Leden 2008

Cestou ze sovětského koncentráku (Část 2)

František Polák

Prvé dny no svobodě

Následujícího dne časně z rána byl jsem probuzen ze spánku okolním hlukem. Rozhlédnuv se po místnosti shledal jsem, že během noci téměř všechna lůžka se zaplnila. Několik osob sedělo již za stolem a pojídalo polévku z plechových misek. Rychle jsem vstal a zjistiv, že před barákem stojí pojízdná kuchyně, přivezší pro naše osazenstvo snídani, vyšel jsem k ní a obdržel rovněž misku polévky se skývou chleba. Polévka byla vodová, odporně páchla strojním olejem a plavalo v ní několik ovesných vloček. Přivyklý již takovéto stravě z táborů, nepozastavoval jsem se nad takovým žrádlem, jež by si na Západě nedovolili předložit ani sviním. Ba naopak, obsah misky, sdělující své teplo studené ruce, přímo ve mně vzbuzoval laskominy a těšil jsem se již, jak jím zaženu hlad a oteplím své prokřehlé tělo. Dal jsem se s chuti do jídla a snědl jsem i celou skývu chleba, byť tato, podle upozornění, měla být mně potravou na celý zbytek dne. Takto posílen vypravil jsem se hned po snídani do Suchobezvodnoje, nedočkavý na slíbené mi úřední zjištění, zda mně úřady povolí repatriaci. Vkročil jsem do centrální budovy správy táborů, když již celé schodiště, vedoucí do prvého poschodí, bylo hustě obsazeno vězni, kteří tak jako já se dožadovali vydání propouštěcích dokumentů. Musil jsem čekati několik hodin, nežli jsem přišel na řadu. U okénka přehrady upozornil jsem z včerejšího dne mně známého úředníka, že jsem byl jím odkázán na dnešek ve věci rozhodnutí o mé žádosti za repatriaci. Úředník z velké hromady spisů vyňal jeden akt, prolistoval jej a poté hledě na prvý list aktů jako by z něho četl, prohlásil: „Podle úředního sdělení nemůžeme vás repatriovat do vaší vlasti, jak žádáte. Neboť to jest věcí repatriačního ministerstva v Moskvě. Musíte si zvolit v některém místě Sovětského svazu místo dalšího pobytu. Dáme-li k tomu souhlas, odebéřete se tam a budete zde pracovati. Při svém přibytí budete se hlásit u místní úřadovny MVD, jež vám opatří práci. Teprve po delší době, osvědčíte-li se jak v práci tak bezúhonným chováním, může MVD dát souhlas k vaši repatriaci. Ovšem k tomu musí dát též souhlas vaše československá vláda, a pak teprve můžete být poslán k vašemu vyslanectví v Moskvě, jež vše další zařídí."

„Tož abych se přímo obrátil na naše vyslanectví", poznamenal jsem.

„Vy nemáte vůbec práva sám s vyslanectvím jednati. To se může státi jen prostřednictvím MVD místa, určeného Vám k stálému pobytu. Myslím, že jsem vám již všechno vysvětlil. Nyní mně řekněte místo, jež jste si k dalšímu pobytu zvolil."

Bylo mně jasné, že by nemělo smyslu přemlouvat enkavedistu, aby mně povolil repatriaci. Mé obavy se splnily a já byl donucen k rychlému rozhodnutí se, měl-li jsem se pokusit o ilegální uniknuti ze Sovětského svazu na základě plánu, kterým jsem dlouho předtím promýšlel. Proto na dotaz enkavedistův, které místo jsem zvolil pro svůj další pobyt, bez dlouhého rozmýšlení jsem prohlásil: „Mosir."

„Kde to leží?" dotazoval se enkavedista.

„Na Bílé Rusi", zněla odpověd.

„To se musíme podívat na mapu a zjistit, je-li toto místo přístupné pro osvobozené trestance", řekl enkavedista a popošel k mapě visící na protější stěně. Dlouho hledal Mosir, nežli jej našel na mapě, a pak se vrátil k svému stolu a řekl mi:

„Mosir neleží v zakázaném pro vás rajonu. Můžete jej tedy zvolit za místo svého pobytu. Z mapy ale vidím, že cesta do Mosiru vede přes Moskvu. Ne abyste ale v Moskvě vystoupil!"

„Proč bych měl vystoupit?" tázal jsem se nevinně na pohled, ač se mně zdálo, že enkavedista bud postřehl přímo můj záměr, anebo ve své profesionální podezřívavosti vyslovil jeho možnost. Proto ve snaze zapudit v něm takovéto podezření, hlasem, do něhož jsem vložil tón přesvědčivosti, jsem dodal:

„Nemám důvodu, proč bych vystupoval v Moskvě."

„Mohlo by vás to napadnouti proto, abyste se takto dostal do osobního styku s vaším vyslanectvím. Varuji vás však před takovýmto krokem. Poněvadž nemáte povolení k návštěvě Moskvy, byl byste zatčen naší policií, jakmile byste vykročil z vlaku. A pak byste byl souzen za nedovolený pobyt v Moskvě a dali by vám nových pět let za tento přestupek. A výsledek by byl, že byste byl vrácen k nám do tábora."

„To já dobře vím, a nemusíte mít proto starost, že bych se tak nerozumného kroku odvážil. Pojedu do Mosiru a pak teprve tam podám prostřednictvím MVD žádost za svoji repatriaci do Československa."

Enkavedista byl pravděpodobně tímto mým prohlášením zviklán ve svých pochybnostech, nebol již o nich nemluvil a vydal mi bez dalšího propouštěcí lístek z táborů nucených prací. Bylo v něm poznačeno, že pod odpykání trestu se propouštím na svobodu do Mosiru, jako místa trvalého mého pobytu. Byl jsem poté poukázán do jiné kanceláře, v níž jsem měl dostat vyplaceno jízdné na cestu a proviant. Vypočítali mi, že cesta do Mosiru bude trvat dva dny a podle toho vydali mně produkty na tyto dva dny: dvě velké uzené ryby a dva kilogramy chleba. Na penězích ke koupi jízdenky dali mně 68 rublů. Tím jsem měl vystačit až do přibytí do Mosiru, kde se mne mělo ujmouti místní MVD.

Takto vybaven odjížděl jsem téhož dne do města Gorkij, do něhož jsem přibyl k večeru. U východu z nástupiště do vestibulu nádraží uzřel jsem známou mi tvář táborového kuchaře Šašmy, s nímž jsem v táboře č. 2 nějaký čas též pracoval. Také Šašma mne naráz poznal a radostně mne přivítal. Byl to Armén, vysoký a ramenatý chlapík, typické arménské fysiognomie s odulými rty a pronikavýma černýma očima. Ač padesátník, činil dojem poměrně mladého člověka. Jeho zaměstnání v táboře jako kuchaře poskytovalo mu výhodu práce ne příliš namahavé a při tom dobře odměňované nadbytkem dobré stravy. Jeho zevnějšek, jak se mi jevil při setkání v Gorkém, nikterak nepřipomínal člověka z tábora, hladem a prací přivedeného na pokraj tělesné ruiny. Tak tomu bylo u všech, kdož přináleželi v táboře ke kastě tak zvaných „prýdurků". K této přináleželi ti z vězňů, kteří byli zaměstnáni v administraci tábora, nebo byli dohlížiteli nad pracujícími t. zv. brigádníci nebo desátníci, a k nim náleželi též skladníci, pekaři a kuchaři z táborové kuchyně. V jich rukou nacházely se produkty, jejichž krádežemi a odprodáváním na úkor vězňů tito marodéři rozmnožovali svůj blahobyt a nahromadili během let takto celý kapitál. Když takový Šašma odcházel z tábora, odnášel si odtud na hotovosti několik tisíc rublů, měl na sobě velmi slušný oděv, který koupil od vězňů nově přibyvších do tábora, a nikdo, kdo jej neznal z tábora, nebyl by uhodl, že tento vypasený a zámožně odětý občan právě opouští pracovní tábor.

Setkav se s ním v nádražní místnosti, musil jsem mu na jeho žádost vyprávěti vše, co se událo se mnou od našeho rozchodu, když jsem byl na jaře t. r. odeslán od jiného tábora. Na oplátku Šašma mně vyprávěl o změnách udavších se v táboře o mém odchodu z tohoto. Nakonec mně sdělil, že byl propuštěn z tábora před třemi dny a že již dva dny čeká zde na nádraží, aby obdržel jízdenku na Kavkaz.

„Tady se o tebe nikdo nestará", stěžoval si Šašma, „nikdo tě neinformuje, co a jak máš dělat, aby ses dostal z tohoto prašivého hnízda. A tak stojíš po celý den ve frontě za jízdenkou, a když se již dobéřeš k pokladně, odepře tobě pokladník vydat jízdenku, poněvadž nemůžeš předložit potvrzení lázní, že jsi se řádně vykoupal a odvšivil a dal sobě desinfikovat šatstvo a své zavazadlo. Bez takovéhoto potvrzení nemůže totiž, jak nám bylo sděleno, žádný cestující obdržet jízdenku z Gorkého. Avšak dnes jsem tento problém již rozřešil. Podařiloť se mi nalézti zde ženu, která má vlivné konexe a bez projití lázeňskou procedurou opatří mně příslušnou potvrzenku i jízdenku, aniž bych musil stát po celý den ve frontě. Zítra vše obdržím a pak odjedu přes Moskvu na Kavkaz."

„A jaká náhoda svedla tebe s touto ženou?" tázal jsem se Šašmy.

„Znal jsem ji z tábora, z něhož byla propuštěna několik dní přede mnou. Ještě před odchodem sjednal jsem s ní, že na mne počká na nádraží v Gorkém, až sám budu propuštěn. Mohla tak učiniti proto, že po svém propuštění odjela do Gorkého, kde trvale žije. A tak po mém příjezdu zde mne vynašla a přislíbila svou pomoc při opatření jízdenky. Jest to velmi slušná a charakterní žena. Chodívala ke mně do kuchyně a vyspal jsem se s ní bezpočtukráte. Znám ji tedy dokonale. Ostatně přijde sem asi za hodinu a můžeš ji poznat osobně. Kdybys chtěl, přimluvil bych se u ní, aby také tobě požadované potvrzení z lázní i samotnou jízdenku opatřila, takže bys nemusil promarnit čas zbytečným čekáním. Mohli bychom pak odejet odtud společným vlakem."

Setrval jsem v rozhovoru se Šašmou až do příchodu této jim očekávané ženy. Činila dojem pořádné, starší ženy. Byla menší postavy, prostovlasá, oděta tmavým jednoduchým šatem a činila dojem ruské matrony, jakých na sta bylo možno potkati v nádražních čekárnách. Hned po svém příchodu sdělila Šašmovi, že má pro něho obdržeti teprve zítřejšího dne potvrzení s jízdenkou. Jednala prý s nádražním pokladníkem, který žádá předem zaplacení jízdného, má-li jí nazítří vystavit jízdenky. Šašma se nato vzdálil s tím, že přivolá oba své přátele, kteří požádali též onu ženu o intervenci. Šašma se s těmito vrátil za okamžik. Všichni souhlasili s tím, že za účelem urychlení odcestování vyplatí předem jízdné. Také je ihned přede mnou složili k rukám této ženy. Celkový jimi vyplacený obnos činil okolo 500 rublů. Byv svědkem takovéhoto projevu důvěry k této ženě, požádal jsem ji, aby i pro mne zaopatřila jízdenku. Táž z počátku se zdráhala tak učinit s odůvodněním, že jízdenky zamluvila jen pro tři osoby, nakonec však po domluvě Šašmově přece jen přivolila. Nato jsem jí vydal veškeré peníze, jež jsem v Suchobezvodnoje obdržel na zaplacení jízdného do Mosiru. Obnos tento činil 65 rublů. Krátce poté žena odešla a my čtyři odešli jsme do čekárny, abychom v ní strávili noc do zítřejšího našeho odjezdu. V čekárně spalo na sto cestujících na lavicích i na podlaze. Byla již pozdní noc, kdy jsem rovněž uléhal na špinavou podlahu, podsunuv pod hlavu svůj pytel, jediný to majetek, který jsem s sebou odnášel z tábora. Usínal jsem s vědomím, že při zítřejším mém probuzení budou již splněny všechny předpoklady související s mým odcestováním a že pro mne pak započne nový, svobodný život.

Nazítří z rána čekali jsme již všichni čtyři ve vestibulu nedočkavě na ženu, jež nám měla přinésti slíbené jízdenky. Bylo deset hodin, doba to, kdy slíbila se dostaviti. Minula hodina čekání, bylo dvanáct hodin, byla již jedna hodina a žena stále nepřicházela. Počala se nás již zmocňovat nejistota i podezření, že by ona žena mohla peníze jí svěřené zpronevěřit. Šašma však nepřestával ji stále před námi omlouvati tvrzením, že ji dobře zná a že by nebyla schopna nějakého podvodu. Prý musila být nějakým nepředvídaným způsobem někde zadržena. Nakonec Šašma sám zviklán pochybnostmi se nabídl, že půjde do města a vyhledá ženu v jejím bytě, jehož adresu mu udala. A šel.

Šašma se vrátil až k večeru. Jeho prvá slova byla:

„Tak chlapci, byli jsme přece jen podvedeni. Marně jsem hledal ženu na udané adrese, ona zde vůbec nebydlí."

Do nás tří jako když blesk udeří. Byl jsem neschopen slova. Příšerná jistota naplnila mne zoufalostí. Vždyť jsem zde stál beze všech peněžních prostředků, z nichž bych mohl uhraditi jízdné! A bez těchto se odtud nedostanu! Co mně jiného v tomto cizím a nepřátelském prostředí zbývá, než vrhnouti se pod vlak? Takové myšlenky mne v prvém okamžiku napadaly. Ostatní postiženi byli rovněž rozrušeni, nikoliv však do té míry jako já. Neboť všichni přece jen měli možnost nějakým způsobem nahraditi ztrátu tak, aby mohli zapravit jízdné. Byliť všichni tři bývalými zaměstnanci správy táborů a jako takoví měli z krádeží a různých manipulací našetřeny peníze, jež s sebou odnášeli z tábora. Šašma sám jako táborový kuchař byl z nich nejmajetnější, takže mohl ztrátu lehko oželit. Jeden z postižených obrátil se na Šašmu s výčitkami, obviňuje ho, že on sám nás přivedl do této kalamity tvrzením, že podvodnici dobře zná a ručí za její poctivost. Šašma se bránil tím, že byl přesvědčen o její spolehlivosti a že rovněž jest obětí této své důvěry. Při tom podotkl, že všechny rekriminace jsou nyní jen mařením času a že bychom měli jen uvažovat, jak vyjít z této prekérní situace. Podle jeho mínění měli bychom se obrátit na policii a požádat ji o zatčení podvodnice.

„Jsi nepraktický", namítal proti tomuto návrhu jeden z postižených, „domníváš-li se, že v takovéto džungli, jakou představuje Gorkij, policie vůbec najde tuto ženu. A kdyby ji našla, bude to trvat několik neděl a do té doby nás policie zde zadrží, abychom dosvědčili její přestupek. Mohlo by se při tom také stát, že nás z důvodu zajištění všechny zavře. Já pro svoji osobu nechci mít ničeho společného s policií."

Také druhý postižený připojil se k tomuto názoru. Šašma poté kapituloval prohlásiv, že po zralé úvaze bude lépe mlčet a oželet ztrátu, a svůj názor odůvodnil takto:

„Ku zvýšení našeho neštěstí mohlo by se v případě našeho udání na policii skutečně stát, že by nás policie mohla obvinit, že jsme sami peníze, dané nám na zapravení jízdného, promarnili a nyní to svádíme na neznámou ženu. Neuvěřili by nám, že my staří krimnálníci, sotvaže jsme vyšli z tábora, mohli jsme být tak lehkověrní a svěřit peníze ženě, rovněž vyšlé z tábora. A u nás v Sovětském svazu nenajdeš spravedlnosti. O právu zde rozhoduje svrchovaně policie. Kdybychom se na ni obrátili a hledali u ní právo, nejen že by nás mohla arestovat, ale vrátit přímo do tábora, z něhož jsme vyšli. Proto béřu svůj návrh zpět."

„Co ale můžeme dělat?" tázal jsem se Šašmy, který odvětil:

„Nic, než mlčet a co nejrychleji odtud odejet."

„Jak ale mám odejet, nemám-li žádných peněz na cestu?" pokračoval jsem ve svém dotazu.

„Prodám zítra na bazaru svoji novou tělogrejku", prohlásil jeden z účastníků„ a nebude-li to stačit, odprodám ještě jiné věci."

„Já však vůbec žádných věcí prodejných nemám", řekl jsem se zoufalým tónem v hlasu, „mám jen to, co jest na mně a to jest v takovém stavu, že nikdo to nekoupí. Snad bys mně mohl - a při tom obrátil jsem se se k Šašmovi - půjčit na jízdné. Vím, že máš nadbytek peněz a mohl bys tak kamarádovi vypomoci. Dal bys mně svoji příští adresu, a já bych tobě obnos zaslal, jakmile bych přibyl na místo svého určení."

„Tys se nenaučil ničemu v táboře", odpovídal Šašma, „jinak bys věděl, že nejen tam, ale i na svobodě jest člověk člověku vlkem. I kdybych tě měl rád jako bratra, nepůjčil bych tobě ani kopějky, stejně jako bych ji nepůjčil nikomu. To jest život, v němž se musí každý starat sám o sebe. Co urve, to má. Prodej chléb a budeš mít peníze! Nemrač se na mne, nemohu ti pomoci."

„Tobě se řekne prodej chléb, když máš plnou kapsu peněz. A co mám žrát těch několik dní, co potrvá cesta?" tázal jsem se šlechetného rádce.

„Potrpíš si těch několik dní hladu. Hladem nezmřeš. Kolikrát jsem v životě zakusil hlad, a vidíš, jsem zde dosud. Život jest neúprosný boj, v němž každý musí sám sobě pomoci. A tak chlapci", obrátil se Šašma k ostatním, „půjdeme se podívat na bazar. Snad se nám podaří vzdor pozdní hodině něco z našich věcí odprodat."

S těmito slovy odcházel Šašma s oběma svými společníky k východu čekárny. Zůstal jsem sám. Usedl jsem na lavici, položiv vedle sebe svůj pytel. Opřel jsem lokty o kolena a podepřel rukama svou hlavu ve snaze, abych se soustředil, promyslil svoji zoufalou situaci a našel z ní východisko.

Musel jsem svému okolí připadat asi hodně utrápeně. Neboť, co jsem takto seděl a dumal, přistoupila ke mně jakási žena, podle vzezření venkovanka. Byla střední postavy, vyhublá, odětá levným kartonovým šatem, potištěným drobnými květy, jaký zhusta nosívala sovětská chudina. Okolo hlavy měla obtočený červený šátek. Přistoupivši ke mně otázala se mne:

„Co se vám stalo, tovaryšč? Vypadáte jako boží umučení."

Vyrušen jejími slovy z myšlenek, pohlédl jsem na ženu stanuvší přede mnou. V prvém okamžiku nechtělo se mi ani odpovědět. Popatřiv však do jejích chrpových očí, z nichž na mne zdála se sálati nikoliv zvědavost, nýbrž spíše soucit, změnil jsem svůj původní úmysl a jal jsem se vyprávět této ženě o svých trampotách, jak jsem přišel z tábora do Gorkého a stal se zde obětí podvodnice. (řekl jsem jí, že jsem nyní beze všech prostředků a že uvažuji o tom, neměl-li bych se obrátit na policii.

„To byste provedl nehoráznou hloupost", odpověděla žena. „Policie ani by se nepokusila chytnout podvodnici, a vy byste měl z toho jen nepříjemnosti. Naše policie zná honit jen chudé mužiky, když si vezmou z pole někdy jim náleževšího hrst klasů, aby nezemřeli hladem. Ale staví se být slepou a hluchou ke všem jiným zlodějinám páchaným v malém i velkém. Pro vás bude nejlépe, pomlčíte-li o tom, co se událo a prodáte-li některé své věci, abyste takto si opatřil peníze pro další cestu. Snad máte něco, co byste mohl prodat?"

„To, co mám na sobě, jak vidíte, jest tak rozedrané, že jest neprodejné, a krom několika hadrů a kotýlku v pytli nemám nic jiného", odpověděl jsem.

„Snad máte nějaký chléb, jenž by se dal odprodat?"

„V táboře vybavili nás na cestu dvěma kilogramy chlebu a dvěma rybami. To lze ale těžko prodat, poněvadž bych musil zůstat dva dny o hladu.”

„Tak vidíte, přece jen něco máte. Ve vašem postavení jest lepší odvážit se hladu, než riskovat, že vás policie zavře a pošle znovu do tábora. Radila bych vám, abyste prodal své potraviny. Kdybyste mně pak natolik důvěřoval a tyto mně svěřil, pokusila bych se vám je prodat. Učinila bych tak jen ze soucitu s vámi."

Ženina slova mne přesvědčila, že jediným východiskem z této situace přece jen bude vyměnit svůj chléb za svobodu i za cenu nevyhnutelného hladu. Proto jsem se rozhodl přistoupit na ženinu nabídku za zprostředkování mně prodeje. Její přirozený a lidský přístup, se kterým se ke mně přiblížila, vnukl mi naráz k ní důvěru, takže bez rozmýšlení jsem jí předal chléb a obě ryby, aby se pokusila je prodat. Teprve po jejím odchodu přepadly mne pochybnosti, zda bylo mé jednání správným, když jsem neznámé ženě předal celý svůj majetek, na němž v daném okamžiku závisela celá má budoucnost. Připomněl jsem si, že stejnou důvěru vzbuzovala v nás čtyřech ona podvodnice, obravší nás o tak značný obnos. Což nemohlo tomu být i v tomto případě? Ač jsem usilovně odháněl od sebe tyto pochybnosti, dostavily se ony opětně po příchodu mých tří přátel, vrátivších se z bazaru, na němž odprodali své některé věci. Když jsem jim vyprávěl, co se sběhlo v jich nepřítomnosti, poznamenal Šašma a jistou jízlivostí:

„Jsi ale nenapravitelný hlupák. Před chvílí okradne nás jedna žena, a on si nevezme z toho poučení, aby byl opatrnější. Teď se můžeš jít pást na ulici. Tu ženu již nikdy nespatříš, leda by se stal zázrak. A zázraky se v dnešní době nedějí."

„A já přece věřím", řekl jsem, „že lidskost přece jen v dnešní době nevyhynula. I když připustím možnost jakékoliv špatnosti, instinktivně cítím, že tato žena nemohla být špatnou. Kdyby i ona měla zklamat důvěru ve mně vzbuzenou, pak již bych musil zlomit hůl nad vírou v celé lidstvo vůbec. Pak by nestálo za to, proč žít."

„A tak se musíš stát obětí své nesmyslné víry. Bez jakékoliv víry dá se dobře žít, ale nedá se žít bez peněz, které tobě propůjčují moc nad lidmi. V každém člověku musíš spatřovati lháře a podvodníka a jen tehdy můžeš vyjít z té lidské džungle se zdravou koží. To si zapamatuj!" Tak končil Šašma svůj amorální traktát.

Také druzí dva přátelé vytýkali mně nepředloženost mého jednání a jedena nich dodal:

„Ted' se připrav na svůj návrat do tábora. Od nás se nemůžeš nadít, že bychom ti pomohli. Sami jsme musili odprodati své věci, abychom se dostali odtud."

„Ničeho od vás nepožaduji", odvětil jsem, „nebol vím, že máte tvrdé srdce a nejen mně, ale nikomu v neštěstí nepomůžete, i kdybyste mohli. Věřím ale oné ženě, která nemá ničeho kromě svého dobrého srdce."

Za tohoto rozhovoru přisedli moji přátelé ke mně na lavici, aby se posílili spánkem před zítřejším svým odstartováním. U mne následkem starostí nebylo pomyšlení na spánek. Můj pohled byl ustavičně upjat na protější vchod čekárny v očekávání příchodu ženy. Uplynula již více než hodina od jejího odchodu a ona stále ještě nepřicházela. Vedle mne sedící a podřimující Šašma prohodil: „Marně ještě čekáš, že se vrátí. Byla to podvodnice stejného druhu jako ta prvá. Raději mysli na to, co zítra bude s tebou. Nechtěl bych býti v tvé kůži."

„Tak se o mně nestarej", odsekl jsem podrážděn jeho jízlivou poznámkou.

Uplynuly více než dvě hodiny a žena se stále nevracela. Již jsem se počínal vzdávat naděje, když tu se objevila u vchodu ona toužebně očekávaná žena a mířila ke mně. Jaký pocit radosti mnou tehdy proběhl, lze si těžko představit. Viděl jsem se nyní zachráněn ve své zoufalé situaci, ale měl jsem nemenší radost z toho, že přece jen na světě nejsou všichni lidé zhovadilí, jak se mne snažil přesvědčit Šašma se svými společníky. Při tom jsem pociťoval i jisté zadostiučiněni za svoji víru v člověka.

Když žena ke mně došla, prohlásila: „Nesu vám smutnou zprávu." Tento úvod mne zarazil, nebol zdál se slibovati neúspěch jednání ženina. Ale hned nato se mé vzklíčivší obavy rozptýlily při pokračování její řeči: „Dostalať jsem za všechno pouhých 60 rublů. Zde je máte. V tak pozdní hodině bylo těžko nalézt koupěchtivého. A to jsem ještě musila dojít k jedné známé, která po dlouhém prošení to koupila. Nevědouc, budete-li s tak nízkou cenou souhlasit, vymínila jsem si, že pro případ vašeho nesouhlasu, budou mně peníze vráceny. Tak se rozhodněte."

„Já bych s radostí přijal, ale jízdné obnáší 65 rublů a já nemám ani kopejky. Kde vzít těch pět rublů?"

Žena se zamyslila a po krátké chvíli mlčení řekla:

„Víte co? Dovedu se vžíti do vašeho postavení a je mne vás skutečné lito. Já vám oněch pět rublů dám ze svého. Jsem jen chudá žena, každá kopejka jest pro mne vzácnou, ale když vidím člověka ve větší ještě bídě než jest má, ráda pomohu, poněvadž si říkám, že i na mne může přijít doba, kdy mohu se ocitnout na dně a kdy budu prosit Boha, aby mi seslal ruku dobrého člověka. Zde máte oněch pět rublů." S těmito slovy podávala mně pětirublovou bankovku.

Šašma, který vedle mne naslouchal rozhovoru, prohodil: „To jste hodná žena, takové se již dnes nerodí. Přidejte mu ale ještě rubl, aby mohl zaplatit za koupel, má-li obdržet nutné potvrzení o provedené desinfekci."

„Snad byste mohl svému kamarádovi dáti tento rubl vy sám", opáčila žena, dívajíc se upřeně na něho.

„Ani mne nenapadá. Jsem rovněž bývalý vězeň jako on a musím se starat sám o sebe. Jen mu ten rubl dejte! Snad nemyslíte, že vám věřím, že jste za produkty dostala jen 60 rublů? Na trhu mají cenu nejméně 80 rublů a těch 20 rublů jste sobě ponechala jako výdělek. Známe to."

Pozoroval jsem, jak ženě při těchto slovech vyhrkly v očích slzy a se zlomeným hlasem řekla Šašmovi:

„Jsi ty ale kriminální svoloč! Usuzuješ podle své vlastní povahy o povaze druhého. Při sám Bůh" - při tom se obrátila ke mně - „nedostala jsem více než oněch 60 rublů. Snad mně věříte. Máte-li ale pochybnosti, pojďte se mnou, já vás zavedu k mé známé, která vám to potvrdí a můžete i případně dostat zpět své produkty."

„Neohlížejte se na mého druha, co povídá", řekl jsem ženě, „já vám věřím a to vám musí postačit." V tváři ženině objevil se při těchto slovech výraz uspokojení a radosti, když řekla:

„Cítila jsem již od prvního okamžiku, že jste jiný, než kolem ta beznabožská smet. Žijte blaze a buďte šťasten ve svém životě!" S těmito slovy podávala mně ruku a tisknouc moji, vsunula mi do dlaně sežmolený rubl.

Byl jsem tak hluboce dojat, že jsem nemohl ani odpovědět, a teprve když se vzdalovala, zavolal jsem za ní:

„Děkuji vám, děkuji srdečně!" Neohlédla se a kráčela přímo k východu, kde zmizela.

Po jejím odchodu ulevil si Šašma slovy: „Je to ale jedovatá baba!" a opřev si hlavu o stěnu za lavicí, usnul, vydávaje z hrdla chraptivé zvuky. U mne se však spánek nechtěl dostavit. Bylť jsem jednak vzrušen předchozími událostmi, jednak mou duší překypovala radost nad tím, že budu moci odejet zítřejšího dne a tak se o krok přiblížit k cíli, jenž se mi v jednom okamžiku již zdál být ohrožen. Rovněž i jednání ženy, spasivší moji situaci, hluboce se mne dotklo, davši mně látku k přemýšlení o špatnosti a ušlechtilosti lidské duše. Konečně zaháněl u mne spánek i strach z toho, že by mne spícího mohl někdo okrást o peníze vzdor tomu, že jsem tyto vsunul pod košili. Mělt jsem již z táborů neblahé zkušenosti o virtuositě sovětských dlouhoprsťáků, s jakou tito se zmocňuji kořisti, ukryté třeba na nejchoulostivějších částech těla. Již z toho důvodu jsem si umiňoval nezamhouřiti oka, a také po celou noc jsem neusnul.

Když se rozednilo, přehodil jsem svůj pytel přes rameno a neohlížeje se na chrápajícího Šašmu, vytratil jsem se z nádražní čekárny. Mělt jsem před sebou úkol najít lázně a podrobit se v nich předepsané desinfekci, abych mohl obdržet nutné potvrzení. Během poledne podařilo se mi prodělat tuto proceduru a v časných hodinách odpoledních stál jsem již v dlouhé frontě čekajících u nádražní pokladny. Po obdržení jízdenky do Mosiru odjížděl jsem pozdě večer vlakem do Moskvy, kterou mně bylo projeti, měl-li jsem se dostat do místa, určeného mně k trvalému pobytu sovětskými úřady.

V Moskvě

Bylo již k půlnoci, když jsem usedal v Gorkém do moskevského vlaku. Scenerie kolem mne byla obvyklou, s jakou se lze potkat ve všech sovětských vlacích: dole na lavicích cestující seděli stísněni, nad nimi na dvou nad sebou položených a vzpěrami podepřených deskách leželi po jednom cestující, kteří se do vlaku dostali mezi prvními a zabrali tato místa pro spaní. Umístiv se v koutě u okna a položiv svůj pytel mezi nohy, snažil jsem se usnouti. Avšak vzdor tomu, že jsem předchozí noci nezamhouřil oka, spánek se nedostavoval. V pocitu méněcennosti nechtěl jsem na sebe upozornit své bezprostřední okolí a přetvaroval jsem se, jako bych spal. Nicméně neušel jsem pozornosti okolních cestujících. Jeden z nich sedící naproti mně, podle svého zevnějšku ruský mužík, zatáhl mne za tělogrejku se zřejmým úmyslem, aby mne probudil.

„Tovaryšč, vy jistě jedete z táborů", oslovil mne, když jsem otevřel oči.

„Správně jste uhodl", odvětil jsem.

„A jak jest tam nyní? Mám tam rovněž zavřeného švagra. Dopisuje si s moji ženou. Píše, že se mu dobře daří, že je zdráv a že ho práce těší. Avšak v každém svém dopisu prosí naléhavě ženu o zaslání nějakých potravin. Žena mu posílá občas zásilky s usušeným chlebem a něco prosa a hrachu. Také sůl mu pošle, neboť o tuto jest prý v táboře veliká nouze. To víte, mnoho toho poslat nemůžeme. Sami jsme chudí a jen taktak že prožijeme. Mně jest jenom divné, že švagr v každém dopisu tak úpěnlivě prosí o zásilku, a při tom pokaždé tvrdívá, že se má dobře. Řekněte mi, jak se tam vlastně žije?"

„Občane", odpověděl jsem tazateli, „nežádejte, abych vám vyprávěl o životě v táborech. Při propouštění z nich nás varovali, abychom lidem na svobodě vyprávěli o tom, co jsme v táborech viděli a prožili. Jinak - na to nás upozornili - dopustili bychom se zločinu agitace a na to jest nových deset let v táboře."

„Máte pravdu", prohodila starší žena, sedící na protějším sedadle, „on potřebuje vědět, jak to vypadá v táboře! Netřeba žádných vysvětlování! Jen ať se podívá na vás, a má živý obraz toho, jak se v táborech s lidem zachází. I já tam mám synovce. U nás na vsi není rodiny, v níž by alespoň jeden z jejích příslušníků nebyl prošel táborem. Můj synovec dostal se tam takovým způsobem: Pracoval v kolchoze a z hladu uzmul z kolchozního skladiště kilogram žita, aby jeho rodina nepošla hladem. Byl udán sousedem a dostal za to dvacet let nucených prací v táboře. Sedí teprve tři léta. Také on v dopisech na rodinu prosí o zasílání chleba, a o tom, jak se mu daří, nepíše ani řádky. Jest to zcela pochopitelné, když všechny dopisy v táboře censurují. Rovněž, i když se někdo po létech vrátí z pracovního tábora, nikdy ani slovem neprozradí známým, jak se mu tam dařilo. Každý se bojí, že by ho znovu arestovali a vrátili do tábora. A pak chtějte, aby takový ubožák" - při tom ukázala na mne - „jemuž na tváři visí prožité utrpení, vyprávěl vám o svém životě v táboře."

Byl jsem povděčen ženě, že takto ospravedlnila mé mlčení na dané mně otázky. Avšak rozhovor o táborech mezi mužiky kolem mne přece jen neustal. Vyprávěli o osudech svých známých, kteří si odpykávali trest v táborech. Já však nechtěje se účastniti hovorů, schoulil jsem se do kouta, zavřel oči, a po nějaké chvíli přece jen jsem tvrdě usnul, přemožen únavou předchozích dnů. Probudil jsem se, když se rozednívalo. Nebylo již naproti mně onoho zvídavého mužíka. Pravděpodobně vystoupil na některé z předchozích stanic. Pohlédnuv oknem, spatřil jsem kolem vlaku ubíhající zasněženou krajinu, čímž jsem byl překvapen, poněvadž při mém odjezdu z Gorkého nebylo ani památky po sněhu. Odhadoval jsem proto, že se již musíme nalézat hodně na severu, snad i v blízkosti Moskvy. Rád bych býval se dotázal některého ze spolucestujících, jak daleko od Moskvy se nacházíme, ale neodvažoval jsem se toho v obavě, že bych tím na sebe upozornil. Chtěl jsem zůstat nikým nepovšimnut, poněvadž jsem se obával, že někdo by mohl z výrazu mé tváře vyčíst můj úmysl zůstat v Moskvě a spáchat tak přestupek proti sovětským zákonům. Měl jsem ukrutný hlad a byl jsem tak tělesně zesláblý, že po nějaké chvíli slabostí jsem opět usnul. Ze spánku mne probudil hluk. Uzřel jsem, jak s hořeních desek sestupují cestující a lidé okolo mne připravují svá zavazadla, jakoby se všichni chystali vystoupit z vlaku. Naráz jsem pochopil, že vlak nachází se asi v bezprostřední blízkosti svého určení a že co nevidět zastaví v Moskvě. Nemýlil jsem se v tomto dohadu.

Narychlo jsem počal soustředovat své myšlenky na svůj plán, který jsem osnoval od svého propuštění z tábora a který se stával nyní zralý k provedení, totiž: nejet do místa svého určení, Mosiru, nýbrž vystoupit v Moskvě, vyhledat zde československé vyslanectví, požádat toto o repatriaci do vlasti a zůstat v Moskvě tak dlouho, dokud má repatriace nebude provedena. O tom, že československé vyslanectví ochotně vyhoví mé žádosti, neměl jsem žádných pochybností. Vždyť jsou tam přece naši lidé, kteří s plným pochopením podají mně pomocnou ruku k mé záchraně! Naši zahraniční zástupci státu, v jehož znaku napsána jsou Masarykova hesla Pravda a humanita, zástupci státu, jenž teprve nedávno vymanil se z poroby, nemohli by přece ani jinak jednat! Takto jsem uvažoval, posuzuje svoji šanci u československého vyslanectví. Zůstávalo jen problémem, jak toto vyslanectví najít v tomto mnohamilionovém městě, aniž bych cestou k němu byl zastaven sovětskou policií, která mne mohla na základě mých dokumentů prostě zatknout a dát mne odsoudit na nových pět let nucených prací - jak mne o povaze tohoto přestupku informovali a varovali před ním v táboře.

Když vlak zastavil na kazaňském nádraží, přehodil jsem svůj pytel přes rameno, vystoupil jsem z vlaku a dal se proudem cestujících unášet směrem k východu nádraží. U východu panovala tlačenice. Po jeho obou stranách stál černě uniformovaný policista-milicionář. Proto z obavy, že bych mohl vzbudit svým zjevem pozornost těchto strážců bezpečnosti, snažil jsem se využit tlačenice u vchodu, abych se dostal do jejího středu a tak byl co nejdále z dohledu policistů. Takto unášen proudem prošel jsem bez pozastavení východem z nádraží.

Bylo právě poledne. Stanul jsem před širokým schodištěm, vedoucím z nádraží do ulice, z něhož bylo možno přehlédnouti celý rozsáhlý prostor před nádražím. Prostranství před budovou nádražní bylo potaženo popraškem roztávajícího sněhu. Proti nádražní budově na druhé straně chodníku padl mi do oka kiosk, nesoucí veliký nápis: Informační kancelář. Někteří cestující mířili k němu přímo se schodiště. Maje zato, že by to mohla být kancelář, sloužící k informaci přijíždějících cestujících, zařadil jsem se po sestupu se schodiště do fronty několika cestujících, vyčkávajících u kiosku své pořadí. Konečně jsem se dostal před okénko kiosku, za nímž mladistvě vyhlížející blondýna s namalovanými tvářemi udílela žadatelům informace. Poprosil jsem ji o sdělení adresy československého vyslanectví. Na moji otázku změřila mne přísně svým pohledem, ale neodpověděla. V domnění, že mně nerozuměla, opakoval jsem jí svoji otázku.

„Nemáme adresy žádného vyslanectví v Moskvě", odsekla zlobně báryšna a dodala: „Adresy všech vyslanectví jsou tajné."

„Snad máte alespoň telefonní číslo vyslanectví?" dotazoval jsem se pohněvané bohyně.

„Nemám-li adresy, tím spíše nemám telefonního čísla. Hleďte zmizet, jinak zavolám milicionáře!" výhrůžně prohlásila úřednice.

Slovo „milicionář" mně rázem připomnělo mé ilegální postavení, v němž zde nemám práv jako jiný smrtelník. Připomnělo mně, že zde jsem stále páriou, na něhož sovětská společnost pošle svého žandarma, dožaduje-li se jen poněkud lidského zacházení. Vlci zůstávají vlky, i když přijmou na sebe masku civilisované bytosti. S těmito pocity upaloval jsem, seč jsem mohl, od kiosku na druhou stranu prostranství ve strachu, že by ta dáma v kiosku přece jen mohla splnit svoji pohrůžku a poslat na mne rámě sovětské bezpečnosti.

Dostav se takto k řadě domů lemujících prostranství, zpomalil jsem krok a uvažoval, co nyní mám podniknout, když můj prvý krok o zjištění adresy vyslanectví potkal se s takovým nezdarem. Když takto zahloubán v myšlenkách jsem kráčel podél jednoho z domů a pozdvihl mimoděk zrak na jeho prázdnou výkladní skříň, utkvěl můj pohled na zrcadlové desce, upevněné na stěně této skříně. Napadlo mne, abych se podíval do zrcadla na svoji nynější podobu. Neměl jsem v táborech příležitosti spatřit se v zrcadle a tak jsem byl zvědav, nakolik se změnila má podoba za dobu mého žalářování. Proto jsem přistoupil blíže k výkladní skříni a jal sebe v zrcadle pozorovat. Zhrozil jsem se přímo vzezření osoby v zrcadle se rýsující. Nepoznával jsem v ní sama sebe. Ač jsem znal dokonale schátralost svého oděvu, zrcadlo mně jej podávalo v tak ostrých rysech, že jsem sobě připadal jako dosud mně neznámý objev. Díry na ramenou mé špinavé tělogrejky, z nichž se proklubovala vata, rozedrané kalhoty na obou kolenou, vatovaná čepice s příklopy na uších pod bradou podvázanými, zablácené gumové boty, u nichž na předních stranách odstávaly odtržené podrážky, svázané se svršky obuvi jen motouzy, aby úplně neodletěly - to vše dávalo obraz nejzchátralejšího vandráka, jakého kdy v životě jsem spatřil a který musil v normálním prostředí vzbuzovati hrůzu a děs. K tomu třeba si představit i vzezření mé tváře, zarostlé vousem, s ostře vystupujícími lícními kostmi, jež činily mne podobným kostře potažené jen tenkou koží. Jen ty dosud živé oči připomínaly mně cosi z mé někdejší podoby. Nyní jsem se již nedivil oné ženě v kiosku, když s výrazem ošklivosti mne odehnala od svého stánku.

Co ale za takovéhoto stavu dělat? Vždyť se sotva mohu odvážit zastavit některého chodce a zeptat se ho na adresu vyslanectví. Nejen že by se mnou ani nemluvil, nýbrž okamžitě by zavolal na mne policii. Takto se ve mně ještě zvětšoval pocit méněcennosti, který mne pronásledoval od mého odchodu z tábora a který mne činil neschopným jakéhokoliv činu. Moje bezradnost stupňovala se v zoufalství. Být téměř u cíle a být neschopen překonat poslední překážku - tento stav mně připadal podobný onomu, kdy běžec v závodu klesá vyčerpáním několik kroků před cílem. Co za tohoto stavu zbývá mně jiného, než se vydat do labyrintu ulic neznámého mně velkoměsta a se připravit na to, že na některém rohu ulice budu policii zatčen? Tuto jedině mně připadající možnost chtěl jsem již uskutečnit a učinil již několik kroků vpřed, když jsem utkvěl pohledem na rýsující se v dálce modře zbarvená neonová písmena: Metro. Věděl jsem, že Rusové tímto slovem označují svoji podzemní dráhu. A tento nápis okamžitě zapudil ode mne dosavadní beznaděj a vnukl mi nový plán. Vždyť jsem měl téměř na dosah ruky dopravní prostředek, jímž mně bylo možno dostat se do středu města, kde na některé z hlavních ulic - jak jsem doufal - naleznu i budovu našeho vyslanectví. A tak jsem zamířil k stanici moskevské podzemní dráhy. U pokladny jsem zjistil, že lístek do podzemní dráhy stojí 15 kopejek. Po ohledání všech svých kapes jsem zjistil, že mám tento obnos, ale ani o kopejku více. Svíraje peníz v rukou, přistoupil jsem k pokladně a požádal za lístek. Pokladní, změřivší mne svým pohledem, zavrtěla hlavou a pro hlásila: „Nemohu vás pustit do metra."

„Proč?" tázal jsem se jí, ač jsem vytušil příčinu jejího odmítnutí a spatřoval tuto v mém zchátralém zevnějšku. Snad usoudila, že člověk mého druhu mohl by nejen odpuzovat svým vzezřením pasažéry podzemní dráhy, ale mohl by přímo ohrožovat jejich bezpečnost. Pokladní, patřivši na mne zkoumavě, nějaký okamžik na můj dotaz neodpovídala, patrně shledávala velmi pracně svoji odpověď, a teprve po chvíli prohodila:

„Protože - protože vstupovat do metra s pytlem není dovoleno."

„Tak já jej zde nechám, beztoho mám v něm jen hadry, které mohu postrádati", odpověděl -jsem pokladní bez rozmýšlení.

Během této rozprávky u pokladny kupila se za mnou dlouhá fronta pasažérů a slyšel jsem za sebou hlasy, abych nezdržoval provoz u pokladny. Snad jen dík tomu pokladní po mé odpovědi máchla mrzutě rukou a procedila mezi zuby, podávavši mně lístek: Tak už odejděte!" Maje lístek, střelhbitě jsem odcházel od pokladny k protějším pohyblivým schodům, jež mne měly dopravit dolů k nástupišti podzemní dráhy.

Vstoupil jsem na široké schodiště, posunující se dolů do podzemí. Těsně s druhé strany pohybovalo se v protisměru jiné schodiště, dopravující pasažéry z podzemní dráhy na povrch. Pozoruje se zájmem tento dvojsměrný pohyb, ani jsem si z počátku neuvědomoval, že všichni lidé, nacházející se na schodišti protisměrně se pohybujícím, věnuji mé osobě zvláštní pozornost.

Pozoroval jsem, jak tito pasažéři, minuvše rovinu, v níž jsem se s nimi nacházel, obraceli se za sebe směrem ke mně. Zmocňoval se mne tísnivý pocit, že se stávám středem jejich pozornosti. Měl jsem pro to vysvětlení, uvědomuje si svůj neobyčejně zpustlý zjev, zapadnuvší do středu této dobře ošacené a vypasené novodobé sovětské buržoasie. Míjeli tu kolem mne sovětští činovnici v uniformách jako kdysi za carských dob, důstojníci s bohatými zlatými náramníky se třpytivými hvězdami, připomínajícími rovněž carské doby, a dámy v šedých bašmakách, oděté persiánovými kožichy. Spatřil jsem mezi nimi jen velmi málo osob, odětých v dělnické haleny. Připadalo mi, že tu přede mnou parádují držitelé sovětské moci nad dnešní ruskou společností. Jejich blahobytné vzezření pochopitelně ostře musilo kontrastovati s mým vlastním zevnějškem, což bylo asi příčinou, že mému zjevu věnovali takovou pozornost. Oni si snad při tom neuvědomovali, že tento jejich blahobyt podpírán jest mozoly a krví milionů takových koncentráčníků, z nichž jednoho náhodou potkávají na schodišti své přepychové podzemní dráhy. U vědomí toho ztrácel jsem rychle pocit méněcennosti, který mne dříve tak často napadal, lomcovalo mnou rozhořčení nad přetvářkou této sovětské společnosti, vydávající se za socialistickou a žijící, soudě podle jejího zevnějšku, jako buržoasie. V té chvíli cítil jsem se vysoko povznešen nad touto společností příslušníků a příživníků stalinského otrokářského systému a hluboce jimi pohrdal.

Konečně sjel jsem dolů na nástupiště podzemní dráhy. Byl jsem překvapen jejím přepychovým zařízením. Stěny, obložené mramorem hořely v ostrém světle bezpočetných elektrických žárovek. Byl bych se rád býval oddal kouzlu tohoto prostředí, nebýti starosti, na jakou stanici mám vlastně zajet, abych z ní byl co nejblíže cíli své cesty a mohl se odtud pustit do hledání československého vyslanectví. Byl to těžký úkol, když jsem neznal ani ulice, v níž se toto vyslanectví nacházelo. V tehdejší své prostoduchosti, zaviněné dlouholetým žalářováním, představoval jsem si, že budovy většiny vyslanectví v Moskvě budou pravděpodobně soustředěny na některé z hlavních moskevských ulic. Vycházeje z tohoto předpokladu jsem se rozhodl, dostat se podzemní dráhou do středu města, odkud bych mohl započít s hledáním vyslanectví. Z označení stanic na stěně nástupiště jsem usoudil, že by tento střed mohl býti nejspíše u stanice Ploščad revolucii. Proto vstoupiv do prvního přišedšího vlaku, dal jsem se jím dopravit na tuto Ploščaď.

Vystoupiv zde ze stanice podzemní dráhy, ocitl jsem se na široké ulici s vysokými budovami. Procházeje jí pátral jsem po nápisech jednotlivých budov, doufaje ve své naivní představě nalézt na některé z nich nápis některého vyslanectví. Ale všechny budovy nacházel jsem bez jakéhokoliv nápisu. V této pochůzce minul jsem i budovu hotelů Nacional a Metropolu a dostal se k Velikému moskevskému divadlu (Bolšoj Teatr), od něhož zaměřil jsem na Gorkého bulvár, stále při tom pátraje po nápisech na budovách. Avšak po celé této cestě nespatřil jsem žádného nápisu. Nejvíce mne udivovalo, že jsem nespatřil ani žádných úředních budov. Teprve později dostalo se mi vysvětlení, že úřadovny všech sovětských ministerstev i jiných sovětských úřadů přísně se tají veřejnosti a proto bývají jejich budovy bez označení. Prošed ulicí Gorkého obrátil jsem se a vracel se k místu, z něhož jsem vyšel. Na této zpětné cestě bylo mou největší starostí, abych se nestřetl s policií. Jakmile jsem z dálky spatřil policistu, přeběhl jsem na druhou stranu ulice, abych se mu vyhnul. Bálť jsem se, že bych mohl být střetnuvším se policistou zjištěn, načež by nevyhnutelně následovalo mé arestování a konec mé svobody. Mučen takto strachem před policií a vtírajícími se pochybnostmi, podaří-li se mi za takovéhoto stavu vůbec najít budovu československého vyslanectví, vracel jsem se k budově Velikého divadla. Stanul jsem na jejím rohu. Dlouho jsem zde nepostál, neboť z dáli jsem spatřil kráčet sem černou postavu milicionáře. Odešel jsem od divadla na dost značnou vzdálenost, a teprve když jsem zjistil, že milicionář kamsi zmizel, vracel jsem se zpět k divadlu. Ač toto místo bylo pro svoji frekvenci nejméně pro mne bezpečné, byl jsem k němu přitahován nějakým vnitřním popudem, jejž jsem si nemohl vysvětlit. Stanul jsem znovu na rohu divadla, z něhož jsem byl zahnán při předchozím objevení se policisty. Co jsem takto zde stál a uvažoval o svém málo záviděníhodném postavení, spatřil jsem okolo jdoucí dva mladíky a zaslechl několik českých slov jejich rozhovoru. V prvém okamžiku stál jsem zde tak ohromen, že jsem se nezmohl ani na slovo, jímž bych tyto mladíky jako s nebe mi seslané mohl na sebe upozornit a přeptat se jich na hledanou mnou adresu vyslanectví, kterou zajisté musili znát. Což ale jsou-li to čeští komunisté? - mihlo mi hlavou. Nechť jsou - odmítal jsem u sebe tuto pochybnost - přec jsou to jen krajané, a ti mne nevydají. Zatím co oba mladí muži se ode mne vzdalovali, uvědomil jsem si, že toto jest jediná a poslední šance, jak se mohu dobrat jediného pro mne útočiště a s napětím všech sil počal jsem za nimi volati: „Pánové, pánové, pánové ..." Teprve na třetí toto zavoláni se mladíce zastavili, obrátili se a pokročili ke mně. Jeden z nich, štíhlý a vysoký mladík v brýlích, obrátil se ke mně se zřejmým výrazem údivu a překvapení s otázkou: „Vy jste Čech? Pro Boha, jak to vyhlížíte? Jak jste se sem dostal?"

Řekl jsem jim, kdo jsem a že přicházím právě z pracovního tábora. Vylíčil jsem jim stručně, jak jsem se tam dostal a že nyní jsem přibyl do Moskvy, abych požádal československé vyslanectví o svoji repatriaci do vlasti. Když jsem skončil své vyprávění, představili se mi oba mladí muži: Onen, který mne prvý oslovil, představil se jako inženýr D. z Prahy, jméno druhého jsem si již nezapamatoval. Inženýr D., který byl hovornější svého druha, vyprávěl mně, že byli posláni z Prahy na třínedělní exkursi do Moskvy k prohlídce závodů a studiu výrobních metod v SSSR. Ku konci svého vyprávění dodal: „Chudáku, ti vás zřídili! I český jazyk jste tam zapomněl! Jistě si ani neuvědomujete, že vaše mluva jest v každém druhém slově promísena ruskými výrazy."

„Nedivte se, pánové", poznamenal jsem k tomu. „Jste-li po dobu mnoha let v ruském prostředí a po celou dobu neslyšíte ničeho než rusky, jste-li nuceni jen rusky se vyjadřovat, pak zapomínáte na svoji mateřštinu a nevědomky do této přiměšujete rusismy. Mohli byste mně sděliti dojmy, jež sebou odnášíte ze své exkurse v Rusku?"

„Je to tady celkem dobré", odpovídal inženýr D. s jistou reservou, patrnou v hlase, „ale daleko ne takové, jak jsme si zdejší poměry představovali. U nás v Československu jsou poměry nesrovnatelně lepší."

„To rád slyším", řekl jsem, „jste první, kdož mne informujete o mé vlasti. O co bych vás, pánové, snažně prosil a proč jsem si dovolil vás zastaviti jest to, abyste mně sdělili adresu našeho vyslanectví."

„Ihned vám ji sdělím", prohlásil inženýr D. „Co vám však mohu poraditi, jest, abyste se na vyslanectví obrátil na ministra Ripku, který právě dlí v Moskvě při uzavírání obchodní smlouvy. Ten by vám určitě při vaší repatriaci mohl být nápomocen." Po těchto slovech vyňal inženýr D. z náprsní kapsy zápisník a sdělil mi z něho adresu československého vyslanectví (ulice Gercena 50). „Sedněte si zde za rohem divadla do autobusu", radil inženýr D. „a ten vás doveze přímo před budovu vyslanectví."

„Půjdu raději pěšky, ukažte mně jen směr, kterým se dostanu do ulice Gercenovy", prosil jsem inženýra D., který odpověděl:

„To byste se našlapal. Ulice Jana Gercena jest několik kilo metrů dlouhá, a budova našeho vyslanectví se nachází téměř na jejím konci. Proto vám radím, abyste použil autobusu."

„Ale já přece jen půjdu pěšky. Jsem zvyklý na chůzi a rád se projdu", odpovídal jsem.

Inženýr D. se podíval na mne pátravě a řekl: „Máte peníze na autobus?"

„Nemám", řekl jsem zdráhavě.

„Tak proč to hned neřeknete? Rádi vám vypomůžeme." Poté se inženýr D. obrátil na svého opodál stojícího druha, cosi s ním potichu promluvil, čemuž jsem nerozuměl a přistoupiv ke mně, dal mně 15 rublů se slovy:

„Zde máte něco peněz pro vaši nejnutnější potřebu. Zajděte za roh divadla, sedněte zde na auto bus, jenž vás doveze až k vyslanectví. Přeji vám úspěchu, abyste se vbrzku dostal do vlasti", a s těmito slovy se louče se mnou podával mně ruku.

„Děkuji vám srdečně", odpovídal jsem, „přijímám od vás peníze jen s podmínkou, že po svém příjezdu do Prahy vám je vrátím."

„Sejdeme se v Praze, a vy mně vice povíte o svých osudech", končil inženýr D. svůj rozhovor se mnou a odcházel za vzdalujícím se již druhem. Osaměl jsem. Pociťoval jsem hlubokou vděčnost k svému informátoru a dárci a docházel jsem k přesvědčení, že přímo božská prozřetelnost přivedla mne v tato místa a poslala mně v cestu dobrého člověka, aby mně pomohl v jednom z nejtrapnějších okamžiků mého života. V tomto okamžiku cítil jsem se být nejšťastnějším člověkem na světě, neboť byl jsem již na dosah ruky svého cíle, který zaměstnával mé myšlení po celou dobu od mého propuštění z táborů. Procitnul jsem však rychle z tohoto radostného opojení, neboť bylo mi nyní třeba jednat s největším urychlením, abych prošel ještě posledním úsekem trnité cesty k svobodě. Zůstávali zde stále onen důležitý činitel, který mohl zmařit tuto moji cestu: sovětská policie, číhající za každým rohem ulic na oběti sovětských pořádků. A právě uvažuje o tomto nebezpečí, spatřil jsem přibližovat se s druhé strany divadla černou postavu miličního policisty. Rychle jsem vykročil ve směru cesty naznačeném mně předtím inženýrem D., vedoucí do ulice Jana Gercena. Na jejím začátku stál autobus připravený k odjezdu. Vstoupil jsem do autobusu, který se nato hned rozejel. Při jízdě úzkostlivě jsem se díval na míjící se kolem budovy ve snaze, objevit v některé z nich sídlo československého vyslanectví. Konečně na předposlední stanici v ulici Gercenově, když autobus zastavil, padl můj pohled na bílou tabulku, na níž červenými písmeny jsem četl: Vyslanectví Československé republiky. Zajásal jsem, bylť jsem u cíle své cesty. Rychle jsem vyběhl z autobusu a vyčkal jeho odjezdu, abych odtud dostal se na protější stranu k budově vyslanectví. Jaké však bylo mé zděšení, když po odjezdu autobusu spatřil jsem naproti před budovou vyslanectví státi černého milicionáře: Musil pravděpodobně sem právě přijít, neboť jsem ho dříve z autobusu nepozoroval. Bez rozmyšlení jsem upaloval z místa ve směru odjíždějícího autobusu. Udýchán doběhl jsem na roh ulice Gercenovy, kde tato končila. Přešel jsem na protější stranu a hleděl směrem, v němž se nacházelo vyslanectví. Před ním viděl jsem stále nehybně stát milicionáře. Rozhodl jsem se vyčkat jeho odchodu. Snad zde přece nebude stát věčně? A tak jsem na místě čekal čtvrt hodiny, pak půl hodiny s upřeným pohledem na místo, kde stále postával milicionář. Pojednou jsem zpozoroval, že milicionář dal se do pohybu a pomalým krokem v protějším směru ode mne se vzdaloval. „Konečně!" zajásal jsem a hned vykročil směrem k budově vyslanectví. Učinil jsem však jen několik kroků, když jsem k svému úděsu uzřel, jak policista učinil náhlý obrat zpět a vracel se pomalým krokem k budově. Tak jsem byl nucen i já se obrátit a vrátit se na místo, z něhož jsem vyšel. Avšak policista došel ku vchodu vyslanectví, znovu se obrátil a šel zpět. Stalo se mně jasným, že se zde pouze prochází, aniž by měl úmysl opustit definitivně své strážní místo před vyslanectvím. Nezbývalo proto nic jiného, než dále trpělivě vyčkávat odchodu policistova. Asi za hodinu tohoto čekání jsem pozoroval, že policista na své procházce sem a tam poněkud dále zachází od svého stanoviště, než jak to činil na začátku. Ztrativ trpělivost, rozhodl jsem se k činu. Vyšel jsem - ba přímo vyběhl jsem ze svého místa směrem k vyslanectví právě v okamžiku, kdy policista se od něho vzdaloval s úmyslem, dostat se k budově vyslanectví dříve, než tento na své procházce bude se k ní vracet.

Byl jsem takto vzdálen od vyslanectví asi na padesát kroků, když policista přede mnou se náhle obrátil a kráčel zpět. Co dělat? Obrátit se rovněž a utíkat zpět zdálo se mi nemožným, neboť bych tím upoutal k sobě jeho pozornost. Pustil by se bezpochyby za mnou, dohonil by mne a stejně bych neušel zatčení. Má-li se již tak stát, lépe když se tak stane před vyslanectvím, jež by tím mohlo být na mne upozorněno a mohlo by případně zakročit. Takto uvažuje, rozhodl jsem se jíti vstříc nebezpečí, blížícímu se policistovi. Normálním již krokem došel jsem ku dveřím vyslanectví, když k němu právě došel i policista, který se zastavil a změřiv si mne od hlavy k patě, oslovil mne úředním tónem: „Co tady pohledáváte?" „Jdu na československé vyslanectví", odpověděl jsem.“ „Ukažte mi váš pasport!" velel policista. Okamžik jsem byl bezradný, co na tuto výzvu odpovědět, neboť předložit můj dokument o propuštění z tábora, v němž vyznačeno, že se mám odebrat do Mosiru jako místa určeného mi k stálému pobytu, znamenalo by mé okamžité zatčení. V tomto osudovém okamžiku náhle mi napadla myšlenka, která předtím mi nikdy nepřišla na mysl, a již jsem odpovídal na pohled lhostejně policistovi: „Nemám u sebe pasportu. Jsem Čechoslovák, který má být repatriován do Československa. Vyslanectví provádí tuto repatriaci a musil jsem proto u něho zůstavit svůj pasport jako dokument o mé totožnosti. Pasport se nalézá při mém aktu na vyslanectví. Pojďte se mnou a vyslanectví vám jej předloží."

„Nemohu se odtud vzdálit", odvětil policista, „přineste mi jen váš pasport k nahlédnutí" a s těmito slovy propustil mne do budovy.

Nepředstavitelná radost se mne zmocnila. Vždyť nyní jsem překonal poslední, snad nejvážnější překážku před cílem. Rychle jsem zmizel ve dveřích vyslanectví, přesvědčen, že i když nesplním příkazu policistova, neodváží se tento vstoupit na exteritoriální půdu vyslanectví a dožadovat se mého zjištění. V tomto předpokladu jsem se nemýlil. Byl jsem zachráněn.

(pokračování)