Leden 2008

Kolchoz zvaný Svobodka

Mykola Shatylov

Lidové noviny (7. 12. 2007) zveřejnily otevřený dopis arménské novinářky Anny Karapetyan. V dopise „bývalé (?) pracovnice Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda je podle mne vše správně. Až na malou výjimku nesprávně zvoleného adresáta a to Václava Havla. Jsem si jist, že „zásadový obhájce lidských práv, velký humanista a vlivný intelektuál” naposledy poslouchal vysílání americké stanice v dobách svého disidentství, a o to, co se děje uvnitř instituce, jím pozvané do Prahy, se vůbec nikdy nezajímal. Není jediný. Takových – zhypnotizovaných slovy „hlásí se rádio Svobodná Evropa“, nebo „hlásí se rádio Svoboda“ – je většina. Ale to neznamená, že Anna Karapetyan neměla psát svůj dopis. Měla! Aspoň proto, aby čtenáři Lidovek se dozvěděli, jak vypadá zevnitř rádio, které se i nadále vydává za hlasatele svobody a demokracie.

Ničím nemotivované propuštění arménské novinářky zdaleka není první případ. Takových případů jsou desítky, možná stovky. Začav pracovat v ukrajinské redakci ještě mnichovské Svobody, jsem se snažil zjistit, jak fungují její vnitřní mechanismy, jaké jsou principy její kádrové politiky. Zkušený „svobodovec“ mě upozornil: „Nesnaž se, je to sovětský kolchoz!“ Ať už kolchoz či nikoliv, velmi připomínala sovětskou propagační organizaci. V tehdejší bolševické Ukrajině novináře propouštěli za „ukrajinský buržoazní nacionalismus“, a v Mnichově za „ukrajinský nacionalismus“ (bez přídavného jména „buržoazní“). Samozřejmě americké vedení nahlas o tom neinformovalo. Ale všichni věděli, že X. Y. doplatil na své přání vidět Ukrajinu jako nezávislý stát.

Příznačné, že vedení rádia, stěhujíc se do Prahy, ponechalo do té doby dosud nepropuštěné „nacionalisty“ chytře v Mnichově. S žádným z nich novou smlouvu pro působení v Praze nepodepsalo. Místo toho si přivezlo včerejší komsomolce z Kyjeva vyškolené v bolševických sdělovacích prostředcích. Řediteli některých národních redakcí (běloruské například) se stali komunisticko-nomenklaturní žurnalisti. Ruskou redakci obsadili absolventi MGIMO (Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů) a jiných elitních vysokých škol, o které pečoval KGB. Takže každá z dvaceti osmi redakcí se začala skládat ze dvou antagonistických táborů: staří antisovětští emigranti otužilí v ideologických bitvách a mladí kariéristi, vychovaní sovětským systémem.

Vnitřní nesváry nahrávají americkému vedení. Znemožňují totiž podřízeným kriticky se postavit vůči svým nadřízeným, zaměstnavatelům. Všichni vědí, že jakýkoliv protest končí propuštěním. Pro úředníky, kterých je v RFE/RL snad dvakrát více než novinářů, je propuštění toho či jiného tvůrčího pracovníka výhodné, protože to je „přirozené“ snižování stavu zaměstnanců, které čas od času žádá Washington. Není divu, že novinářů ubývá, ale úředníků nikoliv.

A tak není divu, že na postu ředitelky turkmenské redakce donedávna byla ukrajinská exkomsomolka. Bez znalostí turkmenštiny, samozřejmě. A tohle je Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda? A to ji kdysi poslouchal a spoluprací s ní se pyšnil Václav Havel? Bývalý prezident dal Svobodě přenádherný dárek, když jí nechal pražský palác, ale ten se pro svobodu (a zároveň demokracii) ukázal jako danajský dar.