Leden 2008

Média, průměrnost, populismus

Jiří Pehe

V prestižní Encyclopedia of Democracy, redigované Martinem Seymourem Lipsetem, je populismus definován jako politické hnutí, které staví na zájmech, kulturních zvyklostech a sklonech obyčejných lidí, postavených do protikladu k elitě privilegovaných. Svou legitimitu populistická hnutí opírají přímo o vůli většiny – projevovanou na masových demonstracích, v referendech či jinými formami lidové demokracie – bez zvláštního zájmu o pojistky proti zneužití moci či o práva menšin.

Lipsetova encyklopedie hledá kořeny populismu v ruském hnutí narodniků v sedmdesátých letech devatenáctého století a následně popisuje různé pozdější formy populistických hnutí ve Spojených státech a v Evropě. Podle encyklopedie se dnes termín populismus obecně vztahuje ještě k jinému politickému fenoménu, jak je znám z Latinské Ameriky a v poněkud odlišné podobě z Asie a z Afriky. Zde se tímto slovem popisují nesocialistické politické strany, které se opírají o podporu obyčejných lidí a mají nepřátelský vztah k vládnoucí elitě. Strany tohoto druhu obyčejně stavějí na lidech, kteří mají minimální zkušenosti s občanským sdružováním ve veřejném zájmu, čímž se ocitají v přímém protikladu k populistickým hnutím ve Spojených státech. Jelikož populistická hnutí v třetím světě nemohou vycházet z autonomní sebeorganizace svých členů, potřebují jinou metodu, jak udržet své sympatizanty. Sociálním pojivem tu je přítomnost nezpochybnitelného charismatického vůdce.

Vycházíme z vydání Lipsetovy encyklopedie z roku 1995. Definice populismu, kterou zde nalézáme, je zajímavá ve dvou důležitých ohledech. Za prvé prakticky nic se zde neříká o zemích střední Evropy, o kterých se v té době obvykle hovořilo jako o vznikajících demokraciích (emerging democracies), v nichž se tehdy demokratické poměry konsolidovaly. Proč je politika ve střední Evropě o dvanáct let později prakticky synonymem populismu, navzdory faktu, že všechny středoevropské země podstoupily výjimečnou modernizaci svých institucí pod dohledem Evropské unie, zůstává otázkou fascinující nejméně tak jako otázka, proč ani ti nejlepší z politických vědců na západě před dvanácti lety takový vývoj nepředvídali.

Druhá pozoruhodná otázka zní, proč se v citovaném základním textu politické vědy tak málo píše o vztahu mezi populismem a moderními médii, jehož závažnost je den o dne zřejmější. Možným vysvětlením může být skutečnost, že od poloviny devadesátých let média prodělala zásadní proměnu.

Moderní média se pod novodobý vzestup populismu podepisují mohutnou měrou, neboť s moderními populisty mají jeden společný rys: domněle vyjadřují vox populi. Jejich spoleh na hlas lidu se ovšem neomezuje na snahu pasivně vycházet vstříc většinové vůli, nýbrž často obnáší i snahu manipulovat s veřejností s využitím citlivých otázek, jež rezonují atavistickými stránkami lidské povahy, jakými jsou národností city, etnické předsudky či strach z cizinců.

Jak populisté, tak média jsou protielitářští. Moderní populisté rovněž nepotřebují aktivní občanskou společnost; chtějí se vlichotit masám. Masová kultura i politický populismus staví vkus průměru nad podstatu. Jinými slovy masmédiím i populistickým politikům se daří tehdy, mohou-li se prohlašovat za mluvčí nejnižšího společného jmenovatele.

Někteří sociologové a političtí vědci upozorňují, že v moderní společnosti se veřejný prostor rychle zužuje pod tlakem osobních a skupinových zájmů, jež nemají dostatečné ukotvení v aktivním občanském postoji. Lze dokonce říci, že aktivní občané i občanská společnost jako koncept bývají často pokládáni za nepřátele takovýchto zájmů. Veřejný prostor se čím dál tím více vylidňuje. Žijeme v časech, v nichž sdělovací prostředky, jež ovšem slouží soukromým zájmům, vyplňují veřejný prostor virtuálními příhodami, které obvykle směřují pouze k manipulaci s veřejným míněním a k proměně občanské společnosti v nestrukturovaný dav.

Masová demokracie moderní éry stojí na přesvědčení, že lid ve svém celku je stejně politicky moudrý jako politici. Z toho důvodu mohou populističtí politici vykládat, že převládající názory veřejnosti propletené s obsahy protielitářsky naladěných masmédií tvoří zdroj jejich legitimity, a stavějí se například za referendum tam, kde by bylo zapotřebí přijmout obtížné rozhodnutí. Jedním z důsledků tohoto trendu je zánik skutečného politického vedení v západních demokraciích. Pojem „elita“ má čím dál zápornější konotace. Jak populističtí politici, tak mainstreamová média se prohlašují za mluvčí lidu. Často podrobují různé politické iniciativy či projekty kritice coby „elitářské“ či odcizené lidem.

Každodenní politické události jsou v čím dál větší míře ovlivňovány anonymním hlasem lidu a za úlohu masmédií se pokládá sdělovat, co tento hlas lidu ve skutečnosti říká. V řadě ohledů se tak ocitáme v bludném kruhu: většinová mainstreamová média čím dál větší měrou určují náplň politiky, přičemž zdůrazňují některá témata i stanoviska a opomíjejí jiná. Činí tak soustavně a odvolávají se na vůli lidu, již ovšem současně v tomto procesu proměňují. Politici pak na vůli lidu reagují. Jinak řečeno, masmédia a populističtí politici žijí ve zvláštním druhu symbiózy.

Koncepce veřejnosti, jak ji definovali Jürgen Habermas nebo Charles Taylor (jako racionální diskurs v poli veřejného prostoru, jenž je v moderní době reprezentován médii), nám mizí před očima. Veřejnost jako forma občanské společnosti, jež by měla vyvažovat politickou moc, byla nahrazena vágní koncepcí lidu, jehož hlas je reprezentován médii, která ovšem primárně slouží soukromým finančním zájmům a často mají, zpravidla kvůli snahám o zvýšení obratu, svou vlastní politickou agendu. Skuteční političtí vůdci, kteří svou politickou integritou ručí za svůj program, vyklízejí prostor hlasu lidu, jenž nabývá podoby buď anonymního veřejného mínění, anebo populárních postav masové kultury. Jinými slovy, v dnešní společnosti masové kultury politiky v pozici veřejné autority nahrazují celebrity, baviči a moderátoři podprůměrných diskusních pořadů, kteří se v ničem nezpěčují nejrůznějším průzkumům čtenosti a sledovanosti. Hlavní pracovním nástrojem těchto new-age náhražek skutečné politiky nejsou racionální analýzy a informované diskuse, nýbrž city a pocity.

Skutečnost, že se politika stala jistou formou zábavy, představuje v souvislosti s nárůstem populismu v moderních demokraciích stále důležitější fenomén. Jelikož média přistupují k politickým událostem jako ke zboží, které je třeba prodat, rovněž politika musí být zábavná. To si populisté dobře uvědomují. Namísto přesvědčování publika o svých názorech, zvláště pokud by mohly být v danou chvíli neoblíbené, se politici snaží říkat spíš to, co posluchači rádi uslyší.

Ovšem i populisté čelí určitému nebezpečí. Názor většiny je jim předkládán převážně zase médii a v nich je čím dál obtížnější rozlišit, zdali se jedná o skutečné stanovisko veřejnosti, anebo pouze o to, co za ně sama média vydávají. Demokracii tak vskutku hrozí, že bude nahrazena vládou médií, či ještě přesněji, vládou televize.

Již v devatenáctém století varoval Alexis de Tocqueville před tyranií většiny. Neměl přitom na mysli jen nebezpečí, že budou práva jedince a menšin pošlapána ve jménu většinové vůle. Snažil se rovněž upozornit, že pokud demokratický režim slepě následuje většinovou vůli takzvané veřejnosti, mohou být ohroženy samy základy demokracie. Proto vždy Tocqueville spatřoval jeden z nejvýznamnějších pilířů demokracie ve vládě práva hájené ústavním liberalismem. V jeho pojetí stojí vláda zákonů nad vládou lidu.

Na jedné straně pluralita, jež se zdá být světu moderních médií vlastní, zdánlivě nástup tyranie většiny ztěžuje. Způsob fungování současných médií mu však na druhé straně napomáhá. Sociologická šetření a různé průzkumy veřejného mínění, zadávané dnes z velké části médii a následně jimi využívané k podpoře vlastních argumentů, přispěly k vytvoření politického prostředí, v němž je konstantně udržován neosobní vztah mezi politiky a takzvanou veřejností. V takovém prostředí mohou politici předvídat či dokonce nanečisto zkoušet, jak bude veřejnost reagovat na jejich rozhodnutí.

Popsané podmínky významně ovlivnily chování politiků ve všech demokraciích. Schopnost odvážně vést je na ústupu, snahy uspokojovat předpokládanou vůli lidu jsou naopak četnější. Renesance populismu tak není jen důsledkem nějaké změny psychologického rozpoložení politiků, ale též, mimo jiné, projevem toho, že moderní komunikační technologie spolu s měnící se povahou moderních médií oslabují systém zastupitelské demokracie.

Možnost vyzkoušet reakce veřejnosti na zamýšlený politický krok takzvaně nanečisto přináší do zastupitelského systému prvek přímé demokracie – jakkoliv v pokřiveném tvaru. Moderní technologie vytvořily politické prostředí, ve kterém se demokracie chová, jako by se neustále konaly volby. Politické strany si mohou ověřit vlastní oblibu téměř kdykoli a také tak většinou činí. Osobnosti, které by chtěly prosadit nutné, ale neoblíbené reformy musejí vinou médií čelit už nejen hlasu veřejnosti, ale i tlaku z vlastních stran, neustále soutěžících o lepší umístění v žebříčcích popularity.

Politikové, kteří jsou schopni se nad názor médií povznést a jemu navzdory neoblíbená opatření prosadit, musejí být potom nadáni nejen zvláštní silou, která jim pomůže odolat výtkám stoupenců i oponentů, ale též schopností přesvědčit veřejnost o své pravdě. Politická osobnost dneška se tak od politického vůdce minulých dekád dosti liší. Každý politik je v současnosti vystaven virtuálním bezprostředním reakcím vlastních voličů. Důležité není jen samo sdělení, nýbrž i způsob, jakým je zprostředkováno. A politikův mediální obraz může být v posledku významnější než jeho či její praktické kroky.

Není náhodou, že populismus jako politické hnutí sílí právě dnes, v čase moderních komunikačních technologií, jichž nikdo nevyužívá tolik jako právě média. V prostředí, v němž je možno v každém okamžiku změřit nálady a preference voličů, se politické osobnosti neobejdou bez schopnosti vnímat puls společnosti. Je pak často jednodušší se takovýmto náladám přizpůsobit, než hledat cesty, jak je změnit.

Tento nový pohyb, jenž určuje mnoho z budoucí podoby moderních demokracií, se dále komplikuje skutečností, že výše zmíněný puls společnosti zpravidla není médii vůbec zaznamenáván. To proto, že soudobá masová média slaví největší úspěchy tehdy, vycházejí-li vstříc masovému spotřebnímu vkusu, a tedy podbízejí–li se průměrnosti. Anglická slova mediocracy, čili vláda průměrnosti, a mediacracy, čili vláda médií, tak mají společného mnohem víc než okolnost, že se vyslovují takřka totožně.

Mediacracy se nejčastěji definuje jako, obvykle nepřímá, vláda masových sdělovacích prostředků – systém, v němž politici přestanou sami přemýšlet o svých prioritách a nechávají prakticky výhradně médii stanovovat témata, jež by měli pokládat za podstatná. Poněvadž média jsou ve vzrůstající míře v rukou velkých obchodních korporací, mediacracy je formou vlády, v níž všechna moc leží v rukou korporací a je vykonávána jimi či jejich zvolenými zástupci.

Je-li tomu tak, možná je načase, abychom přišli s novými definicemi populismu. Hlas většiny, který má být vodítkem populistických politiků, totiž v čím dál tím větší míře může být jen ozvěnou hlasu mocných kartelů, v nichž se politická, ekonomická a mediální moc slévají v jediný mohutný masiv.

(www.pehe.cz)