Leden 2008

Sousedi jsou důležitější

Igor Lukeš

Od roku 1989 se změnilo téměř všechno, včetně toho, že Spojené státy, dříve nepřítel, jsou dnes spojencem. Proto člověku připadá neuvěřitelné, že se stále ještě zabýváme situací ve věci amerických víz. Základní fakta jsou známá: Američané víza k návštěvě České republiky nepotřebují, ale Češi cestující do Ameriky ano. Víza jsou drahá a celý proces je ponižující. Diplomaté mají pro tuhle situaci slovo „asymetrie“. Českou veřejnost jistě napadne výraz jadrnější. Praha se dlouhá léta snaží situaci napravit. K pozitivnímu posunu došlo ale až v srpnu 2007. Americký Kongres konečně vyjmenoval podmínky pro ty, kdo se chtějí připojit k bezvízovému programu. S radostí bylo zjištěno, že Česká republika je splňuje, a tisk oznámil, že je vyhráno. Chtěl bych před touto iluzí varovat a upozornit na nebezpečí a zároveň i příležitost, které nová situace přináší.

Především: ke změně dojde až tehdy, když Spojené státy uvedou do provozu program elektronické autorizace cesty (ETA) a systém na kontrolu odjezdu ze země (US VISIT). Turisté tak budou muset počkat, až Washington vytvoří nové komunikační sítě a zaměstná další armádu byrokratů. Tato fáze bude nákladná a zdlouhavá.

Hlavní nebezpečí však číhá jinde. Zdálo by se, že Česká republika boj proti asymetrii vyhrála. Mohla by se teď hrdě postavit vedle Britů, Francouzů a Němců a zkroušeným Slovákům, Polákům a Maďarům by mohla věnovat jen soucitný, ne-li dokonce vítězný pohled. Byla by to chyba, které je třeba se vyvarovat.

Odmítnout tu pohozenou kost

Při rozšiřování NATO se Poláci chovali k České republice galantně a velkoryse. Vždy zdůrazňovali, že tam vstoupí jen spolu s Českou republiku a Maďarskem. Praha by na to neměla zapomenout. Výhody v oblasti víz, které dnes Washington České republice nabízí, je třeba odmítnout s tím, že je přijmeme jen tehdy, pokud totéž bude platit pro Polsko, Slovensko a Maďarsko. Z české strany to bude investice do budoucna, která se vyplatí. Bude to gesto, které sousedi ocení a nezapomenou.

První republika měla bezpečnostní smlouvy proti Německu s mocnou Francií a stalinským Ruskem. Prezident Beneš a většina národa proto měli – až do jara 1938 – pocit bezpečí. Jen agrárníci varovali, že když člověku hoří dům, potřebuje hlavně sousedy, kteří jsou ochotni vstát uprostřed noci a okamžitě začít s hašením, ne vzdálené spojence; ti jsou v takové situaci většinou bezcenní.

Je potřeba se z toho poučit. Zůstane-li Česká republika ve věci amerických víz solidární se svými visegrádskými spojenci, přesvědčí je, že se na ni lze spolehnout. Solidarita zemí ve střední Evropě je důležitější než banální americký ústupek, který stejně přichází příliš pozdě.

K téhle vízové minikrizi došlo kvůli zápecnické aroganci amerických byrokratů. Odmítne-li Praha jejich pohozenou kost, dá jim lekci do budoucna a upevní své postavení v očích těch, kdo jsou – alespoň na mapě – stále s námi.

(Respekt, www.respekt.cz)