Leden 2008

Česko – ostrovní království

Tomáš Sedláček

Zapínáme mlhovky a zpomalujeme – zhruba tak zní poselství našich zastupitelů, co se týče pokračování integrace naší ekonomiky se zahraničím. Přitom mlha i přišlápnutí brzdy jsou zcela zapříčiněné vlastní „(ne)snahou“ vlády – nemůže za něj zahraničí nebo slabá ekonomika, ať naše nebo globální. Navíc je tato situace několikanásobně paradoxní.

Zavést euro

Paradox první, přestože jsme na ekonomicky nejsilnější pozici, s vysokou pravděpodobností nás ve vstupu do eurozóny předběhnou naši sousedé. Pokud se vláda nebude o zavedení eura aktivněji snažit, brzy se staneme ostrůvkem lokální měny uprostřed zemí, které obchodují eurem. Zatím vše nasvědčuje tomu, že Slovensko zavede euro napřesrok a polská vláda, přestože je čerstvě zvolená, chce zvládnout zavedení eura v roce 2012 nebo 2013. Polská zkušenost mimochodem svědčí o tom, že kde je (vládní) vůle, dá se stihnout ledacos.

Paradox číslo dvě: málo se hovoří o tom, že euro je liberální koncept, který odstraňuje (dnes již přežité) bariéry mezinárodního obchodu, posiluje konkurenci, zjednodušuje a zlevňuje život podnikatelům. Euro zcela odstraní nejistotu a náklady spojené s fluktuací a posilováním koruny a zbytečnou zátěž, kterou znamená držení dvou měn a vedení dvojměnového účetnictví a další administrativy. Pro české podnikatele (jsme jednou z nejotevřenějších ekonomik Evropy) se tak vývoz a dovoz stává levnější a přístupnější. Proto není žádným překvapením, že většina podnikatelů si přeje brzké zavedení eura. Paradoxní je, že vláda, která se prohlašuje za propodnikatelskou, na tyto argumenty neslyší.

Pověstná kostka cukru

Paradox číslo tři: není se čeho bát. Přestože z veškerého strašení rozpouštějící se kostkou cukru před vstupem do samotné Evropské unie zbyla dnes jen úsměvná vzpomínka, hraje se na tuto notu i nadále ve spojitosti s eurem. Je sice pravda, že o nezávislou monetární politiku přijdeme, nicméně té se vzdaly i suverénnější vlády a větší ryby, než je česká ekonomika. Navíc dnes nejsme v historické pozici zakládajících zemí, které se svých měn vzdaly, i když přitom riskovaly, protože vyhlídky na společnou měnu byly tehdy nejistě rozpačité. Dnes se již není čeho bát, nasedáme do rozjetého a bezpečného vlaku: euro překonalo i ta nejoptimističtější očekávání a někdejší prezidentovy úvahy o brzkém zániku eura zní stejně anachronicky jako ona pověstná kostka cukru.

Hraje se tu o pověst země. Česko vysílá nejasné signály a tak, přestože je v srdci Evropy, hrdě míří do pozice ostrovního království. A rozhodně není zanedbatelné, že zahraniční pozorovatelé nám začínají rozumět čím dál tím méně.

(Respekt, www.respekt.cz)