Leden 2008

Smrt Jana Masaryka

Pavel Kosatík

To hlavní, co předurčilo všechna pozdější vyšetřování smrti Jana Masaryka, se stalo vlastně hned 10. března 1948 ráno, v prvních pár hodinách po objevení těla. Představme si atmosféru, v jaké tehdejší společnost žila: bylo tři týdny po únorovém komunistickém převratu, skoro nic v zemi nebylo na svých místech, zdaleka ne všichni slušní lidé byli vyhozeni ze zaměstnání nebo odklizeni do vězení, zdaleka ne všechny akční výbory na pracovištích skončily svou činnost.

Podobný zmatek panoval také v řadách bezpečnosti, což se na startu vyšetřování projevilo. Zahájil je, jak bylo obvyklé, tým elitních policistů z Oblastní kriminální úřadovny v Praze 1 v čele s přednostou Zdeňkem Borkovcem. Ohledali tělo i místo činu, zajistili stopy, odebrali otisky prstů a provedli ostatní základní kriminalistické úkony. Po necelé hodině práce je však komunistický ministr vnitra Václav Nosek, přítomný na místě, odvolal. Vyšetřováním pověřil pražskou ústřednu StB pod vedením Jana Hory: estébáci převzali od kriminalistů výsledky jejich práce a pak je poslali pryč.

Skalní zastánci teorie vraždy od té doby s jistotou tvrdí, že šetření bylo zmanipulované. Jediné, co se však zdá jisté, je to, že Nosek prostě chtěl mít na místě své lidi, které znal a kterým důvěřoval. O tom, co bylo příčinou Masarykovy smrti, koneckonců rozhodl sám, a politicky: na úvod schůze parlamentu 10. března ve 14 hodin oznámil, že ministr se v záchvatu deprese zabil skokem z okna Černínského paláce. Řekl to ve chvíli, kdy ještě neměl v ruce žádný závěr vyšetřování a kdy dokonce ještě ani neproběhla pitva; začala až o hodinu později.

Jasná sebevražda?

Pitevní nález mívá při vyšetřování platnost znaleckého posudku; soud ho přijímá, aniž o něm diskutuje. Pitva Jana Masaryka však diskusi vzbuzuje. Vedl ji přednosta Ústavu pro soudní lékařství Univerzity Karlovy František Hájek, člověk v úctyhodné pozici, ale s komplikovanou minulostí. Když ho v roce 1943 nacisté pozvali coby odborníka do Katyně, veřejně dosvědčil, že polské vojáky tam zavraždili Sověti. Když se s tímto názorem v květnu 1945 dostal do potíží, sepsal brožuru, v níž za katyňské vrahy označil Němce. Před rokem 1948 i po něm byl Hájek vydíratelným mužem a z poúnorové doby je znám nejméně jeden případ, kdy v roli patologa selhal. Jako příčinu smrti plukovníka Karla Lukase, hrdiny západního odboje, kterého ubili v roce 1949 u výslechu, uvedl Hájek edém plic.

Že „vyšetřování“ v roce 1948 dospělo k závěru „jasná sebevražda“, sotva bylo překvapením. Verdikt byl dán politickým centrem předem. O něco větší naděje na zjištění pravdy vznikla během pražského jara 1968, kdy bylo šetření ministrovy smrti obnoveno. Ani tentokrát však vyšetřovatelé nepostupovali běžným způsobem. Nevytyčili třeba všechny hlavní verze smrti (vražda, sebevražda, nešťastná náhoda) a nepracovali na nich stejně důsledně. Případ, sycený televizní publicistikou, několik měsíců zaměstnával veřejnost. Po srpnové okupaci však oficiální místa ztratila chuť kauzou se zabývat a také lidé měli v počínající normalizaci jiné starosti - takže skandální „závěr“ (že ministr vypadl z okna nešťastnou náhodou, když prý kouřil) prošel bez povšimnutí.

Na vyšetřování, obnoveném v devadesátých letech, se podepsal dlouhý čas, jenž od případu uplynul. Nejenže za čtyřicet let zemřela většina svědků, ale v množství hypotéz, jež za tu dobu vznikly, se původní fakta rozmělnila. Mezi fabulátory se bohužel zařadili i někteří vyšetřovatelé: například Jan Havel, který v polovině 90. let coby pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) předložil verzi, podle níž Masaryka údajně zabila pětice bývalých partyzánů; přišli prý do ministrova bytu umístit kompromitující materiály a "akce" se jim vymkla z rukou. Havlova teorie u veřejnosti zabrala, protože vůbec poprvé rozpracovala „chaotickou“ (a tedy pravděpodobnou) verzi vraždy. Slabinou teorie však bylo, že ji Havel pojal beletristicky. „Kriminalistův“ svévolný způsob práce s fakty vyvrcholil, když se zmocnil materiálů, svěřených mu jeho úřadem, a sestavil z nich vlastní fikční knihu.

Pro Stalina nebyl nebezpečný

Nevěcným zacházením s fakty bohužel proslul i Antonín Sum, v roce 1948 nejmladší z Masarykových tajemníků. Po osobní stránce čestný a úctyhodný muž, za komunistů po řadu let vězněný, byl autorem teorie ministrovy manifestační sebevraždy: Masaryk podle Suma skočil z okna, aby tím Čechy zburcoval proti komunistům. Ve prospěch této teorie opět mluvila spíš Sumova naléhavost než důkazy. A bohužel i Sum se nakonec k pramenným materiálům zachoval macešsky: když byl v polovině 90. let vyslán, aby z ciziny přivezl takzvaný Masarykův archiv, zachráněný kdysi dalším z ministrových tajemníků, Lumírem Soukupem, odevzdal v Praze jenom část. Zbytek si ponechal a řadu let z něj kompiloval knihy odpovídající jeho teoriím.

Problematicky se nakonec zachoval také sám ÚDV, když v roce 2002 připustil, aby média převzala tehdejší kategorický výklad Masarykovy smrti z pera znalce z oboru forenzní biomechaniky Jiřího Strause. Z nákresu a fotografií místa činu došel znalec k závěru, že ministrovo tělo se na místo, kde bylo fotografováno a zakresleno, nemohlo dostat skokem ani pádem, ale muselo být vyhozeno. Média tedy oznámila veřejnosti, že Masaryk byl zavražděn - aniž ovšem dodala, že Strausovy závěry platí jen tehdy, zachycují-li fotografie polohu těla po dopadu. To z dobových materiálů nelze dokázat, naopak z výpovědí lidí z místa činu vyplynulo, že Masarykovým tělem hýbali, když se snažili ministra křísit atd.

Ve všech třech dosavadních „velkých“ vyšetřováních ministrovy smrti pracovali kriminalisté pod vlivem momentálních názorů na to, co snad mohlo být její příčinou. V roce 1948 i 1969 bylo společensky vyloučeno, aby závěr vyzněl „vražda", a tak se taková verze vůbec nezkoumala. Po roce 1989 se zase vyšetřovatelé ocitli pod vlivem čtyřicet let šeptaného názoru, že Masaryka zabili komunisté.

Takový závěr však má několik „ale“. Především z rozboru Masarykových politických výroků a hlavně činů z let 1945-1948 plyne, že mu na komunistech zdaleka nevadilo tolik věcí, jak by se z pár soukromých zmínek mohlo zdát. Naopak, ve všech podstatných záležitostech, tj. ve spolupráci se Sovětským svazem, při odmítnutí Marshallova plánu, při přijetí účasti v Gottwaldově „obrozené“ vládě atd., hrál Masaryk hru podle komunistických not. Jeho sentimentální obdivovatelé to ještě dnes neradi slyší, ale Gottwald měl všechny důvody těšit se na to, že si s ním Masaryk „rád zavládne“, jak ostatně sám veřejnosti slíbil.

Úvahy o tom, že pachatelé vraždy (pokud šlo o vraždu) se rekrutovali ze sovětských tajných služeb, pochopitelně nelze vyloučit. I zde však platí, že počátkem roku 1948 Masaryk nebyl pro Stalina nebezpečný protivník. To už jím daleko spíš mohl být prezident Beneš, o němž bylo známo, že silně slevuje ze svého válečného prosovětského nadšení a nemíní už Gottwaldovi ve všem usnadňovat práci. Přesto se sotva lze divit důrazu na „sovětskou stopu“ po roce 1989 u kriminalistů i veřejnosti. Není sice ničím pravděpodobnější než jiné verze Masarykovy smrti, jako například sebevražda, dá se však pochopit dlouhým vynuceným mlčením kolem případu.

Moskva mlčí

Ani zde však podle všeho není na obzoru nějaké průlomové zjištění, aspoň v nejbližší době. Zatímco za Gorbačova a Jelcina mohl prezident Havel vracet případ Masaryk do jednání s ruskou stranou v naději, že bude vyslyšen, za Putina ve spolupráci tamních institucí příliš doufat nelze. Posledním vysokým českým představitelem, který s Rusy o věci jednal, byl v roce 2004 tehdejší předseda Senátu Petr Pithart: v rozhovoru s šéfem ruské Rady federace Mironovem záležitost nadnesl spolu se žádostí o odtajnění zbytku dokumentů souvisících s okupací v srpnu 1968. Mironovova oficiální odpověď byla příznačná: „srpnové“ materiály slíbil, o Masarykovi pomlčel.

Zastánci teorie vraždy v tom opět mohou vidět „indicii“: Moskva o případu mlčí, protože má špatné svědomí. Ruské ticho však nemusí znamenat vůbec nic. A tak otázek souvisících s Masarykovou smrtí zbývá stejně jako před necelými šedesáti lety. Souborná publikace ÚDV, vydaná v roce 2005 ke shrnutí Masarykova případu, nese výmluvný podtitul: „Úvahy o jeho smrti“. Fakt se stále nedostává a s přibývajícím časem přibývá i otázek, zda pravdu bude možné někdy zjistit.

Možností moc není. Spáchal-li ministr sebevraždu, pro což mluví bezvýchodnost politické situace, v níž se po Únoru ocitl, musel by se asi najít „dopis na rozloučenou“, jenž by to mimo všechny pochybnosti potvrdil. Šlo-li o vraždu, musel by se vrah patrně přiznat sám. Zůstává-li pravda ukryta v ruských archivech, sotva lze doufat, že bude odtajněna oficiální cestou. Zůstává-li tato pravda v Moskvě, spíš než na úředníky čeká na nějakého odvážného a iniciativního sólo badatele.

(MFDNES)