryk s pomocí svých podržtašků a podrždeštníků nehorázný tatíčkovský kult. Těžili z něj papaláši komunističtí a těží z něj i ti dnešní. Prkenná postava líbající malou holčičku v kroji. Já bych to trestal jako propagaci pedofilie hrubého zrna.

Rádo se připomíná, že nepodal ruku jistému korupčníkovi. Méně už to, že uplácel ze státních fondů novináře, aby o něm psali oslavné básně. Ale to je spíše folklor.

Nejenže nezabránil nacionalismu, který zachvátil takzvanou první republiku, ale stál v jeho čele. Dobu, kdy se čeští a němečtí poslanci cestou z Vídně ožrali, hráli ve vlaku karty a bratřili se, aby poté, až vystřízlivěli, po sobě házeli rituálně hnůj, odvál krvavý závoj války. Přesto dvouminutovky nenávisti vůči Němcům a němectví vůbec nebyly nutné. Stejně jako střelba do českých Němců, kteří chtěli jen svá demokratická práva a svobodnou volbu. Hitler byl sice velký svůdce, ale kdyby byl Masaryk k českým Němcům jen o fous ze své brady vlídnější, možná by nešli s takovou radostí na bál se samým ďáblem.

Kdo přebral ve Versailles

Masaryk byl v politice, i přes své univerzalistické fráze, nacionalistou hrubého zrna. Tehdy to bylo normální, a kdo by nebyl nacionalista, vypadal by divně. Řekněme tedy na rovinu: Masaryk byl průměrný dobový nacionalista.

Říká se, že vydupal ze země Československo. To je Rádio Jerevan. Předně ho nevydupal. A i kdyby ho vydupal, byla by to chyba.

Samostatné státy by po rozpadu Rakouska-Uherska vznikly i bez tatíčků osvoboditelů. Jiné cesty nebylo. Masaryk, který emigroval, opustil svou nemocnou ženu a přátele a vsadil na jednu kartu – na boj proti své vlasti, proti RakouskuUhersku. Vsadil dobře. Pád Vídně nebyl však jeho dílem, nýbrž dílem dobového idiotismu tehdejších vládců a generálů. Kdyby se Rakousko otočilo jako Itálie a přidalo se k vítězům, úpěl by Masaryk na Špilberku a prezidentWilson by to okomentoval: Zrada země se nevyplácí.

Naštěstí Franz Josef a Karel necítili ducha doby. Ve Versailles si však Masaryk spolu s fámulem Benešem nabrali mnohem víc, než unesli. Česko včetně Sudet, Slovensko a ještě Ukrajinu. Žrali a mlaskali při tom. Není divu, že Československo brzy vzalo tragicky zasvé.

Dovolím si vyslovit hypotézu: Hlavní příčinou Masarykových neúspěchů byl jeho nedostatek smyslu pro humor. Věřím, že laskavý čtenář tohoto Přešlapu ho má víc.

(MFDNES)