Leden 2008

Úseky polojasna (Část 3)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy a Tomáše Zahradníčka. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

STRÁŽ SEVERU (1945-48)

Měl jste nějaké konkrétní plány do budoucna?

Ale ano. Kdykoli jsem na sklonku války přešel kolem klasického gymnázia v tehdejší Dvořákově ulici, vždycky jsem si říkal: Až to praskne, tak sem budeš chodit. Jenže všechno pak bylo docela jinak. Zamotalo se to hned po povstání. Pamatuji si živě, že jsem celý 10. květen prochodil po Praze. Byl to zářivý den plný slunce. Italskou ulicí kolem Penzijňáku jsem se vydal do města, všude trosky, zmatek, oblaka prachu. Na náměstí Republiky jsem viděl první dva upálené Němce, mladé kluky v cárech modrých uniforem luftwaffe; kolem mrtvol se tísnil dav, převážně žen, některé s dětmi na rukou. Další zuhelnatělá mrtvola ležela v Rytířské, měla na sobě zbytky uniformy SA. Opět kolem hromada diváctva. Ve dvoře gymnázia ve Štěpánské, kde úřadoval tzv. Revoluční národní výbor, později kolektivně zpozavíraný za zlodějny, němečtí civilisté, většinou ženy. Všichni dohola, pomalovaní černými hákovými kříži, mnozí ranění, krvácející. Dlouhý průvod podobně zřízených postav v tehdejší Husově, nynější Husitské ulici na rozhraní Žižkova a Karlína. Klopýtali hustým špalírem lůzy, který je kopal, mlátil a házel po nich dlažebními kostkami. V protisměru pomalu popojížděl sovětský náklaďák s filmaři, pilně ty scény natáčeli.

Praha první den po válce: vřící kotel plný vraždění a zběsilého sadismu. A já si pořád připomínal, že to je spravedlivá odplata, protože oběťmi jsou nacisté, pokryvší se neodčinitelnou, hroznou vinou, kteří mají na svědomí moje blízké, moje kamarády. Ale pocit zadostiučinění se nechtěl dostavit, viděl jsem jenom zmučené bezbranné lidi, převážně ženy a děti. Najednou jsem pocítil strašné zklamání, že bestialita neskončila zároveň s nacismem, že nelidské hrůzy pokračují. Cítil jsem se tím i jaksi podveden a okraden, zbaven té samozřejmé nebetyčné morální převahy nad nepřítelem, kterou jsem do té chvíle měl.

Najednou jsem dostal hrozný strach o maminku a rozběhl jsem se domů. Sice mluvila česky bez přízvuku a lidé v ulici znali náš úděl, ale co kdyby na ni někdo ukázal prstem a řekl, že je Němka? Chátra utržená ze řetězu by nebyla zvědavá na její osudy ani na její protektorátní, nikoli říšskou kennkartu. Uvědomil jsem si, že ji musím ochránit. A tak jsem ji v nejbližších dnech nepouštěl z bytu, pořád jsem byl s ní. Když jsem odejít musel, postaral jsem se nejprve o to, aby s ní zůstal někdo známý.

Začal jsem pro ni shánět „osvědčení o národní spolehlivosti" a podobné papíry. Bylo k tomu potřeba několik podpisů hodnověrných svědků; bylo nesmírně ponižující, že po tom všem, co jsme od roku 1938 prožili, museli mé těžce zkoušené matce potvrzovat spolehlivost nějací lidé, kteří celý protektorát prošvejkovali bez sebemenší úhony. Obstaral jsem z magistrátu potvrzení, že matka pobírala potravinové lístky české, nikoli německé, běhal jsem po všelijakých velitelstvích, bezpečnostních referentech... Asi po týdnu jsem nějaká ta potvrzení s patřičnými razítky měl pohromadě a také první vina zuřivého fanatismu začala opadávat. Ale na pocit úlevy bylo ještě příliš brzy, začaly přicházet hrůzostrašné pověsti o anarchii v pohraničí. A maminka prožívala hrůzu, co se asi děje s jejími rodiči v Chřibské. Za války psali pravidelně, balíčky s ovocem posílali, přijet za námi do Prahy směli za celou válku všehovšudy jednou, moji matku za nimi nepustili vůbec. Teď byl kontakt přerušen a starosti rostly každým dnem. A tak se mi podařilo matku přesvědčit, že se tam za nimi rozjedu podívat, jakmile vlaky pojedou z Prahy až do Šluknovského výběžku. Nebylo mi ještě ani patnáct, takže mě nerada pouštěla samotného do takové nejistoty. Ale prosadil jsem si svou a někdy kolem 20. května jsem vyjel z Wilsoňáku severním směrem.

Odkud jste měli zprávy o pohraničí? Z novin?

Převážně z novin a z rozhlasu, jistě ale také z ústního podání. Zprávy byly přesné potud, že v Sudetech opravdu vládl chaos, libovůle a bezpráví. Ovšem fámy o takzvaných vlkodlacích byly bezmezně přehnané, účelově manipulované propagandou, protože se hodily záměrům státní politiky. Kdykoli se tedy pár „revolučních gardistů" porvalo o kořist a navzájem postřílelo, byli mrtví ihned vydáváni za oběti údajných „werwolfů". Podobně tomu bylo v případech přestřelek mezi plenícími Rusy, Poláky a nejrůznějšími tlupami ozbrojenců. Největším excesem v tomto směru byl známý výbuch v Krásném Březnu a jeho strašlivé důsledky v Ústí nad Labem – jako na objednávku v předvečer Postupimské konference. Chtěl bych vědět, jestli existuje aspoň jeden jediný spolehlivý důkaz o akci werwolfů v českých zemích. Silně o tom pochybuji, ačkoli samozřejmě vytlučených, vymučených doznání musely být spousty. Nacisté prokázali založením partyzánské organizace Werwolf medvědí službu zejména nezletilým klukům z Hitlerjugend, kteří patřili automaticky k podezřelým osobám. Moje osobní přesvědčení je, že se nacistům porážkou, jíž do poslední chvíle odmítali věřit, zhroutil svět tak totálně, že propadli apatii a na žádné organizované odbojové hnutí se už nezmohli. Ostatně celá ta koncepce werwolfů spočívala v tom, že její skupiny měly konat diverzní akce v týlu okupačních armád během války; s nějakým poválečným obdobím organizátoři zřejmě ani nepočítali.

Jak probíhala cesta do Chřibské?

Pamatuji si, že vlak vyjížděl z Prahy brzo ráno a byl neuvěřitelně přeplněný, dokonce i na stupátkách se sedělo. Jel velice pomalu, stavěl na každé mezi. Cestující byli většinou mladí, převážně rodu mužského, mnozí vyhlíželi bojovně, leckdo měl i bouchačku za pasem. Zato téměř chyběla zavazadla: nač vozit dříví do lesa? Vždyť většina těchto dobrodružných postav uposlechla vládních výzev – jela osvobozovat „poněmčené kraje" a vracet tamní majetek do (svých) slovanských rukou. Když už jsme projížděli územím někdejších Sudet, začali tito cestující na každé stanici opouštět vlak – jednotlivě i po skupinách – takže nás postupně ubývalo. Do České Lípy jsme dojeli v odpoledních hodinách už v poloprázdných vagonech. Dál se jelo až po několika hodinách v malém motoráčku. Cestovali kromě mě už jen samí ozbrojenci s páskami RG (Revoluční gardy) na rukávech. Ještě jednou jsme přestupovali; do stanice, která se tehdy jmenovala Chřibská-Rybniště (dnes už jen Rybniště), jsme dojeli až k večeru.

Před nádražím nestál autobus, který tu čekával na vlaky před válkou. Vydal jsem se tedy do Chřibské, vzdálené asi 4 km, pěšky po silnici. Šel jsem sám, nikde človíčka. V Nové Chřibské jsem viděl pár stop války, dva tři domky pobořené sovětskými hloubkaři, sem tam v příkopě převrácené vozidlo či protitankové dělo. Na první pohled bylo patrno, že tady neprobíhaly žádné boje.

Co mě na té skoro hodinové pěší túře do údolí nejvíce zaráželo: jako po vymření! V některých domcích při silnici se občas pohnula záclona, někde zaštěkal pes, ale to byly jediné známky života. Pak jsem si všiml, že všude visí velké červené plakáty s textem polským, avšak dobře srozumitelným: „Rabování a plenění bude stíháno vojenským soudem. Velitel města."

Nicméně tou dobou už v Chřibské žádné polské ani jiné velitelství nesídlilo a ani RG zatím ještě tak daleko na sever nedorazily. Městečkem ale střídavě projížděly jednotky polské a sovětské. Pokud se tu zastavily, pak sovětské sháněly převážně vodku a děvočky; polská vojska se naproti tomu zaměřovala spíše na motocykly a jiné vezdejší statky. Nápisy jako „československý majetek" a vlajky ČSR důsledně ignorovala.

Dorazil jsem na zcela opuštěné náměstí a po dalších pěti minutách už jsem stanul před naším domem. Zvonil jsem u zahradních vrátek nekonečně dlouho, a nebýt štěkotu pejska, byl bych číslo popisné 310 považoval za neobydlený objekt. Konečně se dveře otevřely a v nich stanul dědeček Hennoch. Radost byla oboustranně veliká, neboť děda s babičkou si o nás dělali starosti přinejmenším stejně velké jako my o ně.

Druhého dne jsem se vypravil na náměstí, kde sídlil národní výbor. Zjistil jsem, že tento orgán tvoří samí čeští starousedlíci, většinou ze smíšených manželství, kteří v Sudetech poklidně přežili válku, jsouce ovšem diskriminováni tím, že nesměli rukovat. Předsedou byl jakýsi pan Rott, nyní soudruh, byvší trhovec, trochu primitiv, ale jinak docela hodný člověk. Všichni si pamatovali mého otce, moc ho chválili a litovali, že se nedožil. O dědovi Hennochovi věděli, že si nikdy s nacisty ani v nejmenším nezadal, a tak mi slíbili, že pokud to bude záležet na nich, nikdo mu vlásku nezkřiví.

Hned napsali bumážku, že je děda antifašista a že místo povinné bílé pásky na rukávě smí nosit orazítkovanou pásku červenou. Dodali však, že sami nevědí, jak dlouho ještě povládnou městu, protože asi přijedou lidé z vnitrozemí a ti je nejspíše sesadí a místo národního výboru utvoří správní komisi. (Brzy se ukázalo, že tyto obavy byly oprávněné.) S jejich doporučením jsem zajel do Varnsdorfu a z tamního okresního národního výboru přivezl pro dědu tzv. antifašistickou legitimaci. Já jsem se ale obával, že mohou nastat situace, kdy zavládne čirá libovůle a žádná bumážka nepomůže. (Skutečně se pak stávalo, že výrostci z RG, sotva odrostlí Moravcovu Kuratoriu, trhali antifašistické průkazy dokonce politickým vězňům, kteří se zrovna vrátili z nacistických koncentráků.)

Cítil jsem tedy, že nějaký kus papíru nepostačí a že v nejbližší době může moje prarodiče ochránit – pokud vůbec – pouze naše přítomnost. Odjel jsem po několika dnech do Prahy s plánem vrátit se co nejrychleji do Chřibské i s maminkou. Brzy se ukázalo, že to bylo nezbytné, protože jinak by byli děda s babičkou vyhnáni hned v prvním „divokém" odsunu bez ohledu na nějaká potvrzení.

Takže jste se hned po válce přestěhovali zpátky do Chřibské k matčiným rodičům?

Tak úplně hned to nebylo, nějaký čas jsme jenom dojížděli a střídavě s maminkou tam vždy pár dní pobývali, aby byla naše přítomnost viditelná.

Jak jste trávil čas v Chřibské?

Blížilo se léto, potřeboval jsem být nedaleko prarodičů, ale nebavilo mě sedět doma. A tak jsem se připojil k asi stočlenné brigádě Svazu české mládeže z Kralup, která přijela na pomoc okresu Varnsdorf. Nasazovali nás podle momentální potřeby na pomocné práce ve varnsdorfských textilkách (pozdější Velveta a Elite), v podniku TOS, ale také v zemědělství. Když například ze statku sebrali sedláka i s rodinou, protože prý byl u henleinovců, a ve stáji hučely hladové a nepodojené krávy, vyžádal si národní výbor asi pět nebo šest kluků a holek, aby se o dobytek postarali. Dojit jsme ovšem neuměli nikdo, tak jsme obvykle přesvědčili nějakou místní německou mládež, aby to udělala pod naším dohledem. Odvděčovali jsme se jim za to nadojeným mlékem.

Místa pracovního nasazení brigády se stále střídala, takže jsem se za pár týdnů vyznal v celém okrese a měl přehled o poměrech. Zajímavé bylo, že se v celém pohraničí dalo ještě stále platit říšskými markami. A tak jsem vzpomínal, jak jsem se po revoluci před některou z bank na Příkopech brodil až po kotníky ve vyhozených markových bankovkách, aniž mě napadlo jedinou zvednout a strčit do kapsy.

Mezi Němci nebylo kromě beznohých a bezrukých vidět dospělého muže, sudetské obyvatelstvo tvořili starci, ženy a děti. Pokud jsme se s někým dostali do řeči, opakoval se stále stejný refrén: Kdy už konečně přijede československá armáda, aby ukončila tento stav bezvládí a nejistoty? Myslím, že tehdy byla zahozena veliká šance integrovat a postupně počeštit statisíce prostých a pracovitých lidí, kteří si nezadali aktivně s nacismem. Jednoho večera ta toužebně očekávaná československá armáda do okresu Varnsdorf dorazila. A provedla pod velením podplukovníka Vovse první fázi toho, čemu neprávem říkáme „divoký odsun". Viděl jsem to na vlastní oči a hodně zblízka.

Počítali místní Němci s odsunem? Nacistická propaganda je o tomto plánu v poslední fázi války pravidelně a pečlivě informovala, aby je vhodně motivovala k boji do posledního muže.

Jsem přesvědčen, že s tím nepočítali ani ve zlém snu, protože to považovali za nacistickou propagandu. A ta na konci války už příliš nezabírala. Báli se samozřejmě Rusů, a důvodně. Ale Čechy přece důvěrně znali z dlouhého soužití, byť někdy i konfliktního. A kdopak v Sudetech neměl pár českých příbuzných nebo nebyl v mládí ve vnitrozemí „na handlu"? Kdo měl čisté svědomí, Čechů se nebál. A ti, co čisté svědomí neměli, zmizeli většinou zavčas do reichu, pokud ovšem nepadli na frontě nebo nebyli v zajetí. Poněkud se to podobá slepotě většiny židů na počátku nacistického režimu, kteří také nemohli uvěřit, jaký úděl na ně dolehne, a proto nevyvozovali včas potřebné důsledky. Teprve po kolektivních zkušenostech temného dvacátého století začalo lidem docházet, že moderní totalitní stát je schopný skutečně všeho a že jeho kriminální energie je nevyčerpatelná.

Jak reagovali vaši kolegové z brigády na sudetské poměry? Mluvili s místními lidmi? Byly mezi nimi živé protiněmecké vášně, jak se o tom mluví a píše, když je řeč o Češích v roce 1945?

Reagovali dosti udiveně a mnozí vůbec ne ve smyslu vládně šířené nenávisti. Dokonce jsem byl nejednou svědkem toho, že zdravili starší lidi s bílou páskou, když je náhodou potkali na ulici. Nevzpomínám si ani na jediný případ nějakých urážek, nebo dokonce fyzických inzultací. Ačkoli se to nemělo, kluci docela běžně balili německé holky. Když naše brigádnice třeba na statku v Horním Podluží večer dělávaly na plotně bramboráky, bylo běžné, že jsme měli německé návštěvnice, na které se dostalo taky. Ty takzvané „vášně" byl umělý produkt vládního a mediálního štvaní, normální mladí lidé k sobě necítili nenávist. A komunikace fungovala: všichni ti náctiletí brigádníci měli slušnou slovní zásobu z protektorátních škol.

Pochopitelně všechno změnil odsun. Jestliže odmítám pojem „divoký odsun", je to proto, že vyhánění neprobíhalo nijak živelně a neprováděl ho – aspoň tedy ve Šluknovském výběžku – žádné bandy „partyzánů z Riegráku", nýbrž regulérní československé vojsko. A znovu musím vyvrátit rozšířený optický klam, že to prováděla Svobodova armáda. Ano, důstojníci byli většinou svobodovci, ale mužstvo tvořili na sto procent příslušníci protektorátních „bílých ročníků", kteří museli hned po válce rukovat. Dostali výstroj svobodovců i jejich typické „avtomaty" s kulatým zásobníkem, a tak se zrodila fáma o vyhánějících svobodovcích, která se mezi sudetskými Němci leckde udržuje dodnes. Vím spolehlivě z četných osobních setkání, že kromě důstojníků od poručíka výš si žádný z těchto bojovníků nepřičichl k frontě, tím víc je ovšem svědily prsty na spoušti po válce. „Svobodovci" byli – kromě vzhledu – jen potud, že jejich vrchním velitelem byl ministr národní obrany Ludvík Svoboda a že celá akce odsunu v severních Čechách probíhala, jak by řekli Němci, „generalstabsmässig", tedy naprosto proorganizovaně. Vojáci se s námi brigádníky (a hlavně brigádnicemi) kamarádili, a tak jsme od nich shodně už v červnu 1945 slyšeli, že se v Berlíně (nakonec to byla Postupim) má setkat velká trojka", a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili, mluvilo se o tom zcela nepokrytě a veřejně.

Protiněmecké „vášně" bylo ovšem možno registrovat u četných zlatokopů proudících do Sudet z vnitrozemí. Když si lehám do cizích peřin ještě teplých, je logické, že si takové porušení tabu musím nějak zdůvodnit a usnadnit – nejlépe tedy nenávistí vůči obětem té loupeže.

To jste viděl, jak si český zlatokop lehá do německé postele?

Do cizích ložnic zpravidla nenahlížím, leč v tomto případě skutečně nejde jen o básnickou nadsázku. Vidím-li přijíždět chlapa s taškou, který za týden či dva odjíždí s náklaďákem, či dokonce méblákem zpět do vnitrozemí, odmítam věřit, že přespával na holé zemi vedle rozestlaných postelí. Rád přiznávám, že i my jako celkem idealističtí brigádníci jsme přespávali raději v opuštěných ložnicích než na seníku. Nechtěl bych však, aby vznikl zcela falešný dojem: po té první vině zlodějů a lupičů začali z vnitrozemí přijíždět i slušní lidé, kteří chtěli v pohraničí zůstat natrvalo a poctivě se tam živit. Těch si vážím. Mnozí z nich tam zůstali, založili rodiny, jejich potomci tam žijí dodnes.

Co se dělo, když přišla armáda?

Když dorazila jednotka regulérní československé armádo do obce (líčím průběh v Chřibské v červnu 1945), zřídila nejprve štáb na národním výboru. Pak se vojáci nakvartýrovali do školy a porůznu také do českých domácností. V průběhu dne potom jistili cesty do obce a klíčové body. K večeru vylepili známé dvojjazyčné plakáty „Rozkaz místního vojenského velitele", v noci dohlíželi na dodržování zákazu vycházení. Ráno v pět pak zajišťovali shromažďování německých civilistů na náměstí a ve spolupráci s místními „orgány" jejich osobní prohlídky a šacování zavazadel. Asi po dvou hodinách seřadili průvod, který eskortovali (v daném případě po silnici pěšky) až do Hřenska k saské hranici. Pokud se pamatuji, několik jich bylo na motocyklech a měli i náklaďák, na který naložili invalidy neschopné chůze a těžce nemocné. To je zhruba vše, nechce se mi zacházet do detailů. Průběh v okolních obcích byl obdobný, viděl jsem ho zblízka ještě také v Jiřetíně a v Horním Podluží, bezprostřední následky pak v celém okrese.

Co jste odsunu říkali vy, čeští brigádníci?

Nevzpomínám si, že bychom byli měli nějaký kolektivní názor či postoj. Spíš na to reagoval každý podle své letory. Ale nějaká obecná euforie nevypukla, spíš rozpaky, protože mnozí byli rozsahem a tvrdostí té akce překvapeni. Palba vládní propagandy však byla tak silná, že si otevřenou kritiku nikdo nedovolil.

Nejstarší z nás, ti kolem osmnácti a dvaceti, si zčásti začali uvědomovat nebývalé osobní šance a opouštěli brigádu. Někteří se stali národními správci, jeden z vedoucích přešel do aparátu SČM. S jednou z našich dívek jsem se asi po dvou letech setkal ve Varnsdorfu, byla provdaná za ředitele bankovní filiálky, nepracovala, dělala „mlospaní" a kouřila ameriky z dlouhatánské stříbrné špičky. Přímo mě to šokovalo, jak rychle se dokázala uvědomělá svazačka proměnit v buržoazní paničku.

Jak se v pohraničí poznalo, kdo je Němec?

Dobrá otázka! O její zodpovězení se ale zavčas postaraly Benešovy dekrety. Třeba v paragrafu 6 dekretu číslo 5/1945, vydaném deset dní po válce, se praví: „Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti." Dekrety v té věci tehdy hrály klíčovou roli. Jak rozlišit lidi, jejichž genetické rozdíly jsou nulové, kteří vyrostli ve stejné zemi a ve shodném kulturním okruhu? Zbývá jazykový klíč, ale ani ten není stoprocentně spolehlivý, když uvážíme, že Henleinova maminka byla Češka a třeba Peroutkova matka Němka. Bylo tudíž nutno sáhnout po nějaké definici se zpětnou účinností, a přesně to se stalo. Bez takových pomůcek by bylo rozpoznávání takřka nemožné.

Co se stalo s vaším dědou a s jeho domem v Chřibské?

Rodiče mé matky byli nakonec definitivně vyňati z odsunu a také jim později vrátili (automaticky odňaté) československé občanství. Což mi teď vydalo na jednu větu, ale v praxi to byl výsledek nesčetných intervencí, žádostí a cest po ouřadech všeho druhu v rozmezí půldruhého roku. Pochybuji, že by se nám to bylo podařilo bez značného nasazení a také bez naší viditelné přítomnosti v Chřibské. Bohužel to vedlo i k nešťastnému rozhodnutí uvolnit pražský byt a přestěhovat se natrvalo zpátky, což pro mne s mou beztak zanedbanou školní docházkou mělo dalekosáhlé negativní následky. Ani maminka si příliš nepolepšila, když nastoupila do Spojených niťáren v Chřibské jako skladová účetní.

Historie našeho domu je k popukání. Číslo popisné 310 v Dolní Chřibské by zasluhovalo zápis v Guinessově knize rekordů jako nejčastěji konfiskovaný objekt na evropské pevnině. Poprvé byla konfiskována půlka domu psaná na mého otce, když jsme v roce 1938 utekli do Prahy. Tato půlka nám byla po válce vrácena, zároveň ale byla zabavena druhá polovina domu, psaná na dědu. Konfiskát byl asi po dvou letech vrácen a pro jistotu přepsán na mne, takže mohl být znovu zabrán rozsudkem Státního soudu v Praze z 5. 5. 1949, kterým bylo (mimo jiné) vysloveno propadnutí mého majetku. Někdy koncem padesátých let mi byla vrácena čestná práva občanská i s půlkou domu. Takže normalizační režim měl znovu co konfiskovat, když nás v roce 1970 odsoudil v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Své poloviny se pak „dobrovolně" musela vzdát moje matka v roce 1973, když si zažádala o legální vystěhování do SRN. Měl bych býval nárok na restituci, ale vykašlal jsem se na to. Bydlet bych tam už nešel, moje děti také ne, tak proč nynějším majitelům dělat potíže? Už toho bylo dost.

Říkáte, že vaše rozhodnutí vrátit se do Chřibské mělo dalekosáhlé negativní následky. Myslíte tím další rok zameškané školní docházky, nebo celkově snížení životních vyhlídek odchodem z velkoměsta do malé obce?

Myslím tím obojí. Další zkušenost pomocného dělníka jsem už nepotřeboval, stačila mi ta protektorátní. A v nedohlednu zmizely také ostatní perspektivy, k nimž jsem se za války upínal, například vidina studia na klasickém gymnáziu s latinou a řečtinou. Chtěl jsem si alespoň osvojit učivo měšťanky plus jednoročního učebního kursu, což byla tehdy podmínka jakéhokoliv středoškolského studia. Takový program se však těžko zvládá, když jeho plnění není průběžně kontrolováno a když nemáte učební návyky, jaké si člověk obvykle osvojuje ve škole. Netušil jsem, že školství vycházelo podobně postiženým dětem velkoryse vstříc a že jsem mohl bez komplikací nastoupit do kteréhokoliv gymnázia už v září 1945. Škoda toho ztraceného času a zahozených šancí.

Učivo jsem tedy doháněl podomácku a hravě zvládl ve všech předmětech, které mě bavily. Totálně jsem ale zanedbal třeba algebru a geometrii. A podle toho taky zkouška dopadla. Prožil jsem však rok ve společnosti nových kamarádů z řad dosídlenců, v organizaci Svazu české mládeže, kterou jsem pomohl založit, při ochotnickém divadelničení, ale také už jako dopisovatel Severočeské Mladé fronty, která tehdy vycházela v Děčíně.

Na jaké zkoušky jste se vlastně připravoval?

Přihlásil jsem se koncem školního roku k přezkoušení z učiva měšťanky a jednoročního učebního kursu. Zkoušky se konaly v Krásné Lípě a byly dvoudenní. První den byly na pořadu dějepis, zeměpis, čeština, občanská nauka, moje oblíbené předměty. Zkoušející žasli nad mými vědomostmi, zavolali k tomu ředitele. Ten pravil, že to je úroveň maturitní, a ne měšťanková. Jenže druhého dne došlo na matematiku. Záhy se ukázalo, že ovládám základní početní úkony, ale jinak jsem totální blb, pro něhož je trojčlenka absolutním vrcholem vědění. Radilo se celé konzilium, kterak ten nevyrovnaný výsledek zkoušek zhodnotit. Z řady předmětů to bylo na jasné jedničky, z dvou nebo tří exaktních věd na nepochybné pětky. Kdyby mě byli nechali propadnout, byl bych ztratil další rok, což si nechtěli vzít na svědomí. A tak mi dali odshora dolů samé čtyřky. Z grafického hlediska to vypadalo zajímavě, ale nebylo to vysvědčení, s nímž by se člověk mohl ucházet o studium na gymnáziu. Páni učitelé mi ale dali tip, že dvouletá obchodní škola ve Varnsdorfu zoufale hledá žáky, takže to mám zkusit tam. Čtyřkové vysvědčení jsem pokládal za osobní urážku a obchodní škola mě nelákala, ale neměl jsem na vybranou, pokud jsem nechtěl strávit další léta v expedici Spojených niťáren. A tak jsem v létě 1946 odjel někam k Žatci na chmelovou brigádu a 1. září jsem napochodoval do dvouleté obchodní školy ve Varnsdorfu. I když jsem to měl z Chřibské jen nějakých dvanáct kilometrů, vůbec se mi nechtělo denně do Varnsdorfu dojíždět. Hledal jsem tedy podnájem. Našel jsem ho na starokatolické faře, protože farář Viktor Štětina byl současně filiálním redaktorem Severočeské Mladé fronty ve Varnsdorfu. Takové nezvyklé kombinace byly tehdy ještě možné.

Jak vypadal severočeský tisk v těch letech? Severočeská Mladá fronta, to byla regionální verze celostátního deníku, která přidávala rubriky o místních věcech? Jaký byl vztah Stráže severu k Právu lidu? Tušíte, jak byly ty tituly čtené a jak vlivné?

V té době mívaly všechny pražské ústřední deníky krajské mutace. To znamená, že třeba v Liberci seděl krajský redaktor Práva lidu, mladík jménem Šimerda, a kolem osmnácté hodiny posílal rychlíkem do Prahy náplň té své mutačky, asi tak dvě třetiny jedné tiskové strany. Faxy ještě nebyly a dálnopisy obvykle jen jednosměrné – z Prahy do krajů. Severočeská Mladá fronta byla jiný, poněkud výjimečný případ, který se spíše podobal třeba praxi Svobodných novin či Svobodného slova, jejichž moravská vydání se tiskla v Brně a odtamtud distribuovala po Moravě. Severočeská Mladá fronta se tiskla v Děčíně, čili v tehdejším Ústeckém kraji, četla se ale i v Libereckém kraji; nevím, jestli neexpandovala také zčásti do západních Čech. Jak děčínská Severočeská Mladá fronta, tak ústřední pražská Mladá fronta byly v poválečných letech nepokrytě prokomunistické a extrémně nacionalistické, což nebylo chápáno jako paradox. Byly hlásnou troubou Svazu české mládeže, tedy jedné z převodových pák KSČ. Tato orientace podstatně přispěla k tomu, že jsem se na stránkách Severočeské Mladé fronty, i když jsem tam nepsal o politice, přestával cítit doma a inklinoval jsem spíše k tisku ČSSD.

Stráž severu založil dr. Josef Veverka, sociálnědemokratický poslanec, hned v květnu 1945 původně jako deník Národní fronty pro Liberecký kraj. Brzy však viděl, že to nemůže fungovat. A tak ještě před volbami 1946 uspořádal palácový převrat a prohlásil Stráž severu za krajský deník ČSSD. Tento puč mu komunisté nikdy neodpustili, stal se v Libereckém kraji jejich veřejným nepřítelem číslo 1. Stráž severu coby deník měla v kraji do jisté míry monopolní postavení, protože ostatní politické strany vydávaly jenom ubohoučké týdeníky, například KSČ Nástup severu, což nebyla žádná konkurence. Stráž severu byla špička i po žurnalistické stránce, ústřední Právo lidu bylo vedle ní fádní, nezajímavé a navíc prosáklé fierlingerovštinou. Také bylo známo, že v Lidovém domě chodil k rotačce Laušman a na poslední chvíli svévolně měnil titulky či umístění článků. Bohužel nevím, jaký náklad mělo Právo lidu s celostátní působností. Stráž severu mívala kolem 70 000 a její cílová oblast přesahovala tehdejší, zejména pak dnešní Liberecký kraj: distribuovala se třeba v Semilech, Jilemnici, Lomnici a v Turnově, na druhé straně až ve Velkém Šenově a Dolní Poustevně. Pokud se vlivu týče, v Libereckém kraji pochopitelně převažovala Stráž severu, která mohla regionálním problémům věnovat podstatně více místa než Právo lidu. Navíc byla ve srovnání s nudným ústředním orgánem bojovnější, odvážnější, ale také čtivější.

Pamatujete si, o čem jste psal? A viděl jste někdy později své tehdejší články?

Dokud jsem dělal jen dopisovatele, čili ve svých patnácti a šestnácti, vrhal jsem se na každé téma, které přede mnou neuteklo na strom. Převážně to ale byly takzvané „zlámané hnáty", jak se tomu tehdy v branži říkalo, tedy kriminální zpravodajství, černá kronika atd. A také sem tam nějaká kultura místního významu. Politická polemika k tomu přibyla až po mém příchodu do Stráže severu, ale to předbíhám. Byl jsem v patnácti dosti pyšný na to, že jsem – ač pomocný dělník v textilce – svým psaním prosadil zřízení autobusové linky, nemýlím-li se, z České Kamenice přes Chřibskou a Krásnou Lípu do Rumburka. Byl to první zážitek určité moci publikujícího člověka. Články z tehdejší doby už jsem později neviděl. Až ty ze šedesátých let mám zčásti archivované. Hledím na ně ambivalentně, některé se mi zdají naivní, ale jiné mě naopak příjemně překvapují a mohu se s jejich obsahem i formou dodnes ztotožnit.

Byla tehdy externí práce pro noviny citelným doplňkovým zdrojem příjmu, nebo pracovali místní dopisovatelé hlavně pro radost a trochu té slávy?

Pro člověka bez jiných příjmů nebo jen s velmi skromnými (což byl i můj případ) byla pochopitelně každá koruna dobrá. Řádkovné ale u nás nikdy nebylo tak vysoké, aby z toho někdo mohl vyžít. Čili: motiv osobního uspokojení (také ovšem ukojení ješitnosti – mohli bychom formulovat negativně) asi převažoval. Vědomí „jsem tištěn" zajisté dodávalo dopisovateli i jistý pocit důležitosti, ani ne tak slávy, protože naprostá většina lokálek vycházela jen pod značkou. Ale čeleď vyložených grafomanů byla mezi dopisovateli zastoupena také. Vidíme to dodnes, kdy už amatérští dopisovatelé vyhynuli, třeba v rubrikách čtenářských dopisů, kde se pravidelně opakují určitá jména.

Měl jste dojem, že novinařina, která nehledí tolik na formální předpoklady jako na každodenní výkon, bude vaší budoucností?

Cítil jsem se při té práci výborně a šla mi lehce. A měl jsem pocit, že jsem konečně objevil nejen své celoživotní zaměstnání, nýbrž povolání. Velice nerada to viděla moje matka. Soudila, že novinařina je rizikové povolání, zejména v totalitních režimech. Také matka mé tehdejší dívky jednou zaprorokovala: „Pro takové lidi, jako jsi ty, se zase budou stavět koncentráky." Jenže já ještě v roce 1947 odmítal věřit, že by u nás někdy mohlo znovu dojít k diktatuře, a nebyl jsem sám. „Máme přece Beneše," říkalo se obecně, i já to papouškoval. Maminka dokonce navedla primáře Vajdíka, internistu, aby mi žurnalismus rozmluvil. Pokusil se o to s pádným argumentem, že prý v Československu mají novináři nejkratší „životnost" hned po zkušebních pilotech. Nic to nebylo platné, šel jsem za svou představou jako buldoček.

...až jste získal stálé angažmá v redakci Stráže severu?

Ano. Přičemž jsem byl v té příznivé situaci, že jsem se o práci nemusel ucházet, byla mi nabídnuta. Všiml si mě šéfredaktor dr. Josef Veverka, poslanec ČSSD. A vlastně mě zprvu nechtěl do Stráže severu, měl se mnou jiné plány. Od 1. září 1947 chystal týdeník s tradičním předválečným názvem Ještědský obzor. Měl vycházet v pondělí, čímž by prolomil neexistenci pondělníku v tehdejším Československu. Ještědský obzor se měl opírat o infrastrukturu Stráže severu, takže by stačil pouze jeden redaktor a jeden administrátor na plný úvazek, přičemž já jako elév jsem měl přicmrndávat oběma, redaktorovi i administrátorovi. Dr. Veverka si mne pozval koncem června do Liberce, vylíčil mi svůj plán a na všem jsme se dohodli. Protože do zahájení provozu zbývaly dva měsíce, navrhl mi, abych v té době absolvoval ústřední školení mládeže ČSSD v Klecanech u Prahy a krajskou školu strany v Kunraticích u Liberce. S tím jsem ochotně souhlasil, oba kursy jsem absolvoval, hodně mi daly a mám na ně dodnes krásné vzpomínky. V Liberci jsem nastoupil týden před 1. zářím coby naprostý začátečník, seznámil jsem se s redakcí, administrací i s velkou a dobře vybavenou tiskárnou (pozdější n. p. Severografia), podstatně modernější, než mělo pražské Právo lidu. Bohužel Ještědského obzoru vyšla jen dvě čísla, dalšímu pokračování zabránilo Kopeckého ministerstvo informací, které nám prostě zablokovalo příděl papíru. A tak jsem přešel jako elév do deníku Stráž severu.

Mohu vás poprosit o podrobnou exkursi podnikem, i když jste tam teprve coby elév? Jak se tam jde? A koho tam návštěvník potká?

Celý ten komplex budov zabíral jeden dlouhý blok v ulici, jež se tehdy jmenovala Panská. Dvoupatrová budova Stráže severu byla první v řadě. V přízemí vlevo byla expedice s koridorem k rotačkám, vpravo inzerce, kterou vedl velkosvětský pan Přibyl, repatriant z Kanady, se svou spolupracovnicí-sexbombou, židovkou z Maďarska, kterou nasazoval na nejslibnější inzerenty, například na generálního ředitele Severočeského konzumního družstva. Dále sídlila v přízemí důležitá instituce – honorářová pokladna. Spravoval ji vysloužilý novinář František Plecháček, někdejší předválečný redaktor Ještědského obzoru, který ještě pamatoval mého libereckého dědu-lékaře. V prvním patře sídlila redakce i administrace; té vládl nerudný pan Halama se svým asistentem Kloučkem. V redakci měl kupodivu nejmenší kumbálek šéfredaktor Veverka; zdůvodňoval to tím, že tam beztak chodí jenom na návštěvu. V největší místnosti byla telefonní a dálnopisná ústředna, především tam ale dvě hodné dívky vyvářely výborné kafe, na které si mohl kdokoli – i pouhý elév – kdykoli zajít, a to bezplatně. Rozdělení redakčních místností už bych asi jen těžko přesně rekonstruoval. V jedné místnosti seděl náš nestor Václav Brož, parlament a zemědělství, s oldskautem Ivanem Mikšovičem, reportáže. V další vnitřní politika a denní zpravodajství, Vlastimil Kaluha, Jindra Švec a atraktivní Lýdie Tarantová, oděná vždy podle poslední pařížské módy, naše jediná redakční komunistka. V kultuře seděla dobrotivá Míla Poláková, která mi věnovala nejednu recenzní knížku, aniž vždy tvrdě vyžadovala recenzi, byla tam s dalším kolegou, jehož jméno se mi nevybavuje. Redakční solar plexus, kde se sbíhaly všechny nitky, představoval Alois Janata coby odpovědný redaktor; jeho práce odpovídala přibližně funkční náplní pozdějších redakčních tajemníků. Zahraniční politiku dělali Antonín Urban, který stihl být zároveň náměstkem primátora statutárního města Liberec za ČSSD, a můj kamarád Ladislav Tůma, později dlouholetý redaktor pražského Svobodného slova až do devadesátých let, nyní penzista v Liberci. Nesmím zapomenout na velice výkonnou a schopnou sekretářku šéfredaktora, paní Gräfovou, která měla k ruce dvě písařky. Tím by redakce byla, myslím, kompletní.

Když se vyšlo z budovy redakce a šlo doleva, vedl první další vchod do velkého komplexu tiskárny Cíl (později Severografia), ale ten se už neodvažuji popsat. Snad jen, že v suterénu stály moderní rotačky, prý pocházející z Belgie, jednou měsíčně se na nich za velké policejní asistence tiskly potravinové lístky. Chemigrafie, tehdy ještě zinkografie, byla v nejvyšším ze čtyř pater. Další vchod pak vedl do dvoupatrového domu, v němž sídlil krajský sekretariát ČSSR a současně i okresní sekretariáty pro Liberec-město a Liberec-venkov. Na občerstvení se chodilo přes ulici do závodní jídelny podniku Cíl.

A co jste tam dělal vy?

Nejprve jsem seděl u pana Kloučka, s nímž jsem měl napůl administrovat Severočeský obzor. A taky jsem s ním objížděl liberecký a mladoboleslavský region, abych se seznámil s trafikanty a jinými distributory. To však trvalo všehovšudy dva nebo tři týdny, protože nám pondělník z Prahy zatrhli.

Pak jsem dělal děvečku pro všechno. Střídavě jsem seděl vždy tam, kde zrovna někdo chyběl, třeba ve zlámaných hnátech nebo ve vnitřní politice, jen ne ve sportu. V listopadu 1947 se ale konal krajský sjezd mládeže sociální demokracie, kde jsme svrhli dosavadní fierlingerovské vedení komisí mládeže. Mne zvolili krajským tajemníkem. Tak mě redakce sice platila i nadále, ale uvolnila mě – s určením až do voleb 1948 – coby mládežnického aparátčíka na krajský sekretariát ČSSR. Glosy jsem ovšem psával dál. Najednou jsem měl mnohem více látky, protože jsem jezdil po kraji, potkával spoustu lidí a hodně věcí se dovídal. Jednou týdně jsem jezdil do Prahy na schůze Ústřední komise mládeže a také na redakční radu měsíčníku Mladý socialista, do níž jsem byl jmenován, na jmenovací papír s vlastnoručními podpisy Laušmana a Vilíma jsem byl náležitě hrdý. Koncem roku 1947 se už vlastně rozjížděla volební kampaň; byli jsme – osádka sekretariátu – každý večer někde jinde na schůzi, já jako začátečník obvykle v doprovodu některého zkušeného funkcionáře, o víkendech zas bývaly okresní konference mládeže tu v Semilech, tu v Turnově, tu ve Šluknově. Pro mladého kluka to bylo ohromné dobrodružství, vychutnával jsem si to, byl jsem ve svém živlu.

Jak jste se dostal k vnitrostranickému boji proti fierlingerovcům? Co jste proti nim měl? Vždyť jste byl ve straně sotva pár měsíců.

Ve straně jsem byl víc než rok, od června 1946, ale vlastně ilegálně. Partaje Národní fronty se totiž dohodly, že budou přijímat až od osmnácti let, a mně bylo teprve šestnáct. Jenže každá strana byla vděčná, když o ni mladý kluk nebo holka projevili zájem, takže se na datum narození tak moc nehledělo. K mému postoji proti fierlingerovcům přispěly nejen praktické poznatky z varnsdorfské organizace, ale především ústřední školení na klecanském zámku. Tam totiž za námi přijížděli čelní funkcionáři, přednášeli nám a měli jsme je pak obvykle ještě pár hodin k dispozici k otázkám a diskusím. Takže jsem zblízka poznal nejen členy vlády Zdeňka Fierlingera (i s chotí), Bohumila Laušmana a Václava Majera, ale také kdejakého socdem poslance, redaktora Práva lidu a vedoucího oddělení z ústředního sekretariátu. Zblízka jsem tedy poznal i agenty KSČ s dvojí legitimací v kapse, o nichž jsme to tehdy mohli jen tušit: Jaroslava Havelku, Jiřího Hájka, Evžena Erbana, Vojtu Erbana, Miroslava Znamenáčka, Standu Pošustu a mnoho dalších. Mohli jsme porovnávat jejich řeči s tím, co nám říkali slušní, autentičtí členové ČSSD. A málo platné, nějak jsme většinově inklinovali spíše k těmto takzvaným „pravičákům", kdežto fierlingerovci nám byli podezřelí, ba odporní. Půlden s Jiřím Hájkem jsme strávili, protože byl horký letní den, dole v údolí u Vltavy. Svými prokomunistickými názory nás namíchl tak dokonale, že jsme mu dali hobla do Vltavy. Jenže on se zase vynořil a vylezl na břeh... Zajímavé na těch Klecanech je, že tam zároveň s námi byla asi padesátičlenná skupina vysokoškoláků z polského Nezávislého svazu socialistické mládeže (ZNMS). Neměli jsme dorozumívací potíže, takže jsme se denně dlouhé hodiny vespolek srdečně hádali. Byli všichni mnohem víc nalevo než my. Na druhé straně jsme tehdy nechápali jejich zběsilé antisovětské postoje, které jsme my, naivkové, z nedostatku konkrétních zkušeností ještě nesdíleli.

Lišili se nějak nápadně ti „slušní socdemáci" od prokomunistické buňky? A jak ostrá byla vlastně ta hranice? Rozverné koupání s Jiřím Hájkem vypadá jako idylka.

Ta hranice byla natolik ostrá, že ji musel naplno vnímat i sedmnáctiletý kluk. Dodnes mám třeba z Varnsdorfu zafixovanou vzpomínku na tamní slušné neboli autentické socdemácké funkcionáře. Pamatuji si, že se jmenovali Otčenášek, Frydrych, Reichl, Končinská, Šír a Šťastný. Byli mi vzorem i po lidské a občanské stránce. Takovým, jako byli oni, vděčila ČSSD za první republiky za čestný predikát „strana slušných lidí". Nemám naproti tomu jedinou dobrou vzpomínku na fierlingerovce, ti byli podprůměrní nejen politicky, ale především charakterově; určitě není náhoda, že jsem jejich jména dávno zapomněl.

V Liberci to nebylo jiné: na jedné straně tady byl – z mého zorného úhlu – rytíř bez hany a bázně dr. Josef Veverka a lidsky hodnotní – každý jinak – redaktoři Stráže severu, na druhé straně fierlingerovský krajský tajemník Špringl, intrikán, lidský šmejd, a pár jeho nohsledů. Nejhorší na fierlingerovcích bylo, že neměli žádné poctivé politické přesvědčení. Jejich krajského předsedu socdem mládeže Bohumila Součka, kterého jsme na podzim 1947 na našem sjezdu odvolili, udělali komunisté po Únoru ředitelem spořitelny, aby mu nějak honorovali zradu. Potkal jsem ho v létě 1948, to už byl v té funkci, a on se mi vyplakal na hrudi, že socialismus, i ten demokratický, je strašlivý omyl, který nemůže a nebude fungovat... Intrikána Špringla jsem náhodou potkal až někdy v roce 1956 na ulici v Teplicích; nadšeně se ke mně hlásil, zval mě na frťana a prohlašoval: „To byly časy tenkrát v Liberci, no řekni!" Na otázku, čím se zabývá, odpověděl, že politika je nevděčná a že teď dělá manažera lázeňskému orchestru v Karlových Varech.

Ale jiný příklad. Na podzim 1952 se dozvěděla matka jednoho z vězněných mladých muklů ze socdem, že to s jejím synem vypadá po zdravotní stránce velice kriticky. Pokud se nedostane brzo ven do pořádné lékařské péče, nemá šanci přežít. Ta matka znala jména dvou někdejších sociálnědemokratických mládežníků, kteří udělali po Únoru kariéru u komunistů. Jeden se jmenoval dr. Jaroslav Havelka a byl v té době ministrem, myslím sociální péče, druhý dr. Jiří Hájek, což byl otec vražedného zákona č. 231/1948 Sb. a hlavní ideolog boje proti „sociáldemokratismu" u nás. Nešťastná matka navštívila oba ty pány soudruhy s úpěnlivou prosbou, jestli by nemohli něco podniknout pro záchranu jejího syna, kterého přece oba znají ještě z Ústřední komise mládeže ČSSD před únorem 1948. I když mi jsou fierlingerovci z duše odporní, musím uznat, že mezi nimi byly jemné rozdíly. Dr. Havelka tu maminku slušně přijal, dal jí uvařit kafe a pak jí docela popravdě vysvětlil, že ministr v komunistické vládě je tuze malý pán, zvláště když je bývalý socdemák, a že by jejímu synovi jeho intervence asi spíše ublížila, než prospěla. Popřál jí i synovi hodně štěstí a smutně, zkroušeně ji vyprovodil až k výtahu. Druhý prominent, dr. Jiří Hájek, tu matku sepsul, jak se mohla opovážit k němu vniknout pod falešnou záminkou, že ji posílá závodní výbor ROH národního podniku XY. Kafe jí ovšem nenabídl, ba ani ji nenechal posadit, zato jí zvýšeným hlasem vyčinil, že si ho dovoluje obtěžovat: „Tvůj syn šel přece proti nám, proti dělnické třídě. A třídní boj se u nás zostřuje. Tak snad si, soudružko, nemyslíš, že se s ním dělnická třída bude mazlit." O takových příkladech by se možná dala napsat celá kniha. A tak se nedivte, že nejen pro moji zcela nedůležitou osobu, nýbrž pro celou spoustu pamětníků těch časů není fierlingerovština ani tak politikum, jako spíše otázka mizerných charakterů.

Jak vzpomínáte na Zdeňka Fierlingera?

Přijel v červenci 1947 na Ústřední školu socdem mládeže. Na celé dopoledne. Nejdřív asi půl hodiny přednášel, zapamatoval jsem si, že nám opakoval oblíbenou Benešovu poučku, že Československo neleží mezi Východem a Západem, nýbrž mezi Německem a slovanským Sovětským svazem. A pak jsme se sesedli k několikahodinové besedě. Shodou okolností jsem seděl u dlouhého stolu přímo proti němu a jeho nafintěné milostivé. Můj osobní dojem byl krajně nepříznivý. Jeho mluva byla samá fráze a klišé, a to jak v přednášce, tak při odpovídání na dotazy a ve volné besedě. Neuměl vůbec najít správný tón, jak mluvit s mladými lidmi, bylo znát, že na to není zvyklý. Choval se velkopansky, ne jako první mezi rovnými. Nepůsobil ani trochu sympaticky. Bylo znát, že tento člověk mezi socdemáky nevyrostl, že se většinu života pohyboval na jiných parketách. Že jsme si ho nevybrali, ale že nám byl kýmsi dosazen. V létě 1947 už bylo členstvo ČSSD „dole" většinou proti němu silně zaujaté. O pár měsíců později, v říjnu na brněnském sjezdu, musel jít konečně od válu, což členská základna přijala se značným uspokojením.

V čem jste tenkrát viděl smysl svého veřejného působení ve straně a v novinách? Jak jste si na konci roku 1947 představoval svá příští léta?

Myšlení sedmnáctiletého se těžko rekonstruuje s odstupem 57 let. Dodatečně a ve srovnání s dalšími generacemi se mi zdá, že jsme tehdy – mnozí mladí lidé, jistě nejen já – byli až naivně idealističtí, bez vypočítavosti a cynismu. Byli jsme hodně političtí. Věřili jsme v pokrok, v demokracii a svobodu. První známky krize mezi velmocemi, která pak vyústila ve studenou válku, jsme nebrali moc vážně, považovali jsme to za přechodné jevy. Dva tři roky po válce jsme byli přesvědčeni, že to nejhorší v životě už máme za sebou, že se od nynějška budou věci stále lepšit, a to v každém směru. To bylo přibližně i moje osobní krédo. A věřil jsem, že moje práce v ČSSD i v novinách má smysl, protože – byť i skromným podílem – přispívá k něčemu pozitivnímu pro celou společnost. Domníval jsem se, že jsem našel své místo na správné straně barikády. Jestli to byl ale motor, který mě poháněl, to se neodvažuji tvrdit. Motivace mladého kluka jsou složité a nevylučoval bych, že tam byly i prvky ješitnosti, touhy po tom, hrát důležitou roli, mít vliv, imponovat děvčatům, někým být. Touha po blahobytu v tom ale nebyla. Pamatuji si, jak nás na školení v Kunraticích mravně pobouřilo, když nám kterýsi referent povídal, že jednou, později, budeme všichni sedět v dohlížecích a správních radách znárodněného průmyslu a pobírat za to slušné peníze.

Snad bych měl ještě poznamenat, že jsme vrostli do poválečného systému Národní fronty, jiný jsme neznali, takže jsme dané poměry včetně znárodnění v jeho předúnorové formě považovali za správné a samozřejmé uspořádání společnosti. Obavy z násilné změny, nastolení diktatury KSČ, jsme v roce 1947 ještě neměli, ty se dostavily až těsně před únorem 1948, když se vynořily pověsti o tajných skladech zbraní a organizování komunistických bojůvek, pozdějších milicí.

Ale k těm mým tehdejším osobním plánům. Až do voleb v květnu 1948, o nichž jsme ještě předpokládali, že budou svobodné, jsem měl zůstat na krajském sekretariátu strany jako tajemník mládeže. Očekávali jsme, že ve volbách na Liberecku zvítězíme a že KSČ bude podstatně oslabena. Nebyl jsem ještě rozhodnut, jestli se po volbách vrátím do redakce Stráže severu, nebo zda přijmu nabídku dr. Veverky, abych mu v Praze dělal parlamentního asistenta. Praha mě pochopitelně velice lákala, nikde jinde jsem se v životě necítil tak dokonale doma jako v Praze. Kromě toho jsem si představoval, že bych při zaměstnání mohl nějak dospět k středoškolské maturitě a po ní vystudovat Vysokou sociální a politickou. Mým životním cílem rozhodně nebyla kariéra politika, nýbrž žurnalisty, tím jsem si jist.

Odkud pramenily vaše naděje na dobrý volební výsledek? Volby v květnu 1946 přece byly pro sociální demokracii katastrofálním neúspěchem. Zvlášť v pohraničí byl výsledek žalostný: v libereckém volebním kraji 32 000 hlasů proti 100 000 hlasů pro komunisty, 52 000 pro národní socialisty a 22 000 pro lidovce. Třetí místo také na Ústecku, Karlovarsku... To vůbec nevypadá jako předznamenání příštích úspěchů.

Měli jsme mnoho důvodů k optimismu. Poválečná „revoluční vlna" měla odliv a euforie z Ďurišových dekretů, která komunistům vyhrála volby v pohraničí, už opadla. ČSSD zakládala skoro denně někde v kraji novou místní organizaci, kde předtím nebyla, jako houby po dešti vznikaly závodní organizace strany. A pamatuju si vitrínu na krajském sekretariátu se spoustou červených knížek – vrácených legitimací KSČ. Z veřejných schůzí jsme přiváželi desítky nových přihlášek. Navíc jsme měli jediný vlivný krajský deník o relativně vysokém nákladu. Preference se tehdy ovšem ještě nezkoumaly, takže to je všechno čtení z lógru. Jenže je nesporný fakt, že KSČ v té době ztrácela na popularitě a my jsme získávali tím více, čím více jsme se vymezovali vůči KSČ a zatlačovali do kouta její kolaboranty uvnitř naší strany.

Jak tehdy sociální demokracie nesla tu potupnou roli nejslabší z povolených stran? Do dnešního dne se na sociální demokracii let 1945-1948 zachovala dost bledá vzpomínka. Mlhavý program, slabé výsledky, Zdeněk Fierlinger... Národní socialisté aspoň měli svého Peroutku, lidovci Helenu Koželuhovou, Ducháčka, Tigrida. Jak to vypadalo uvnitř strany? S takovým stavem asi mohl být sotvakdo spokojen.

Musím odporovat. Národní socialisté neměli svého Peroutku, nikdy jejich členem nebyl a rozhodně by nebyl přijímal příkazy od nějakého Petra Zenkla. Podobně to bylo s Koželuhovou, která byla posléze ze strany lidové vyloučena. A také Tigridovo lidovectví byla, věřte mi, spíše formalita. V té poválečné době žádná z nekomunistických stran netrpěla nadbytkem výrazných osobností. Sociální demokracie na tom nebyla nejhůř. Měla plejádu nadějných mladých politiků, jako byli Majer, Holub, Veverka, Sedlák, Vilím, Bernard, Novotný a další, a měla své legendární vůdce z první republiky, zatlačené fierlingerovskou klikou do kouta – Vojtu Beneše, Vladimíra Meissnera, Vojtu Dundra, Ivana Dérera či Rudolfa Bechyněho. Mít nejhorší volební výsledky v době vyvrácené z kloubů není žádná potupa, my jsme to vnímali spíš naopak. „Masy" nejsou neomylné. Hlavně nesmíme zapomínat tu nesmírnou zátěž fierlingerovštiny, kterou ČSSD aspoň zčásti setřásla až v říjnu 1947, kdy do komunistického převratu už zbývaly pouhé čtyři měsíce.

Jak jste prožíval ten říjnový převrat a sesazení Zdeňka Fierlingera? Byl jste na sjezdu?

Výsledek brněnského sjezdu jsem uvítal s velkou radostí, i když jsem zvolení Laušmana vnímal jako kompromisní řešení. Ale na sjezdu ČSSD jsem nebyl. Nezapomínejte, že mi bylo pořád ještě sedmnáct a pár měsíců, čili podle stanov jsem vlastně ve straně vůbec neměl být.

Kdo byl vaším favoritem, v kom jste viděl budoucnost ČSSD? Ve Václavu Majerovi?

Ano, za tehdejší konstelace bych si byl přál v čele strany Václava Majera, v dlouhodobé perspektivě asi Josefa Veverku.

Jak jste strávil ty čtyři měsíce, co zbývaly do února 1948? A kdy vás napadlo, že je nějaký „Únor" na spadnutí? Ty poslední čtyři měsíce jsem strávil dosti hekticky. Nebylo takřka večera bez výjezdu někam na členskou nebo veřejnou schůzi v okolí bližším i vzdálenějším, o sobotách a nedělích se zpravidla konaly konference komisí mládeže v některém okresním městě. Kromě toho jsem se coby krajský tajemník mládeže měl jednou týdně účastnit zasedání Ústřední komise mládeže ČSSD v Praze a jednou měsíčně schůze redakční rady časopisu Mladý socialista. Ústřední komise mládeže se tehdy chystala na to, že mladí sociální demokraté v březnu 1948 vystoupí demonstrativně ze Svazu české mládeže, který v té době už jasně ovládli komunisté s několika fierlingerovskými agenty a používali SČM coby „převodovou páku". (Mládež národních socialistů opustila SČM už v roce 1946 a mladí lidovci tam nikdy nevstoupili.) Deklaraci o vystoupení a současně návrh na utvoření Národní fronty mládeže jsem dostal za úkol formulovat já. Považoval jsem to za velkou čest, ale také jsem měl trému, že mám napsat text takového celospolečenského dosahu. Dal jsem si na tom záležet, ale ještě než jsem to mohl prezentovat na výborovce Ústřední komise mládeže, přišla únorová krize.

A v jejím průběhu došlo k fierlingerovskému puči, k Laušmanově zradě, k násilnému obsazení našich sekretariátů a redakcí a k rozpuštění komisí mládeže.

To, že je nějaký „Únor" na spadnutí, jsme začali tušit opravdu až začátkem února, když naše závodní organizace hlásily podivné aktivity komunistů ve fabrikách a naše bezpečnostní komise bily na poplach kvůli podezřelým kádrovým přesunům v SNB i v armádě. Pokud jsme takové hlášky na sekretariát dostali, dávali jsme je dál dr. Veverkovi, který byl členem branné a bezpečnostní komise Národního shromáždění. Těsně před krizí jsem ho požádal o rozhovor na základě varování před pučem, které jsem dostal z německých sociálnědemokratických kruhů. (Dělal jsem na Veverkovo přání spojku se socdem Antifou v Liberci, takže jsem přicházel do styku s funkcionáři někdejší DSAP, Německé sociální demokracie v ČSR.)

Dr. Veverka mě uklidňoval, že z toho mračna déšť nebude; spoléhal se – ve smyslu iluzí Edvarda Beneše –, že komunistický převrat u nás nedopustí Sovětský svaz, protože by se to prý příčilo jeho globálním strategickým zájmům. V tomto smyslu působilo i vedení strany. Živě se pamatuji na plakát, který visel v jednom z oken Lidového domu v přízemí, tam, co je nyní kavárna. Byli na něm dva kohouti peroucí se na smetišti – jeden rudý, druhý červenobílý – a nad tím nápis: Nebojte se, nic se nestane! Tento pokus redukovat krizi na spor mezi komunisty a národními socialisty byl tragický politický omyl.

Jak absurdně klidní jsme byli, vyplývá i z toho, že v onu únorovou sobotu dopoledne, kdy Gottwald hřímal na Staroměstském náměstí z balkonu, jsem seděl samojediný na celém krajském sekretariátě a držel službu. Měl jsem puštěné rádio a bylo mi jasné, že je zle. Každou chvíli volal někdo z některého okresu a žádal informace nebo instrukce. Nebyly. Ze začátku jsem ještě přežvykoval to idiotské „nebojte se, nic se nestane", ale pak už jsem tomu přestával věřit. Dalšího dne, v neděli dopoledne, jsme měli konferenci komisí mládeže okresu Liberec-venkov. Tak jsme tam ve své naivitě přijali velkolepou rezoluci na podporu Beneše, v níž jsme prezidenta vyzvali, aby neustoupil nátlaku, neboť za ním stojíme jako jeden muž. Když jsme se po konferenci rozcházeli, kdosi prohodil, že se v této sestavě už asi nikdy neuvidíme. Měl pravdu.

Jak vypadal Liberec v těch dnech?

Zůstal mi v paměti dvoubarevný, černobílý: všude spousty sněhu, zataženo, celý den tma. A ve vzduchu napětí, nervozita, strach, bezradnost. Do toho stále nové Jobovy zvěsti z našich okresů, z ostatních krajů a také z Prahy, kde v pondělí 23. února už naši lidé museli bránit ústřední sekretariát strany Na Příkopě i Lidový dům v Hybernské proti komunistickým bojůvkám, které tam vnikaly násilím. V pondělní podvečer jsme dostali zprávu, že se chystá přepadení Stráže severu a sekretariátu v Liberci. Spolu s dělníky z tiskárny Cíl jsme zatarasili všechny vchody, jenže to pak nebylo nic platné. Přijeli na nás v celé koloně náklaďáků esenbáci se samopaly, stovky milicionářů s flintičkami. Vrata vypáčili a vtrhli dovnitř. Vedl je komunistický poslanec Harus, primitiv, ožrala a rváč. Utkvělo mi v paměti, že měl na sobě kožich a na nohou domácí filcové bačkory. Sami po zuby ozbrojeni nás prohledali, jestli nemáme zbraně, ty jsme neměli ani náhodou. Zacházeli s námi dosti surově. Nejprve jsme museli stát čelem ke zdi, ale v obecném zmatku a tlačenici se všechno promíchalo. Ještě jsem viděl, jak poslance Veverku odvádějí nějací chlapi v kožených kabátech, zřejmě estébáci, do „ochranné vazby", ale asi za dva dny ho propustili domů. Otevřenými dveřmi Veverkovy kanceláře jsem zahlédl, jak se v šéfredaktorském křesle rozvalila svazácká funkcionářka a položila si triumfálně nohy na stůl. Po několika hodinách milicionáři odtáhli, ale nejméně padesát esenbáků ve všech našich objektech zůstalo a střídali se tam ještě asi týden. Než jsem došel z ulice do své komůrky ve druhém poschodí, musel jsem se třikrát legitimovat a ten poslední ozbrojenec se mnou šel až do mého příbytku. Nicméně navzdory této prezenci ozbrojené moci jsem v obecném zmatku klidně došel na sekretariát, vynesl nikým neobtěžován kartotéku krajské komise mládeže a svěřil ji do přechodného opatrování vrchnímu z hospody U Zeleného stromu. Vpodvečer jsem mu nosíval od rotačky zítřejší noviny, čehož si velice považoval a revanšoval se tím, že mi prodával večeře bez lístku.

V úterý 24. února už v redakci vládl bolševik Gabriel, předtím inzertní akvizitér z liberecké filiálky deníku Práce. A řízení sekretariátu se znovu ujal bývalý fierlingerovský krajský tajemník Špringl, o němž jsem se už zmiňoval. Ten mi oznámil, že komise mládeže byly zrušeny, takže pro mne nemá žádné uplatnění. A že si mám nějaký den odpočinout, než se rozhodne o mém dalším osudu. O den později, ve středu 25. února, Beneš kapituloval, čímž byl převrat slavně završen. Pro spoustu lidí v celé zemi se zhroutil svět – a pro mne ovšem taky.

Sledoval jste další osudy Stráže severu?

Sledoval, nedlouho. Byl z toho žalostný zglajchšaltovaný plátek, deníkovou periodicitu dlouho neudržel. Pak z toho udělali týdeník KSČ pod názvem Cesta míru, tiskovinu stalinsky frázovitou, šedivou a nudnou jako všechen jejich tehdejší tisk.

Co jste si z té své předúnorové žurnalistické dráhy vlastně odnesl? Využil jste ještě nějaké zkušenosti ze Stráže severu při svém o mnoho let pozdějším působení v textiláckých časopisech či v Právu lidu? Jaká byla vaše zkušenost z práce po boku Josefa Veverky?

Žurnalistická zkušenost to byla tuze krátká, přesto pro mne marná nebyla. Aspoň jsem získal přehled, jak to v takových novinách funguje, jak do sebe věci zapadají, co znamená práce v deníkovém rytmu s termíny neposunovatelnými a s daným prostorem, který není natahovací. Také jsem nahlédl do polygrafické techniky, což mi později bylo ku prospěchu nejen u novin. Mne od samého počátku zajímalo „dělání novin" ve své komplexnosti, celistvosti, od formulování textu a předpisů pro jeho sazbu včetně grafické a typografické úpravy stránky po účast při lámání, tehdy ještě s libým pachem olova. Já jsem člověk „optický", když píši text, už si ho představuju v tištěné formě. Dodnes mě nenápaditá grafická úprava, špatné zalomení stránky či nevhodně volené titulkové písmo urážejí, fyzicky bolí.

Krátká deníková zkušenost mi přišla k dohru vždy, když jsem s některým deníkem spolupracoval jako externista. Mám pro své kolegy v deníku docela jiné pochopení nežli autor, který nikdy nežil pod bičem neúprosně se přibližujícího spuštění rotačky. Proto se snažím dodržovat slovo, splnit termín, i kdyby trakaře padaly, nepřetáhnout rozsah.

Zkušenost z práce po boku dobrého šéfa a slušného, charakterního člověka Josefa Veverky spočívala především v tom, že se vyplatí dát spolupracovníkům volnost a důvěřovat jim, nehrát si na vševědoucí autoritu, ale přátelsky a pozitivně lidi motivovat. Když jsem pak v šedesátých letech dostával do závodních novin osmnáctileté maturanty na roční praxi, než začnou studovat žurnalistiku, snažil jsem se chovat podle tohoto vzoru.

(pokračování)